Jak jsme pořádali dětskej den

Teda to byl zase nápad.

Principál si minulej tejden v kalendáři všimnuli, že je Den dětí a rozhodnul se, že toho musíme využít.

Naložil mě do auta a jeli jsme nakoupit do superhokynářství nějaký sladkosti, protože ty, co máme v bufetu už nikdo nechce.

Aby taky jo! Lízátka oblepený mravencema nejsou nic extrovního. Bancrotti to nějakou dobu vydával za „Ferdův mls“, ale nějak se to neujalo, a museli jsme je zlikvidovat.

V krámu jsme se dlouho nemohli rozhodnout, jaký mlsoty máme vzít. Principál navrhoval, že nejlepší by bylo vzít nějaký bonbóny, ale já namítal, že cukr krystal by mohl stačit. Takže jsme zvolili kompromis. Měli ve slevě paštiky, tak jsme je vzali. Aspoň se děckám nezkazej zuby že jo?!

Ostatní mezi tím v cirguse připravili různý soutěže a atrakce.

Wolodijowski pro děti připravil jízdu na poníkách. Sandra Saskia a Sabrina měly skákání v pytlích. Provazochodec se rozhodnul pro nošení pinpongáče na lžíci. Miss Twigy zvolila přetahování lanem. Vrhač nožů házení balónkem na cíl, a fakír Mámhnáta Lakatoš závody v běhu.

Já se ptal principála, jakou soutěž mám dělat já, ale Bancrotti mi řekl, že se nemusím starat. Něco mi už prý vymyslel, a je to klasika na dětskejch dnech, takže si to dosyta užiju. No tak jsem se nestaral.

Dopoledne principál projel městem a megafonem rozhulákal, že se v cirkuse koná dětskej den. Vstup za mírný poplatek, a ať přijdou všichni.

Odpoledne nám k bráně začaly proudit davy rodičů s dětma. Miša a Griša vybírali vstupný a dávali dětem kartičky, na který se jim mělo zaznamenávat, na který atrakci už byly. To proto, aby si někdo za tu dvacku náhodou neodnesl těch Májek víc, než si zasloužil.

Děti se bavily. Velkej zájem byl o jízdu na poníkách. To dětičky vždycky baví. Wolodijowski to, ale občas nese dost blbě. Když je nějaký dítě rozjívený a tahá poníka za hřívu, nebo ho kouše do uší, tak se mu to moc nelíbí. Teď tam měl taky jeden takovej incident.

Nějakej tlustej chlapeček hupnul na koníka a začal se na něm vrtět a plácat ho po hlavě. Hulákal: „Hele mamí. Hele tatí. Já jsem Vinetůůů.“

Waldemar to ze začátku celkem snášel, ale když ten tlusťoch začal koně kopat do slabin, tak už to nevydržel a strhnul ho dolů. Sednul si na toho spratka, začal ho tahat za vlasy a taky ho tak trochu kopal a přitom na ně řval: „Tak co ty ksindle?! Jak se ti to líbí. Zkus to ještě jednou a hodím tě těm koním ke svačině!“

Chlapeček začal ječet a jeho rodiče se vrhli na Wolodijowského a začali ho rvát z kluka.

Uslyšel to Bancrotti, kterej stál u jiný atrakce a nevěděl, co se stalo.

Přiběhnul tam a řekl: „Ááááá. Vidím, že se dobře bavíte. Ale neperte se. Na všechny se dostane!“

Máma toho kluka zaječela na principála, co se stalo, a Bancrotti zrudnul jako toreadorova muleta.

„Wolodijowski jdi do maringotky a styď se! Já se vám omlouvám vážení. Nějak to odčiníme. Já vám za tuto událost dám...“

Táta od kluka se zvednul z koblih a zatvářil se spokojeně. „No to bych prosil! Jak nám něco nedáte, tak to všude rozhlásíme a vy přijdete na buben!“

Bancrotti sklonil hlavu a přistoupil k otci. „Omlouvám se. Tady vám dám svou ruku na to, že se to už nestane!“

Ty lidi pak odešli dost rychle a dost naštvaně. Nevím, co čekali, že jim Bancrotti dá? Májku už kluk dostal, tak co by ještě chtěli?!

O skákání v pytlích byl taky docela zájem. Je fakt, že dětem se do pytlů od velbloudího hnoje moc nechtělo, ale tatínci je tam pořád vodili. Jó, když jsou někde ty naše tři artistky v trikotech, tak je tam vždycky plno.

Ale třeba o to nošení pinpongovýho míčku na lžíci, co vymyslel provazochodec, a o závody v běhu, který zase organizoval fakír Lakatoš, moc velkej zájem nebyl. Ono taky není divu. Přejít s míčkem na lžíci po laně v nějakejch deseti metrech vejšky - to chce trochu odvahy. A běhat po rozžhaveným uhlí, jakbysmet... No, ale zase za to byly ty Májky tři!

Na přetahování lanem s Miss Twigy se děcka hrnuly. Jen tam málokdo vyhrál. Těch jejích 180 kilo nepřetáhnu ani já, s Wolodijowskim dohromady.

Ale srandy tam byl kopec. Nebo líp řečeno kopec dětí. Twigy trhla za lano a hrozen děcek, na druhým konci lana, udělal vždycky pěknej kopeček. No nasmály se až do aleluja. Taky se s ní chtěly fotit maminky těch dětí. Twigy to lichotilo, že je tak populární. Teda až do chvíle, kdy zjistila, že to chtěj proto, aby svejm mužskejm dokázaly, že tlustá ženská vypadá vážně trochu jinak, než ony...

U vrhače nožů, kde se házelo balónkem do plechovek, bylo taky živo. Děti házely tenisákama a skoro všechny se trefovaly.

Až to po hodině přestalo Alfréda bavit. Jak se každý děcko trefilo, tak on musel pokaždý stavit tu pyramidu z plechovek. Pak se nakrknul a slepil je k sobě lepidlem. To už bylo pochopitelně těžší něco shodit. Míčky se od tý plechový hradby odrážely jak broky od tanku. Jenže to Alfréd netušil, co děti dokážou. Když to nešlo míčkem, tak začaly házet šutrákama. Pak už to nevypadalo jako dětská soutěž, ale jako regulérní kamenování. No, nemá bejt tak línej.

Kouzelník, Don Boscy de Domu, se taky snažil. Předváděl dětem kouzla.

„A nyní vám děti předvedu tento prázdný cylindr. Vidíte?! Nic v něm není... A nyní! Simsala bum … A máme tu pěkné šátky!“

Na to se jedna holčička ušklíbla a řekla: „Pche. Dvojitý dno!“

Boscy jí probodnul očima, ale pokračoval. „Vidíte. Mám prázdné ruce... Ála hops. A je tu karta!“

Holčička se zakřenila. „Pfííí. Byla v rukávu!“

Boscy se hryznul do rtů a pokračoval. „A nyní zavřu svojí asistentku do téhle kouzelné skříně a poté...“

Holčička se nadechla a řekla. „A jak jí tam zavřete, tak se vzadu otevřou takový malý dvířka a ona jima vyleze, a dovnitř dá nějaký zvířátko … To znám!“

Don Boscy jí chytil za rameno a temným hlasem se jí zeptal: „Anoóóó?! A co neznáš, slečinko?! Co bych jako měl předvést? Zatmění slunce, nebo sedm egyptskejch ran abys byla spokojená?!“

Holka se lekla a špitla: „To nemusíte. Mně by stačilo, kdybyste teď zmizel. To jsem ještě neviděla!“

Boscy zavrčel: „Tak to neumím, ale předvedu, jak zmizíš ty!“

Pak jí otočil a strašně jí nakopnul do zadku. Holčička s pláčem utekla a Boscy smeknul cylindr, přičemž vítězně křiknul: „Alá hups! A je v prdeli! Děkuji za pozornost!“

Celkem hezkej dětskej den to byl, ale já se ho příští rok už nehodlám zúčastnit. Víte …

On největší nával byl u mojí atrakce. Jak mi principál slíbil, tak udělal. Opravdu to byla klasická atrakce a soutěž, jak jí znáte z různejch dětskejch oslav. Znáte to, jak se házej míčky klaunovi do otevřený pusy, ne?!

Taková ta hlava vyřezaná ze dřeva, nebo tvrdýho papíru, jak má široce rozevřenou tlamu!

No tak to jsem dělal já… Ještě dneska mám chlupy z tenisáků mezi zubama.

To už fakt nikdy!

KONEC