***
Letěli dlouho předlouho. Až jim došla vodka, kterou
byl letoun Ilja Muromec poháněn.
Vrtule se přestaly točit a praděd mohl jen doufat, že dosáhl kýženého cíle.
Po vysazení motorů se pokřižoval, nasadil si padák,
vzal medvěda do náruče, a s výkřikem: „Vzhůru dolů za svobodou!“ se vrhl
do hlubin.
Dopadli poblíž Mukačeva, které v té době patřilo
Československu. Po přistání vyděšený medvěd uprchl do lesů a pradědeček se ho
musel vydat hledat.
Jejich zjevení vyvolalo v Mukačevu a blízkém
okolí menší pozdvižení. Nestává se každý den, aby se na nebi objevilo sovětské
válečné letadlo a z něj se na padáku snesl mohutný muž, s neméně
mohutným knírem a ještě mohutnějším medvědem.
Zdejší úřady se původně domnívaly, že se jedná o
ruskou invazi, a vyhlásily výjimečný stav. Četnictvo z celého okolí
dostalo rozkaz ihned nechat pronásledování Nikoly Šuhaje loupežníka, a vydat se
zatknout podivného parašutistu s medvědem.
Zpráva o invazi vyvolala také obrovskou nákupní horečku,
při které byl úmyslně vyrabován obchod se střižním zbožím, a omylem podpáleny
městské lázně, které si dav spletl se synagogou.
Místního rabína tento omyl natolik vyvedl z míry,
že to považoval za zázrak, a muže na
padáku za mesiáše, což také veřejně prohlásil, a dostal se tak do ostrého sporu
se svou konkurencí, totiž mukačevským popem, který mu oponoval, že mesiáš tu už
byl, takže se nakonec oba poprali na
náměstí.
Deník Mukačevský
soused na základě těchto událostí promptně vydal mimořádné číslo s titulkem:
Bolševická invaze vyvolala ekonomický
rozkvět a náboženské nepokoje!
K vysvětlení celé události došlo až za tmy, pozdě
večer, kdy pradědečka s medvědem našel v lese četník Alois Vosáhlo.
Praděda byl s medvědem ukryt v křoví na kraji lesa, odkud vyděšeně
pozoroval, co se to ve městě děje a moc se mu nechtělo vyjít ven.
Obával se totiž, že přistál někde v Rusku a
sleduje řádění rudých hord. Měl v ruce noviny s článkem o
Československu, díval se na fotografii Prahy a marně tuto fotografii porovnával
s Mukačevem, ozářeným požárem lázní.
Poté, co se před nimi, kromě Mukačeva, vynořil ze tmy
i četník Vosáhlo, a praděd poznal, že má na sobě uniformu, jakou v Rusku
nikdo nenosí, teprve uvěřil, že dosáhl cíle. Proto, když četník míjel křoví v
němž se maskoval, rozhodl se, že na něj promluví.
Hned po tom, co šokovaného četníka chytil a ten po
leknutí znovu nabyl řeč, mu bylo potvrzeno, že je tam, kde chtěl být. Jen
poněkud víc na východ, než měl původně v plánu. Praděd tehdy zavýsknul, a
samou radostí, vyhodil četníka Vosáhla vysoko do vzduchu.
Vosáhlo byl starý dobrák, a když se praděda rozhodl,
že zůstane v Mukačevu žít, ubytoval ho v prázdné místnosti na četnické
stanici. Nájem nepožadoval. Chtěl jen slib, že bude stanici v noci hlídat,
aby jí Nikola Šuhaj zase nevykradl.
Pradědovi se
zprvu nežilo lehce. Neměl sebou žádnou hotovost a první peníze které dostal za
zbytky hedvábí z padáku, které prodal nešťastnému majiteli vyrabovaného obchodu
se střižním zbožím, mu ukradl zmíněný Nikola.
