Muž ostře
řezaných rysů, se šedivým strništěm ve vrásčité tváři, v zaprášeném a
propoceném stetsonu a kostkované košili, zabodl rýč do země vedle láhve whisky,
otřel si ruce o své záplatované kalhoty, vzal prostý, nahrubo stlučený kříž, a
zarazil ho do hrobu.
Pak sáhl do
kapsy, vytáhl malou kovovou krabičku, otevřel jí a začal si pomalu balit
cigaretu. Poplácal přitom po krku jezdeckého koně, stojícího vedle něj.
Muž vložil cigaretu
do rozpraskaných rtů. Posadil se na zem vedle čerstvého hrobu a opřel se zády o
kolo svého povozu, škrtl sirkou a připálil si. Lačně nasál kouř, loknul si z láhve,
rukou si zaclonil oči, podíval se nahoru na žhnoucí slunce a pak i na hodinky,
které vytáhl z kapsičky u vesty. Bylo pravé poledne!
Vstal, odhodil
nedokouřenou cigaretu, sebral z kaktusu odložený pistolnický opasek a
připnul si ho. Poklepal na pouzdra, z kterých trčely pažby dvou šestiranných
koltů.
Po jeho dosud
tvrdé a nehybné tváři přeběhl náznak úsměvu, neboť ten dotyk s dřevem
pažeb a chladným kovem zbraní, mu vždy působil radost. To spojení ruky s koltem
mu dodávalo pocit, že on sám je zbraní.
Podíval se na
skupinku šesti supů, která se o nějakých dvacet metrů dál, rvala o maso mrtvého
pásovce. Přimhouřil oči a začal pomalu a hluboce dýchat. Vypadal, jako by supy
hypnotizoval. Jeho ruce byly volně svěšené podél těla. Potom je mírně pokrčil,
na úroveň pouzder a lehce pohyboval prsty, jako by je protřepával.
Když jeho
soustředění dosáhlo absolutního vrcholu, tasil a vzápětí se ozval výstřel.
„I když jsem
starej, ještě pořád jsem dost rychlej. Je mi sedmdesát. Mám sklerózu, ale tohle
se prostě nedá zapomenout. To je v krvi,“ ucedil muž koutkem úst a podíval
se na hrob. „Já tě pomstím Majku!“ Pak svůj pohled zaměřil zpět na supy, kteří
dál nerušeně hodovali na mršině a dodal: „Jenom budu muset ještě cvičit
přesnost. Přeci jen jsem to už třicet let nedržel v ruce…“
***
Druhý den se
objevil na cestě do města Killer City, starý muž na starém koni.
Hladce
oholený, oblečený v černém sametu, na hlavě široké mexické sombrero
se stříbrným zdobením, kolem pasu opasek s vyleštěnou sponou, na kterém se
po stranách houpala dvě pouzdra a v každém z pouzder byl zasunutý, pečlivě
naolejovaný kolt s ebenovou pažbou.
Muži přijíždějícímu
do města Killer City, se hlavou honila jediná myšlenka. Myšlenka na pomstu.
Na pomstu za
zabití jeho dávného přítele Majka, kterého včera v poledne pohřbil.
Toho Majka, s
nímž v mládí jezdíval v bandě Divokého Kida. Toho Majka, který se na
rozdíl od něj pistolnického řemesla nevzdal a pokračoval v něm i
v podzimu svého života. Tak právě toho Majka, nalezl včera ležet u cesty
poblíž křižovatky. Všimnul si, že Majkův kůň postává sám u skupinky kaktusů a
jeví přitom známky neklidu.
Zastavil
proto svůj hokynářský vůz a šel se podívat, co se děje. To, co uviděl, ho
zdrtilo. Chudák starý Majky ležel se staženými kalhotami za kaktusovým hájkem a
na jedné z větví kaktusu se houpal jeho opasek s kolty. Majk byl
podivně zkroucený, skučel a ruce měl přitisknuté na břiše.
Rychle si klekl,
aby zjistil, jestli může Majkovi nějak pomoct, ale hned po prvním ohledání bylo
jasné, že tyto žaludeční problémy nejsou způsobené stravou ani pitím, nýbrž
několika gramy olova!
Majk na něj
pohlédl skelným zrakem, z posledních sil se na lokti nadzvedl a zachroptěl:
„Rád tě vidím starouši. Věděl jsem, že to musí jednou skončit, ale takhle?! Zrovna
když jsem si stáhnul kalhoty a odložil kolty… Kde jsou ty naše starý časy, kdy
stál chlap proti chlapovi?! Za to mě musíš pomstít! Byl to ten odpornej zmetek
John. Najdeš ho v saloonu v Killer City. Nezapomeň. John Stunk. Vezmi
si moje kolty a pomsti mě…“ pak ztratil sílu a klesnul zpět na zem, kde
vypustil duši.
A nyní tedy
starý muž projížděl hlavní a vlastně jedinou třídou v Killer City. Hodiny
na radničním průčelí ukazovaly za deset minut dvanáct a muž si s potěšením
uvědomil, že při troše štěstí, svou pomstu vykoná do dvaceti čtyř hodin, od
pohřbení jeho přítele.
Jezdec
seskočil s koně, uvázal ho k zábradlí před saloonem, zapálil si
cigaretu a pohladil koně po hřívě.
Přede dveřmi
do saloonu se zastavil, upravil si opasek, smetl smítka z ramen a usoudil,
že je připraven. Když věžní hodiny začaly odbíjet dvanáctou, rozkopl lítačky a vešel
dovnitř!
Těsně před
vchodem mu ještě blesklo hlavou: „K čertu. Jak bylo to příjmení? Pitomá
skleróza… “
***
Tváře
několika mužů, kteří stáli kolem mrtvého těla, byly poněkud rozpačité.
„Ty. Johne,“
obrátil se jeden z kovbojů na železničního dělníka. „Tys ho znal?“
„Ale houby,“
pokrčil rameny dělník a podíval se na kočího dostavníku. „Možná tuhle John,
jestli neví o koho šlo.“
„Vím já?!
Jsem pořád na cestách,“ vrtěl hlavou vozka. „Barman je tu furt. Ten by mohl něco
vědět. Co ty na to Johne?“
„Na každej
pád, je to teď už jedno,“ řekl barman, zatímco dával zpět pod pult svou
brokovnici. „A vy pánové taky můžete schovat kolťáky. Ten už nejspíš nevstane.“
„To bych
řekl, že nevstane, Johne. Teda pánové, ale odvahu měl. O to žádná. A podívejte se
na ten ohoz. To se dneska už jen tak nevidí,“ uznale pokýval hlavou šerif a
odfoukl kouř z hlavně.
„No dobře
Johne,“ zamručel další z honáků, „ale mě by přeci jen zajímalo, kdo to byl.
Sakra, vletí sem chlap a zařve, jestli je tu ten zmetek John, tak ať tasí. To
se na mě pánové nezlobte, ale jestli správně počítám, tak nás vystřelilo
patnáct. Fakt bych moc rád věděl, co proti nám ten dědek měl!“
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat