Promrzlý fejeton

Únorový fejeton pro měsíčník Enter DC

s názvem

Promrzlý fejeton

najdete ZDE

Naprosto upřímně se přiznám, že nesnáším zimu! Ano, stokrát ano, nemám jí rád. Naprosto nechápu, jak někoho může rozněžnit pohled na zamrzlá okna a sněhové závěje. Na padající sníh, který zvolna zasypává promrzlou zem. Na hladké hladiny rybníků, proměněných v ledová kluziště. Na to jak srnky vycházejí z lesů a nechávají se vidět na bílých polích.

No to už stačí! Prostě – tak to vidí romantici. A já jejich pohled nechápu. Nebo, né že to nechápu. Já to jsem schopen pochopit u lidí, kteří všechnu tu „krásu“ sledují oknem z houpacího křesla a s hrnkem punče v ruce, zatímco jim kousek od nohou praskají hořící polena v krbu. Ale vážení! Drahouškové! Já se v zimě pracovně pohybuji venku! A to mi věřte, že v takovém případě zimu vidíte poněkud jinak než osoba, která zimou pouze proběhne z tepla do tepla.

Jak to vidí člověk, který pracuje v zimním čase venku?! No asi takhle...

Venku mrzne až praští, ptáci v hnízdech cvičí, aby se zahřáli! Na každé druhé zamrzlé louži se málem přerazíte! Na kost vyhublí jeleni žebrají u silnic o skývu chleba, hadice se vám v ruce zlomí jako kus klacku a jakási malá holčička támhle na rohu škrtá sirku za sirkou, aby si zahřála ruce! Ta poslední scéna je od bratří Grimmů a já neznám výstižněji vyjádřenou hrůzu zimního času! Brrr!

Tak takhle vidí zimu a mráz člověk, který do ní musí at chce nebo ne. A nechápu, opravdu nechápu, jak lidstvo mohlo přežít dobu ledovou. A kdyby jenom přežít. Naši předci dokázali v tom mrazu ještě ke všemu lovit mamuty, obří nosorožce a aby toho nebylo málo, sem tam ke svačině klepli nějakého jeskynního medvěda, který je rušil, když se rozhodli, že tu jeskyni vyzdobí loveckými výjevy, které turisté dodnes obdivují. Já být jimi, nevystrčím nos z jeskyně po celý dlouhý život. V případě prehistorických lidí by to činilo nějakých dvacet pět let, což už by se dalo někde v teplejším koutě útulné jeskyně nějak přečkat.

Někde jsem četl, že zimu bych měl mít rád, jelikož právě ta doba ledová snad zapříčinila, že jsme, jako lidstvo, inteligentní. Protože drsné podmínky prý člověka donutí víc přemýšlet a ty vymyšlené věci pak uvádět do praxe.

Jako já nevím, ale podle vědců to má být neoddiskutovatelný fakt, který se projevuje i v současnosti. Za příklad dávají africké kmeny, které žijí ve stálém teple, kde všechno roste tak nějak samo od sebe. Tudíž je nic nenutí něco vymýšlet a zlepšovat. Prostě na zem hodíte semínko a ono samo od sebe vytvoří cosi jako širý lán nad kterým by lecjaký sedlák zajásal.

Dobře, uznávám, je to možné, tvrdí to študované hlavy a asi na tom částečně něco bude. Zulukafrům kvete pšenka jak k květnu tak únoru. Krávy dojí jak v červnu tak i v lednu. Takže drazí Zulukafrové si s ničím nedělají těžkou hlavu a jen tančí, loví lvy a misionáře, to aby k té pšence bylo co přikusovat, a potom s přecpanými žaludky leží v chýších a ani je nenapadne, aby je něco napadlo.

Jediné, co je snad napadne je tak akorát rozzuřený sourozenec upečeného lva, nebo trestná výprava lorda Rusworma, přicházející pomstít nebohého misionáře. Ale nějaký inovativní nápad nikde.

Jak jsem už psal. Tuto teorii jsem ochoten akceptovat, ale jedno mi nejde do hlavy. Pokud platí tato teorie, měla by existovat i teorie opačná. A jaká?!

Podle mě, by měla existovat teorie, podle které by národy a etnika žijící v oblastech věčné zimy, měly být extrémně chytré. Co chytré?! Takové národy by měly být geniální. Mělo by se to tam hemžit nositeli Nobelových cen. Ta věčná zima by je měla nutit k intelektuálním supervýkonům. Za polárním kruhem. Na Sibiři. V té podivné zemi jménem Jutsko a já nevím kde ještě všude, tak všude tam by měl být v každém iglů, v každém kajaku nebo na ledoborci, minimálně jeden až deset géniů!

A je to tak? Pche. Není! Protože kdyby to tak bylo a zima nás hnala k nějakým mozkovým supervýkonům, museli by Eskymáci být v čele kybernetiky! A jsou snad? Leží snad Silicon Walley v Grónsku?! Myslím, že nebude politicky nekorektní, když napíšu, že Eskymáci nejsou vpředu ani ve vývoji kuličkových počítadel a Silicon Walley leží v oblasti pěkných hiců. Holt tak to je! Takže všechny vědátorské teorie jsou, jako téměř vždy, k ničemu!

Já si prostě myslím, že blbec je blbec a lenoch je lenoch, at už žije v chladném pásmu, tropickém pásmu nebo právě v tom našem pásmu, tedy v pásmu mírném, kde se střídá zima s teplem. A stejně tak je to s lidmi, kteří v té hlavě něco mají. On se takový génius může klidně narodit v rákosové chýši nebo právě v tom sněhovém iglů. A stejně tak jako se tam může narodit génius, může se tam narodit i úplný hlupák.

A co platí pro chýše a iglů, platí pochopitelně i pro nás a pro naše mírné pásmo. Rodí se tu jak chytří lidé, tak i blbci. A rodí se jak v palácích tak i chalupách a myslím, že je celkem jedno, jestli je zrovna léto s třiceti stupni, nebo zima s mínus deseti.

Například já jsem se narodil v té únorové zimě, v prostinké chaloupce, pacholkovi a děvečce...

Tak ne. To byste mi asi nezbaštili. Já jsem se narodil jako většina z vás v porodnici a žil jsem v činžáku v centru města. Únor ovšem zůstává v platnosti. Na něm si trvám.

Takže jsem se narodil, rostl jsem, prožíval zimy i léta, no a vidíte! Vyrostl ze mě bud chytrej spisovatel, nebo naopak, strašně hloupej škrabal. To už záleží na vašem úhlu pohledu a na tom, jestli vás tento fejeton pobavil, nebo znechutil. Já tedy budu doufat ve dvě věci. Za prvé. Doufám, že vás to pobavilo. A za druhé. Doufám, že tahle zima už má namále!

Fejeton: O smůle a štěstí

Novoroční fejeton pro měsíčník EnterDC

najdete

ZDE

Než jsme se stačili pořádně rozkoukat, je zase ten starý rok za námi a nový před námi. Po bujarých oslavách, střílení zátkami od šampusu a tancích na stole, přichází první leden, kdy nastává čas bilancování toho, co nám ten starý rok dal i vzal.

Tedy je pravdou, že někteří lidé, hlavně ti, kteří o silvestrovské noci stříleli špunty jak u Verdunu a při tanci skákali z jednoho stolu na druhý, začnou s tím bilancováním třeba až druhého ledna. Oni totiž prvního jen matně tuší, co se to v noci vlastně dělo a hlavně proč se to dělo a proč, u všech čertů, mají na čele fixou napsané to strašně sprosté slovo.

Tak tihle lidé rozhodně nemají prvního ledna nejmenší náladu bilancovat uplynulý rok, jelikož mají dost problémů s tím, aby si vzpomněli, kde včera v noci nechali ten mobil, natož aby si vzpomněli na to, co se jim za celý loňský rok přihodilo dobrého, ale i zlého.

Ovšem já předpokládám, že vy jste lidé střídmí a víte, jak se pije s mírou, takže jste nyní ve stavu, kdy jste schopni vnímat svět okolo sebe. No, a pokud jste na Silvestra taky poněkud přebrali, a budiž vám to přáno, pevně věřím, že tenhle fejeton čtete už ve stavu střízlivém (pane Novák, já vím, že vy to táhnete až do Tří králů, ale vy jste fakt velká výjimka) a tak nějak pochopíte smysl toho, co tu píšu.

Víte, já si občas vezmu starý kalendář a pak se jím probírám a vzpomínám na to, co se událo a jestli bych něco udělal znovu a stejně, anebo to udělal úplně jinak, či to neudělal vůbec. Ale protože já nejsem svým naturelem moc velký nostalgik, který s dojetím vzpomíná na své úspěchy, ba ani nejsem sebemrskač, který by se příliš trápil neúspěchy, a mnohem raději se dívám do budoucnosti (ano správně, jsem založením optimista), nakonec ten kalendář vezmu a hodím ho do odpadu. Co s ním taky jiného, že?! Nač se moc dlouho babrat v minulosti. Z minulosti je třeba si vzít příklad, a pak jít dál. 

Zkrátka a dobře. Jeden kalendář jsme vyhodili a ten druhý, nový, postavili na stůl. I já to tak dělávám. Ovšem protože jsem hlava děravá, ještě před tím, než ten starý nadobro zlikviduju, přepíšu si z něj do nového kalendáře všechny narozeniny a jiné významné dny naší rodiny. Jen je třeba při takovém přepisování minulosti do budoucnosti dbát na to, abyste si ty velevýznamné dny zapsali správně a né jako to občas uděláme u nás doma.

To si tak vezmeme starý kalendář a začneme z něj automaticky přepisovat všechny ty svátky a narozeniny. Ono to vypadá lehce a taky to lehké je a jeden by neřekl, že se přitom může přihodit nějaký omyl, ale chyba lávky. Omyl se přihodí více než snadno.

Každý nový rok si na vás přichystá fintu. Finta je to prostá, ale účinná. Ten zlomyslný Nový rok posune vždy jeden den dopředu. Mimořádně zlomyslný je přestupný rok, který dny pošoupne hned o dvě políčka. Vy pak, jako ukázkové trdlo, zcela bez přemýšlení sice správně opíšete do kalendáře všechny významné dny, ale nikoliv dle dat, ale podle dnů v týdnu.

Je mi jasné, že teď si klepete na čelo a přemýšlíte, jestli jste na tom s chápáním textu tak špatně, nebo jestli já, jako autor, poněkud neblábolím z cesty. Uvedu tedy jasný příklad.

 Dejme tomu, že fiktivní prababička Bláža má narozeniny pátého října. V roce dva tisíce šestnáct tento den připadl na středu. Co mi tedy velí logika? U dne pátého října udělat vykřičník a napsat: Popřát prababičce k narozeninám. Jako co na tom?! Jasné jako facka. No a co já udělám? Já udělám vykřičník nikoliv u pátého října, ale u středy roku sedmnáct a je mi dokonale „jedno“, že je tam datum čtvrtého října. A co stane dál?! Co se stane pak?! Klidně zkuste hádat.

 No ano! Hádáte úplně správně. Jak by taky ne. Přesně jak si myslíte. My pak se ženou stojíme u vrátek prababiččina domku, zbytečně zvoníme, bezvýsledně házíme kamínky do oken, ten drahej pugét vadne a my marně přemýšlíme, kde jen ta babča může být, když přeci ví, že jí každé narozeniny chodíme přát.

A zatímco se nám honí hlavou všelicos, bábrle vesele pije griotku za griotkou v té cukrárně na rohu, kde má každou středu spicha s holkama, co se s nima poznala na práci v „rajchu.“

Ano, já vím, můžeme si za to sami, protože jsme nepozorní, ale to není jen nepozorností. To je tím, že jsme prostě měli smůlu. A smůla to je ještě větší prevít než přestupný rok. I proto si všichni navzájem přejeme prvního ledna šťastný nový rok.

Takové štěstí, vážení, takové štěstí, to je totiž v životě lidským moc důležitá a nezbytná věc. Já vždycky říkám, že když máte ten správný kousek štěstíčka, přeplavete kanál La Manche, i když jste se dosud ráchali jen na koupálku v brouzdališti.

Ale no tak nééé, dobře. To jsem asi přehnal. Prostě, když máte štěstí, klidně přejdete v noci dálnici. A to i se zavázenejma očima! Holt tak to je a nejspíš to tak, co svět světem bude, dál i bude.

Takže i já vám do toho nastávajícího roku přeju jednak to důležité zdraví, ale hlavně hodně, vlastně pořádnej kopec štěstí, protože jak jistě víte, na Titanicu byli všichni zdraví ale nějak neměli to štěstí.

PF 2017

Fejeton: Takový Mikuláš, To je nadělení!

Prosincový fejeton pro měsíčník Enter

Takový Mikuláš, to je nadělení!
Najdete

Zde

Sakra. Taky jste si všimli, jak ten čas strašně rychle utíká?! Ještě nedávno jsme chodili na koupaliště a jezdili na Mácháč a než se nadějeme, přijde Mikuláš. Někdy mám pocit, že ten starej fousatej dobroděj musí mít pod tou noční košilí snad plavky, jak se to rychle překulí z léta do zimy. Někdy si představuji, jak to tam nahoře asi vypadá. 

Mikuláš sedí někde v Tropical baru. Před sebou Cuba Libre. Klátí nohama na barový židličce a přitom pomrkává na svatou Máří Magdalénu, co sedí naproti. A v tom mu najednou zazvoní v bermudách mobil. Tak ho vezme a tam Lucifer, že prej kde zase trčí, protože on na něj na zemi už hodinu čeká. Mikuláš pochopitelně zbledne, seskočí ze stoličky a maže se převlíknout a taky pro nůši do skladu, kde fofrem nafasuje bonbóny a svoje podobizny v podobě čokoládových sošek. 

Cestou popadne dva anděly, co se zrovna poflakujou kolem, místo toho aby brnkali na loutny u nebeskýho trůnu. No, a jak tak běží kolem toho trůnu, povídá mu Ježíšek, kam tak rychle letí. A Mikuláš na to, že se přeci stačí podívat do kalendáře. Takže v tu chvíli zbledne i Ježíšek a uvědomí si, že ještě neotevřel ani jeden dopis z tý hromady, co tam před ním leží. No, ale to je už jiný příběh.

Jó, dárky a nadělování. To je mi pěkné nadělení. Byly časy, kdy jsem se kvůli dětem pátého prosince převtěloval z mladého, a celkem volnomyšlenkářského muže, do starého moralizujícího biskupa. Na tváři vousy z vaty. Na hlavě mitra z papíru. Bílá košile a od pasu dolů prostěradlo. Na ramenou šarlatový závěs a v ruce berla. To byl můj tradiční oděv, který jsem oblékal léta létoucí vždy, když se v předvečer svátku svatého Mikuláše venku setmělo.  

Pochopitelně jsem se do tohoto oděvu neoblékal doma v obýváku. Taková metamorfóza se musí odehrát zcela tajně, aby vás děti neviděly, a vy jste je nepřipravili o zážitek. Takže jak na to?! V mém případě poněkud komplikovaně. Člověk, který bydlí v rodinném domě, nebo v bytě o velikosti dvacet pět plus KK, tuto situaci nemusí řešit nijak dramaticky, a převlékne se prakticky kdekoliv, protože není problém zmizet dětem z očí. Ale Mikuláš z bytu dva jedna na to musí jít velmi rafinovaně. 

Tak v první řadě si takový Mikuláš musí sbalit převlek do nějaké tašky. Tu tašku pak musí nenápadně vystrčit za dveře na chodbu. Poté následuje fáze, kdy je třeba zblbnout dětem hlavy. Lehce je začnete připravovat na Mikulášův příchod. Navozujete atmosféru tajemna. Například takto. „Slyšíš? Jako by někde něco zacinkalo!“ řeknete a přiložíte si ruku k uchu.

Je dost dobře možné, že jako odpověď uslyšíte: „Tatí, to se ti jenom zdálo!“

 Nedáte se a mnohem přesvědčivěji prohlásíte: „Ale ne. Opravdu něco cinká! Možná přijde Mikuláš.“

„To bude můj mobil. Asi mi přišla zpráva,“ zazní otrávený hlásek. „Co by tady dělal.“

„Nech mobil mobilem,“ zavrčíte a dodáte: „Tohle je jiné cinkání. Jako ze stříbrného zvonečku.“

„Myslíš tohle?“ zeptá se potomek a pustí na telefonu vyzvánění zvonků.

„Jo,“ řeknete a utřete si pot z čela. „Je to skoro stejný, ale vlastně úplně jiný, protože to cinká pohádkový zvonek od Mikuláše. Mikuláš nepotřebuje telefon, protože jemu cinká zvoneček jen tak. Já si myslím, že Mikuláš tu bude tak za půl hodiny.“

Dětské reakce prostě občas bývají dost demoralizující. Ale vy se nedejte nedůvěrou vašeho potomka vyvést z míry, nalezněte ztracenou rovnováhu a navozujte atmosféru dál.

 Zapalte františka a nechte děcka inhalovat vůni svátků. Do toho pusťte na dvd pohádku S čerty nesou žerty a z cédéčka nechte znít koledy. Neustále vyhlížejte z okna a vykřikujte, že už asi jde. Občas se potomků zeptejte, zda umí nějakou básničku nebo písničku. Když vám děti konečně slíbí, že básnička je uložena v hlavě a na příchod Mikuláše se fakticky těší, přichází okamžik, kdy se musíte nenápadně vypařit z bytu.

 Manželka jde k odpadkovému koši a otevře ho. Spráskne ruce a řekne, že ten koš je ale plnej. Až to z něj padá na zem. Vy se v té chvíli nezachováte jako obyčejně, tedy nejdete tam ty odpadky natlačit s tím, že do zítra to snad vydrží, nééé, ale neobyčejně ochotně ho popadnete a jdete vynést. Cestou zpět vyjedete výtahem o jedno patro níž. Připlížíte se ke dveřím. Vezmete tašku a v mezipatře se převléknete za Mikuláše. Pak zazvoníte. Otevře manželka a zavolá děti! Ha! V jejich očích vidíte směsici bázně a těšení. A taky je vám jasné, že ode dneška jste pro ně bůh, protože jste příchod Mikuláše předpověděl naprosto přesně. Jste otec s velkým O.

Po nadílce, nezbytném focení a odchodu se na chodbě opět převtělíte do běžného smrtelníka a s košem v ruce zavoníte u dveří. Tentokrát neotevře žena, ale děti, které se na vás na chodbě vrhnou a o překot vykládají, jak tu byl Mikuláš a vy jste ho s tím košem propásli. 

Inu, vše je jak má být. A pak už nezbývá než doufat, že si děti na fotkách nevšimnou, že Mikuláš má úplně stejné hodinky a boty jako tatínek. 

No, a když všimnou?! Já na to měl vždy jednu odpověď. A to: Ano, je to možné, že je máme stejné. Mikuláš má totiž dobrý vkus, děti!