To se tak někdy stane

Poblíž Poznaně je klášter. Je to ženský klášter. Ten klášter je plný jeptišek. A ty jeptišky mají Matku představenou.

No prosím, já chápu, že na tom není nic zvláštního, protože Poznaň je v Polsku a Polsko je plné klášterů, které obývají jeptišky a ty nad sebou mívají Matky představené.

Ovšem nyní pozor. Ta Matka představená je totiž Češka. No ano. Pravá a nefalšovaná holka z Čech. A když říkám z Čech, myslím tím z Čech a nikoliv třeba z jižní Moravy, jak by se mohlo nabízet.

No dobrá, dobrá. Jistě můžete namítnout, že se i tohle může stát. Jsme sice jedna z nejateističtějších zemí v Evropě, neřku-li na světě, ale proč ne?! Klidně můžete říct, že děvče bylo ze silně nábožensky založené rodiny a v rodině měli třeba strýčka, kterému se při pohledu na kapličku na návsi začala na rukách tvořit stigmata. Potom by se dalo pochopit, jak se taková česká holka dostala až tak vysoko a to ještě ke všemu v takový zemi, jako je Polsko!

No jasně, to by pak bylo jasný, ale já vám řeknu, že takhle to ani náhodou nebylo. Ta holka nebyla ze silně náboženský rodiny a jedinej strýček, kterýho měli, byl starej alkoholik, kterej míval stigmata tak akorát od válečku na nudle. Táta tý holky byl, a nyní pozor, komunista jako hrom a její máma jakbysmet. A aby toho nebylo málo, ta holka měla i bráchu, kterej si se starejma v ničem nezadal. Zkrátka a dobře, byl rudej jako indiánskej válečník. A aby toho bylo ještě víc, prozradím vám, že ta holka, o který tu vedu řeč, byla do tý marxisticko-leninský ideologie taky pěkně zažraná. A to tak, že ve vsi dělala místopředsedkyni Socialistickýho svazu mládeže. No, a teď mi někdo prozraďte, jak se taková holka mohla dostat na místo abatyše v Poznani! Nevíte, co?! Prostě, to se tak někdy stane a já nebudu kolem toho chodit jako kolem horký kaše a klidně vám to všechno řeknu.

Ale ještě než začnu, něco doplním. Já vám totiž zatím neřekl jednu dost důležitou věc. Ve vesnici, kde tahle rodina žila, stál na návsi kostel. U toho kostela stála i fara a v tý faře žil farář. Opět tedy nic tak zvláštního. Kostel, náves, fara, farář. Všechno klasické kulisy našeho venkova. Jenom doplním, že naproti kostelu byl místní národní výbor a zhruba na půl cesty mezi kostelem a MNV byla hospoda. Ta hospoda se vždycky měla tak trochu za neutrální území. Konaly se v ní jak schůze místní partaje, tak se tam v neděli po mši scházely babky, když šly z kostela.

Tím jsem vám zhruba nastínil jak to v tý vesnici vypadalo, jaksi po katastrální stránce. A teď vám ještě lehce předestřu, jak se to tam mělo po stránce ideový. No bylo to tak nějak jako všude jinde. Šedesát procent lidí na všechno z vejšky, však víte co, ne?! No a těch dvacet a druhejch dvacet procent si šlo po krku. Takže je vám jasný, že z tohohle hlediska to bylo stejný jako všude jinde. Prostě zatím nic, co by jednu uvědomělou soudružku přivedlo do kláštera u Poznaně. Ale k tomu se hnedle dostaneme.

Jak jsem už říkal. Ve vesnici byla fara a v ní farář. Moc let tam býval farářem jeden stařičkej kněz. Svoje si teda odsloužil, ale nezajímal nikoho kromě těch několika bábrlí, který do kostela chodily každou neděli a svátek. No a tenhle farář jednoho dne umřel. Taky nic zvláštního. To se prostě lidem stává, že na konci života umřou. No, a protože těch babiček do kostela chodilo přeci jen dost, rozhodl se biskup, že do týhle vesničky přidělí nového kněze. A jak slíbil, tak i udělal. Než utekl měsíc, byl nový farář na faře.

No jo. Ono se řekne novej farář, ale vážení! Tohle byl absolutně novej farář. To byl farář, jakýho v okolí ještě nikdo nikdy neviděl. Abyste byli v obraze. Tohle byl farář, že by mohl od minuty hrát faráře v rakouským romantickým filmu! Skoro dva metry. Štíhlej jako kostelní věž. Oči jako blankyt a hustý havraní vlasy. A co obyvatelstvo šokovalo nejvíc?! Bylo mu asi třicet a hned druhej den, co se ubytoval, přišel večer do hospody, aby se jako všem představil! Nejdřív tam z něj byli dost zaražení, ale pak se oklepali a dodali si odvahu se s ním bavit a už to jelo. Hele, jako, řeknu vám, že takovej fórů, jako tenhle chlápek, neznal nikdo! Prostě nejlepší společník, kterej se může ocitnout u stolu.

Po vsi se to hned rozřiklo a každej chtěl toho novýho flanďáka vidět na vlastní oči. No a tak se stalo, že hned první neděli, co novej pan farář dorazil do vsi, byl kostel skoro plnej! Dokonce babka, co bydlí dole u rybníka, říkala, že tohle pamatuje naposledy v roce jedna padesát.

A jak přibývalo nedělí, přibývalo i lidí v kostele. Nejdřív bejvával plnej jen ta zpola, ale jak uplynul měsíc, byl kostel plnej víc jak z půlky. A než uplynul půlrok, byl kostel každou neděli narvanej. Oni by ho tedy místní ani celej nenaplnili, ale začali se sem sjíždět i lidi z celýho okolí, protože to, co se v tom kostele dělo, to byla prostě věc nevídaná a neslýchaná.

Tedy, vážení! Já nevím, kolik kázání jste v životě slyšeli, ale ručím vám za to, že ať jich bylo kolik chtělo, takový kázání, jako měl novej farář, tak takový kázání jste určitě ještě nikdy neslyšeli. Ten chlap uměl mluvit jako nikdo!

Abyste si zase nemysleli, že se tam dělo třeba něco protistátního, to zas jako né. Na to byl pan farář moc opatrnej a v kázáních se vyhejbal všemu, co by se dalo vykládat nějak dvojsmyslně. Témata měl jako každej jinej farář. Tady to bylo v něčem jiným. Bylo to v tom, jak on to kázání uměl podat. Tady celkem ani nešlo o obsah. Těm moralitám stejně málokdo rozuměl, ale ten styl. Panenko skákavá ten styl! To vám bylo baroko v nejlepší formě. To se prostě jináč říct nedá!

Když vám řeknu, že takovej slavnej rétor, jako byl Zdeněk Štěpánek byl proti němu jen trapnej a ukoktanej ochotník z Jevíčka, snad mi ani nebudete věřit. Ale já vás ujišťuju, že mi věřit můžete. Když tenhle farář mluvil o ohni pekelným, a že to v osmdesátejch letech už bylo v kázání dost neobvyklý, všichni v kostele přímo cejtili jak se něco škvaří, nebo pálí. Tak to prostě bylo a proto na jeho mše chodili lidi i z jinejch farností!

No jo, jenže, co se líbilo lidem, nelíbilo se komunistům. A úplně nejvíc se to nelíbilo tý rodině, jak je tu o ní řeč. A aby se jim to taky líbilo. Kostel plnej a partajní schůze zely prázdnotou. Navíc dost dětí začalo docházet na faru na nedělní školu, místo toho, aby chodily na obecní hřiště za Jednotou na pionýrský schůzky.

Z okresu, tu rodinku, která byla nahoře vedená jako předvoj rolnický třídy, začali papaláši tepat, ať s tím koukají něco dělat. Starej se teda snažil, aby toho novýho faráře odvolali, ale jestli ten měl nějaký konexe, nebo co, prostě se to nepovedlo. Když neuspěl starej po oficiální stránce, rozhodl se mladej, teda jeho syn, že jo, že prostě toho faráře ztrapněj. Že lidem ve vesnici dokážou, že novej farář je taky jenom člověk a nižádná morální autorita, kterou by bylo třeba následovat. A když se to udělá pořádně, tak docela určitě dosáhnou i jeho odvolání a když se to povede úplně nejvíc pořádně, tak třeba toho kněřoura i zbavěj sutany, nebo jak se říká tomu hábitu.

Jednoho večera si rodinka sedla v kuchyni kolem stolu a mladej zatáhnul závěsy. A když pro jistotu i zhasnul, vyložil tátovi, mámě, a hlavně sestře, co jako provedou. Ségra byla teda nejdřív tvrdě proti, že bude mít na vsi nadosmrti ostudu, a máma se k ní přidala, ale nakonec jí táta a brácha umluvili, aby do toho jeho plánu šla. Tuším, že měli tehdy snad argumentovat Řádem práce, nebo něčím podobným, když to udělá a udělá to úspěšně.

O co teda šlo?! Osobně si myslím, že to byl plán ďábelskej. A to i na i na dlouholetýho komunistu. Ale vážení, zatahovat do toho tímhle způsobem vlastní dceru?! No prostě, holka dostala stranickej úkol. V neděli půjde na mši a po ní vyhledá flanďáka. Podle bratra totiž, kněz nekněz, je to prostě jen chlap. A ségra je pěkná holka. A když se bude ségra s flanďákem stýkat dostatečně dlouho, možná dojde i ke styku a pak se už postarají o to, aby se všechno rozkřiklo. Jak jsem říkal. Plán hodnej padoucha z Vinnetoua.

A tak se to dělo. Holka chodila na mši neděli, co neděli a svátek, co svátek. A po mši pak ještě k panu farářovi na faru, že jako potřebuje něco vyložit z Bible, protože si myslí, že se to evidentně neshoduje s vědeckým materialismem.

Já to nebudu prodlužovat a rovnou vám prozradím, že to trvalo skoro rok! Skoro jeden rok chodila ta holka na faru a tam vedla s farářem debaty o eucharistii. O trojjedinosti Boží. O neposkrvrněném početí a tak vůbec o těchhle věcech, co jim málokdo rozumí.

No, a protože pan farář byl tak charismatickej člověk, nakonec nepodlehl on jí, ale ona jemu. Ovšem podlehla mu tím způsobem, že z toho tatíka, maminku a nakonec i bratra, málem klepla pepka. Holka se nechalka pokřtít a protože jí za to rodina vyvrhla ze svýho středu, začala dělat farářovi hospodyni a po nějaký době vstoupila do kláštera. No, a po pár letech to dotáhla až na tu abatyši v klášteře kousek od Poznaně!

No, jak jsem řekl úplně na začátku. To se tak někdy stane...

KONEC

Fejeton: Dejte vejce malovaný nebo aspoň bílý...

Fejeton najdete

ZDE

Velikonoce jsou príma. Jaro je většinou už v plném proudu, ráno je brzy vidět a večery se prodlužují. Vzduch voní svěžestí... No, vlastně jak kde. Tuhle jsem čekal v okrajové čtvrti Boletice na autobus a díky intenzivní práci tamních zemědělců jsem uvažoval o tom, že plynová maska by nemusela být špatným doplňkem moderního muže. Ten puch hnoje byl vskutku monstrózní. Na druhou stranu si ovšem uvědomuji, že většího výnosu brambor se jen těžko dosáhne poléváním polí Channelem číslo pět, takže jsem to se sebezapřením vydržel až do příjezdu autobusu, do kterého hned na příští zastávce nastoupilo několik individuí, která byla cítit tak, že jsem hnůj okamžitě vzal na milost a skoro ho začal srovnávat se svíčkou navoněnou skořicí a jablkem. 

Ale vrátím se tam, kde jsem začal. Však vy, jako moji (snad) věrní čtenáři, dobře víte, že bych to ani nebyl já, kdybych si trošku nezadržkoval před tím, než začnu být optimistický a pozitivní, že?!

Tedy, Velikonoce mám rád. Napucnu se vajíček a všemožných vaječných salátů a pomazánek. A nějaká ta omeletka navrch taky není špatná. Z toho jste jistě poznali, že nemám rád jen Velikonoce, ale miluji i jejich hlavní produkt, kterým jsou vejce.

Je tedy pravda, že já bych těch vajec neměl jíst tolik, protože mi to doktor zakázal, ale kdo by poslouchal doktory. Prosím vás. Kdo by poslouchal to jejich věčné strašení kornatěním tepen, infarkty a já nevím čím vším ještě. Pche. Takové záhrobní strašení pouštím jedním uchem tam a druhým ven.

To máte to samé jako s kouřením. Na krabičkách jsou ty šeredné fotografie umrlců a umírajících, navíc doplněné o sdělení, která vám oznamují, co všechno se s vámi stane pokud si zapálíte. Upřímně řečeno, docela by mě zajímalo, jak letitého vášnivého kuřáka od kouření odradí informace, že ztratí plodnost. Takového padesátiletého chlapa zcela jistě tato informace dostane do kolen a v trafice se před prodavačkou nekontrolovatelně rozpláče. To naprosto určitě.

Jo, ale já původně psal o vejcích, jestli se nepletu. Prý bych jich neměl tolik jíst, protože mám příliš vysoký cholesterol. No tak ho mám vysokej, a co má bejt, sakra práce.

Prostě mám tedy vejce rád a je mi celkem jedno, co obsahují. No, vlastně mi to úplně jedno není. Třeba salmonelu by obsahovat nemusela. To fakt ne. Ale pokud obsahují jen to, co mají, tedy bílky, žloutky a cholesterol. Zkrátka, všechny ty ingredience, které spolu s olejem, majonézou a dalšími ochucovadly způsobí, že se vám budou dělat boule za ušima. No a taky poněkud nafukovat břicho, ale jednou za rok se to snad dá vydržet.

Ovšem, abyste k těm vejcím přišli, je nutné si je nejdřív vykoledovat a to je trošku problém. Tak za prvé. Ke koledování je potřeba mít pomlázku a znát nějakou tu velikonoční říkačku. Ti zručnější a znalejší pradávných lidových postupů si na proutí zajdou sami a stejně tak si sami upletou pomlázku, kterou si pak ozdobí pentličkama.

My, co jsme sice znalí lidových tradic, ale jen tak nějak v teoretické rovině, si pomlázku koupíme na trhu. Pokud již na trhu mají vyprodáno, můžeme vyhledat některou z podivných figurek, které se právě kolem Velikonoc začínají zjevovat na parkovištích supermarketů, a které sebou v podpaží vláčejí svazky pomlázek. Ačkoliv má smlouvání, a vůbec nákup od těchto individuí jisté kouzlo, tak trochu si připadáte, jako byste místo pomlázky kupovali crack někde v Bronxu, já osobně doporučuji zakoupení pomlázky na trhu, jelikož vyšupání má děvčeti přivodit omlazení a nikoliv kožní problémy.

Nu. Máme chuť na vajíčka. Máme i pomlázku a nyní se již jen naučíme říkačku. Takové prosté Hody, hody, doprovody, nemusíme jen tak odříkávat. Kdo je hudebně nadaný, může to zkusit na nápěv titulní písně z filmu Horečka sobotní noci. Však to znáte. Jak jde Travolta ulicí a do toho fistulema zpívají Bee-Gees. To by znělo asi tak: Hodyhody-Hodyhody-Ho-Ho-Ho-Ho-Doprovodýýý...

A kdo bere Velikonoce tak nějak duchovně, může zkusit nápěv Ktož jsů Boží bojovníci. Což by bylo asi tak: Hody hódý doprovóóódýýý, dejte véééjce malováááánýýý atd atd.

Ale ať to budete jen tak odříkávat, nebo zpívat (ono vám stejně po tom desátém panáku už nebude rozumět) mějte na paměti, že ty holky a paní máte pomlázkou jen plácat, tak, aby vám měly chuť nějaký to vejce dát. Pomlázka neslouží k tomu, abyste z nich tu vejslužku vymlátili. Hergot. Jste koledníci a né barokní výběrčí daní!

No, a hlavně a to je nejdůležitější a je třeba si to pamatovat, koleduje se dopoledne. A to je ten největší problém. Tedy aspoň pro mě. Zatraceně! Může mi někdo vysvětlit, proč bych měl vstávat ve volnej den někdy kolem sedmý?! Já to tedy nechápu a jak jsem starej, tak se mi takový vstávání povedlo snad jen pětkrát za život. No, a proto, vážení, proto já vždycky ty saláty, pomazánky a kdovíco ještě, dělal vždycky jen z vajec bílejch a nikoliv barevnejch, jak by se slušelo. Ale vzal to čert. Vejce, jako vejce. A je úplně fuk, jestli jste si ho ráno vykoledovali, nebo jestli už vám dva dni leželo v lednici. Cholesterol je stejnak v každém! Tak co!

Ukazovat se nemá

„Poslechněte, pane Najman, vy vyprávíte hodně zajímavě, ale měl byste si dávat majzla na to, co při tom vyprávění děláte s rukama,“ řekl starému Najmanovi Lojza Kubrt, když Najman dokončil další ze svých historek, kterými bavil celou partu scházející se každý pátek v hostinci Pod Kartouzou. „Některý pohyby totiž můžou bejt ve společnosti dost nebezpečný!“

„Jak to myslíš, Lojzo?!“ zeptal se Najman a olízl si rty od pivní pěny. „Je tedy pravda, že snad, sem tam, udělám nějaké to gesto, ale to je jenom na zdůraznění příběhu. A navíc to mám dané od přírody. Pradědek byl Talián a ti, jak je známo, bez rukou vůbec neumí mluvit. A že by to bylo někomu nebezpečný, to se mi fakt nezdá. To mám vyprávět a mít ruce za zády, jako to bývávalo na základce?!“

„Já vím, vono není někdy snadný vyprávět a mít ruce v klidu. Jenže stejně tak vím, že se to taky občas nemusí vyplatit,“ řekl Lojza. „Teda je fakt, že tady mezi námi, to asi není nebezpečný, jenže jeden nikdy neví. S tou nebezpečností se to má totiž tak. Tady nejde ani tak o to, že třeba při tom vyprávění o orlovi předvádíte jak mává křídlama. To můžete, tuhle Edovi, tak akorát vyrazit z ruky tác s pivem, když jde kolem.

Tady vůbec nejde o to, že při tý historce vo tom, jak jste lezl jako kluk sousedovi na hrušky, předvádíte to trhání. To byste zase klidně mohl šťouchnout Božku, když nese talíře s gulášem.

Víte, ten hlavní problém je v takovým celkem nenápadným gestu. Vy totiž děláte jeden úplně nenápadnej pohyb, kterej si vlastně vůbec neuvědomujete. A to je ten nejnebezpečnější pohyb, kterej můžete udělat, když nevíte, kdo proti vám sedí! “

Pan Najman zakroutil hlavou a když se napil piva, téměř výsměšně se zeptal: „No, a co mi teda poradíš, Lojzíku? Co nemám dělat, abych někomu nezpůsobil nějaké strašlivé neštěstí?! Co je ten tajemný pohyb, způsobující katastrofu v životě lidském?!“

Lojza se pousmál. „Já vás nechtěl naštvat, pane Najman, a byl bych nerad, kdybyste si to tak bral. No, ale zkušenosti jsou zkušenosti. Přeci víte, kde dělám, ne?!“

„To tady ví přece každý,“ pokrčil rameny Najman. „Každý ví, že děláš bachaře, tam nahoře, na kopci.“

„No, tak nedělám tam bachaře, ale dozorce, když už,“ ušklíbl se Lojza, „ale budiž. Myslím, že stejně tak není žádný tajemství, i když by mělo bejt, že tam máme na doživotí toho známýho kanibala Žáčka.“

„To je jasné. To se ví. Sedí tam už dvacet let,“ řekl Najman a namířil prst na Lojzu. „Jenže se neví, kam tím vším vlastně směřuješ?“

„Tak tohle bylo přesně ono,“ řekl Lojza a cvrnkl do namířeného ukazováčku pana Najmana. „Tohle je to nebezpečný gesto! A není nebezpečný nikomu z okolí, ale přímo vám.“

„Nepovídej?!“ zarazil se Najman a zavrtěl hlavou. „Co by na tom bylo nebezpečného?“

„No mezi námi, tady v hospodě, snad nic. Teda, aspoň v to pevně doufám,“ řekl Lojza a pokračoval, „ale nedělal bych to před úplně neznámejma lidma. Jak jsem říkal, máme v báni Žáčka. A má to až na hřbitov. A má to za to, že zabil a sežral tři lidi. To všechno se všeobecně ví, ale už skoro nikdo neví, jak s tím začal!“

Pan Najman se oklepal. „Brrr. Je to sice dost nechutné, ale začíná mě to zajímat.“

„To je dobře,“ řekl Lojza a temně dodal: „Možná vám to ušetří spoustu bolesti, pane Najman.“

„Kašpare!“ řekl Najman a pohodil hlavou. „Tak mluv dál.“

„Víte, on ten Žáček nebyl kanibal jen tak, z ničeho nic. Vono ho k tomu něco přivedlo a dlouho se nevědělo, co to vlastně bylo. Ten Žáček se totiž narodil v Rakousku a nikdo neměl tušení o jeho dětství a tak vůbec. Až teprve nedávno z něj to tajemství vytáhnul náš psycholog. Když se to vezme kolem a kolem, začalo to strašně nenápadně. On byl Žáček v dětství tak trochu zlobivý dítě. Ale né moc. Jen lehce, takže mu stačilo domlouvat. A úplně nejvíc mu domlouvala jedna stará paní učitelka v první třídě. Prej byla moc hodná, a strašně si zakládalala na tom, že nikdy žádného žáka neuhodila. Všechno řešila laskavým slovem. No jo. To je sice hezký, ale když takový laskavý domlouvání posloucháte skoro každej den, začnete si spíš přát, aby vám ta milá paní vrazila pár facek a vy jste už to měli odbytý. Zkrátka, Žáčkovi to její mentorování začalo po půl roce strašně lízt na nervy.

