středa 28. srpna 2013

Historie naší rodiny - část třetí

Když byl děda z armády propuštěn, sbalil poděděný medvědí kožich, a usadil se v pohraničí, poblíž Děčína. Vybral si menší statek a hodlal hospodařit. O návratu do Mukačeva vůbec neuvažoval. Za prvé si říkal, že když už došel až tak daleko, nemá smysl si huntovat nohy a vracet se, a za druhé se mu nechtělo jít tak blízko sovětům.
Za svého pobytu v Rusku si totiž dobře všiml, že tamní obyvatelstvo trpí jakýmsi zvláštním druhem lásky k chudobě, ve které si vyloženě libuje a dokonce má tendence tuto národní libůstku vyvážet i za hranice. Děda doufal, že v Československu se tento trend neujme. Když pak bylo Mukačevo, spolu s ostatním územím, předáno Sovětům, mírně zapochyboval, ale stále doufal. Když ve volbách zvítězila KSČ, děda zapochyboval už víc, ale doufat nepřestával.
Až přišel únor čtyřicet osm. Děda si tehdy byl v Praze vyřídit nějaké dokumenty. U Pinkasů si dal pivo a pak si řekl, když už je v té Praze, že se zajde podívat na orloj.
Na náměstí se tlačil dav lidí a děda měl problém se k orloji vůbec dostat. Byl překvapený, že je tam tolik turistů. Mnoho jich bylo v montérkách. Děda Vadim si říkal, že je to asi nějaký hromadný odborářský zájezd, ale krapet ho zarazilo, že někteří z turistů sebou měli pušky.
Dal se s nimi do řeči a dobrácky jim vysvětloval, že to si sebou do Prahy tahat nemuseli, protože ve vnitrozemí je přeci už bezpečno, na rozdíl od pohraničí, kde v lesích občas ještě narazí na žebravé esesáky. Ale nepochodil. Turisté v rádiovkách mu řekli, že nebezpečí ze strany reakce číhá všude a aby dával pozor, protože už to brzo začne.
Děda tedy nechal vyptávání a přesvědčování a otočil se k orloji, kde očekával průvod svatých. Jeden z mužů v montérkách se ho udiveně zeptal, kam se to kouká, že to bude přeci tamhle a ukazoval na balkon jednoho z domů. Děda politoval neznalého turistu a poučil ho, že všichni se objeví v tamtěch dvou oknech, a ukázal na orloj. Pak zavolal: „Pozor všichni! Koukáte se špatně! Všichni otočit! Bude to támhle!“
Dav nejdřív znejistěl, ale protože děda měl díky válce značně vyvinutý smysl pro řev a řízné povely, celé náměstí poslechlo a za minutu všichni zírali na orloj.

Nevím, co je na tom pravdy, ale říká se, že Klement Gottwald, když z balkonu viděl, jak se k němu celé náměstí otočilo zády, vzteky překousl dýmku, strašně vynadal Slánskému, že to celé špatně zorganizoval a chtěl odejít se slovy, že když to tu lůzu nezajímá, tak se klidně vrátí zpátky na hrad a řekne Benešovi, že všechny své návrhy stahuje zpátky.
Slánský ho prý zadržel a měl prohlásit: „Soudruhu Gottwalde. Všechno bylo domluvené. Ať visím, jestli je to moje vina! Začni mluvit, soudruhu, a oni ti budou věnovat pozornost.“
Pak teprve Gottwald, se skřípěním zubů, spustil tu svou řeč o tom, jak se vrací z hradu.
 Dědu Gottwaldův projev rušil a reptal, že on se vrátil od Pinkasů a taky s tím nikoho neotravuje. Bohužel Klement se dostal do ráže, a protože jeho mikrofon byl silnější, než dědův hlas, všichni se opět otočili a místo sledování procesí svatých na orloji, začali sledovat shromáždění nesvatých na balkoně. A tak se stalo, že tehdy, v únoru, došlo ke dvěma nepříjemnostem. Děda Vadim přišel o kulturní zážitek, a národ o demokracii.

