Fejeton: O smůle a štěstí

Novoroční fejeton pro měsíčník EnterDC

najdete

ZDE

Než jsme se stačili pořádně rozkoukat, je zase ten starý rok za námi a nový před námi. Po bujarých oslavách, střílení zátkami od šampusu a tancích na stole, přichází první leden, kdy nastává čas bilancování toho, co nám ten starý rok dal i vzal.

Tedy je pravdou, že někteří lidé, hlavně ti, kteří o silvestrovské noci stříleli špunty jak u Verdunu a při tanci skákali z jednoho stolu na druhý, začnou s tím bilancováním třeba až druhého ledna. Oni totiž prvního jen matně tuší, co se to v noci vlastně dělo a hlavně proč se to dělo a proč, u všech čertů, mají na čele fixou napsané to strašně sprosté slovo.

Tak tihle lidé rozhodně nemají prvního ledna nejmenší náladu bilancovat uplynulý rok, jelikož mají dost problémů s tím, aby si vzpomněli, kde včera v noci nechali ten mobil, natož aby si vzpomněli na to, co se jim za celý loňský rok přihodilo dobrého, ale i zlého.

Ovšem já předpokládám, že vy jste lidé střídmí a víte, jak se pije s mírou, takže jste nyní ve stavu, kdy jste schopni vnímat svět okolo sebe. No, a pokud jste na Silvestra taky poněkud přebrali, a budiž vám to přáno, pevně věřím, že tenhle fejeton čtete už ve stavu střízlivém (pane Novák, já vím, že vy to táhnete až do Tří králů, ale vy jste fakt velká výjimka) a tak nějak pochopíte smysl toho, co tu píšu.

Víte, já si občas vezmu starý kalendář a pak se jím probírám a vzpomínám na to, co se událo a jestli bych něco udělal znovu a stejně, anebo to udělal úplně jinak, či to neudělal vůbec. Ale protože já nejsem svým naturelem moc velký nostalgik, který s dojetím vzpomíná na své úspěchy, ba ani nejsem sebemrskač, který by se příliš trápil neúspěchy, a mnohem raději se dívám do budoucnosti (ano správně, jsem založením optimista), nakonec ten kalendář vezmu a hodím ho do odpadu. Co s ním taky jiného, že?! Nač se moc dlouho babrat v minulosti. Z minulosti je třeba si vzít příklad, a pak jít dál. 

Zkrátka a dobře. Jeden kalendář jsme vyhodili a ten druhý, nový, postavili na stůl. I já to tak dělávám. Ovšem protože jsem hlava děravá, ještě před tím, než ten starý nadobro zlikviduju, přepíšu si z něj do nového kalendáře všechny narozeniny a jiné významné dny naší rodiny. Jen je třeba při takovém přepisování minulosti do budoucnosti dbát na to, abyste si ty velevýznamné dny zapsali správně a né jako to občas uděláme u nás doma.

To si tak vezmeme starý kalendář a začneme z něj automaticky přepisovat všechny ty svátky a narozeniny. Ono to vypadá lehce a taky to lehké je a jeden by neřekl, že se přitom může přihodit nějaký omyl, ale chyba lávky. Omyl se přihodí více než snadno.

Každý nový rok si na vás přichystá fintu. Finta je to prostá, ale účinná. Ten zlomyslný Nový rok posune vždy jeden den dopředu. Mimořádně zlomyslný je přestupný rok, který dny pošoupne hned o dvě políčka. Vy pak, jako ukázkové trdlo, zcela bez přemýšlení sice správně opíšete do kalendáře všechny významné dny, ale nikoliv dle dat, ale podle dnů v týdnu.

Je mi jasné, že teď si klepete na čelo a přemýšlíte, jestli jste na tom s chápáním textu tak špatně, nebo jestli já, jako autor, poněkud neblábolím z cesty. Uvedu tedy jasný příklad.

