Když nemůžeš, tak nemůžeš!

Když nemůžeš…

Nerad běhám. Tedy, nerad… To je slabý slovo. Já běhání nesnáším. Dokonce se mi přímo hnusí! A vůbec nechápu, proč bych měl běhat jen tak. Prostě jen tak odněkud někam, aniž bych tam někde něco chtěl. Jako próč?! Lidi zlatý. Vždyť já si radši nechám ujet před nosem autobus, než bych se přinutil k poklusu.

Mě honit pes, tak si radši lehnu a budu předstírat nechutnou mrkev, než abych před ním zdrhal.

A proč byl na Bílé hoře zmasakrovanej celej pluk Moravanů? Houby hrdinové u zdi obory, který chtěli bojovat až do konce. Padli tam, protože byli líní zdrhnout. Taky bych tam padnul! Takovej jsem já člověk!

Už od dětství každýmu tvrdím, že běh je pohyb nedůstojný džentlmena. A když mi někdo začne vykládat, jak je takovej jogging zdravej, odpovídám protiargumentem, že Karel Hynek Mácha kdysi běžel z vrcholku Radobýlu až do Litoměřic, přičemž si uhnal zápal plic a pak na následky toho zdravýho pohybu dočista umřel.

Jako fajn, já připouštím, že u něj ten zápal plic byl poněkud zkomplikovanej i tím jeho syfilisem, ale hlavní příčinou smrti bylo prostě uhnání z běhu! Vidíte? Dopadl stejně jako ti mušketýři od obory. Jenže ti, na rozdíl od něj, aspoň padli důstojně a né v propoceným tílku jako Mácha! Si říkejte, co chcete!

Ale abyste si nemysleli, že jsem nějaká líná lemra, která furt leži na gauči a jenom vymýšlí ptákoviny. Kdepak. Já se hejbu rád a s chutí. Kolo mi nevadí. Tůry mi nevaděj. A plavání mě vyložen baví. Jen ten běh né a né.

No, ale protože se kolem mě v poslední době vyrojilo hafo běžců obojího pohlaví, kteří do mě imrvére ryli, proč si s nima nejdu někdy zaběhat a jak je to strašně fajn, tak jsem i já jednoho dne podlehnul a řekl si, že ten úžasnej běh pro zdraví musím zkusit.

Prostě jsem podlehnul představě, že mě při tom čekaj nějaký úžasný zážitky a po prvních dvou kilometrech se dostaví ta slibovaná euforie a tělo zaplavěj endorfiny a já budu běžet v nějakým rauši a budu se u toho tvářit jako svatej František, když kázal lesní zvěři a kolem bude všechno duhový jako v nezávislým filmu šedesátejch let a prostě vůbec to bude sportovní orgasmus nejvyšší třídy a já k tomu jako bonus ještě shodím nějaký to kilo. Aspoň takhle mi to nějak všichni líčili.

Jsem člověk nedůvěřivej a né tak snadno podlehnu svodům. Ale tohle znělo prostě tak lákavě. Prostě, za trochu bolesti fůra štěstí.

Takže jsem jednoho dne na sebe vzal starý triko a šortky. Obul si tenisky. Do taštičky dal mobil na kterým jsem spustil aplikaci, která mi měla změřit čas a vzdálenost, po kterou jsem měl prožívat ty exaktický stavy.

No, asi takhle. Já to nebudu nijak prodlužovat a líčit vám, co všechno jsem prožíval během těch čtyř kilometrů, co jsem střídavě urazil poklusem a chůzí.

Nadšení a euforie? Sportovní orgasmus? Duhovej svět?

Ty vole! Hovno!!! Hovno endorfiny! Tak akorát pot krev a slzy. Za chvíli vás nohy bolej jako by si vás vzal do parády sám kat Mydlář. Jehly pod nehtama jsou proti tomu akupunktura! Já ani netušil, co všechno za svaly na těch nohách mám! A k čemu mi tam vůbec jsou?! Leda tak na to, aby mě do nich braly křeče. Pot v očích. Pot na zádech. Pot na krku. Pot… no ani nechtějte vědět kde všude!

Hele, a to určitě znáte, ne?! Zátopek: „Když nemůžeš, přidej víc!“

Ty kráso! To není citát hodnej citování a šíření mezi lidma. To je citát na pár facek! Tomu se to kecalo, když byl na běhání nadanej od pánbíčka. Já bych ho posadil před prázdnej papír a řekl mu: „Tak hele, Emile. Tady napíšeš stránku vtipnýho textu, a kdyby tě náhodou nic nenapadalo, tak prostě buď vtipnej víc!“

Bych ho pak chtěl vidět. Kde nic není, nic navíc nevydolujete ani náhodou.

No, ale doběhl jsem. Údaje na aplikaci tak akorát pro ostudu a já těsně před zhroucením. A nelžu vám. Dva dny. Celý dva dny mi z toho bylo blbě. A to tak blbě, že se k něčemu takovýmu, jako je běh, už nikdy nehodlám vracet.

A je mi úplně jedno, že mi celej tenhle módní běžeckej vlak kamsi ujede. Já ho totiž dobíhat nebudu!!!

PS: Jo, ale zhubnul jsem. To jak jsem ty dva dny nemohl jíst…

HOVORY H

Doktor Kubelka vstal od stolu a šel zavřít okno. „Zatraceně. Hospoda je tohle výborná. Jen to pole by nemuselo být tak blízko. Sedláci začali rozhazovat mrvu a ten hnůj děsně smrdí. Já tedy chápu, že rozléváním značkových parfémů se vyšších výnosů nedosáhne, ale co je moc - to je moc. Já mám chatu hned vedle toho velkýho pole, co patří Kudláčkovi, kterej bydlí na návsi. Ten má hnůj tedy echt smradlavej.“

„Tak co vám tam vlastně smrdí? Hnůj nebo mrva?“ zeptal se inženýr Homola, takto chatař z téže vesnice. „Starej Janeba hnojí na druhém konci pěkně uleženým hnojem. Smrdí skutečně příšerně, ale tuhle mi prodal dvě kolečka a řeknu vám, že po takovém hnoji budu mít brambory jako melouny.“

„Hnůj a mrva je to samý, ne?! Tak je fuk, co mi smrdí, nemyslíte?“ pokrčil rameny Kubelka a sedl si, „jedno jako druhý. Puch je to na padnutí. Kór v tomhle hicu.“ 

„Ale to se pletete, pane kolego!“ řekl inženýr Homola a významně vztyčil prst. „Hnůj a mrva nejsou jedno a totéž! V základu tedy ano, a smrdí vlastně stejně, ale nelze je zaměňovat. Mrva je směsí tuhých a tekutých výkalů hospodářských zvířat a podestýlky. Ta může být různá. Kupříkladu sláma. Ta je nejčastější. Dále lze použít i piliny nebo pazdeří.“

„Pazdeří?!“ zarazil ho Kubelka. „Co to vůbec je?“

„Netuším,“ přiznal se bez okolků Homola. „Ale mluvili o něm nedávno na návsi dva traktoristi. Konečně, nám to může být jedno. Důležité je, že ho lze použít jako podestýlku, která, jak už jsem vám vysvětlil, spolu s výkaly vytvoří mrvu. A nyní pozor! Chlévského hnoje docílíme přeměnou z mrvy tím, že mrvu necháme důkladně uležet, aby prošla procesem mineralizace a humifikace. Zkrátka, aby náležitě vyzrála. Nejlepším hnojem je dle mnoha odborníků právě uleželá mrva z výkalů a podestýlky od skotu. Tedy od hovězího dobytka.

Takový dobře vyzrálý hnůj je, drahý příteli, heterogenní, ale souvislá hmota, v níž stále lze oddělit zbytky steliva od ostatní hmoty. V povrchových vrstvách je nerozložená sláma nebo zbytky podestýlky, pod níž je hnůj hnědočerný, ve spodních vrstvách skládky je hnůj nazelenalý, černající ve styku se vzduchem. Hnůj, stejně jako mrva, zřetelně páchne, a teď pozor, amoniakem. Tedy to, co nám oběma jaksi nevoní, není ani mrva nebo tedy hnůj, ale právě onen amoniak.“

„No to tedy!“ uznale kývl hlavou doktor Kubelka. „Vy máte na inženýra ekonomie vzácné znalosti.“

„Ale tak nepřehánějte. Zase tolik toho nevím. S místními rolníky bych jen těžko mohl soupeřit v nějakém vědomostním kvízu.“

„Kdepak. Komu čest, tomu čest,“ usmál se doktor a podíval se na hodinky. „Už bude půl osmé. Půjdu domů na večeři.“

„Nepovídejte. To nám to zase pěkně uteklo,“ řekl Inženýr a mávl na hostinského. „Pane Jarku. Zaplatíme a půjdeme.“

Jen co oba pánové opustili hostinec, otevřely se dveře a dovnitř vešli sedláci Kudláček s Janebou.

