Povím vám neobvyklý, ale skutečný příběh.
Bylo to za časů války, bylo to v Haliči a
byla neděle. Muži unavení bojem šli do kostela. Posadili se do lavic a každý
vytáhl modlitební knížku. Jen jeden ne! Ten muž vytáhl balík, otevřel ho a
začal jíst.
Kaprál, který tam byl s nimi si toho
všiml a pohoršilo ho to. Když mše skončila, šel k onomu muži a řekl mu:
„Vojáku! Půjdete se mnou za nadporučíkem.“
Když přišli na velitelství, zeptal se
nadporučík: „Proč přivádíte tohoto vojáka, kaprále?!“
Kaprál se postavil do pozoru a podal
hlášení: „Pane nadporučíku. Poslušně hlásím, že tento muž se v kostele
nemodlil, ale žral!“
Nadporučík se zachmuřil a přísně vojínovi
řekl: „Doufám, že pro to máš rozumné vysvětlení dobytku! Mluv, nebo tě nechám
uvázat!“
Vojín, držící v podpaží papírovou
krabici se podrbal ve vousech a pravil: „Když dovolíte, pane nadporučíku, já
vám to vysvětlím.“
Postavil na stůl krabici a pokračoval: „ Na
frontě jsem už dlouho a moje modlitební knížka je ten tam. Každých čtrnáct dní
mi z domova posílají takový balík. Pokaždé stejný. Jsou v něm
jitrnice, jelita a tlačenka. Stejně, jako je na nebi Otec, Syn a Duch svatý.
Moje žena do balíku vždycky zapomene dát sklenici se sádlem a já, když na ní
nadávám, vzpomenu si na Pannu Marii, neboť i má žena se jmenuje Marie. Jelit
bývá v krabici sedm, stejně tak i jitrnic. Což je dohromady čtrnáct. Pokud
od tohoto čísla odečtu tlačenku, vyjde mi třináct, a to je počet Ježíšových
učedníků.
Na každém jelitu i jitrnici jsou dvě
špejle. Vynásobíme-li je počtem jelit a jitrnic, vyjde dvacet osm. Když
přičteme tlačenku, je to dvacet devět. Což je málo. Takže musím tlačenku
překrojit, čímž si uvědomím, že ten třináctý učedník se taky od Pána oddělil a
zradil ho. Pokud pak přičtu k předchozímu výsledku i ten ukrojený kus, už
mám číslo třicet, a to je přesně tolik stříbrných, kolik dostal Jidáš za zradu
našeho Pána. Když k těm třiceti zase připočítám počet druhů pochutin,
získám číslo třicet tři a to je věk, ve kterém byl náš Pán ukřižován. A pokud
pak od Ježíšova věku odečtu těch třicet stříbrných, zjistím, kolik dní Pán
ležel v hrobě, než vstal z mrtvých.
Jelita jsou krvavá a mně to připomene krev,
kterou za nás Pán prolil. Pokud si k nim vezmu chleba, vzpomenu si na jeho
poslední večeři, při které nad vínem a chlebem říkal: Toto je krev má a toto tělo mé.
V jitrnicích je hodně koření a já si díky němu vzpomenu na to, že i tělo
Pána bylo po ukřižování zabaleno do vonných bylin.
Tlačenka, kterou jsem překrojil, znamená
starý a nový zákon. Nekrájím jí přesně na půlku, takže vím, že starý zákon je
tlustší a nový tenčí. Stejně tak mi překrojená tlačenka ukazuje, jak se ve dví
roztrhla chrámová opona, když byl Ježíš ukřižován.
Ta tlačenka bývá obyčejně přesolená a to si
pak vzpomenu na Lotovu ženu, která se proměnila na solný sloup.
Pokud si udělám hromádky z jitrnic,
jelit a dvou půlek tlačenky, získám číslo čtyři, stejně tolik, kolik bylo
evangelistů. Totiž Jan, Lukáš Marek a Matouš. A když ty hromádky smíchám
dohromady, vzpomenu si na zmatení jazyků u Babylonské věže.
Jak jsem říkal, jelit je sedm. Stejně, jako
dní v týdnu. Jitrnic, je také sedm. Sečtu-li je, vyjde mi počet dní, za
které mi přijde nový balík. Nyní mám číslo čtrnáct. Od něj odečtu ty dvě půlky
tlačenky a vyjde mi dvanáct. Což je počet měsíců v roce. Pak k němu
připočítám počet špejlí na jitrnicích a mám dvacet šest. Když toto číslo
vynásobím dvěma půlkami tlačenky, vyjde padesát dva. A to je, pane nadporučíku,
počet týdnů v roce.
Jak vidíte, balík z domova mi
posloužil jako modlitební knížka a i jako kalendář.“
Vojín domluvil a nadporučík se hluboce
zamyslel. Chvíli seděl se sklopenou hlavou a pak řekl: „Původně jsem tě chtěl
zase nechat uvázat u kuchyně ty dobytku, ale přesvědčil jsi mě. Dávám ti
milost. Není tě za co trestat. Ale tu krabici mi tu necháš! Dostavila se u mne
náhlá duchovní potřeba! Abtreten!“
Přátelé a ten příběh se skutečně stal.
Nadporučík se jmenoval Lukáš a onen vojín Baloun!
Žádné komentáře:
Okomentovat