Cena Miloslava Švandrlíka

Vážení přátelé. S potěšením vám mohu oznámit, že kniha

Husákovy děti aneb Mistrovství světa ve lhaní

/

Hřbitov prasátek,

získala Čestné uznání Ceny Miloslava Švandrlíka za rok 2016.

Děkuji čtenářům za přízeň

Fejeton: Mark je sadista aneb Nervy na síti

Občas se člověku stane, že si něco uvědomí teprve, když už s tím nemůže nic udělat. Například až po otištění fejetonu se chytí za hlavu a zvolá: "Ale Zuckerberg nenosí brýle!"

Ale to je fuk, ne?!

Mark Zuckerberg je regulérní sadista, který se vyžívá v trápení a rozčilování lidí! To tvrdím. Za tím si stojím a je mi fuk, jestli mu to někdo vyžvaníte a on mě za tohle tvrzení bude žalovat.

Jo, kdybyste náhodou netušili, kdo je Mark Zuckerberg, tak to není žádný cukrovarnický magnát, ale jistý obrýlený Američan, který jednoho dne uvedl do chodu seznamku pro pár stovek studentů a ona mu z ní vypučela poněkud monstrózní sociální síť, která nese náze Facebook. No, a kdo z vás netuší, co je Facebook, tak snad ani nemusí dál číst, protože jen těžko pochopí, o čem budu psát.

Jako, abyste si nemysleli. Já nikoho z vás nepodceňuji. Já se snažím psát tak, aby mé texty pochopil úplně každý. Prostě, aby to bylo pro každého jasné a pochopitelné. Snažím se nedělat žádné kudrlinky pro znalce literárních skvostů, ale napsat jasné sdělení.

Konečně, račte posoudit sami. Aspoň uvidíte mou všestrannost a genialitu, které se až sám děsím. Krátká báseň: Chyba ve svádění. (Mohl bych jich dát víc, ale zhledem k tomu, že jsem i přirozeně skromný, stačí na ukázku jedna.)

Skládal jsem jí origami a lákal jí na tatami. Ještě teď mi srdce buší, když vzpomenu si, jak roloval jsem pro ní suši. Leč všechno marno bylo činění. Já neměl ani tušení, že nebyla to Japonka, ale chladná Laponka.

Jak račte vidět, báseň je jasná a není na ní nic k nepochopení. Jen snad musíte mít jisté znalosti a povědomí o národnostech a jejich zvycích. Ale jinak s ní jistě nemáte problém, že?! Ovšem tohle teď necháme stranou. O tom to dnes není. Dnes je to o tom, že pan Zuckerberg je krutý člověk, který pod záminkou spojování lidí, vytváří skupiny nervově zdeptaných uživatelů Facebooku.

Vám, co Facebook nepoužíváte a přesto jste nedali na mou radu a dočetli jste až sem, se to pokusím vysvětlit. Ta deprese vzniká zcela jednoduše. Představte si, že jste člověk, který něco tvoří. A nebudeme chodit daleko. Takže si představte, že jste třeba já a napíšete právě tu básničku o svádění. Chvíli na ní koukáte. Trochu to dopilujete, a když se vám do druhého dne nezhnusí, rozhodnete se jí vystavit na „zdi“ vašeho profilu na Facebooku.

Dobrý, paráda. Nyní ovšem nastává něco, co zná téměř každý uživatel zmíněné sociální sítě. A tím je čekání. A čekání na co?! Uživatelé už vědí, nebo aspoň tuší a ostatním to rád řeknu. Jde o čekání na uznání v podobě LIKE, neboli lajkování. To sedíte u počítače, nebo držíte tablet, či telefon a zíráte a zíráte. A pak to přijde. Zhruba do minuty se u vašeho příspěvku objeví první palec nahoru. Konečně! Povyskočíte na židli a spokojeně si mnete ruce. Váš příspěvek zabral. A proč by taky nezabral, když víte, že je sakra dobrej, néééé?!