Můj milý dědeček se od té doby uzavřel a nehodlal s nikým mluvit. Ztratil o všem iluze a zatrpknul. Přes den tvrdě pracoval, aby splnil dodávky tuřínu a vajec a po nocích psal představitelům státní moci sprosté anonymní dopisy, ve kterých jim barvitě líčil, co by jim udělal, kdyby jim neudělal to, co jim sliboval minule.
Až se jednoho dne rozhodl, že to tady není k žití a usoudil, že nastal čas k emigraci. Donutily ho k tomu dvě věci. Za prvé mu byly změněny a zvýšeny dodávky a děda dobře věděl, že je nemůže splnit, takže bude pravděpodovně prohlášen za škůdce a půjde do kriminálu. Copak tuřín a vajíčka. To ještě zvládal, ale skutečně netušil, kde má každý měsíc vzít ten metrák uranu!
Druhým, a závažnějším důvodem, bylo to, že na jeden z anonymních dopisů napsal svou zpáteční adresu. Byl to dopis právě pro Ludvíka Svobodu. Generál mu ležel v žaludku už dlouho, protože právě ten dědečka zklamal snad ze všech nejvíc.
V dopise mu nejprve popřál pěkný den a pak následoval popis mučení, který by v tak krásný den s generálem provedl. Závěr dopisu pak končil poetickým vyjádřením zklamání, jež znělo: Svobodo! Tvé jméno není Ludvík!
 Děda si nepříjemnost se zpáteční adresou uvědomil hned, jak psaní vhodil do schránky, ale bylo už pozdě. Pokusil se ho ze schránky vytáhnout za pomocí rybářského prutu, jenže byl přistižen pošťačkou, uvědomělou soudružkou, která příliš nevěřila jeho tvrzení, že mu tam cestou z rybárny upadnul kapr, a pohrozila mu, že vše ohlásí na Ministerstvo pošt a odposlouchávání hovorů.
Děda Vadim tedy nechal prut prutem a mazal domů. Věděl dobře, že nemá moc času. Počítal, že pošťačce bude cesta německým obrněným transportérem, předělaným na poštovní vůz, trvat do Děčína asi čtyři hodiny. Pak ještě nějakou dobu bude hledat podezřelý dopis a další hodiny se bude snažit navázat telefonické spojení s ministerstvem. Dohromady tedy více jak čtyři hodiny. Zdá se to dlouho, ale uvědomme si, že děda nehodlal odejít na polívku do hospody, nýbrž do emigrace, a to na věky věků, takže si sebou chtěl vzít nějaké zásoby a majetek.
Mazal proto domů, do ruksaku sbalil konzervy, chleba a peníze, a chystal se z valníku vyházet hnůj, který měl připravený na pole, aby na něj naložil nějaký nábytek. Předpokládal, že se opět, jako na začátku války v Mukačevu, převlékne do medvědí kůže, a předstírajíc, že je potulný medvěd, pokusí se s valníkem taženým traktorem, přejet hranice do Německa, kde pak požádá o azyl v USA. Vzpomněl totiž na slova svého otce, knížete Vadima, který mu na smrtelném kanapi říkal, aby pamatoval na to, že má mít rád medvědy a svobodu. Nedávno totiž viděl v kině přírodopisný film, a zjistil, že medvědi nežijí jen v Rusku, ale i v národních parcích USA. Navíc si zjistil, že v Americe se žádný generál nejmenuje Svoboda a to ho utvrdilo v přesvědčení, že musí právě tam a ne jinam.
Bohužel mu to nevyšlo. Nevěděl, že pošťačka má v pancéřovém voze vysílačku, brašnu s dopisy prohledala cestou, a podala vysílačkou zprávu rovnou na ministerstvo, které nelenilo a pro dědu poslalo dva pány v kožených kabátech. Děda jejich Tatraplán naštěstí zahlédl pootevřenými vraty stodoly, zrovna když házel hnůj. Nebyl čas na nic! Popadl jen ruksak a medvědí kůži a zmizel v hlubokých pohraničních hvozdech.

Večer se proplížil do Děčína a vydal se rovnou na nádraží, kde doufal, že se mu povede nastoupit do nějakého nákladního vlaku, který ho odveze do západní zóny v Německu.
Všiml si, že na odstavné koleji stojí vlak, který má zvláštní náklad. Na plošinách stály maringotky! Obytné i pakováky. Vozy s katry pro zvěř a spousta jiných. Na všech bocích maringotek se skvěl barevně vyvedený nápis: Zirkus Adolf.
Děda se začal nenápadně vyptávat železničního zřízence, co že to je za vlak. Zřízenec byl upovídaný a tak se děda dozvěděl, že jde o německý cirkus, který jde do odsunu. Děda Vadim zajásal, což si zřízenec vykládal jako projev vlastenectví a počastoval ho kalíškem rumu.
Dědeček počkal, až se setmí, a pak, v medvědí kůži, proniknul do jednoho z nákladních vozů se senem. Jídla a pití měl v ruksaku dost, takže se cesty neobával. Zahrabal se do krmiva, zachumlal se do kůže, a těšil se, jak vystoupí až v Německu.

Jel dlouho. Předlouho. Několikrát byl vůz při zastávkách kontrolován policií, nebo celníky a pohraničníky, ale dědu, před jejich psy, vždy zachránila ta stará medvědí kůže. Jak jí pes ucítil, ani za nic nechtěl čuchat dál.
Jeli tak dlouho, až mu pití i jídlo došlo, ale děda si říkal, že pro svobodu se musí trpět. Až jednoho dne vlak konečně zastavil a stál dlouho. Neobvykle dlouho. Děda se odvážil vyhrabat ze sena, otevřel opatrně vrata vagonu a vyhlédl ven. Několikrát si nevěřícně protřel oči, ale viděl dobře. Přímo před ním byl nápis v azbuce: Moskva-nákladové nádraží

Když byl zaměstnanci cirkusu Adolf vzkříšen, dozvěděl se krutou pravdu.
Byl to skutečně německý cirkus, jenže nešel do odsunu, ale byl připraven k přesunu do majetku SSSR,  a to i s personálem, jako válečná kořist.
A tak se můj děda rozhodl, že u cirkusu už zůstane. Moc dobře si totiž pamatoval, jak dlouhá a únavná cesta byla z Buzuluku do Prahy a nehodlal jí znovu absolvovat po svých.
Po deseti letech se cirkus vydal na turné po spřátelených zemích a děda se tak dostal opět do Československa, kde se s tímto cirkusem rozloučil a přijal místo v Infernu, kde jsem i já. Děda už je na pravdě Bóží, ale ta kůže mi visí v maringotce pořád!
A ten puch je fakt hroznej!

KONEC






Žádné komentáře:

Okomentovat