 Dejme tomu, že fiktivní prababička Bláža má narozeniny pátého října. V roce dva tisíce šestnáct tento den připadl na středu. Co mi tedy velí logika? U dne pátého října udělat vykřičník a napsat: Popřát prababičce k narozeninám. Jako co na tom?! Jasné jako facka. No a co já udělám? Já udělám vykřičník nikoliv u pátého října, ale u středy roku sedmnáct a je mi dokonale „jedno“, že je tam datum čtvrtého října. A co stane dál?! Co se stane pak?! Klidně zkuste hádat.

 No ano! Hádáte úplně správně. Jak by taky ne. Přesně jak si myslíte. My pak se ženou stojíme u vrátek prababiččina domku, zbytečně zvoníme, bezvýsledně házíme kamínky do oken, ten drahej pugét vadne a my marně přemýšlíme, kde jen ta babča může být, když přeci ví, že jí každé narozeniny chodíme přát.

A zatímco se nám honí hlavou všelicos, bábrle vesele pije griotku za griotkou v té cukrárně na rohu, kde má každou středu spicha s holkama, co se s nima poznala na práci v „rajchu.“

Ano, já vím, můžeme si za to sami, protože jsme nepozorní, ale to není jen nepozorností. To je tím, že jsme prostě měli smůlu. A smůla to je ještě větší prevít než přestupný rok. I proto si všichni navzájem přejeme prvního ledna šťastný nový rok.

Takové štěstí, vážení, takové štěstí, to je totiž v životě lidským moc důležitá a nezbytná věc. Já vždycky říkám, že když máte ten správný kousek štěstíčka, přeplavete kanál La Manche, i když jste se dosud ráchali jen na koupálku v brouzdališti.

Ale no tak nééé, dobře. To jsem asi přehnal. Prostě, když máte štěstí, klidně přejdete v noci dálnici. A to i se zavázenejma očima! Holt tak to je a nejspíš to tak, co svět světem bude, dál i bude.

Takže i já vám do toho nastávajícího roku přeju jednak to důležité zdraví, ale hlavně hodně, vlastně pořádnej kopec štěstí, protože jak jistě víte, na Titanicu byli všichni zdraví ale nějak neměli to štěstí.

PF 2017

Fejeton: Takový Mikuláš, To je nadělení!

Prosincový fejeton pro měsíčník Enter

Takový Mikuláš, to je nadělení!
Najdete

Zde

Sakra. Taky jste si všimli, jak ten čas strašně rychle utíká?! Ještě nedávno jsme chodili na koupaliště a jezdili na Mácháč a než se nadějeme, přijde Mikuláš. Někdy mám pocit, že ten starej fousatej dobroděj musí mít pod tou noční košilí snad plavky, jak se to rychle překulí z léta do zimy. Někdy si představuji, jak to tam nahoře asi vypadá. 

Mikuláš sedí někde v Tropical baru. Před sebou Cuba Libre. Klátí nohama na barový židličce a přitom pomrkává na svatou Máří Magdalénu, co sedí naproti. A v tom mu najednou zazvoní v bermudách mobil. Tak ho vezme a tam Lucifer, že prej kde zase trčí, protože on na něj na zemi už hodinu čeká. Mikuláš pochopitelně zbledne, seskočí ze stoličky a maže se převlíknout a taky pro nůši do skladu, kde fofrem nafasuje bonbóny a svoje podobizny v podobě čokoládových sošek. 

Cestou popadne dva anděly, co se zrovna poflakujou kolem, místo toho aby brnkali na loutny u nebeskýho trůnu. No, a jak tak běží kolem toho trůnu, povídá mu Ježíšek, kam tak rychle letí. A Mikuláš na to, že se přeci stačí podívat do kalendáře. Takže v tu chvíli zbledne i Ježíšek a uvědomí si, že ještě neotevřel ani jeden dopis z tý hromady, co tam před ním leží. No, ale to je už jiný příběh.

Jó, dárky a nadělování. To je mi pěkné nadělení. Byly časy, kdy jsem se kvůli dětem pátého prosince převtěloval z mladého, a celkem volnomyšlenkářského muže, do starého moralizujícího biskupa. Na tváři vousy z vaty. Na hlavě mitra z papíru. Bílá košile a od pasu dolů prostěradlo. Na ramenou šarlatový závěs a v ruce berla. To byl můj tradiční oděv, který jsem oblékal léta létoucí vždy, když se v předvečer svátku svatého Mikuláše venku setmělo.  

Pochopitelně jsem se do tohoto oděvu neoblékal doma v obýváku. Taková metamorfóza se musí odehrát zcela tajně, aby vás děti neviděly, a vy jste je nepřipravili o zážitek. Takže jak na to?! V mém případě poněkud komplikovaně. Člověk, který bydlí v rodinném domě, nebo v bytě o velikosti dvacet pět plus KK, tuto situaci nemusí řešit nijak dramaticky, a převlékne se prakticky kdekoliv, protože není problém zmizet dětem z očí. Ale Mikuláš z bytu dva jedna na to musí jít velmi rafinovaně. 

Tak v první řadě si takový Mikuláš musí sbalit převlek do nějaké tašky. Tu tašku pak musí nenápadně vystrčit za dveře na chodbu. Poté následuje fáze, kdy je třeba zblbnout dětem hlavy. Lehce je začnete připravovat na Mikulášův příchod. Navozujete atmosféru tajemna. Například takto. „Slyšíš? Jako by někde něco zacinkalo!“ řeknete a přiložíte si ruku k uchu.

Je dost dobře možné, že jako odpověď uslyšíte: „Tatí, to se ti jenom zdálo!“

 Nedáte se a mnohem přesvědčivěji prohlásíte: „Ale ne. Opravdu něco cinká! Možná přijde Mikuláš.“

„To bude můj mobil. Asi mi přišla zpráva,“ zazní otrávený hlásek. „Co by tady dělal.“

„Nech mobil mobilem,“ zavrčíte a dodáte: „Tohle je jiné cinkání. Jako ze stříbrného zvonečku.“

„Myslíš tohle?“ zeptá se potomek a pustí na telefonu vyzvánění zvonků.

„Jo,“ řeknete a utřete si pot z čela. „Je to skoro stejný, ale vlastně úplně jiný, protože to cinká pohádkový zvonek od Mikuláše. Mikuláš nepotřebuje telefon, protože jemu cinká zvoneček jen tak. Já si myslím, že Mikuláš tu bude tak za půl hodiny.“

Dětské reakce prostě občas bývají dost demoralizující. Ale vy se nedejte nedůvěrou vašeho potomka vyvést z míry, nalezněte ztracenou rovnováhu a navozujte atmosféru dál.

 Zapalte františka a nechte děcka inhalovat vůni svátků. Do toho pusťte na dvd pohádku S čerty nesou žerty a z cédéčka nechte znít koledy. Neustále vyhlížejte z okna a vykřikujte, že už asi jde. Občas se potomků zeptejte, zda umí nějakou básničku nebo písničku. Když vám děti konečně slíbí, že básnička je uložena v hlavě a na příchod Mikuláše se fakticky těší, přichází okamžik, kdy se musíte nenápadně vypařit z bytu.

 Manželka jde k odpadkovému koši a otevře ho. Spráskne ruce a řekne, že ten koš je ale plnej. Až to z něj padá na zem. Vy se v té chvíli nezachováte jako obyčejně, tedy nejdete tam ty odpadky natlačit s tím, že do zítra to snad vydrží, nééé, ale neobyčejně ochotně ho popadnete a jdete vynést. Cestou zpět vyjedete výtahem o jedno patro níž. Připlížíte se ke dveřím. Vezmete tašku a v mezipatře se převléknete za Mikuláše. Pak zazvoníte. Otevře manželka a zavolá děti! Ha! V jejich očích vidíte směsici bázně a těšení. A taky je vám jasné, že ode dneška jste pro ně bůh, protože jste příchod Mikuláše předpověděl naprosto přesně. Jste otec s velkým O.

Po nadílce, nezbytném focení a odchodu se na chodbě opět převtělíte do běžného smrtelníka a s košem v ruce zavoníte u dveří. Tentokrát neotevře žena, ale děti, které se na vás na chodbě vrhnou a o překot vykládají, jak tu byl Mikuláš a vy jste ho s tím košem propásli. 

Inu, vše je jak má být. A pak už nezbývá než doufat, že si děti na fotkách nevšimnou, že Mikuláš má úplně stejné hodinky a boty jako tatínek. 

No, a když všimnou?! Já na to měl vždy jednu odpověď. A to: Ano, je to možné, že je máme stejné. Mikuláš má totiž dobrý vkus, děti!

Fejeton: Dušičky

Vážení přátelé. V listopadovém měsíčníku Enter vyšel můj fejeton Dušičky ve velmi okleštěné podobě. Díky "šotkovi" byla ustřižena téměř čtvrtina a to čtvrtina závěrečná, takže fejeton končí někde, kde končit neměl. Proto vám ho sem dávám v té správné podobě.

Víte, kdy a kde potkáte nejvíc přátel, příbuzných a známých, které jste už dlouho neviděli?! Tak na tuhle otázku je jednoduchá odpověď. Všechny tyhle lidi potkáte kolem začátku listopadu na hřbitově.

A proč?! No protože, jak jistě víte, druhého listopadu je v kalendáři den, který nese název Svátek zesnulých. Lidově řečeno – Dušičky. A Dušičky, to je pro drtivou většinu Čechů svátek, který slaví rádi, a nebojím se říct, že ho slaví přímo vášnivě.

I když, slovo slaví se pro tento svátek snad ani nehodí. Možná je lepší říct, že se tento svátek v našich končinách dodržuje s železnou pravidelností. Zkrátka, jak je druhého listopadu, je třeba vyrazit za babičkou a dědečkem, i když jsme za nimi za jejich života nepřijeli, jak byl rok dlouhý.

Nechci, aby to teď vyznělo, že mám snad něco proti vzpomínání na naše drahé zemřelé. A nebo, že si snad z toho chci dělat nejapnou srandu. Já pochopitelně nejsem výjimka a na hřbitov v tomto období také zavítám, položím tam věneček a zapálím svíčku. Ale to, co se kolem Dušiček někdy děje, mne až děsí. Jsou totiž i lidé, kteří na hřbitovy nejen chodí, ale kteří na ně dokonce přímo pořádají zájezdy.  

To jsou nadšenci, kteří mají Dušičky snad raději než Vánoce. Tihle milovníci funerálního umění pak nakupují, nebo ti více zdatní, dokonce vyrábějí různé věnce z chvojí a šišek, které jsou mnohdy velké jako zadní kolo traktoru. Také vážou kytice. Umně vytvářejí ozdobné koše plné umělohmotných květin a takových těch divných sušených rostlin, jejichž plody připomínají malé červené papričky a já nikdy nevěděl a nevím, jak se vlastně jmenují. A v neposlední řadě také skupují všechno, co jen trochu připomíná svíčky a je schopno hořet.

Věřte si tomu nebo ne, ale já znám rodiny, které už koncem října sestavují itinerář rodinné výpravy po hřbitovech, kde je téměř na minutu vypsáno, v kolik se bude klást kytice na tomhle hřbitově a v kolik se položí koš na tamtom hřbitově. Šestiletá dvojčata se omluví ve škole a tím se způsobí to, že se oběma chlapcům, tento pro ně zatím podivný svátek, začne jevit jako sympatický.

 Do plánu je pochopitelně také zahrnuto  kde se rodina cestou naobědvá, případně, pokud zbude čas, kde se navštíví zatím žijící pratetička, kterou rodina naloží do vozu a odjede s ní na třetí hřbitov, kde se pak pratetička rozplývá dojetím nad tím, jak to bude jednou krásné, až tam budou všichni společně ležet. Následně vezme oba caparty za ruku a jde jim ukázat na téměř setmělém hřbitově márnici, kde si jako malá hrála. Tím způsobí dvěma šestiletým chlapcům první větší trauma v životě a Dušičky je následujících deset let budou pouze děsit.

 Epizoda s pratetičkou nesmí ovšem trvat příliš dlouho, aby na tom dalším hřbitově, kde leží jakýsi Bedřich, kterého sice nikdo pořádně neznal, ale strejda Evžen o něm tvrdil, že to byl příbuzný, mezitím nezavřeli. A stejně tak se musí dbát na to, aby pratetička obdržela dárkový koš určený pro ni, tedy obsahující bonboniéru, čokoládu a kávu, a nikoliv koš pro pratetičku nežijící, obsahující smrkové větve, šišky, a stuhu s nápisem VZPOMÍNÁME, protože to by se jí nemuselo líbit a rodinu by za tohle faux pas mohla vydědit, takže by v té hrobce nakonec ležela pohodlně úplně sama.

Jako nemyslete si, že přeháním. Kdepak! Já vím, o čem píšu. Když jsem byl malý, vždycky jsme taky takhle na Dušičky vyráželi. Tedy, musím se ovšem přiznat, že se žádná pratetička na hřbitově nekonala, protože naše rodina nikdy žádné movité pratetičky nevlastnila, ale jinak je to celkem reálné.

Rodiči jsem byl ve škole omluven. Auto jsme měli od strejdy půjčené. Věnce a koše naložené, takže hurá do Staré Boleslavi, odkud část našeho rodu pochází, takže tamní hřbitov je možno také označit jako náš rodný hřbitov.

Moc dobře si vzpomínám na ta mlhavá studená rána, kdy jsem sice musel vstát jako bych šel do školy, ale já vstal docela rád, protože do žádné školy jsem nešel. Víte, možná je to divné, ale já se na ten hřbitov skutečně těšil.

 Kde taky jinde by si kluk z města mohl tak krásně zapumpovat starou a vrzavou pumpou, aby natočil vodu do konve, kterou pak máma lila na náhrobní kámen. A pak ten kámen máma s tátou drhli kartáči a já zatím honil mezi okolními hroby brouky hrobaříky. A když jsem se konečně nabažil hrobaříků, tak jsem se vydal na výpravu mezi náhrobky a četl jsem si jména lidí a představoval si, co asi dělali a jak vypadali.

 A taky jsem vždycky strašně moc toužil vidět na tom hřbitově opravdovýho ducha. Takovýho, jaký kreslil Neprakta. Ovšem je jasné, že jsem ho nikdy vidět nemohl. Byl přeci den, že… No, a přitom courání jsem se kolikrát zatoulal až někam dál od našeho hrobu a jak jsem byl malej, neviděl jsem přes ty náhrobky a přepadl mě takový lehce strašidelný pocit, který mi říkal, že tady zabloudím a už tu zůstanu až do smrti. Ovšem jak můžete vidět, nezůstal jsem tam, takže jsem dnes mohl napsat tenhle fejeton o svátku, který mi sice připadá vážně trochu divný, ale přesto všechno ho mám taky vlastně trochu rád.

Jo, a ještě něco. Já si nemůžu pomoct, ale myslím si, že Dušičky by mohly vyřešit jeden vážný problém. A to nízkou volební účast. Stačilo by jediné. Všechny volby pořádat právě na svátek zesnulých, kdy je k urnám zvyklých chodit dobrých devadesát procent Čechů!