Věnováno Raymondu Chandlerovi
To ráno bylo
kalný jak studánka v chemičce a šedivý jako obličej mrtvoly po flámu.
Pomalu jsem vstal z postele. V hlavě jsem měl
trpasličí symfonickej orchestr, kterej se rozehrával na Pražský jaro.
Došoural jsem
se ke konvi s kafem. Jo kafe! To je to co potřebuju. Kafe černý jako duše dona
Corleone. Jen by to k němu chtělo něco na zakousnutí.
V ledničce
ještě naštěstí zbylo trochu whisky. Jo. Ke kafi je nejlepší přikusovat cokoliv,
co začíná na W a končí na Y!
Po kafču jsem
se opláchnul v lavoru a pozdravil toho cizího klauna, kterej se na mě díval ze
zrcadla. Ze skříně jsem vytáhnul vohoz, kterej už taky pamatuje pár tvrdejch
přestřelek smetanovejma dortama. Ten chlap ze zrcadla proti tomu nic nenamítal,
tak jsem se začal pomalu oblíkat.
Abych to trochu
objasnil. Včera jsem se začal probírat svojí nevyřízenou poštou. Bylo to čtení,
za který by se nemusel stydět ani Dante. Samý nevyřízený účty a dluhy!
Rozhodnul jsem se, že si na to musím trochu vyčistit hlavu. Tak jsem si jí
dezinfikoval přípravkem pana Wolkera. Teď jsem si zapálil první z tuberovejch
tyčinek. Nasál jsem kouř a modrej dým se zvolna rozléval maringotkou, jak
smutnej duch malýho šmouly, uvězněnej ve vodníkově hrníčku.
Rozhodnul jsem
se jednat. Po obědě skočím k principálovi, jestli by mi dal mimořádnou zálohu
... Asi tak na pět let dopředu! Je fakt, že z toho bude mít radost asi jako
lední medvěd ze zájezdu do Káhiry, ale snad mi něco dá! Jen doufám, že ne
výpověď!
Po dvanáctý
hodině jsem vstal ze židle a chystal se odejít z maringotky vstříc osudu. Když
najednou někdo zaklepal na dveře. „Dále,“ řek jsem. Dveře se otevřely a dovnitř
vešel principál!
Tak to bylo slušný překvápko. Víc překvapenej bych byl
snad už jen z návštěvy dvanácti apoštolů z orloje.
„Přejete si
pane ředitel?!“ řekl jsem a snažil jsem se přitom umlčet ten orchestr ve svý
hlavě, abych se soustředil na rozhovor se šéfem. Dirigent trpasličího orchestru
toho už měl asi taky dost, tak si dal říct a přestali.
Principál si
sednul na židli a zapálil si doutník: „Vadime. Tobě můžu důvěřovat. Znám tě už
hodně let.“
Vypadal
přepadle. Asi jako, když někdo přepadne z Nuselskýho mostu.
Vyfouknul oblak
dýmu a pokračoval: „Ráno jsem se probudil a pořád mi něco nesedělo! Nejdřív mi
neseděly trenky. Potom jsem si říkal, že ještě něco není tak, jak má bejt.
Obešel jsem celej cirkus. Zvířata byla tam kde mají bejt. Maringotky všechny. Šapitó
taky stojí. Pak jsem se vrátil do karavanu a povídám ženě, že mám divný tušení!
No, a když mi dlouho neodpovídala, tak jsem na to přišel! Vadime! Zmizela mi žena!“
„Fajn. A co
čekáte ode mně pane šéf?!“ zeptal jsem se.
„Vadime. Když
zjistíš kde je, nebudeš škodná... Ehm… Teda škodnej! Jsem ochotnej ti vyplatit
co si řekneš. A tomu, kdo jí má, taky!“
To znělo celkem
dobře. „A jak si to jako představujou, pane šéf?! Mám zjistit, jestli jí někdo
unes a přivýst jí po zaplacení výkupnýho zpátky?!“
V tu chvíli se
objevil na jeho tváři vyděšenej výraz. Asi jako u chlapa, kterýmu řeknou, že
popravy na elektrickým křesle byly zrušený a jedním dechem dodají, že se teď
bude popravovat ve friťáku!
„Vadime!
