Deprese

„Nazdárek, pane doktore, řeknu vám, že jsem dneska v nějaký deprési,“ řekl Jarda a těžce dosedl na židli. „To byl zase den. Fujtajbl. Takovejch popelnic! Co já to mám za práci?!“

„Ale kdepak,“ usmál se na něj doktor Souček. „Nezapomínej, že jsem psycholog, chlapče. Ty žádnou depresi nemáš. Ty jsi jenom docela prostě unavenej. Maximálně bych ti snad přiznal smutek. Ale depresi?! To ani omylem. Dáš si čtyři kousky a bude ti hej. Kdybys měl depresi, budeš chtít skákat z okna nebo pod vlak. To mi věř.“

„Dyť já vím,“ řekl Jarda. „To se jenom tak říká, ne?!“

Doktor se ušklíbl a upil z piva. „Nemám to rád. Kdybys viděl, jak vypadá opravdová deprese, mluvil bys trochu jinak.“

„Díkes,“ houkl Jarda na číšníka a pohladil sklenici. „Tohle je lék na mý chmury. Na tu vaší depresi, teda tu opravdovou, by se muselo teda asi jinak, ne?!“

„Medikamenty, chlapče. Medikamenty. A žádný pití. Pití sice na chvilku pomůže, ale dlouhodobě je to jed.“

„Hmmm. To abych si na to dával majzla. Snad se to nedá chytit jako chřipka.“

Doktor mávl rukou. „O tebe se nebojím. Nikde není psáno, že by popelář nemohl propadnout maniodepresivitě, ale je vás rozhodně menší procento než například umělců. Ty jsi, a neuraž se, takovej přírodní člověk, co si s ničím nedělá těžkou hlavu. Tak to máš v tomhle směru lehčí.“

„Tak já maluju ty obrázky,“ pomalu řekl Jarda a podíval se na doktora, „takže umělec tak trochu jsem, ale jináč máte pravdu. Já si s ničím hlavu nedělám. Když se mi obrázek nepovede, zmačkám ho a nakreslím jinej. V popelnicích je místa dost. Jsem z oboru, vím to, tak jakýpak s tim velký štráchy.“

„To je zdravej přístup,“ kývl doktor a pohladil si knírek. „Tak by to mělo bejt. Ty jsi navíc silná osobnost, kterou nějaký neúspěch hned tak nerozhodí. Vzpomínám na tu výstavu tady. Před rokem. Jak ti Kraus řekl, že jsou to mazanice a Novák, že je těch barev škoda.“

„No co. Dostali po hubě a bylo to. Co se tím budu trápit. Ale, hele, hele, doktorskej! Já viděl ten pohyb! Vy jste si pohladil knír. Vy budete vyprávět!“ řekl Jarda a namířil na doktora ukazovák. „Vždycky je to tak! Vy k tomu máte historku!“

„No mám,“ přiznal doktor a napil se. Mlaskl a opřel se. „Před dvaceti rokama jsem měl v ordinaci jednoho takovýho, co silnou osobnost neměl. No, on si myslel, že je umělec, ale byl to přitom obyčejnej…“

„Kdo? Co obyčejnej?!“

„K tomu se dostanu,“ řekl doktor Souček a pokračoval: „Prostě, byla to pravá a nefalšovaná deprese. Ten chlap se věnoval jistý činnosti, za kterou se dostaneš buď do cvokhauzu nebo v horším případě i do lochu. Byl v tý činnosti dobrej. Působil nejenom tady v republice, ale často vyjížděl i za hranice. Dokonce mu novináři dali přezdívku. MUŽ Z KŘOVÍ. Já sice chápu, že to není nic ohromujícího, ale komu z nás kdy dali novináři přezdívku, že ano?! No prostě po něm šli policajti od nás, z Německa a z Polska. V tom co dělal, byl opravdu extratřída!“

„A co teda dělal, doktore?““ zeptal se Jarda. „Jestli to teda jako není dodnes tajný.“

„Ale není,“ odpověděl doktor. „Není to tajný. Byl to exhibicionista!“

Jarda vyprskl pivo. „No ty vole. A co to má co dělat s depresí?“

„Co?! To je jednoduchý. Ten mužskej byl úspěšnej exhibicionista celých deset let. Ve Vratislavi prý za jednu noc vyděsil patnáct ženskejch. V Drážďanech během víkendu osm Němek. Dvě český turistky a navrch jednu maďarskou jeptišku. A na Petřín v Praze si vedl samostatnej šanon. A to, co jsem ti teď řekl, je jen zlomek toho, co se za těch deset let navyváděl. A nikdy. Nikdy ho nikdo nechytil.“

„A jak se k vám teda dostal?“ zeptal se Jarda. „A furt nechápu, co s tim má ta deprese.“

Doktor se napil a pak řekl. „Jak se ke mně dostal?! Udal se sám! Deset let ho naháňali a přeca ho nedostali, a on se udal. A udal se právě kvůli té depresi. Deset let se mu dařilo. Už se dokonce považoval za umělce ve svým oboru, jak jsem ti říkal, a pak to přišlo! Vyběhne v parku z křoví. Otevře kabát. Pod ním je nahej. Zamává na ženskou tou jeho parádou, a co myslíš, že se stalo?!“

„Vim já?!“ pokrčil rameny Jarda. „Asi zařvala a utekla, né?!“

„Cha! To on čekal taky. Čekal, že to bude mít stejnej průběh jako vždycky. Tenkrát šlo o nějakou starou dámu. Údajně tak kolem devadesáti. Ale pozor! Baba nic! Baba nejenže nezařvala. Ona ani nezdrhla. A podle jeho slov prý vytáhla takovej ten lorňon, co se nosíval v devatenáctém století. Dala si ho před oči, podívala se a pak prý sladce řekla: Chudáčku! A důstojně odešla.

A on tam prý minimálně půl hodiny stál, úplně šokovanej. Kabát rozepnutej. Tamto mu tam jen tak smutně viselo. A on v tu chvíli věděl, že celá jeho kariéra tím jedním slovem skončila. On prostě věděl, že má po sezóně.

A tak se tím měsíce trápil a už nikdy se neodvážil vyjít do parku. Dokonce míval prý návaly hrůzy, když na ulici zahlédl ženu nad šedesát. A jednoho dne si na půdě uvázal provaz, že se oběsí. Jenže ho tam našla sousedka, když odkopával židli.

Saniťákům se ho povedlo zachránit a tak se dostal k nám. A při jednom sezení mi to všechno vysypal.

Tak to, chlapče, to byla opravdová deprese! Tak to vypadá! A né ty tvoje smutky z popelnic!“