Občas se člověku stane, že si něco uvědomí teprve, když už s tím nemůže nic udělat. Například až po otištění fejetonu se chytí za hlavu a zvolá: "Ale Zuckerberg nenosí brýle!"
Ale to je fuk, ne?!
Mark Zuckerberg je regulérní
sadista, který se vyžívá v trápení a rozčilování lidí! To tvrdím. Za tím si
stojím a je mi fuk, jestli mu to někdo vyžvaníte a on mě za tohle tvrzení bude
žalovat.
Jo, kdybyste náhodou netušili, kdo
je Mark Zuckerberg, tak to není žádný cukrovarnický magnát, ale jistý obrýlený
Američan, který jednoho dne uvedl do chodu seznamku pro pár stovek studentů a
ona mu z ní vypučela poněkud monstrózní sociální síť, která nese náze Facebook.
No, a kdo z vás netuší, co je Facebook, tak snad ani nemusí dál číst, protože
jen těžko pochopí, o čem budu psát.
Jako, abyste si nemysleli. Já nikoho
z vás nepodceňuji. Já se snažím psát tak, aby mé texty pochopil úplně každý.
Prostě, aby to bylo pro každého jasné a pochopitelné. Snažím se nedělat žádné
kudrlinky pro znalce literárních skvostů, ale napsat jasné sdělení.
Konečně, račte posoudit sami. Aspoň
uvidíte mou všestrannost a genialitu, které se až sám děsím. Krátká báseň: Chyba
ve svádění. (Mohl bych jich dát víc, ale zhledem k tomu, že jsem i
přirozeně skromný, stačí na ukázku jedna.)
Skládal jsem jí origami a lákal jí na tatami. Ještě teď
mi srdce buší, když vzpomenu si, jak roloval jsem pro ní suši. Leč všechno
marno bylo činění. Já neměl ani tušení, že nebyla to Japonka, ale chladná
Laponka.
Jak račte vidět, báseň je jasná a
není na ní nic k nepochopení. Jen snad musíte mít jisté znalosti a povědomí o
národnostech a jejich zvycích. Ale jinak s ní jistě nemáte problém, že?! Ovšem
tohle teď necháme stranou. O tom to dnes není. Dnes je to o tom, že pan
Zuckerberg je krutý člověk, který pod záminkou spojování lidí, vytváří skupiny
nervově zdeptaných uživatelů Facebooku.
Vám, co Facebook nepoužíváte a
přesto jste nedali na mou radu a dočetli jste až sem, se to pokusím vysvětlit.
Ta deprese vzniká zcela jednoduše. Představte si, že jste člověk, který něco
tvoří. A nebudeme chodit daleko. Takže si představte, že jste třeba já a
napíšete právě tu básničku o svádění. Chvíli na ní koukáte. Trochu to
dopilujete, a když se vám do druhého dne nezhnusí, rozhodnete se jí vystavit na
„zdi“ vašeho profilu na Facebooku.
Dobrý, paráda. Nyní ovšem nastává
něco, co zná téměř každý uživatel zmíněné sociální sítě. A tím je čekání. A
čekání na co?! Uživatelé už vědí, nebo aspoň tuší a ostatním to rád řeknu. Jde
o čekání na uznání v podobě LIKE, neboli lajkování. To sedíte u počítače, nebo
držíte tablet, či telefon a zíráte a zíráte. A pak to přijde. Zhruba do minuty
se u vašeho příspěvku objeví první palec nahoru. Konečně! Povyskočíte na židli
a spokojeně si mnete ruce. Váš příspěvek zabral. A proč by taky nezabral, když
víte, že je sakra dobrej, néééé?!
Po prvotním nadšení zjistíte, že to
byl některý z členů vaší rodiny. Je to od nich pochopitelně hezké, ale jak už
zkušení lovci lajků vědí, palce a jiné reakce od nejbližších příbuzných se tak
úplně nepočítají. Proč ne?! Protože příbuzní, alespoň ti nejbližší jsou vázáni
nepsaným zákonem reciproční výměny lajků! Ten pravý a hodnotný lajk (né že mi
od dnes nebudou příbuzní nic lajkovat) přichází až od vzdálenějších přátel.
Ano, od přátel, které jsme možná nikdy ani osobně neviděli. To jsou lajky,
kterých si člověk, v tomto případě humorista, váží a kterým se téměř klaní.
A co je ještě hodnotnější než lajk
od téměř neznámého člověka? Je to sdílení příspěvku. To potom sprásknete ruce a
řeknete si, že vaše práce měla smysl. Kohosi jste pobavili natolik, že ten
kdosi, se rozhodl, že vaším příspěvkem pobaví další lidi. A to je prostě super
a paráda a sláva nám, věnce sem a špunty ven!
Je mi jasné, že je to poněkud
infantilní a dost to vypovídá o vaší ješitnosti. (No jasně, že o vaší. Jsem
psal, představte si, že vy jste já!) Ale vážení, co naplat?! Píšete to snad do
šuplíku?! Píšete to pro lidi. A jak jinak zjistíte, že se to lidem líbí, než že
to dáte veřejně v plen?! Tak vidíte!
Ale proč jsem na začátku psal, že
M.Zuckerberg je sadista vytvářející deprimované jedince?! No protože to někdy
probíhá úplně jinak. Vystavíte. Sedíte. Zíráte a co se nestane?! Nestane se
vůbec nic. Jen pár lajků od příbuzných a jinak pusto a prázdno! Vidíte?!
Dovedete si to představit?! Fajn, já beru, že vám je třeba jedno, když vám
nikdo neolajkuje sdělení, že jste právě obědvali svíčkovou. Tak co, no?!
Obědváte každý den, ale napíšete každý den básničku?! Tak proč vám to, u všech
zatracenejch čertů, nechce nikdo lajkovat?! To je to tak špatný?! Vážně?! A
umíte vlastně vůbec něco, když to lidem nestojí ani za hloupý kliknutí myší?! A
jsou to vůbec vaši přátelé?! Houby s octem, přátelé! Je to banda ignorantů a
nic jiného!
Uf, jsem se zase rozčílil. Tak to
vidíte. A kdo za to všechno může?! Jeden brejlatej Američan za to může. Tak je
to!
Žádné komentáře:
Okomentovat