Proboha! Já jsem ochotnej tomu nešťastníkovi vyplatit peníze za to, že si jí nechá,
pokud možno co nejdýl! Copak jí neznáš?!“ zavyl a oči se mu rozšířily hrůzou.
Tomuhle už jsem
rozuměl dokonale. Jeho žena byla milá, asi jako zfetovaná a hladová doga.
„No tak jo.
Pane šéf, udělám co je v mejch silách. Je mi jasný, že do toho poldy tahat
nechcete, co?! Fajn. Tady máte vizitku s mým číslem, kdyby se náhodou vrátila.
Mojí cenu asi taky znáte. Pochopitelně platíte všechny výlohy s pátráním.“
Podíval se na
mě trochu divně: „Co blbneš?! Na co vizitku? Vždyť tě znám a telefonovat ti nemusím.
Máme maringotky skoro u sebe. Stačí zavolat z okna ne?!“
To jsem věděl
taky, ale takhle to přeci dělá Phill Marlowe. Co mu budu povídat troubovi
jednomu nesečtělýmu.
„Heleďte se.
Pane principál. V týhle branži se vyznám líp než vy. Tak je to na vás. Nechte
ležet, nebo berte,“ řek jsem a hodně jsem doufal, že bude brát!
„Tak jak chceš.
Dej sem ten papír s číslem. Ty pátráš, ty rozhoduješ.“
Jupí! Vypadalo
to, že tenhle den dostane hned lepší barvu! Takovou barvu, jako mají bankovky.
***
Jen co principál vypadnul, nalil jsem zbytek vizoura
do placatice, uvázal ležérně kravatu a na hlavu jsem si nasadil klobouk,
kterýmu jsem pořádně ohnul střechu. Ještě sirku do koutku úst a jde se
pátrat.
No, ale kde
začít. Kde najít toho magora, kterej je natolik pošahanej, že byl ochotnej unýst,
nebo svýst principálovu ženu. V tomhle místě hříchu, je i tohle dost ujetej
čin.
Vyrazil jsem
směrem ke společný maringotce našich tenťáků. Zaklepal jsem na jejich dveře
železnou ramlí, protože není nad důraznost a sílu argumentů: „Otevřete panstvo!
Mám na vás pár otázek!“
Z maringotky se
ozvalo: „Kdo je to? Policie?!“ a potom se tam začalo něco mlít.
„Ne nejsem
policajt. Ale otázky mám. Jsem Vadim.“
V maringotce
ustal vzruch a někdo řek: „Ty vado! Co blbneš. To jsou, ale vtipy. To jsi mohl
říct hned, že jdeš pokecat.“
Dveře se
otevřely a vystrčil hlavu tenťák Kuzma: „Co je? A na co máš tu kramli?“
Vyndal jsem
sirku z pusy, hodně blbě se s ní mluví, a drsně jsem řekl: „Tak moment.
Otázky budu klást já boys. Když jim nebudete rozumět, tak ta kramle vám bude
otázky ujasňovat! Jasný boys?!“
Kuzma koukal
dost vyjeveně: „Vadime, co blbneš? Kluci pojďte sem. Vadimovi přeskočilo!“
Ve dveřích se
objevilo celý osazenstvo maringotky. Tušil jsem, že tady kramle nebude nic
platná! Bylo by možná lepší vzít kramle odsud, ale na to bylo už pozdě.
Několikrát soudně trestanej násilník a výtržník Jurij mě „přátelsky“ chytil za
kravatu a trošku mi jí utáhnul: „Nu. Vádim. Kakoj tvoj vopros?!“
Zasípal jsem:
„Klucí. Prosím pěkně. Nevíte, jen tak čistě náhodou, kde by se mohla nacházet
manželka našeho řídi?! Ale jestli to nevíte, tak to nic, já se zkusím klidně
zeptat jinde.“
Jurij mi
kravatu zase povolil a řek: „Něznájem! Počemu ty se tak vyptávaješ. Nu Vádim!“
Přiznávám, že
se tam ty role trochu proměnily. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavoval.
Ale, když nevěděj tak nevěděj. Hlavně, že žiju. To je tak, když dáte čertu prst
a on na vás pošle Jurije!