„Nazdar Jarouši!“ řekl Janeba a hodil rádiovku na věšák. „Dvě studený sem. Dneska jsme se nadřeli jako kulaci v lágru. Tak ať to spláchneme.“

„Má recht, Lojza,“ přidal se Kudláček. „Hnojení není žádná prča. Mám žížu, že bych se o ní moh opřít.“

„Jó, hele, Jardo, viděli jsme u rybníka ty dva študovaný velkostatkáře,“ zasmál se Janeba. „Byli tady?“

„Jó, byli,“ kývl hlavou hostinský, dotočil oba půllitry a nesl je ke stolu. „Zase vedli hovory.“

„Tak někdy se vod nich člověk dozví i něco zajímavýho,“ řekl Kudláček a napil se. Otřel si knírek a pokračoval: „A co dneska? Přišli jsme o něco zajímavýho?“

Hostinský Jarda udělal na lístek dvě čárky, zastrčil tužku za ucho, podrbal se na nose a pak mávl rukou. „Dneska? Ani ne, kluci. Dneska to vlastně byly takový hovory há. Študovaný to sice bylo, ale skoro pořád  mluvili jen o hovně…“

KONEC

Minipohádka o Budulínkovi

Minipohádka o Budulínkovi

(Skutečná a léty nezdeformovaná verze!)

Byl jednou jeden Budulínek. Byl sám doma a přišla liška. Sladce mu zazpívala: "Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku."
Budulínek podlehl jeímu zpěvu a souhlasil. Pustil lišku do chaloupky a liška, jen co pojedla hrachu, natáhla ocas a Budulínek si na něj sedl a liška se rozeběhla.
Óóóó, milé děti. To vám bylo v chaloupce řevu, než bezocasá liška bolestí omdlela...

Deprese

„Nazdárek, pane doktore, řeknu vám, že jsem dneska v nějaký deprési,“ řekl Jarda a těžce dosedl na židli. „To byl zase den. Fujtajbl. Takovejch popelnic! Co já to mám za práci?!“

„Ale kdepak,“ usmál se na něj doktor Souček. „Nezapomínej, že jsem psycholog, chlapče. Ty žádnou depresi nemáš. Ty jsi jenom docela prostě unavenej. Maximálně bych ti snad přiznal smutek. Ale depresi?! To ani omylem. Dáš si čtyři kousky a bude ti hej. Kdybys měl depresi, budeš chtít skákat z okna nebo pod vlak. To mi věř.“

„Dyť já vím,“ řekl Jarda. „To se jenom tak říká, ne?!“

Doktor se ušklíbl a upil z piva. „Nemám to rád. Kdybys viděl, jak vypadá opravdová deprese, mluvil bys trochu jinak.“

„Díkes,“ houkl Jarda na číšníka a pohladil sklenici. „Tohle je lék na mý chmury. Na tu vaší depresi, teda tu opravdovou, by se muselo teda asi jinak, ne?!“

„Medikamenty, chlapče. Medikamenty. A žádný pití. Pití sice na chvilku pomůže, ale dlouhodobě je to jed.“

„Hmmm. To abych si na to dával majzla. Snad se to nedá chytit jako chřipka.“

Doktor mávl rukou. „O tebe se nebojím. Nikde není psáno, že by popelář nemohl propadnout maniodepresivitě, ale je vás rozhodně menší procento než například umělců. Ty jsi, a neuraž se, takovej přírodní člověk, co si s ničím nedělá těžkou hlavu. Tak to máš v tomhle směru lehčí.“

„Tak já maluju ty obrázky,“ pomalu řekl Jarda a podíval se na doktora, „takže umělec tak trochu jsem, ale jináč máte pravdu. Já si s ničím hlavu nedělám. Když se mi obrázek nepovede, zmačkám ho a nakreslím jinej. V popelnicích je místa dost. Jsem z oboru, vím to, tak jakýpak s tim velký štráchy.“

„To je zdravej přístup,“ kývl doktor a pohladil si knírek. „Tak by to mělo bejt. Ty jsi navíc silná osobnost, kterou nějaký neúspěch hned tak nerozhodí. Vzpomínám na tu výstavu tady. Před rokem. Jak ti Kraus řekl, že jsou to mazanice a Novák, že je těch barev škoda.“

„No co. Dostali po hubě a bylo to. Co se tím budu trápit. Ale, hele, hele, doktorskej! Já viděl ten pohyb! Vy jste si pohladil knír. Vy budete vyprávět!“ řekl Jarda a namířil na doktora ukazovák. „Vždycky je to tak! Vy k tomu máte historku!“

„No mám,“ přiznal doktor a napil se. Mlaskl a opřel se. „Před dvaceti rokama jsem měl v ordinaci jednoho takovýho, co silnou osobnost neměl. No, on si myslel, že je umělec, ale byl to přitom obyčejnej…“

„Kdo? Co obyčejnej?!“

„K tomu se dostanu,“ řekl doktor Souček a pokračoval: „Prostě, byla to pravá a nefalšovaná deprese. Ten chlap se věnoval jistý činnosti, za kterou se dostaneš buď do cvokhauzu nebo v horším případě i do lochu. Byl v tý činnosti dobrej. Působil nejenom tady v republice, ale často vyjížděl i za hranice. Dokonce mu novináři dali přezdívku. MUŽ Z KŘOVÍ. Já sice chápu, že to není nic ohromujícího, ale komu z nás kdy dali novináři přezdívku, že ano?! No prostě po něm šli policajti od nás, z Německa a z Polska. V tom co dělal, byl opravdu extratřída!“

„A co teda dělal, doktore?““ zeptal se Jarda. „Jestli to teda jako není dodnes tajný.“

„Ale není,“ odpověděl doktor. „Není to tajný. Byl to exhibicionista!“

Jarda vyprskl pivo. „No ty vole. A co to má co dělat s depresí?“

„Co?! To je jednoduchý. Ten mužskej byl úspěšnej exhibicionista celých deset let. Ve Vratislavi prý za jednu noc vyděsil patnáct ženskejch. V Drážďanech během víkendu osm Němek. Dvě český turistky a navrch jednu maďarskou jeptišku. A na Petřín v Praze si vedl samostatnej šanon. A to, co jsem ti teď řekl, je jen zlomek toho, co se za těch deset let navyváděl. A nikdy. Nikdy ho nikdo nechytil.“

„A jak se k vám teda dostal?“ zeptal se Jarda. „A furt nechápu, co s tim má ta deprese.“

Doktor se napil a pak řekl. „Jak se ke mně dostal?! Udal se sám! Deset let ho naháňali a přeca ho nedostali, a on se udal. A udal se právě kvůli té depresi. Deset let se mu dařilo. Už se dokonce považoval za umělce ve svým oboru, jak jsem ti říkal, a pak to přišlo! Vyběhne v parku z křoví. Otevře kabát. Pod ním je nahej. Zamává na ženskou tou jeho parádou, a co myslíš, že se stalo?!“

„Vim já?!“ pokrčil rameny Jarda. „Asi zařvala a utekla, né?!“

„Cha! To on čekal taky. Čekal, že to bude mít stejnej průběh jako vždycky. Tenkrát šlo o nějakou starou dámu. Údajně tak kolem devadesáti. Ale pozor! Baba nic! Baba nejenže nezařvala. Ona ani nezdrhla. A podle jeho slov prý vytáhla takovej ten lorňon, co se nosíval v devatenáctém století. Dala si ho před oči, podívala se a pak prý sladce řekla: Chudáčku! A důstojně odešla.

A on tam prý minimálně půl hodiny stál, úplně šokovanej. Kabát rozepnutej. Tamto mu tam jen tak smutně viselo. A on v tu chvíli věděl, že celá jeho kariéra tím jedním slovem skončila. On prostě věděl, že má po sezóně.

A tak se tím měsíce trápil a už nikdy se neodvážil vyjít do parku. Dokonce míval prý návaly hrůzy, když na ulici zahlédl ženu nad šedesát. A jednoho dne si na půdě uvázal provaz, že se oběsí. Jenže ho tam našla sousedka, když odkopával židli.

Saniťákům se ho povedlo zachránit a tak se dostal k nám. A při jednom sezení mi to všechno vysypal.

Tak to, chlapče, to byla opravdová deprese! Tak to vypadá! A né ty tvoje smutky z popelnic!“