Jak nás sevřela krutá zima

 Můj milej deníčku a případnej nálezče.

Tahle zima je opravdu tak hrozná, že jí nepamatuje ani starej Müschen a ten toho pamatuje, pokud je teda při smyslech, opravdu hodně.

 Včera dokonce říkal, že u Stalingradu se s Wehrmachtem alespoň občas ohřál. To když se je Rusové snažili vyhnat z nějaký ruiny plamenometem. Tehdá se mu to ani trochu nelíbilo, ale co by za to prej dneska dal!

 Špatně se mi píše, protože mě zebou prsty. Nevím, jak dlouho mi ještě vystačí těch pár polínek do kamínek. Ale i tak jsem na tom líp, než všichni ostatní. Ty už nemaj žádný dříví, nebo uhlí na otop.

 Za prvé si ho vůbec nešetřili, a za druhý si ho mají líp v noci hlídat. Přeci klaun, je pro cirkus nejdůležitější a nesmí zmrznout!  Ale abych Ti, případný nálezče, mýho ztuhlýho a bledě modrýho těla, osvětlil tuto situaci, budu muset začít od začátku.

 První únorovej den, rozhodnul náš principál, že pokud je teda únor, musíme vyrazit na nový turné, jak tak již mnoho let činíme.

 Bohužel principál nějak nevzal v potaz, že zatímco všechny předešlý zimy, dávaly za pravdu různým šamanům předvídajícím globální přiteplení, tahle zima je něco mezi obrázkem od Josefa Lady a nukleární nocí.

 Principál to asi myslel dobře. Přeci jenom je pravda, že v zimovišti už nám všechno docházelo. Píce i maso pro zvířata a peníze a jídlo pro lidi.

 V okolí už dokonce docházela i volně žijící zvěř, a v zajetí žijící pašíci a králíci, což bylo zapříčiněný tím, že krotitel vlků Wolfstein, a domptér lvů Nejezchleba, svý svěřence po nocích posílali na pastvu.

 Když se k nim přidal i drezér poníků Wolodijowski, kterej má hlad pořád, bylo už zvěře v okruhu několika kilometrů skutečně poskrovnu.

 Wolodijowski má totiž mušketu a neuvěřitelně přesnou mušku. Tou mušketou dokáže trefit i ptáka v letu! A to dokonce nemá ani střelivo. Jen jí hází. Kdyby měl čím střílet, tak zřejmě v okolí nepřežije ani myš!

 Tudíž jsme museli zimoviště z bezpečnostních důvodů skutečně opustit. Jinak by nás asi vesničani utloukli!

 Vyrazili jsme tedy v koloně vstříc první štaci, jíž měla bejt jakási obec někde na severu.

 Marně jsme se snažili principálovi vymluvit ten nápad a jet radši na jih. Principál si trval na svým. Prej, když máme nějakej itinerář, tak se ho musíme držet. Vzal svůj kompas a určil směr ke štaci a nic nedbal na podivně černý mračna, který se stahovaly nad vytyčeným směrem.

 První hodiny od startu se jelo celkem slušně. Silnice byla posolená a mokrá, takže jsme propadli nemístnýmu optimismu a prvním snášejícím se vločkám, jsme se smáli do mrazivejch krajkovejch ksichtů! Avšak již brzy jsme měli poznat náš omyl.

 Když jsme urazili zhruba čtvrtinu cesty a silnice zvolna přestávala být mokrá a připomínala stále víc bobovou dráhu, vylítla z principálova vozu na začátku kolony červená světlice, což je signál k okamžitýmu zastavení.

 Principál ve vedoucím voze vystoupil, a pomocí mapy a kompasu určoval místo, kde máme odbočit k obci, ve který budeme vystupovat.

 Po necelý hodině kdy několikrát mapu roztrhal a zase jí slepil, ukázal rukou kamsi vlevo.

 Ať jsem se díval, jak chtěl, silnici jsem neviděl. Jen jakousi nepřátelsky bílou pláň. Leč co se dalo dělat. Když principál nařídí, tak personál musí poslechnout.

 Bancrotti zavolal svojí spojku, kterou ten den dělal Wolodijowski na poníkovi, kterýmu na nohy připevnil sněžnice, a nařídil mu, aby doklusal k vodičovi slona, Indíru Gajdymu s tím, že má se slonem hned předejít kolonu. Slon prej půjde vpředu a bude nám razit cestu závějejema.

 Indírovi se to příliš nelíbilo, protože musel kvůli tomu vylízt z vytápěný chatky, kterou má Bimbo připevněnou na hřbetu. Ale nakonec mu nezbylo, než slízt po kožešinách, do kterejch je Bimbo na zimu zašitej a vést ho před náma.

 Bimbo se snažil, co to šlo. Chobotem rozmetal závěje a svým mohutným tělem prorážel ledový bariéry. Jeli jsme sice hodně pomalu, ale jeli jsme. Vítr za posledním vozem kolony, ovšem hned vyšlapanou a vyjetou cestu schovával pod navátej sníh.

 Brodili jsme se tím studeným sněhem už hodně dlouho, když se najednou Bimbo zastavil a začal nervózně troubit.

