Když byl děda z armády propuštěn, sbalil poděděný
medvědí kožich, a usadil se v pohraničí, poblíž Děčína. Vybral si menší
statek a hodlal hospodařit. O návratu do Mukačeva vůbec neuvažoval. Za prvé si
říkal, že když už došel až tak daleko, nemá smysl si huntovat nohy a vracet se,
a za druhé se mu nechtělo jít tak blízko sovětům.
Za svého pobytu v Rusku si totiž dobře všiml, že
tamní obyvatelstvo trpí jakýmsi zvláštním druhem lásky k chudobě, ve které
si vyloženě libuje a dokonce má tendence tuto národní libůstku vyvážet i za
hranice. Děda doufal, že v Československu se tento trend neujme. Když pak
bylo Mukačevo, spolu s ostatním územím, předáno Sovětům, mírně
zapochyboval, ale stále doufal. Když ve volbách zvítězila KSČ, děda
zapochyboval už víc, ale doufat nepřestával.
Až přišel únor čtyřicet osm. Děda si tehdy byl
v Praze vyřídit nějaké dokumenty. U Pinkasů si dal pivo a pak si řekl,
když už je v té Praze, že se zajde podívat na orloj.
Na náměstí se tlačil dav lidí a děda měl problém se
k orloji vůbec dostat. Byl překvapený, že je tam tolik turistů. Mnoho jich
bylo v montérkách. Děda Vadim si říkal, že je to asi nějaký hromadný
odborářský zájezd, ale krapet ho zarazilo, že někteří z turistů sebou měli
pušky.
Dal se s nimi do řeči a dobrácky jim vysvětloval,
že to si sebou do Prahy tahat nemuseli, protože ve vnitrozemí je přeci už
bezpečno, na rozdíl od pohraničí, kde v lesích občas ještě narazí na
žebravé esesáky. Ale nepochodil. Turisté v rádiovkách mu řekli, že
nebezpečí ze strany reakce číhá všude a aby dával pozor, protože už to brzo
začne.
Děda tedy nechal vyptávání a přesvědčování a otočil se
k orloji, kde očekával průvod svatých. Jeden z mužů v montérkách
se ho udiveně zeptal, kam se to kouká, že to bude přeci tamhle a ukazoval na
balkon jednoho z domů. Děda politoval neznalého turistu a poučil ho, že
všichni se objeví v tamtěch dvou oknech, a ukázal na orloj. Pak zavolal:
„Pozor všichni! Koukáte se špatně! Všichni otočit! Bude to támhle!“
Dav nejdřív znejistěl, ale protože děda měl díky válce
značně vyvinutý smysl pro řev a řízné povely, celé náměstí poslechlo a za
minutu všichni zírali na orloj.
Nevím, co je na tom pravdy, ale říká se, že Klement
Gottwald, když z balkonu viděl, jak se k němu celé náměstí otočilo zády,
vzteky překousl dýmku, strašně vynadal Slánskému, že to celé špatně
zorganizoval a chtěl odejít se slovy, že když to tu lůzu nezajímá, tak se
klidně vrátí zpátky na hrad a řekne Benešovi, že všechny své návrhy stahuje zpátky.
Slánský ho prý zadržel a měl prohlásit: „Soudruhu
Gottwalde. Všechno bylo domluvené. Ať visím, jestli je to moje vina! Začni
mluvit, soudruhu, a oni ti budou věnovat pozornost.“
Pak teprve Gottwald, se skřípěním zubů, spustil tu
svou řeč o tom, jak se vrací z hradu.
Dědu Gottwaldův
projev rušil a reptal, že on se vrátil od Pinkasů a taky s tím nikoho
neotravuje. Bohužel Klement se dostal do ráže, a protože jeho mikrofon byl
silnější, než dědův hlas, všichni se opět otočili a místo sledování procesí
svatých na orloji, začali sledovat shromáždění nesvatých na balkoně. A tak se
stalo, že tehdy, v únoru, došlo ke dvěma nepříjemnostem. Děda Vadim přišel
o kulturní zážitek, a národ o demokracii.
Můj milý dědeček se od té doby uzavřel a nehodlal
s nikým mluvit. Ztratil o všem iluze a zatrpknul. Přes den tvrdě pracoval,
aby splnil dodávky tuřínu a vajec a po nocích psal představitelům státní moci
sprosté anonymní dopisy, ve kterých jim barvitě líčil, co by jim udělal, kdyby
jim neudělal to, co jim sliboval minule.
Až se jednoho dne rozhodl, že to tady není k žití
a usoudil, že nastal čas k emigraci. Donutily ho k tomu dvě věci. Za
prvé mu byly změněny a zvýšeny dodávky a děda dobře věděl, že je nemůže splnit,
takže bude pravděpodovně prohlášen za škůdce a půjde do kriminálu. Copak tuřín
a vajíčka. To ještě zvládal, ale skutečně netušil, kde má každý měsíc vzít ten
metrák uranu!
Druhým, a závažnějším důvodem, bylo to, že na jeden
z anonymních dopisů napsal svou zpáteční adresu. Byl to dopis právě pro
Ludvíka Svobodu. Generál mu ležel v žaludku už dlouho, protože právě ten
dědečka zklamal snad ze všech nejvíc.
V dopise mu nejprve popřál pěkný den a pak
následoval popis mučení, který by v tak krásný den s generálem
provedl. Závěr dopisu pak končil poetickým vyjádřením zklamání, jež znělo: Svobodo! Tvé jméno není Ludvík!
Děda si
nepříjemnost se zpáteční adresou uvědomil hned, jak psaní vhodil do schránky,
ale bylo už pozdě. Pokusil se ho ze schránky vytáhnout za pomocí rybářského
prutu, jenže byl přistižen pošťačkou, uvědomělou soudružkou, která příliš
nevěřila jeho tvrzení, že mu tam cestou z rybárny upadnul kapr, a
pohrozila mu, že vše ohlásí na Ministerstvo pošt a odposlouchávání hovorů.
Děda Vadim tedy nechal prut prutem a mazal domů. Věděl
dobře, že nemá moc času. Počítal, že pošťačce bude cesta německým obrněným
transportérem, předělaným na poštovní vůz, trvat do Děčína asi čtyři hodiny.
Pak ještě nějakou dobu bude hledat podezřelý dopis a další hodiny se bude
snažit navázat telefonické spojení s ministerstvem. Dohromady tedy více
jak čtyři hodiny. Zdá se to dlouho, ale uvědomme si, že děda nehodlal odejít na
polívku do hospody, nýbrž do emigrace, a to na věky věků, takže si sebou chtěl
vzít nějaké zásoby a majetek.
Mazal proto domů, do ruksaku sbalil konzervy, chleba a
peníze, a chystal se z valníku vyházet hnůj, který měl připravený na pole,
aby na něj naložil nějaký nábytek. Předpokládal, že se opět, jako na začátku
války v Mukačevu, převlékne do medvědí kůže, a předstírajíc, že je potulný
medvěd, pokusí se s valníkem taženým traktorem, přejet hranice do Německa,
kde pak požádá o azyl v USA. Vzpomněl totiž na slova svého otce, knížete
Vadima, který mu na smrtelném kanapi říkal, aby pamatoval na to, že má mít rád
medvědy a svobodu. Nedávno totiž viděl v kině přírodopisný film, a
zjistil, že medvědi nežijí jen v Rusku, ale i v národních parcích
USA. Navíc si zjistil, že v Americe se žádný generál nejmenuje Svoboda a
to ho utvrdilo v přesvědčení, že musí právě tam a ne jinam.
Bohužel mu to nevyšlo. Nevěděl, že pošťačka má
v pancéřovém voze vysílačku, brašnu s dopisy prohledala cestou, a
podala vysílačkou zprávu rovnou na ministerstvo, které nelenilo a pro dědu
poslalo dva pány v kožených kabátech. Děda jejich Tatraplán naštěstí
zahlédl pootevřenými vraty stodoly, zrovna když házel hnůj. Nebyl čas na nic!
Popadl jen ruksak a medvědí kůži a zmizel v hlubokých pohraničních
hvozdech.
Večer se proplížil do Děčína a vydal se rovnou na
nádraží, kde doufal, že se mu povede nastoupit do nějakého nákladního vlaku,
který ho odveze do západní zóny v Německu.
Všiml si, že na odstavné koleji stojí vlak, který má
zvláštní náklad. Na plošinách stály maringotky! Obytné i pakováky. Vozy
s katry pro zvěř a spousta jiných. Na všech bocích maringotek se skvěl
barevně vyvedený nápis: Zirkus Adolf.
Děda se začal nenápadně vyptávat železničního
zřízence, co že to je za vlak. Zřízenec byl upovídaný a tak se děda dozvěděl,
že jde o německý cirkus, který jde do odsunu. Děda Vadim zajásal, což si
zřízenec vykládal jako projev vlastenectví a počastoval ho kalíškem rumu.
Dědeček počkal, až se setmí, a pak, v medvědí
kůži, proniknul do jednoho z nákladních vozů se senem. Jídla a pití měl
v ruksaku dost, takže se cesty neobával. Zahrabal se do krmiva, zachumlal
se do kůže, a těšil se, jak vystoupí až v Německu.
Jel dlouho. Předlouho. Několikrát byl vůz při
zastávkách kontrolován policií, nebo celníky a pohraničníky, ale dědu, před
jejich psy, vždy zachránila ta stará medvědí kůže. Jak jí pes ucítil, ani za
nic nechtěl čuchat dál.
Jeli tak dlouho, až mu pití i jídlo došlo, ale děda si
říkal, že pro svobodu se musí trpět. Až jednoho dne vlak konečně zastavil a
stál dlouho. Neobvykle dlouho. Děda se odvážil vyhrabat ze sena, otevřel
opatrně vrata vagonu a vyhlédl ven. Několikrát si nevěřícně protřel oči, ale
viděl dobře. Přímo před ním byl nápis v azbuce: Moskva-nákladové nádraží…
Když byl zaměstnanci cirkusu Adolf vzkříšen, dozvěděl
se krutou pravdu.
Byl to skutečně německý cirkus, jenže nešel do odsunu,
ale byl připraven k přesunu do majetku SSSR, a to i s personálem, jako válečná
kořist.
A tak se můj děda rozhodl, že u cirkusu už zůstane.
Moc dobře si totiž pamatoval, jak dlouhá a únavná cesta byla z Buzuluku do
Prahy a nehodlal jí znovu absolvovat po svých.
Po deseti letech se cirkus vydal na turné po
spřátelených zemích a děda se tak dostal opět do Československa, kde se
s tímto cirkusem rozloučil a přijal místo v Infernu, kde jsem i já.
Děda už je na pravdě Bóží, ale ta kůže mi visí v maringotce pořád!
A ten puch je fakt hroznej!
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat