Fejeton celkem o ničem

Fejeton Celkem o ničem najdete

ZDE

Tedy já tušil, že k tomu jednoho dne dojde, ale stále jsem si říkal, že mně se to třeba nestane. Ovšem to byla dost naivní představa. Stalo se to už každému. Takže, proč já bych měl být výjimkou.

Dobře, dobře, já vím, že jste teď nejspíš trochu zmatení tímhle ještě zmatenějším textem, takže vám to hned vysvětlím. Stalo se mi to, co se už přede mnou stalo nespočtu fejetonistů. Zkrátka a dobře – nedostal jsem žádný nápad. Sedím tu a zírám do monitoru počítače a marně si lámu hlavu, o čem bych tak napsal, aby to bylo aktuální, vtipné a ještě se to vešlo do požadované délky.

Jediné, co mě na téhle záležitosti těší, je to, že v tom nejsem, jak jsem už napsal nahoře, sám. Stalo se to už Nerudovi. Stalo se to Čapkovi. A že to byli nějací machři, neřku – li géniové, kteří dokázali napsat fejeton o čemkoliv.

Taková krize zcela jistě postihla i proslulého pana Nepila (mladší ročníky si jméno toho pána jistě najdou a starší s nostalgií zavzpomínají) a naprosto nepochybně se přihodí i tisícovkám dalších nešťastníků v celém světě, kteří píší tyhle sloupky.

Himllaudon! Jan Neruda přece svůj neslavnější fejeton napsal o docela obyčejném slamníku, který neměl kam vyhodit, takže fejeton se opravdu dá napsat o jakékoliv hlouposti. No vidíte, A stejně si jednoho dne sedl k psacímu stolu a netušil, co na ten proklatý papír napíše, aby v novinách mohli ten kus bílého místa něčím zaplácnout.

(Nebudeme si nic předstírat. Fejetony většinou slouží právě k zaplácnutí prázdného místa. Těch vražd a inzerátů nebývá do každého čísla tolik…)

Ale zpět. Ačkoliv byl pan Neruda mistr nad mistry – nepřišel jednoho dne na nic, o čem by napsal! Zkrátka nic! V hlavě prázdno a duto, jako v hliněném džbánu.

Tedy, já původně myslel, že vím co budu psát. Víte, já docela nedávno řešil kam vyhodit taková ta dvířka z bytového jádra, co se za nimi ukrývají stoupačky a odpadová roura. Chvíli jsem docela vážně uvažoval o tom, že tento fejeton věnuji právě této světové události. Lepší o starých dvířkách než o ničem, že?!

Klidně jsem mohl napsat, jak jsem se tím kusem plastu a dřevotřísky, nebo z kterýho záhadnýho mateiálu je to udělaný, plížil z baráku ven, a jak jsem přitom potkal místní drbnu a strážkyni morálky a veřejného pořádku. Pak jsem mohl nahodit nějaký pěkný dialog. Například v pracovní verzi tento.

Já: Dobrý den, paní Hopsálková. S dovolením, jen bych se kolem vás protáhl.

Hopsálková: Dobrý, dobrý, pane Deli. Copak to nesete?

Já: Ále, dveře nesu. Nějak se nám už nelíbí.

Hopsálková: Vidím, vidím, pane Deli. A kam je chcete dát? Snad né do sklepa?

Já: Co vás bere?! Vždyť vidíte, že jdu ven!

Hopsálková: Ale nejdete to dát ke kontejrům, ne?!

Já: Jak vás tohle mohlo napadnout?! Já s tím jdu k silnici. On si pro ty dveře přijede kamarád. Jemu se hodí. Takový dveře! To se dneska hned tak nevidí!

Hopsálková: No, jen aby…

No, a pak bych mohl napsat, kterak Hopsálková odešla, a já se plížil ke kontejnerům a jak jsem si pak všiml, že ta jedubaba kouká za záclonou, jestli si ty dveře opravdu někdo odveze. A jak sem tam musel čekat a čekat. A jak jsem pak musel ty dveře vzít a jít je dát zase domu, protože už mi byla zima a žádný z okolojedoucích řidičů nejevil nemenší ochotu zastavit a ty dveře si naložit do kufru.