Vypadnul jsem
od tenťáků, jako parašutista z letadla. Ovšem i při tom spěchu jsem si stačil
všimnout, že Jurij hned někomu volal mobilem. Hm?! Komu asi?
Bloumal jsem
kolem cirgusu, jak mlsnej kocour kolem minovýho pole, ve kterým je uprostřed miska
se smetanou. Ta moje miska měla podobu paní principálový, a byla plná roztomilejch
balíčků peněz. Jen přijít na to, jak se k ní dostat a nevyletět do vzduchu!
Náhle vedle mě
zastavilo auto. Černý sklo ve dveřích se pomalu stáhlo jako roleta v krematoriu
a z okýnka vykoukla tvář, která by klidně mohla patřit někomu, kdo by do toho
krematoria docela dobře pasoval.
Vyschlej
chlápek vystrčil z okýnka hůlku a zaklepal mi s ní na rameno: „Pan Vadim?!“
„Možná ... To
záleží na tom, kdo se ptá, a proč se ptá!“ odpověděl jsem.
Vyschlej ksicht udělal grimasu, která možná před sto
lety byla úsměvem a řek: „Vůbec nezáleží kdo se ptá, pane Vadime, ale jaké má
argumenty, abyste mu odpověděl.“
V tu chvíli se
otevřely druhy dvířka vozu a z nich vystoupil argument, kterej vážil asi tak
sto třicet kilo a měřil kolem dvou metrů.
Podíval jsem se
na něj a řek: „Znám tvýho bráchu kámo.“
Argument se
přiblble zasmál: „Jó?! Nepovídej a odkud?“
„Od nás z cirkusu. Šimpanz Luďa!“
No uznávám, že
někdy dělám vtipy i v dost blbejch situacích. A tohle byla zřejmě jedna z těch
chvilek...
***
Probral jsem se
v nějakým skladišti. Byl jsem přivázanej na židli, a v mý hlavě už zase hrál
trpasličí symfoňák. V puse jsem měl pachuť krve a Hašlerek. Jazykem jsem si
osahal zuby. Byly tam. Dokonce jeden, co mi chyběl, tam znovu přibyl. Nejspíš
to byli fakt profíci!
Do obličeje mi
svítila lampička: „Promiňte. To světlo je mi trochu nepříjemný. Nemohli byste
ho nasměrovat někam jinam?!“
Ovšem hned jsem
uslyšel hlas, který řekl: „Jen nechte pana Vadima ve světle ramp. Pan Vadim je
umělec a je určitě zvyklý na záři reflektorů, což?!“
Byl to ten hlas, kterej patřil k tomu ksichtu z
kremační pece!
„Tak pane
Vadime,“ pokračoval muž, „jste jistě rozumný člověk. Já vám nyní budu klást
otázky a vy je budete bez dlouhých okolků zodpovídat. Pokud nebudete znát
odpověď, nebo si nebudete chtít vzpomenout, tak máme prostředky, jak vám paměť
osvěžit.“
„Pche! Já když něco nevěděl, tak to ze mě nedostala,
ani paní učitelka. To by mě zajímalo, jakejma prostředkama mě chcete přinutit,“
ušklíbnul jsem se.
„Že jste
natvrdlý, jste nám už ukázal. Možná, že jste dokonce i tvrdý. Ale sledovat
záznam fotbalového zápasu, Blšany versus Most, to nevydrží ani ti nejtvrdší!“
Byl to
evidentně sadista! Vydržím hodně, ale tohle mě zlomilo, takže mi nezbývalo, než
souhlasit: „Tak se ptejte.“
„Skvěle. Tedy
takto. Náš přítel Jurij, nás laskavě upozornil, že se zajímáte nějak příliš o
jistou dámu. Jistou madam Bancrotti ... Copak mi k tomu povíte, drahý příteli?“
Tak Jurij v tom
jede! Já si to myslel.
„Jo. Zajímám.
Nechal jí hledat můj šéf. Její manžel.
Principál Bancrotti. Zmizela a on neví kde je.“
„Zajímavé pane
Vadime. Musím vám sdělit, že madam Bancrotti je má dcera! A já jí rozhodně nehodlám
vydat zpět, do toho vašeho pochybného podniku!“ rozezleně zasípal chlápek a čím dál víc mi připomínal rozčílenou
mumii.