Po prvotním nadšení zjistíte, že to byl některý z členů vaší rodiny. Je to od nich pochopitelně hezké, ale jak už zkušení lovci lajků vědí, palce a jiné reakce od nejbližších příbuzných se tak úplně nepočítají. Proč ne?! Protože příbuzní, alespoň ti nejbližší jsou vázáni nepsaným zákonem reciproční výměny lajků! Ten pravý a hodnotný lajk (né že mi od dnes nebudou příbuzní nic lajkovat) přichází až od vzdálenějších přátel. Ano, od přátel, které jsme možná nikdy ani osobně neviděli. To jsou lajky, kterých si člověk, v tomto případě humorista, váží a kterým se téměř klaní.

A co je ještě hodnotnější než lajk od téměř neznámého člověka? Je to sdílení příspěvku. To potom sprásknete ruce a řeknete si, že vaše práce měla smysl. Kohosi jste pobavili natolik, že ten kdosi, se rozhodl, že vaším příspěvkem pobaví další lidi. A to je prostě super a paráda a sláva nám, věnce sem a špunty ven!

Je mi jasné, že je to poněkud infantilní a dost to vypovídá o vaší ješitnosti. (No jasně, že o vaší. Jsem psal, představte si, že vy jste já!) Ale vážení, co naplat?! Píšete to snad do šuplíku?! Píšete to pro lidi. A jak jinak zjistíte, že se to lidem líbí, než že to dáte veřejně v plen?! Tak vidíte!

Ale proč jsem na začátku psal, že M.Zuckerberg je sadista vytvářející deprimované jedince?! No protože to někdy probíhá úplně jinak. Vystavíte. Sedíte. Zíráte a co se nestane?! Nestane se vůbec nic. Jen pár lajků od příbuzných a jinak pusto a prázdno! Vidíte?! Dovedete si to představit?! Fajn, já beru, že vám je třeba jedno, když vám nikdo neolajkuje sdělení, že jste právě obědvali svíčkovou. Tak co, no?! Obědváte každý den, ale napíšete každý den básničku?! Tak proč vám to, u všech zatracenejch čertů, nechce nikdo lajkovat?! To je to tak špatný?! Vážně?! A umíte vlastně vůbec něco, když to lidem nestojí ani za hloupý kliknutí myší?! A jsou to vůbec vaši přátelé?! Houby s octem, přátelé! Je to banda ignorantů a nic jiného!

Uf, jsem se zase rozčílil. Tak to vidíte. A kdo za to všechno může?! Jeden brejlatej Američan za to může. Tak je to!

Fejeton v měsíčníku EnterDC najdete zde

Balík pobožného vojína

Povím vám neobvyklý, ale skutečný příběh.

Bylo to za časů války, bylo to v Haliči a byla neděle. Muži unavení bojem šli do kostela. Posadili se do lavic a každý vytáhl modlitební knížku. Jen jeden ne! Ten muž vytáhl balík, otevřel ho a začal jíst.

Kaprál, který tam byl s nimi si toho všiml a pohoršilo ho to. Když mše skončila, šel k onomu muži a řekl mu: „Vojáku! Půjdete se mnou za nadporučíkem.“

Když přišli na velitelství, zeptal se nadporučík: „Proč přivádíte tohoto vojáka, kaprále?!“

Kaprál se postavil do pozoru a podal hlášení: „Pane nadporučíku. Poslušně hlásím, že tento muž se v kostele nemodlil, ale žral!“

Nadporučík se zachmuřil a přísně vojínovi řekl: „Doufám, že pro to máš rozumné vysvětlení dobytku! Mluv, nebo tě nechám uvázat!“

Vojín, držící v podpaží papírovou krabici se podrbal ve vousech a pravil: „Když dovolíte, pane nadporučíku, já vám to vysvětlím.“

Postavil na stůl krabici a pokračoval: „ Na frontě jsem už dlouho a moje modlitební knížka je ten tam. Každých čtrnáct dní mi z domova posílají takový balík. Pokaždé stejný. Jsou v něm jitrnice, jelita a tlačenka. Stejně, jako je na nebi Otec, Syn a Duch svatý. Moje žena do balíku vždycky zapomene dát sklenici se sádlem a já, když na ní nadávám, vzpomenu si na Pannu Marii, neboť i má žena se jmenuje Marie. Jelit bývá v krabici sedm, stejně tak i jitrnic. Což je dohromady čtrnáct. Pokud od tohoto čísla odečtu tlačenku, vyjde mi třináct, a to je počet Ježíšových učedníků.

Na každém jelitu i jitrnici jsou dvě špejle. Vynásobíme-li je počtem jelit a jitrnic, vyjde dvacet osm. Když přičteme tlačenku, je to dvacet devět. Což je málo. Takže musím tlačenku překrojit, čímž si uvědomím, že ten třináctý učedník se taky od Pána oddělil a zradil ho. Pokud pak přičtu k předchozímu výsledku i ten ukrojený kus, už mám číslo třicet, a to je přesně tolik stříbrných, kolik dostal Jidáš za zradu našeho Pána. Když k těm třiceti zase připočítám počet druhů pochutin, získám číslo třicet tři a to je věk, ve kterém byl náš Pán ukřižován. A pokud pak od Ježíšova věku odečtu těch třicet stříbrných, zjistím, kolik dní Pán ležel v hrobě, než vstal z mrtvých.

Jelita jsou krvavá a mně to připomene krev, kterou za nás Pán prolil. Pokud si k nim vezmu chleba, vzpomenu si na jeho poslední večeři, při které nad vínem a chlebem říkal:  Toto je krev má a toto tělo mé. V jitrnicích je hodně koření a já si díky němu vzpomenu na to, že i tělo Pána bylo po ukřižování zabaleno do vonných bylin.

Tlačenka, kterou jsem překrojil, znamená starý a nový zákon. Nekrájím jí přesně na půlku, takže vím, že starý zákon je tlustší a nový tenčí. Stejně tak mi překrojená tlačenka ukazuje, jak se ve dví roztrhla chrámová opona, když byl Ježíš ukřižován.

Ta tlačenka bývá obyčejně přesolená a to si pak vzpomenu na Lotovu ženu, která se proměnila na solný sloup.

Pokud si udělám hromádky z jitrnic, jelit a dvou půlek tlačenky, získám číslo čtyři, stejně tolik, kolik bylo evangelistů. Totiž Jan, Lukáš Marek a Matouš. A když ty hromádky smíchám dohromady, vzpomenu si na zmatení jazyků u Babylonské věže.

Jak jsem říkal, jelit je sedm. Stejně, jako dní v týdnu. Jitrnic, je také sedm. Sečtu-li je, vyjde mi počet dní, za které mi přijde nový balík. Nyní mám číslo čtrnáct. Od něj odečtu ty dvě půlky tlačenky a vyjde mi dvanáct. Což je počet měsíců v roce. Pak k němu připočítám počet špejlí na jitrnicích a mám dvacet šest. Když toto číslo vynásobím dvěma půlkami tlačenky, vyjde padesát dva. A to je, pane nadporučíku, počet týdnů v roce.

Jak vidíte, balík z domova mi posloužil jako modlitební knížka a i jako kalendář.“

Vojín domluvil a nadporučík se hluboce zamyslel. Chvíli seděl se sklopenou hlavou a pak řekl: „Původně jsem tě chtěl zase nechat uvázat u kuchyně ty dobytku, ale přesvědčil jsi mě. Dávám ti milost. Není tě za co trestat. Ale tu krabici mi tu necháš! Dostavila se u mne náhlá duchovní potřeba! Abtreten!“

Přátelé a ten příběh se skutečně stal. Nadporučík se jmenoval Lukáš a onen vojín Baloun!

Konec

Kousek z veřejné produkce v baru Bodenbach v Děčíně

Touha paní Mráčkové

Tedy, řeknu vám, že paní Mráčková se již nemohla své návštěvy dočkat. Už od rána uklízela celý byt a teď ještě na poslední chvílí, celá rozechvělá, hledala na koberci zapomenutá smítka, která pečlivě sbírala a házela do koše. Potom po několikáté překontrolovala, jestli je ubrus tak jak má být. Tedy bez jediné poskvrnky. Zálibně se zadívala na stůl a povzdychla si: „Ááách. Tak dnes se konečně dočkám.“

Pak vzala z kuchyňské linky podnos s mramorovanou bábovkou a postavila ho doprostřed stolu. „Kávu udělám, až přijde. Ať je čerstvá,“ pomyslela si a šla se na sebe podívat do zrcadla. „Konečně, to by bylo, aby nepřišel,“ mumlala, když si rtěnkou malovala rty. „Rok jsem se snažila. Celý rok a konečně to vyšlo. Jó, Blážo, nemá pravdu to hloupý přísloví, který tvrdí, že má panenka sedět v koutě. Prdlajz v koutě. To bych to chytla. Pche! A co se jich snažilo a jen já mám kliku!“

No ano. Dnes to byl vážně na chlup jeden rok, co se paní Bláža Mráčková, o které se už nejmíň třicet let nedá tvrdit, že by byla nějaká panenka, začala snažit, aby pro sebe získala toho elegána, souseda z baráku a hlavně vdovce, Petra Koutného.

Byl to akorát rok, co mu začala nadbíhat. Jako náhodou ho potkávat. Byl to rok, co si k němu začala chodit půjčovat tu sůl, tu cukr, tu trochu rýže nebo sklenici kečupu.

Byl to jeden celý rok, co opět začala nosit minišaty a objevila kouzlo fitnescentra. Během toho jednoho roku úplně cítila, jak omládla a vůbec se necítila na těch svých… To je vlastně jedno, každý je starý jak se cítí, jak vlastně řekla paní Bláža své masérce, která jí napravovala bolavá záda. Zkrátka a dobře. Během toho jednoho překrásného roku paní Bláža Mráčková omládla a moc dobře si všimla, že pan Koutný si toho všiml též.

Pravda trvalo sice zhruba půl roku, než jí začal brát na vědomí, ale paní Bláža se nevzdávala. Nikdy nezapomene na den, kdy se k ní pan Koutný, tehdy v tom parném srpnu, ve výtahu lehce naklonil a zeptal se: „Paní Mráčková. Prosím vás, čím jste to cítit? Něco takového… Hm?!“

Božínku! Jak byla paní Bláža ten den šťastná! Všiml si. On si všiml! Tak nemusí litovat těch dvou stovek za vůni Dulce a Gugana od toho nového Vietnamce na rohu! Inu, jak se říká, žena má být žena, ať to stojí, co to stojí.

A pak už to šlo ráz na ráz. Blaženka jasně viděla, že si jí Koutný začíná všímat sám od sebe. Jednou, když si večer přišla půjčit trochu pepře, zůstal na ní pan Koutný vyloženě zírat. „Ach, tak upřený pohled. On mě snad rentgenuje, ne, on mě přímo svlíká tím svým ďábelským pohledem!“ běželo paní Bláže hlavou a kolena se jí podlamovala. Až se tenkrát musela přidržet futer. A co teprv, když pan Petr vyslovil: „Ty vaše oči. To jsem ještě neviděl, takové oči.“

Ó, to byla Bláža v sedmém nebi. A stejně, jako předtím nelitovala peněz za parfém, nyní nelitovala utraceného obnosu, a že nebyl malý, za tu skříňku s líčidly, kterou jí odprodala její neteř.

No, a dnes se tedy paní Mráčková dočkala. Dnes přišel její velký den D. Pan Koutný se konečně odhodlal a oznámil jí, že jí dnes navštíví a vyjeví své city.

Tedy, pan Koutný to přesně takhle neřekl. Pan Koutný byl sice postarší, elegantní a seriózní muž, který vždy dbal na svůj zevnějšek a zakládal si na své slušné mluvě, ale přeci jen to nebyl žádný Oldřich Nový, aby v dnešní době mluvil tímto stylem. Pan Koutný paní Mráčkové dnes ráno na chodbě domu prostě na její, už asi po sedmé položenou otázku, zda už by konečně nechtěl přijít na návštěvu a říct jí, co k ní cítí, odpověděl, že v tom nevidí problém, takže rád přijde a zcela jistě paní Mráčkové řekne, co k ní cítí.

A pozor! Bylo to tu. Zvonek u dveří zadrnčel a paní Bláža se rozklepala. „Sakra, sakra, sakra,“ mumlala, když šla otevřít. „Tak to vyšlo! Takovýho chlapa. Já fakt musím bejt hodná holka, Ježíšku!“

Paní Bláža otevřela a téměř oněměla. Za dveřmi stál pan Petr oblečený do společenského obleku a v ruce držel obrovskou kytici růží.

„Dobrý večer, paní Mráčková,“ řekl a mile se usmál. „Jsem tu přesně?!“

„Ale jistě. Na minutku přesně,“ vydechla Blaženka a dodala: „Pojďte dál a nezouvejte se.“ Rukou naznačila směr. „Tam je kuchyň a tam obývák. Kde si sedneme?!“

„Myslím, že v kuchyni to bude ideální,“ odpověděl Koutný a poděkoval.

U stolu se paní Mráčková zapýřila. „Myslím, že na tu kytici bych měla přinést vázu. Taková kytice se bez vázy neobejde. “

„Ano, ano. To máte pravdu,“ řekl pan Petr, když si sedal. „Taková kytice zcela jistě patří do vázy, ale nejdřív se musí dát do těch správných rukou. Takže s tou vázou nespěchejte, paní Mráčková. Nejdřív jí musím předat.“

„Ale no tak, pane Petře,“ usmála se Bláža. „Přece nebudeme tak upjatí. Pro vás jsem Blaženka, co vy na to?!“

„Pokud vám to tak vyhovuje, nejsem proti,“ souhlasil Koutný. „No, ale abych pokročil. Proč jsem tady, že... Jak bych vám to jen…“

„Vůbec se neostýchejte, Petře!“ řekla vzrušeným hlasem Blaženka. „Vždyť já na to čekám už rok! Už rok! Chápete?! Vy jeden ďáble. Tak dlouho mě nechat čekat! Mluvte, Petře! Nedovedete si představit, jak dlouho už jsem neslyšela to slůvko. To slůvko, které říká muž ženě, když k ní vzplane hlubokým citem.“

„Tak tedy dobrá,“ řekl pan Petr a povstal. „Nebudu se tedy ostýchat. Paní Mráčková. Nebo teda Blaženko, je to už víc jak patnáct let, co jsem nevyslovil slova, které nyní vyslovím.  Blaženko, ani nevíte, jak neskutečně mě serete! Jak strašně mě serete tím vaším dolejzáním a vlastně tak nějak všeobecně, takže jděte už konečně do prdele.“ Po těchto slovech se Petr Koutný lehce uklonil, vzal kytici, prošel kolem solného sloupu v podobě Blaženky Mráčkové, ve dveřích se zastavil a zdvořile dodal: „Nyní mne jistě omluvíte. Má vnučka slaví narozeniny a já je nehodlám promeškat. Přeji příjemný zbytek večera.“

Zda tam v kuchyni paní Blaženka stojí ještě teď, mi opravdu není známo.

KONEC