To jsem mohl všechno napsat a možná by to bylo veselé, ale já se normálně přiznám. Nic z toho se nestalo a vyhození dvířek vůbec žádný problém nebyl.

Jednoduše jsem je vzal a dal jsem je popelářům, kteří je odvezli. Tím jsem ovšem přišel o príma téma.

Ale pozor! Zároveň jsem se zachránil před nařčením z plagiátorství, protože já si myslím, že tyhle fejetony čtou lidé vzdělaní, kteří by hned poznali, že se vezu na cizí vlně. A to bych vážně nerad. I když je fakt, že někdo, a já už nevím kdo, pravil: „Plagiátor není ten, kdo je druhý, ale ten, kdo je horší!“

Ale nechme dveře a slamníky na pokoji. Když člověk nemá nápad, nenapíše nic, ať by se snažil sebevíc. Jak bylo řečeno. Stalo se to Nerudovi. Stalo se to Čapkovi. Stávalo se to Nepilovi. A bude se to stávat dalším a dalším.

A stejně tak jako Neruda, Čapek, Nepil a ti mnozí před nimi a po nich, sedli a udělali jediné možné, sedl jsem i já a napsal jsem tenhle fejeton o tom, jak za živého boha žádný fejeton nemůžu napsat!

A tím mi pro dnešek dejte s nějakým psaním svátek! Kde mám pořád ty nápady brát! Copak jsem nějaká Rosamunde Pilcher?!

Fejeton: O klidném létu a jeho roztržitém konci

Fejeton nebyl v Enteru publikován z důvodu nedostatku místa. 

Ale do šuplete si ho přeci nestrčím, ne?!

Tak, a máme po létu. Tedy nikoliv kalendářně, ale prostě podle zdravého rozumu.  Já to holt takhle beru. Jak se stmívá před půl devátou a po západu slunce udeří deset stupňů, léto skončilo a basta fidli.

 Až budu žít na Mallorce, budu klidně tvrdit, že léto trvá od března do října. Jenže dokud budu žít tady, ve střední Evropě, léto pro mě končí se srpnem a je mi fuk, kolik beduínů evokujících saharské vedro na ulici potkám!

Prostě, ať se to někomu líbí nebo ne, jak je po prázdninách a přijde září, je zkrátka a dobře konec letním radovánkám a nastává období školy a práce.

I když pokud jde o tu práci, většina z nás chodí do zaměstnání po většinu těch dvou prázdninových měsíců, takže konec srpna a začátek září zase pro nás není až takový šok jako pro chudáky školáky a studentíčky, kteří si užívají celé dva měsíce volna, takže to náhlé ukončení sladké svobody jim může přinést jistý nervový otřes.

Ano, drazí studenti, já vím, že mnozí z vás byli v létě na brigádě, tudíž jste neměli celé dva měsíce prázdnin, ale kvůli tomu mě nekamenujte a laskavě pochopte, že prostě musím použít jistou literární nadsázku, abych zdůraznil to strašlivé a nervy drásající překročení hranice, mezi tou sladkou menšinou roku a nastávajícím obdobím onoho většinového pracovního kolotoče, kdy jeden lítá od rána do večera jako hadr na holi, neví, kde mu hlava stojí a vůbec je to všechno tak nějak ve strašném fofru.

Je ovšem zajímavé, že jakkoliv se vše odehrává v takové zmatené rychlosti, čas od pondělí do pátku se přitom neskutečně vleče.

Inu – Léto je léto, a je během něho na všechno tak nějak víc času a vše se odehrává v mnohem poklidnějším tempu, který určují orosené půllitry s pěknou pěnovou čepicí, nebo koktejly plné ledu a s deštníčkem navrch.

No vážně. Zkuste kvaltovat po třech pivech nebo dvou Mojitech. Ani náhodou! Všechno se zpomalí, svět kolem vás plyne s lehkostí a grácií a na všechno je dost času. A co, no?! Všechno se stíhá.

A i ten pohled na svět je v létě nějak hezčí. Sedíte si někde na lavičce, nebo ležíte na dece u bazénu, případně sedíte v předzahrádce a máte před sebou něco z toho, o čem jsem psal nahoře, a sledujete.

Sledujete, jak se lidé čvachtají ve vodě. Jak si hrají s létajícím talířem. Jak si hrají rodiče s dětmi. Jak se lidé čvachtají v kašně. Jak je z kašny vyhání bdělá městská policie. Jak městská policie dělá, že nevidí toho bezdomovce se svrabem, co se válí kousek od vás na lavičce. Sledujete, co si někteří lidé dokáží na sebe navléknout, a divíte se, kde berou odvahu to na sebe vzít.

 (Teď to nebylo o tom bezdomovci, ale o té slečně v minišatech a dvaceti kilech navíc. I když ten bezdomovcův model stál taky za to.)

Zkrátka a dobře. Všechno tohle hemžení kolem sebe pozorujete s takovým klidem a v pohodě, o jaké se vám, nebo aspoň mně, po konci léta ani nezdá.

Upřímně řečeno, ono by to asi ani moc nešlo, protože sedět v listopadu s Mojitem na předzahrádce by nebylo nic moc. Navíc kašna je vypuštěná, bezdomovec uklizenej ve sklepě, koupaliště zavřený a ta slečna v minišatech navlečená v kabátě.

Vidíte, vážení čtenáři, a právě tahle lehce zmatená vsuvka předznamenala tu část fejetonu, ve které se zmíním o roztržitosti. Já totiž na konci léta a se začátkem podzimu začínám být díky pracovnímu stresu lehce roztržitý.

Tedy nedosahuje to kvalit mého jistého kolegy, který, ať je léto nebo zima, provádí díky své roztržitosti psí kusy. Například onehdá se marně snažil deset minut odemknout skříňku. Když už to vypadalo, že půjde požádat údržbu o vylomení zámku, nebo se nervově zhroutí, povídá mu další kolega: „A pane inženýre, jsou to vůbec správné klíče?!“ Pan inženýr se zamyslel, svazek klíčů si prohlédl a pak s úsměvem pravil: „Aha. To nejsou moje. Já je někomu vzal…“

Má roztržitost se naštěstí odehrává v poněkud menší míře. Ale i tak někdy dokážu šokovat sám sebe. Copak takové maličkosti, jako je hledání brýlí, které mám na čele. Nebo marné přehrabování skříně, abych nakonec tu čepici našel na své hlavě. To jistě taky znáte a kromě ztráty času vám jinou škodu tyhle malichernosti nezpůsobí.

 Jiné to ale je, když vám vlastní roztržitost způsobí i finanční ztrátu. Pravda, nejde o ztrátu nikterak ohromující, ale i tak…

Například nyní. Piju kávu. Nic neobvyklého, že?! Ovšem jak jsem se k ní dopracoval?

Tak za prvé. Nejdřív jsem uvařil vodu a zalil jí starý lógr od včera.

Za druhé. Vylil jsem tu špínu a uvařil znovu vodu, abych jí zcela neomylně nalil do prázdného hrníčku.

 Za třetí. Vylil jsem vřelou vodu, nasypal kávu do prázdného hrníčku, vyndal jiný hrníček a nalil do něj vodu.

 Za čtvrté. Pomalu a s rozmyslem nalévám uvařenou vodu do správného hrnku s nasypanou kávou.

 Radši ani nebudu počítat, kolik elektřiny jsem promrhal! A proč se to stalo? Protože je po prázdninách! Proto!

Jak líný Honza o štěstí nepřišel

Byla jednou jedna vesnice. Kde ležela? To nikdo neví. A kdo ví, nebo věděl, kde leží, ten nepoví. Ale je možné, že ležela někde blízko, nebo je taky možné, že byla někde úplně daleko. Konečně-to nám může být jedno. Důležité je, že v té vesnici byl pěkný statek a v tom statku žila stará matka s mladým synem. Pantáta už před pár lety na pravdu Boží odešel, tak matka vedla statek sama.

Jak se jmenovala matka? To vážně nevím, každý jí prostě říkal „ta stará z chalupy“. No a ta stará z chalupy měla syna, který se jmenoval Honza. Tomu se říkalo „Líný Honza“. Proč se mu tak říkalo? No jéje. Jak by se mu mělo říkat jinak, když byl skutečně líný.

Ten vám byl tak líný, že se raději ani do zrcadla nepodíval, aby náhodou nezjistil, že je rozcuchaný a nemusel se česat. Byl tak líný, že ho na peci pacholek musel obracet a děvečka mu košile převlékala, ba i sama matka mu boty zouvala a nazouvala, protože jinak by ten její kluk snad ve vlastní špíně shnil. Někdy, když měl svůj den, byl dokonce tak líný, že i ty buchty mu museli vkládat do huby a pak s ní hýbat, jinak by je snad ani nerozkousal.

Inu, tak žili den za dnem. Měsíc za měsícem a rok za rokem. Honza stárnul a matka taky zrovinka nemládla. Už jí ta starost o grunt začala zmáhat a proto jednoho dne, v neděli to bylo, po mši požádala pana faráře, aby byl tak laskav a za tím jejím klukem domů zašel a nějak pěkně mu promluvil do té jeho líné duše.

„Pane faráři,“ řekla a sepjala ruce, „on ten můj Honza není docela špatnej člověk. Tuhle na mě dokonce zavolal, když z pece viděl, že mi utíká mlíko na plotně. Nebo onehdá, jak jsem sebou flákla na zápraží, tak nelenil a hodil oknem na dvorek pantofel, aby na mě děvečku s pacholkem upozornil. Možná by stačilo jen pár dobře míněnejch slov, a on by šel do sebe. Víte, pane faráři, já mám takový podivný tušení, že už tady dlouho nebudu a nechci toho kluka, línýho, nechat světu napospas.“

Pan farář moudře pokýval hlavou, podrbal se na nose a nakonec matce slíbil, že k večeru se u nich na statku staví.

Přišel večer, matka navařila konev kafe, napekla plech koláčů, a Honzovi, celkem zbytečně, nakázala, aby nikam nechodil, protože přijde vzácná návštěva.

Hnedle po klekání na dveře zaklepal pan farář. Po křesťansku pozdravil, požehnal chalupě a pak si sedl ke stolu a zakousl se do koláče, který mu paňmáma nabídla. Upil trochu kávy a pak matce naznačil, že by měla odejít, aby s Honzou zůstal sám.

Hned, jak stará odešla, podíval se na Honzu, který se, jako obyčejně, rozvaloval na ovčím kožichu na peci, a pravil: „Mám o tebe starost, chlapče. Tvá matička je už stará a možná to dlouho nebude trvat a zůstaneš tu sám. Měl by ses nad tím zamyslet.“

Honza na to, že mu nic není známo o tom, že by se matka někam na delší dobu chystala, ale když ho pan farář vyvedl z omylu, skutečně přemohl svou lenost a na chvíli se zamyslel.

„Tak, vy jako myslíte, pane farář, že když máma půjde do hrobu, tak bych jako moh dopadnout nějak špatně?!“ řekl a zadíval se na pátera.

