středa 5. prosince 2012

Jak jsme stavěli Betlém


Jak jsem se nedávno probíral naší cirkusovou kronikou, tak jsem narazil na zajímavou fotku z minulýho století. Je na ní takzvanej živej obraz. Živej obraz se dělá tak, že se několik lidí převlíkne do odpovídajících kostýmů a pak podle nějakýho slavnýho obrazu udělaj scénu. Musej v tý póze vydržet nějakou dobu bez pohnutí, aby si lidi mohli vychutnat uměleckej dojem.
Docela by mě zajímalo, jak tahle umělecká disciplína vlastně vznikla. Nejspíš to byla původně charitativní akce nějakýho dobrodince a měla sloužit k tomu, aby naprostejm chudákům, který neměli na vstupný do galerií, přiblížila hodnotný umělecký díla, který by jináč za celej svůj život neviděli.
U nás se to taky občas dělá. V zimním období naprosto samovolně vznikají živé obrazy ze života polárníků.
No, ale proč se o tom zmiňuju. Na tý fotce v albu, jsem našel i živej obraz představující narození Ježíška. A vzhledem k tomu, že je zima a blížej se vánoce, tak jsem si řekl, že by to nebylo marný.
Návštěvy teď nejsou nic moc. Lidi nakupujou pod stromeček spoustu věcí, který nepotřebujou, ale musej je mít a na kultůru pod šapitó jim nezbejvaj peníze. Když to předvedeme někde na náměstí, tak snad něco do klobouku vybereme.
Jen nesmí bejt děravej, jako se nám to už jednou stalo. To jsme celej den vybírali a večír jsme zjistili, že v klobouku byla díra a klobouk byl položenej na kanálu. Takže jsme celej den vydělávali, abysme nakonec zjistili, že to byla vlastně nechtěná dobročinná akce!
Návrh jsem přednes principálovi, kterej sice nejdřív bručel, že je to zbytečnej výdej energie s nejistým výsledkem, (na ten klobouk nezapomněl), ale nakonec s tím souhlasil. Já mu totiž vysvětlil jak si to jako představuju: „Pane šéf. Celou scénu bych viděl asi tak. Pozadí by tvořila nějaká plachta s namalovaným městem Betlémem. V popředí by pak byla kašírovaná jeskyně s chlívem. Tu můžeme udělat z nějaký deky. Do jeskyně položíme Ježíška. Včera jsem si koupil na trhu jednoho perníkovýho, a zatím jsem ho nesněd. Sice jsem mu trošku oždíbal hlavu, ale to nějak zamaskujeme senem. Vedle něj by stála čistá panna Marie… „
„Moment Vadime! Kde hodláš tady v cirkusu vzít čistou pannu?!“ zabručel principál.
„Jenom jako pane šéf,“ pokračoval jsem. „Bude to živej obraz, takže postavy nebudou mluvit, tudíž nikdo ze slovníku těch našich sprosťaček nic nepozná. S Marií tam bude i Josef. Wolodijowski má vousy jako Krakonoš. Takže by se na to hodil. No, a ještě bych tam vrazil anděla a ty tři potentáty z východu.“
„Jaký potentáty z východu zase?! To myslíš Putina, Lukašenka a Juščenka? Aby z toho nebylo nějaký diplomatický nedorozumění. Víš, že na východě bejvaj dobrý kšefty,“ zhrozil se Bancrotti.
„Ale kdepák,“ uklidňoval jsem ho. „To by ani nešlo, protože jeden musí bejt černoch. Myslím ty tři krále. Kašpárka, Melichara a Balkánzára. Lidi na to máme. Prvního bych s dovolením znázornil sám. Melichara udělá Rudla Melicharů. Ten tenťák, co k nám nastoupil teď na podzim. No a černocha bude dělat Mbubu. Tak co šéfe? Uděláme to?“
Dal si říct. Já jsem ukecal lidi a mohlo se jít na věc.
Druhej den jsme na náměstí natáhli mezi dvoje štafle plachtu s obrázkem Betléma. Moc pěknej Betlém to byl. Malovali jsme to podle fotek, který má v albu Ali. To je jeden Arab, kterej se stará o bembloudy. Jen si nejsem stoprocentně jistej, jestli jsme tam měli malovat i ty vojáky se samopalama, ale jináč to bylo pěkně vyvedený.
Jeskyň jsme nedělali z dek, jak jsem původně myslel, ale znázornili jsme jí pomocí indiánskýho stanu, kterej nám ochotně půjčil náčelník naší trupy Siuxskejch tanečníků. Půjčil ho za slib, že bude moct dělat anděla. S tím jsme všichni souhlasili, protože má z nás všech nejvíc peří.
Menší zádrhel nastal při vybírání Marie. Saskia, Sabrina a Sandra se o to porvaly. Najednou chtěla bejt každá panna. Takže měly smůlu všechny tři. Po rvačce vypadaly, jako kdyby projely mlátičkou. A to by vypadalo blbě. Ještě by si diváci mohli myslet, že se na ní Josef dopouštěl domácího násilí. A tak jsme vybrali Miss Twigy. Má nějakejch dvěstě kilo, takže pěkně vyplní scénu.
Snad nikdo nebude moc velkej hnidopich, aby se podivoval nad tím, že Marie měla údajně jezdit na oslíkovi.
Josef byl absolutně bez problémů. Wolodijowski má svůj kozáckej knír a na zimu si nechává vždycky růst plnovous, aby mu huba neomrzla. Ten byl v cajku.
Já, jako jeden z králů, jsem si ovázal hlavu ručníkem a zabalil se do sametový opony z manéže. Rudla Melichar měl kolem hlavy obinadlo z lékárničky a přes ramena osušku s logem basketbalovýho klubu Macabi Tel Aviv. Taky stylový.
Za to Mbubu nás dorazil. To, že vyrazil jen v bederní roušce, by snad ještě šlo, ale to že si na hlavu přilepil vteřiňákem korunu, už bylo vážně moc. No co. Můžeme to vydávat za uměleckou licenci no.
Anděl byl taky ucházející. Krásný peří. Holt náčelník. Snad jen ten luk moh nechat v maringotce.
Když jsem se ho ptal, na co ho sebou bere, tak mi s klidem indiána ukázal obrázek, na kterým byl Amor s lukem a řekl: „Rudý muž není tak hloupý, jak bledá tvář myslí! Rudý muž si našel ikonografický podklad, jak anděl vypadá! Anděl být asi moc dobrý bojovník a lovec. Já od dnes chtít být jako anděl!“
Nó proti tomu se nedá nic namítat. Jak to má podložený, co naděláme…
Na náměstí jsem všechny hezky rozestavil před scenérii. Ježíška jsem položil do sena ve stanu. Marii jsem přikázal, aby si klekla vedle Ježíška a tvářila se přešťastně. Twigy chvilku držkovala, že jí bolej kolena a jestli by nemohla sedět na nějaký židličce, ale to jsem jí nepovolil. Tak zmlkla a se supěním klekla. Netvářila se ovšem přešťastně, ale poněkud nasraně.
Josef - Wolodijowski stál za ní a v ruce držel petrolejku, kterou osvětloval ležícího perníkovýho panáčka - Ježíška. Jak jsem říkal, perníkáč měl krapet okousanou hlavu, ale to nebylo ani moc vidět. Před vchodem vlevo stál náčelník - anděl s lukem, a od vchodu vpravo jsme stáli mi tři králové, co jdeme k vám a štěstí zdraví vinšujeme vám.
Krásnej Betlém. Lidi nám naházeli do stanu docela dost peněz a všelijakejch pochutin. Od bonbónů až po vánočky. Bohužel z těch pochutin moc nezbylo, protože Twigy všechno průběžně požírala, ale něco přeci jen zbylo a peněz byla přehršel. Taky si nás přišel vyfotit nějakej redaktor z místního plátku. Povídal, že tohle ještě neviděl a musí o tom napsat. Dneska jsem si ty noviny koupil. Tak vám to hned přečtu:
Kuriózní zážitek poskytl obyvatelům našeho města ansábl cirkusu Inferno. Jak si jistě mnoho z vás všimlo, zaměstnanci cirku uspořádali na náměstí, takzvaný živý obraz. Tento obraz vzbudil mezi obyvatelstvem velký zájem. Po celý den přicházeli lidé obdivující scénu. Následně mezi lidmi propukaly vášnivé debaty, o to co scéna znázorňuje. Musím se přiznat, že i já jsem dlouho bádal a rozhodnul jsem se tento obraz konzultovat s ředitelem oblastního muzea, který je známým etnologem a etnografem.
Pan profesor Huml po zhlédnutí fotografií konstatoval, že jde jednoznačně o obraz, na kterém je indiánské Tee-Pee.
 V Tee-Pee leží na seně malé nemluvně, které se chystá sežrat rozzuřená medvědice, kterouž bezmocně sleduje muž s petrolejovou lampou. Pravděpodobně zálesák, který se stará o své právě narozené dítě.
 Sioux stojící venku, se chystá lukem onu medvědici skolit, a tím dítko zachránit.
 Jde asi o demonstraci bezmocnosti civilizovaného člověka vůči přírodě, ve které dokáže přežít zase jen člověk necivilizovaný, tudíž indián.
Pan profesor, ovšem vidí problém ve třech postavách pobudů, které také stojí u stanu. Jde snad o znázornění úpadku lidstva. Či snad jde o symbolické postavy představující dětské nemoc, číhající na dítě po jeho narození? Tedy o spalničky, neštovice a černý kašel? To se asi již nedozvíme, protože cirkus včera odejel. Ale i tak to byla úžasná podívaná.“

No tak nevím. Vydělali jsme to jó, ale…
Víte co?! Příště postavíme normální, nelidskej Betlém z nějakejch figurek.
Snad už to poznaj nevzdělanci nevzdělaný!

KONEC

Žádné komentáře:

Okomentovat