A co ho úplně nejvíc a nevýslovně štvalo, byl prej ten její malej, buclatej, ukazováček, kterým mu vždycky při tom napomínání a domlouvání hrozila před obličejem.

Skoro každej den. Skoro každou hodinu ho viděl jak se mu tam klepe před obličejem. Pořád a pořád viděl kmitající prst, který se furt a furt přibližoval a vzdaloval od jeho obličeje.

Po nějaký době už Žáček přestal vnímat paní učitelku a vnímal jen samostatný prst. Stal se pro něj něčím, co nenáviděl a co zároveň toužil mít zcela ve svý moci. A to ve svý moci úplně. Prostě úplně dokonale. Chtěl se toho prstu zbavit a zároveň ho chtěl vlastnit. Prostě ten prst nenáviděl a přitom ho i tak strašně divně miloval.

A jednoho krásnýho dne, když si ho paní učitelka zase vzala po hodině do kabinetu, tak to zkrátka nezvládnul, po tom ukazováčku vystartoval a těma dětskejma zoubkama ho paní učitelce urval a a docela ho sežral! Tak to byl začátek kanibala Žáčka!

A právě proto, jsou některý gesta, pane Najman, právě proto jsou některý gesta zatraceně nebezpečný a nikdo by je neměl ve společnosti používat!!“

KONEC

Promrzlý fejeton

Únorový fejeton pro měsíčník Enter DC

s názvem

Promrzlý fejeton

najdete ZDE

Naprosto upřímně se přiznám, že nesnáším zimu! Ano, stokrát ano, nemám jí rád. Naprosto nechápu, jak někoho může rozněžnit pohled na zamrzlá okna a sněhové závěje. Na padající sníh, který zvolna zasypává promrzlou zem. Na hladké hladiny rybníků, proměněných v ledová kluziště. Na to jak srnky vycházejí z lesů a nechávají se vidět na bílých polích.

No to už stačí! Prostě – tak to vidí romantici. A já jejich pohled nechápu. Nebo, né že to nechápu. Já to jsem schopen pochopit u lidí, kteří všechnu tu „krásu“ sledují oknem z houpacího křesla a s hrnkem punče v ruce, zatímco jim kousek od nohou praskají hořící polena v krbu. Ale vážení! Drahouškové! Já se v zimě pracovně pohybuji venku! A to mi věřte, že v takovém případě zimu vidíte poněkud jinak než osoba, která zimou pouze proběhne z tepla do tepla.

Jak to vidí člověk, který pracuje v zimním čase venku?! No asi takhle...

Venku mrzne až praští, ptáci v hnízdech cvičí, aby se zahřáli! Na každé druhé zamrzlé louži se málem přerazíte! Na kost vyhublí jeleni žebrají u silnic o skývu chleba, hadice se vám v ruce zlomí jako kus klacku a jakási malá holčička támhle na rohu škrtá sirku za sirkou, aby si zahřála ruce! Ta poslední scéna je od bratří Grimmů a já neznám výstižněji vyjádřenou hrůzu zimního času! Brrr!

Tak takhle vidí zimu a mráz člověk, který do ní musí at chce nebo ne. A nechápu, opravdu nechápu, jak lidstvo mohlo přežít dobu ledovou. A kdyby jenom přežít. Naši předci dokázali v tom mrazu ještě ke všemu lovit mamuty, obří nosorožce a aby toho nebylo málo, sem tam ke svačině klepli nějakého jeskynního medvěda, který je rušil, když se rozhodli, že tu jeskyni vyzdobí loveckými výjevy, které turisté dodnes obdivují. Já být jimi, nevystrčím nos z jeskyně po celý dlouhý život. V případě prehistorických lidí by to činilo nějakých dvacet pět let, což už by se dalo někde v teplejším koutě útulné jeskyně nějak přečkat.

Někde jsem četl, že zimu bych měl mít rád, jelikož právě ta doba ledová snad zapříčinila, že jsme, jako lidstvo, inteligentní. Protože drsné podmínky prý člověka donutí víc přemýšlet a ty vymyšlené věci pak uvádět do praxe.

Jako já nevím, ale podle vědců to má být neoddiskutovatelný fakt, který se projevuje i v současnosti. Za příklad dávají africké kmeny, které žijí ve stálém teple, kde všechno roste tak nějak samo od sebe. Tudíž je nic nenutí něco vymýšlet a zlepšovat. Prostě na zem hodíte semínko a ono samo od sebe vytvoří cosi jako širý lán nad kterým by lecjaký sedlák zajásal.

Dobře, uznávám, je to možné, tvrdí to študované hlavy a asi na tom částečně něco bude. Zulukafrům kvete pšenka jak k květnu tak únoru. Krávy dojí jak v červnu tak i v lednu. Takže drazí Zulukafrové si s ničím nedělají těžkou hlavu a jen tančí, loví lvy a misionáře, to aby k té pšence bylo co přikusovat, a potom s přecpanými žaludky leží v chýších a ani je nenapadne, aby je něco napadlo.

Jediné, co je snad napadne je tak akorát rozzuřený sourozenec upečeného lva, nebo trestná výprava lorda Rusworma, přicházející pomstít nebohého misionáře. Ale nějaký inovativní nápad nikde.

Jak jsem už psal. Tuto teorii jsem ochoten akceptovat, ale jedno mi nejde do hlavy. Pokud platí tato teorie, měla by existovat i teorie opačná. A jaká?!

Podle mě, by měla existovat teorie, podle které by národy a etnika žijící v oblastech věčné zimy, měly být extrémně chytré. Co chytré?! Takové národy by měly být geniální. Mělo by se to tam hemžit nositeli Nobelových cen. Ta věčná zima by je měla nutit k intelektuálním supervýkonům. Za polárním kruhem. Na Sibiři. V té podivné zemi jménem Jutsko a já nevím kde ještě všude, tak všude tam by měl být v každém iglů, v každém kajaku nebo na ledoborci, minimálně jeden až deset géniů!

A je to tak? Pche. Není! Protože kdyby to tak bylo a zima nás hnala k nějakým mozkovým supervýkonům, museli by Eskymáci být v čele kybernetiky! A jsou snad? Leží snad Silicon Walley v Grónsku?! Myslím, že nebude politicky nekorektní, když napíšu, že Eskymáci nejsou vpředu ani ve vývoji kuličkových počítadel a Silicon Walley leží v oblasti pěkných hiců. Holt tak to je! Takže všechny vědátorské teorie jsou, jako téměř vždy, k ničemu!

Já si prostě myslím, že blbec je blbec a lenoch je lenoch, at už žije v chladném pásmu, tropickém pásmu nebo právě v tom našem pásmu, tedy v pásmu mírném, kde se střídá zima s teplem. A stejně tak je to s lidmi, kteří v té hlavě něco mají. On se takový génius může klidně narodit v rákosové chýši nebo právě v tom sněhovém iglů. A stejně tak jako se tam může narodit génius, může se tam narodit i úplný hlupák.

A co platí pro chýše a iglů, platí pochopitelně i pro nás a pro naše mírné pásmo. Rodí se tu jak chytří lidé, tak i blbci. A rodí se jak v palácích tak i chalupách a myslím, že je celkem jedno, jestli je zrovna léto s třiceti stupni, nebo zima s mínus deseti.

Například já jsem se narodil v té únorové zimě, v prostinké chaloupce, pacholkovi a děvečce...

Tak ne. To byste mi asi nezbaštili. Já jsem se narodil jako většina z vás v porodnici a žil jsem v činžáku v centru města. Únor ovšem zůstává v platnosti. Na něm si trvám.

Takže jsem se narodil, rostl jsem, prožíval zimy i léta, no a vidíte! Vyrostl ze mě bud chytrej spisovatel, nebo naopak, strašně hloupej škrabal. To už záleží na vašem úhlu pohledu a na tom, jestli vás tento fejeton pobavil, nebo znechutil. Já tedy budu doufat ve dvě věci. Za prvé. Doufám, že vás to pobavilo. A za druhé. Doufám, že tahle zima už má namále!