„Chlapče,“ řekl farář a vzal do ruky koláč, „když nebudeš pracovat, nebudeš mít ani tyto koláče, protože jak se praví: Bez práce nejsou koláče.“

„Však vem čert koláče,“ mávl rukou Honza, „já mám stejně raději buchty, pane farář.“

„Nu, dobrá, dobrá,“ vzdychl páter a nalil si kávu. „Jenomže ty nebudeš mít ani ty buchty, synku, protože nebudeš mít, z čeho by ti je kdo upekl. Když nezaseješ a nesklidíš a potom nevymlátíš a do mlýna neodvezeš, kde vezmeš mouku?“

Honza se podrbal v rozcuchané kštici a zase mávl rukou. „No, kde?! Koupím na trhu nebo u mlynáře. V řeznictví jí shánět nebudu.“

Pan farář se usmál a laskavě pravil: „A co peníze, chlapče?! Kde vezmeš peníze, aby sis koupil mouku, mléko, a mimo půst pak i dobré masíčko? Práce jest základem, chlapče. Jen prací je lze získat. Podívej se na své sousedy. Sedlák Jalovec, jak se pachtí od rána do večera. Jouza z horního gruntu zase od večera do rána. A Novák, tam od rybníka, co kravek a bejčků má. A jak jim ty statky pěkně prospívají. Však to jsou výsledky jejich poctivé dřiny. Tak oni k svému štěstí přišli. Například Jalovec se mi chlubil, že měl minulé žně dvakrát větší úrodu než jindy!“

Jak pan farář domluvil, Honza sebou na peci trhl a k údivu důstojného pána z ní dokonce seskočil a pádil k truhle v rohu sednice. Otevřel truhlici a vytáhl jakési papíry. Zadíval se do nich a pak ucedil kletbu. Otočil se na pana faráře a řekl: „Dvakrát větší úrodu jste říkal, důstojný pane?!“

„Tak jest,“ přisvědčil farář a kývl. „Vskutku se mu daří a daří se i těm ostatním. Pole jim nesou, že srdce nad tím plesá.“

„Tak srdce, že plesá?!“ zavrčel Honza a přisedl si ke stolu. Vzal do ruky koláč a nalil si kávu. Pak se podíval na faráře a řekl: „A víte, že jsem rád, že jste přišel, pane farář?! Takže Jalovec měl dvakrát větší výnos a těm ostatním se taky, díky jejich pracovitosti, daří dobře?!“

„Jak jsem říkal,“ opět pravil farář. „Nikdy se neměli lépe.“

Honza kývl a položil před sebe papíry, které prve vytáhl z truhly. Poklepal na ně prstem a podíval se na pana faráře. „Vy jste, pane faráři, hodnej člověk. A nebejt vás, málem bych o své štěstí do budoucna přišel. Vy jste mi prostě otevřel oči!“

Důstojný pán se začervenal. „Ale, synu, jen se snažím dobrým slovem povzbudit a pravdě tak cestu otevřít, aby se ti v budoucnu dobře vedlo a tak…“

Honza skočil panu farářovi do řeči: „Však jste mi taky tu pravdu vyjevil! Já mu dám hajzlovi jednomu, že mu pšenice shnila. Já dám tomu druhýmu, že žito sežrali divočáci a tomu třetímu, že kravky na nějakej mor pošly a mlíko že nikdo nechce! Od příštího měsíce jim zvednu nájmy!“

Pan farář se zarazil a zavrtěl hlavou. „Cože to, prosím?“

„Panenkomarjá, vy jste jako moje máma, pane farář!“ zvolal Honza a spráskl ruce. „Z čeho si asi tak myslíte, že žijeme od doby co je táta pod drnem?! Já těm třem chlapům pronajímám naše pozemky. Já chtěl bejt slušnej a nechal jsem jim to za slušnej peníz a oni mi budou posílat falešný oučty?! Oni mi budou tvrdit, že to nenese?! Od příštího měsíce to maj třikát tak drahý, pane faráři!“ Honza si odplivl a šel zpátky na pec. A než tam vylezl, obrátil se ještě na důstojného pána. „A stejně vám děkuju. Vždyť bez vás bych málem o to moje štěstí skorem přišel!“

KONEC

Jaroslav Plesl a Marcel Deli radí!

A to se vyplatí!

 

Audiokniha

ZDE 

Tištěná kniha

ZDE