A sakra! Tak tohle
by mě nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu! Vlastní otec sprostě unese svou
dceru a drží jí kdoví kde, a kdo ví jak!
„Pane. Já sice
nevím kdo jste, ale unášet vlastní dítě?! To není zrovna moc košér!“
Vyschlej obličej zařval: „Jak unášet?! Ona utekla
domů, vy čmuchale klaunská! V tom cirkusu se prý nedá vydržet. Ten váš šéf a
její pochybný manžílek je ťulpas, který jí nedokáže zabezpečit! Děvenka moje
předrahá! V mládí v jakémsi poblouznění uprchla s tím hochštaplerem Bancrottim
k cirkusu. Nasliboval jí hory doly a skutek utek. Já ovšem nehodlám trpět to
veřejné ponížení naší rodiny! Já jsem slušnej vedoucí organizovaného zločinu ve
zdejším kraji! A jako takovej, mám určité postavení, jak ve veřejném životě,
tak v politice a ve společnosti vůbec! Takže pokud má dcera hodlá zůstat u mě
doma na zámku, nebudu jí v tom bránit! Ať si pan Bancrotti trhne nohou, nebo mu
jí nechám utrhnout u samýho kolene! Dcera se k cirkusu nevrátí a basta fidli!
Capisto signor Vadim?!“
Bylo to jasný a
přehledný jako plastická mapa Sahary: „Chápu pane vedoucí organizovaného zločinu.
Je mi to zcela jasný. Můžu se tedy teď vrátit, alespoň já, zpátky k cirkusu?
Ovšem, pokud byste mne hodlal adoptovat za syna, nic bych proti tomu
nenamítal.“
Asi proti tomu
něco namítal. Probral jsem se zase až u schůdků do svojí maringotky a když jsem
otevřel oči, skláněl se nade mnou Jurij a cákal na mě vodu z kbelíku: „Nu.
Vádim. Tak kakoj byl výlet? Chorošij?!“
Nejdřív jsem ho
chtěl poslat kamsi, ale pak jsem se zamyslel a v hlavě se mi zrodil nápad!
Vždyť to ani líp nemohlo dopadnout: „Jo. Juriji. Vlastně to byl moc dobrej
výlet! Co dobrej? Byl super! Juriji!“
Jurij se na mě
díval jako na blázna a evidentně nic nechápal! Chrstnul na mě zbytek vody z kýble, zabručel něco o magorech a šel pryč.
No fakt! Opravdu
to líp dopadnout nemohlo. Všechno je vlastně v ólrajtu a oukej boys!
***
Večír jsem
zašel k principálovi. Zaklepal jsem na dveře. Ozvalo se: „Dále.“ Principál seděl celej nervózní na gauči. „Tak
co Vadime. Víš něco?!“
Přisednul jsem
k němu: „Takhle šéfe. Našel jsem jí! Nebo spíš vím, kde je a u koho je!
Ale nesmím vám prozradit nic! Jinak vám jí na to šup vrátí! To víte. Znáte jí
sám že?! Požadujou měsíčně jistou částku jako odškodný, za to, že s ní musej bejt!
Tuto částku máte předat pravidelně prvního v měsíci, mně osobně a já jí
pak únoscům doručím. Výši částky, vám také mám vždycky sdělit já osobně. To
víte. Může bejt klidně každej měsíc jinak velká! No a ještě bude vhodný se
domluvit o mým honoráři ne?!“
Principál se
blahem rozpouštěl jako sněhulák v červenci. A já ostatně taky. Není nad
všeobecnou spokojenost.
Principál má
klid od tý megery. Pan vyschlej ksicht má dcerku doma. Dcerka je u tatínka na
zámku a užívá blaha organizovaného zločinu a já?! Já mám zaručenej měsíční
příjem, dle svejch požadavků!
Nakonec se ten
den vybarvil jako dětský omalovánky, a já mohl jít večer spát. Spát klidně jako
nevinné a poctivé dítě bez dluhů a starostí!
PS: Já vím.
Drahý Phille Marlowe. Ty bys to vyřešil úplně jinak, ale ty jsi díky tomu pořád
bez dolaru !
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat