středa 9. května 2018

HOVORY H

Doktor Kubelka vstal od stolu a šel zavřít okno. „Zatraceně. Hospoda je tohle výborná. Jen to pole by nemuselo být tak blízko. Sedláci začali rozhazovat mrvu a ten hnůj děsně smrdí. Já tedy chápu, že rozléváním značkových parfémů se vyšších výnosů nedosáhne, ale co je moc - to je moc. Já mám chatu hned vedle toho velkýho pole, co patří Kudláčkovi, kterej bydlí na návsi. Ten má hnůj tedy echt smradlavej.“

„Tak co vám tam vlastně smrdí? Hnůj nebo mrva?“ zeptal se inženýr Homola, takto chatař z téže vesnice. „Starej Janeba hnojí na druhém konci pěkně uleženým hnojem. Smrdí skutečně příšerně, ale tuhle mi prodal dvě kolečka a řeknu vám, že po takovém hnoji budu mít brambory jako melouny.“

„Hnůj a mrva je to samý, ne?! Tak je fuk, co mi smrdí, nemyslíte?“ pokrčil rameny Kubelka a sedl si, „jedno jako druhý. Puch je to na padnutí. Kór v tomhle hicu.“ 

„Ale to se pletete, pane kolego!“ řekl inženýr Homola a významně vztyčil prst. „Hnůj a mrva nejsou jedno a totéž! V základu tedy ano, a smrdí vlastně stejně, ale nelze je zaměňovat. Mrva je směsí tuhých a tekutých výkalů hospodářských zvířat a podestýlky. Ta může být různá. Kupříkladu sláma. Ta je nejčastější. Dále lze použít i piliny nebo pazdeří.“

„Pazdeří?!“ zarazil ho Kubelka. „Co to vůbec je?“

„Netuším,“ přiznal se bez okolků Homola. „Ale mluvili o něm nedávno na návsi dva traktoristi. Konečně, nám to může být jedno. Důležité je, že ho lze použít jako podestýlku, která, jak už jsem vám vysvětlil, spolu s výkaly vytvoří mrvu. A nyní pozor! Chlévského hnoje docílíme přeměnou z mrvy tím, že mrvu necháme důkladně uležet, aby prošla procesem mineralizace a humifikace. Zkrátka, aby náležitě vyzrála. Nejlepším hnojem je dle mnoha odborníků právě uleželá mrva z výkalů a podestýlky od skotu. Tedy od hovězího dobytka.

Takový dobře vyzrálý hnůj je, drahý příteli, heterogenní, ale souvislá hmota, v níž stále lze oddělit zbytky steliva od ostatní hmoty. V povrchových vrstvách je nerozložená sláma nebo zbytky podestýlky, pod níž je hnůj hnědočerný, ve spodních vrstvách skládky je hnůj nazelenalý, černající ve styku se vzduchem. Hnůj, stejně jako mrva, zřetelně páchne, a teď pozor, amoniakem. Tedy to, co nám oběma jaksi nevoní, není ani mrva nebo tedy hnůj, ale právě onen amoniak.“

„No to tedy!“ uznale kývl hlavou doktor Kubelka. „Vy máte na inženýra ekonomie vzácné znalosti.“

„Ale tak nepřehánějte. Zase tolik toho nevím. S místními rolníky bych jen těžko mohl soupeřit v nějakém vědomostním kvízu.“

„Kdepak. Komu čest, tomu čest,“ usmál se doktor a podíval se na hodinky. „Už bude půl osmé. Půjdu domů na večeři.“

„Nepovídejte. To nám to zase pěkně uteklo,“ řekl Inženýr a mávl na hostinského. „Pane Jarku. Zaplatíme a půjdeme.“



Jen co oba pánové opustili hostinec, otevřely se dveře a dovnitř vešli sedláci Kudláček s Janebou.

„Nazdar Jarouši!“ řekl Janeba a hodil rádiovku na věšák. „Dvě studený sem. Dneska jsme se nadřeli jako kulaci v lágru. Tak ať to spláchneme.“

„Má recht, Lojza,“ přidal se Kudláček. „Hnojení není žádná prča. Mám žížu, že bych se o ní moh opřít.“

„Jó, hele, Jardo, viděli jsme u rybníka ty dva študovaný velkostatkáře,“ zasmál se Janeba. „Byli tady?“

„Jó, byli,“ kývl hlavou hostinský, dotočil oba půllitry a nesl je ke stolu. „Zase vedli hovory.“

„Tak někdy se vod nich člověk dozví i něco zajímavýho,“ řekl Kudláček a napil se. Otřel si knírek a pokračoval: „A co dneska? Přišli jsme o něco zajímavýho?“

Hostinský Jarda udělal na lístek dvě čárky, zastrčil tužku za ucho, podrbal se na nose a pak mávl rukou. „Dneska? Ani ne, kluci. Dneska to vlastně byly takový hovory há. Študovaný to sice bylo, ale skoro pořád  mluvili jen o hovně…“



KONEC

Žádné komentáře:

Okomentovat