Principál Bancrotti vystoupil z auta a šel se Indíra zeptat co se děje.  Indír byl taky nějak nesvůj a Bancrottimu vysvětloval, že tohle troubení naposled slyšel v Indii, ale že si nemůže ani za Višnu vzpomenout, co to znamená. Obyčejně prej v takové chvíli použije manuál k používání slona, kde jsou vysvětlený všechny možný reakce na neobvyklý situace, ale momentálně ho nemůže použít, jelikož onen manuál právě hoří v kamínkách  nalézajících se v chajdě připevněný na slonovi.

 Principál strašlivě zaklel, protože v dálce bylo vidět pořád jen tu bílou pláň, a náš cíl nebyl v dohledu. Rozhodnul se proto, že použije techniku!

 Vyhnal z náklaďáku stavěče Mišu a Grišu a dal jim lopaty, aby cestu dál prohazovali oni.  Miša s Grišou se fakt snažili, ale do slonů maj opravdu daleko, takže pohyb kolony nebyl příliš znatelnej. Prostě pohyb o padesát centimetrů za půl hodiny ani nepoznáte.

 Vítr mezi tím přestal foukat, a sníh se z prašanu začal zvolna měnit na mokrejše, z kterýho se tak dobře dělaj sněhuláci. Jenže kdo by v takový chvíli myslel na stavění sněhuláků, když se jím sám může během pár hodin stát!

 Principál vydal rozkaz, že tu prostě přenocujeme a až sníh do rána roztaje, pojedeme dál.

 Cožpak o to. Idea to nebyla špatná. Jen kdyby v noci nebylo mínus patnáct a ten sníh, co odpoledne a večer tál, přes noc nezmrznul na beton. Byli jsme uvězněný v ledovým sevření!

 Tak to byl, můj milej deníčku, počátek tohoto utrpení, se kterým se svěřuji tobě, a případnýmu nálezci.

 Dnes je to již desátej den, co stojíme tady, na tý sněhový a ledový pláni.

 Nejenže nám dochází otop, jak jsem se zmínil na začátku, ale co je horší, dochází už i jídlo!  Poslední konzervu jsem sněd předevčírem. Včera jsem se rozhodnul, že obětuju trochu víc dřeva do kamínek, a uvařím si něco podle jedný dobrodružný knížky o trosečníkách.

 Tam námořníci, nemaje co do huby, uvařili si svoje boty a pak je žvejkali, aby měli aspoň něco teplýho do žaludku.

 Milej deníčku, a případnej nálezče. Přijmi dobrou radu nešťastnýho muže.  Nikdy. A to zdůrazňuju. N-I-K-D-Y si nevařte sněhule vyrobený z gumy a silonu!  Za prvý si nepochutnáte, a za druhý, nebudete mít pak v čem vyjít do sněhu.

 Ale hlad je strašná věc, co nutí lidi dělat hrozný věci.  Včera se Wolodijowski pokoušel lopatou prokopat skrz sníh, aby si našel v zemi nějaký kořínky, který by moh sníst. Zkoušel už jíst seno spolu s poníkama, ale to mu nechutnalo.

Pak v návalu zoufalství uvažoval o tom, že by jednoho koně porazil pro gastronomické účely, ale to mu celej cirkus rozmluvil.  Naše zvířata se prostě jíst nebudou! To se nám hnusí!

 Ono totiž nebylo už dost paliva, na kterym by se ten poník pak uvařil, takže se nám hnusila představa, jak jíme syrovýho koně.

 Ještě, když bylo dost uhlí a dřeva, tak se pár lidí pokoušelo vařit sníh a rampouchy, ale je zajímavý, že ať to vaříte, nebo pečete, vždycky je z toho vodová polívka!

 Jo. Tedy, jak se Wolodijowski snažil prokopat na zem, pro ty kořínky, tak narazil na zajímavej úkaz. Ta zem nebyla zem, ale led. A to to zkoušel hned na několika místech.

 Mám z toho divnej pocit. Obzvlášť po tom, co si Indír Gajdy konečně vzpomněl, proč by moh bejt Bimbo tak nervózní.

 Víte, slon prej pozná místo, který ho těžko unese. Taky pozná místo, kde je pod povrchem duto a tak podobně. No, a jak to pozná, tak tam odmítá vkročit a nechce jít dál.

Dneska ráno si artista Pong vylez s dalekohledem na perskou tyč, aby se rozhlídnul, jestli neuvidí nějakou obydlenou civilizaci, ale slezl s tím, že je to jen velká pláň a někde v dálce viděl cosi, co vypadalo jako vrby, který jsou kolem dokola tý pláně.

 Tak vám nevím, jestli se mám nějak zvlášť těšit na oblevu.  Zatím budu končit.

Přišel totiž na návštěvu můj kamarád Wolodijowski. Nechám ho ohřát. Chudák už totiž blouzní ze zimy a hladu. Má v ruce příbor a pořád mi říká, že mě zná už dlouho a že jsem jistě dobrý člověk.

KON…

Wolodijowski … Co blbneš … Jau … Proč jsi mě kousnul … Takhle to nedopíšu!