Rozhodl se tedy, že se zkusí živit jako to dělal
v Rusku. Vystupoval s medvědem na náměstích a návsích. Obživa to
nebyla valná, ale protože pradědeček byl i veselý a vtipný člověk, který k
tanci přidal i šaškování, lidi ho měli rádi a tržba tak na kus žvance pro oba
stačila.
Až jednou projížděl městem cirkus Kludský. Karel
Kludský si hned všiml tohoto dua. Chvíli je pozoroval a nadšen medvědovou
šikovností, nabídl mu angažmá.
O pradědečka nestál, neboť jak říkal, v cirkuse
má mužskejch hromadu, ale medvědů málo. Ale protože to byl slušný a uznalý
člověk, tak za medvěda hodlal zaplatit.
Pradědovi se nechtělo medvěda prodat, ale když viděl
Kludského šrajtofli, tak se obměkčil a nabízenou sumu přijal. Měl jen jednu
podmínku! Až medvěd zcepení, pošle mu Kludský jeho kůži. Kludský souhlasil, a
tak se praděd naposled objal s medvědem, a rozloučil se jak s ním,
tak i se svým komediantským životem. Částka byla totiž tak vysoká, že si za ní
koupil u Mukačeva chalupu a kousek pole.
Tak se tedy usadil a jak šel čas, našel si ženu.
Sestru četníka Vosáhla, Anežku. A jak to tak chodí, měli i dítě-syna.
A protože u nás v rodě se jmény neplýtvá, dal mu
pradědeček zase jméno Vadim.
A jak to tak bývá do třetice, za nějaký ten rok můj
praděda ulehl na smrtelné sófa a zavolal si k sobě syna, kterému prozradil
vše o své minulosti.
Mladý Vadim byl překvapený, protože o minulosti svého
tatínka nic netušil. Praděda Vadim se svou minulostí ruského knížete, a posléze
i uměleckým soužitím s medvědem nerad chlubil a malý Vadim si myslel, že
přezdívka jeho tatínka, „Medvědář“, souvisí se zálibou pití vína s názvem
„Medvědí krev.“
Praděd Vadim hlavně kladl na srdce svého syna Vadima,
aby měl rád medvědy, protože jen díky medvědovi, je tam, kde je! A aby se
nedivil, až mu jednoho dne přijde poštou medvědí kožich. Potom ještě dodal, že
musí mít rád i svobodu, jelikož, svoboda je nejdůležitější v životě
lidským! Pak vstal, a šel provést svůj poslední vtip. Vypustil sousedovi na kole duši a s úsměvem na rtech zemřel.
***
Tak žil mladý
Vadim na statečku sám s matkou, která nechtěla zůstat za svým manželem
pozadu a následovala ho na onen svět rok po něm.
A protože
dějiny jsou prevít, dostal se v Německu k moci zneuznaný malíř a
zakrátko bylo i po Československu.
A když už se dějou věci, brzo po tom, opravdu Vadimovi
přišel poštou zmíněný kožich, jelikož medvěd se dozvěděl o skonu svého bývalého
parťáka a zabalil to taky. To byl konec starých časů…
Mukačevo patřilo hned tomu a hned zase onomu. Mladý
děda Vadim tomu moc nehověl a snažil se žít po svém, ale když přišli Němci a
tvrdili mu, že žít po svém nebude, naštval se a pamětliv slov svého otce, že
nejdůležitější je svoboda a medvědi, rozhodl se, že pronikne do země, ze které
jeho otec uprchl. A to do Ruska. Slyšel totiž, že v Rusku žije mnoho
medvědů a navíc tam nějakej Ludvík Svoboda zakládá armádu, která bude bojovat
proti Němcům. Sbalil si raneček a v přestrojení za medvěda, v té staré
medvědí kůži, vydal se hledat onoho muže, o kterém věděl, že je nejdůležitější!
Po dlouhé době, se za nocí plných úkladů a dnů plných
nástrah, dostal až do Buzuluku. V Buzuluku vyhledal velitelství a
v medvědím kožichu se představil samotnému Svobodovi.
Ludvík Svoboda,
s očima plnýma slzí, vyslechl jeho osud, a hned jak se dosmál, usoudil, že
tento muž bude ideální velitel kulturně-zábavné čety, kam velení přidělovalo
cirkusáky, herce a další osoby nepoužitelné k boji, ale jinak ochotné
sloužit vlasti.
Kulturně-zábavná četa byla mimořádně neobyčejná jednotka.
Spolu s mým dědečkem tam byl například muž, který vojenskou míru
přesahoval natolik, že i z nejhlubšího zákopu vyčuhoval ještě téměř dva
metry. Potom třeba klaun od Humberta, na kterého neexistovalo číslo vojenských
bot, nebo vousatá žena, původně zdravotnice, jejíž vousy padaly do otevřených
ran a mnozí jiní. Ti všichni se ocitli pod jeho velením.
Děda z toho nebyl nadšený, ale pak si řekl, že
bojovat se dá různě a že pro nepřítele, je salva smíchu stejně smrtelná jako
salva z kanónů a ze všech těch podivínů, vytvořil vzornou jednotku, která
vystupovala vždy před důležitou bojovou akcí, aby tak spolubojovníky před bojem
povzbudila.
Pravda. Ne vždy se to povedlo. Občas měla tato
jednotka i ztráty. Hlavně v začátcích, kdy z publika občas na pódium
přiletěl brambor nebo granát, ale časem si vojáci na tato představení zvykli a
začali je ignorovat.
V průběhu války byl můj děda také povýšen a
vyznamenán. Došlo k tomu tak, že ho jednou napadlo, aby se sehrálo
představení pro německé zajatce.
Velení o tom nejdřív nechtělo ani slyšet a maršál
Koněv chtěl mého dědu nechat zastřelit za vstřícnost k nepříteli, ale pak
si nechal osobně přehrát filmový záznam jejich představení, který pořídil
Sergej Bondarčuk a prohlásil, že tohle ti esesáci prostě musí vidět, jelikož si
to za svá zvěrstva zaslouží! Údajně se pak tento záznam promítal také jako
instruktážní film pro členy GPU, aby věděli, jak se správně chovat
k zajatcům!
Maršál Koněv si
nechal předvolat mého dědu a osobně mu řekl: „Doteď jsem netušil, čeho všeho
jste vy Češi vlastně schopní!“ Pak ho vyznamenal za chrabrost a navrhl
Svobodovi jeho povýšení do hodnosti podporučíka. A tak se můj děda, původem
poloviční Rus, stal polovičním poručíkem a celým Čechem. No, a v tomto
stavu, vstoupil s armádou zpět na území Československa.
Jeho kulturně-zábavná četa, tehdy neměla moc práce.
Vojáci byli veselí, že končí válka a už je nebylo třeba povzbuzovat hodnotným
programem. Kulturní četa tak byla z prvního sledu přeřazena do týlu.
Zatímco na Dukle, recitátoři, komici, akrobati a
drezéři, postupovali v první linii spolu s tanky, aby tak své
spolubojovníky rozptylovali a oni nemysleli na ty urvané ruce a nohy, které se
všude kolem válely, nyní zábavní četa mohla v klidu táhnout v zadním
sledu, spolu s polní prádelnou, lazaretem a mobilním vojenským vězením.
Dědeček se celkem spřátelil s velitelem věznice,
majorem Basařem, a za balíček cigaret a láhev slivovice, mu dovolil využívat
klec pro cvičeného pudla jako samotku pro problémové vězně.
Po konci války se děda ještě se svou jednotkou
zúčastnil slavnostní přehlídky před prezidentem republiky. Když prezident Beneš
zhlédl defilující kulturní četu, údajně prohlásil: „Již nikdy nesmíme dopustit,
aby k takové válce ještě někdy došlo! Podívejte se, co válečné běsnění
dokáže z lidí udělat!“ a na základě toho se rozhodl odsunout německé
obyvatelstvo.
Pokračování: 28.8.2013
Žádné komentáře:
Okomentovat