PF 2017

Fejeton: Takový Mikuláš, To je nadělení!

Prosincový fejeton pro měsíčník Enter

Takový Mikuláš, to je nadělení!
Najdete

Zde

Sakra. Taky jste si všimli, jak ten čas strašně rychle utíká?! Ještě nedávno jsme chodili na koupaliště a jezdili na Mácháč a než se nadějeme, přijde Mikuláš. Někdy mám pocit, že ten starej fousatej dobroděj musí mít pod tou noční košilí snad plavky, jak se to rychle překulí z léta do zimy. Někdy si představuji, jak to tam nahoře asi vypadá. 

Mikuláš sedí někde v Tropical baru. Před sebou Cuba Libre. Klátí nohama na barový židličce a přitom pomrkává na svatou Máří Magdalénu, co sedí naproti. A v tom mu najednou zazvoní v bermudách mobil. Tak ho vezme a tam Lucifer, že prej kde zase trčí, protože on na něj na zemi už hodinu čeká. Mikuláš pochopitelně zbledne, seskočí ze stoličky a maže se převlíknout a taky pro nůši do skladu, kde fofrem nafasuje bonbóny a svoje podobizny v podobě čokoládových sošek. 

Cestou popadne dva anděly, co se zrovna poflakujou kolem, místo toho aby brnkali na loutny u nebeskýho trůnu. No, a jak tak běží kolem toho trůnu, povídá mu Ježíšek, kam tak rychle letí. A Mikuláš na to, že se přeci stačí podívat do kalendáře. Takže v tu chvíli zbledne i Ježíšek a uvědomí si, že ještě neotevřel ani jeden dopis z tý hromady, co tam před ním leží. No, ale to je už jiný příběh.

Jó, dárky a nadělování. To je mi pěkné nadělení. Byly časy, kdy jsem se kvůli dětem pátého prosince převtěloval z mladého, a celkem volnomyšlenkářského muže, do starého moralizujícího biskupa. Na tváři vousy z vaty. Na hlavě mitra z papíru. Bílá košile a od pasu dolů prostěradlo. Na ramenou šarlatový závěs a v ruce berla. To byl můj tradiční oděv, který jsem oblékal léta létoucí vždy, když se v předvečer svátku svatého Mikuláše venku setmělo.  

Pochopitelně jsem se do tohoto oděvu neoblékal doma v obýváku. Taková metamorfóza se musí odehrát zcela tajně, aby vás děti neviděly, a vy jste je nepřipravili o zážitek. Takže jak na to?! V mém případě poněkud komplikovaně. Člověk, který bydlí v rodinném domě, nebo v bytě o velikosti dvacet pět plus KK, tuto situaci nemusí řešit nijak dramaticky, a převlékne se prakticky kdekoliv, protože není problém zmizet dětem z očí. Ale Mikuláš z bytu dva jedna na to musí jít velmi rafinovaně. 

Tak v první řadě si takový Mikuláš musí sbalit převlek do nějaké tašky. Tu tašku pak musí nenápadně vystrčit za dveře na chodbu. Poté následuje fáze, kdy je třeba zblbnout dětem hlavy. Lehce je začnete připravovat na Mikulášův příchod. Navozujete atmosféru tajemna. Například takto. „Slyšíš? Jako by někde něco zacinkalo!“ řeknete a přiložíte si ruku k uchu.

Je dost dobře možné, že jako odpověď uslyšíte: „Tatí, to se ti jenom zdálo!“

 Nedáte se a mnohem přesvědčivěji prohlásíte: „Ale ne. Opravdu něco cinká! Možná přijde Mikuláš.“

„To bude můj mobil. Asi mi přišla zpráva,“ zazní otrávený hlásek. „Co by tady dělal.“

„Nech mobil mobilem,“ zavrčíte a dodáte: „Tohle je jiné cinkání. Jako ze stříbrného zvonečku.“

„Myslíš tohle?“ zeptá se potomek a pustí na telefonu vyzvánění zvonků.

„Jo,“ řeknete a utřete si pot z čela. „Je to skoro stejný, ale vlastně úplně jiný, protože to cinká pohádkový zvonek od Mikuláše. Mikuláš nepotřebuje telefon, protože jemu cinká zvoneček jen tak. Já si myslím, že Mikuláš tu bude tak za půl hodiny.“

Dětské reakce prostě občas bývají dost demoralizující. Ale vy se nedejte nedůvěrou vašeho potomka vyvést z míry, nalezněte ztracenou rovnováhu a navozujte atmosféru dál.

 Zapalte františka a nechte děcka inhalovat vůni svátků. Do toho pusťte na dvd pohádku S čerty nesou žerty a z cédéčka nechte znít koledy. Neustále vyhlížejte z okna a vykřikujte, že už asi jde. Občas se potomků zeptejte, zda umí nějakou básničku nebo písničku. Když vám děti konečně slíbí, že básnička je uložena v hlavě a na příchod Mikuláše se fakticky těší, přichází okamžik, kdy se musíte nenápadně vypařit z bytu.

 Manželka jde k odpadkovému koši a otevře ho. Spráskne ruce a řekne, že ten koš je ale plnej. Až to z něj padá na zem. Vy se v té chvíli nezachováte jako obyčejně, tedy nejdete tam ty odpadky natlačit s tím, že do zítra to snad vydrží, nééé, ale neobyčejně ochotně ho popadnete a jdete vynést. Cestou zpět vyjedete výtahem o jedno patro níž. Připlížíte se ke dveřím. Vezmete tašku a v mezipatře se převléknete za Mikuláše. Pak zazvoníte. Otevře manželka a zavolá děti! Ha! V jejich očích vidíte směsici bázně a těšení. A taky je vám jasné, že ode dneška jste pro ně bůh, protože jste příchod Mikuláše předpověděl naprosto přesně. Jste otec s velkým O.

Po nadílce, nezbytném focení a odchodu se na chodbě opět převtělíte do běžného smrtelníka a s košem v ruce zavoníte u dveří. Tentokrát neotevře žena, ale děti, které se na vás na chodbě vrhnou a o překot vykládají, jak tu byl Mikuláš a vy jste ho s tím košem propásli. 

Inu, vše je jak má být. A pak už nezbývá než doufat, že si děti na fotkách nevšimnou, že Mikuláš má úplně stejné hodinky a boty jako tatínek. 

No, a když všimnou?! Já na to měl vždy jednu odpověď. A to: Ano, je to možné, že je máme stejné. Mikuláš má totiž dobrý vkus, děti!

Fejeton: Dušičky

Vážení přátelé. V listopadovém měsíčníku Enter vyšel můj fejeton Dušičky ve velmi okleštěné podobě. Díky "šotkovi" byla ustřižena téměř čtvrtina a to čtvrtina závěrečná, takže fejeton končí někde, kde končit neměl. Proto vám ho sem dávám v té správné podobě.

Víte, kdy a kde potkáte nejvíc přátel, příbuzných a známých, které jste už dlouho neviděli?! Tak na tuhle otázku je jednoduchá odpověď. Všechny tyhle lidi potkáte kolem začátku listopadu na hřbitově.

A proč?! No protože, jak jistě víte, druhého listopadu je v kalendáři den, který nese název Svátek zesnulých. Lidově řečeno – Dušičky. A Dušičky, to je pro drtivou většinu Čechů svátek, který slaví rádi, a nebojím se říct, že ho slaví přímo vášnivě.

I když, slovo slaví se pro tento svátek snad ani nehodí. Možná je lepší říct, že se tento svátek v našich končinách dodržuje s železnou pravidelností. Zkrátka, jak je druhého listopadu, je třeba vyrazit za babičkou a dědečkem, i když jsme za nimi za jejich života nepřijeli, jak byl rok dlouhý.

Nechci, aby to teď vyznělo, že mám snad něco proti vzpomínání na naše drahé zemřelé. A nebo, že si snad z toho chci dělat nejapnou srandu. Já pochopitelně nejsem výjimka a na hřbitov v tomto období také zavítám, položím tam věneček a zapálím svíčku. Ale to, co se kolem Dušiček někdy děje, mne až děsí. Jsou totiž i lidé, kteří na hřbitovy nejen chodí, ale kteří na ně dokonce přímo pořádají zájezdy.  

To jsou nadšenci, kteří mají Dušičky snad raději než Vánoce. Tihle milovníci funerálního umění pak nakupují, nebo ti více zdatní, dokonce vyrábějí různé věnce z chvojí a šišek, které jsou mnohdy velké jako zadní kolo traktoru. Také vážou kytice. Umně vytvářejí ozdobné koše plné umělohmotných květin a takových těch divných sušených rostlin, jejichž plody připomínají malé červené papričky a já nikdy nevěděl a nevím, jak se vlastně jmenují. A v neposlední řadě také skupují všechno, co jen trochu připomíná svíčky a je schopno hořet.

Věřte si tomu nebo ne, ale já znám rodiny, které už koncem října sestavují itinerář rodinné výpravy po hřbitovech, kde je téměř na minutu vypsáno, v kolik se bude klást kytice na tomhle hřbitově a v kolik se položí koš na tamtom hřbitově. Šestiletá dvojčata se omluví ve škole a tím se způsobí to, že se oběma chlapcům, tento pro ně zatím podivný svátek, začne jevit jako sympatický.

 Do plánu je pochopitelně také zahrnuto  kde se rodina cestou naobědvá, případně, pokud zbude čas, kde se navštíví zatím žijící pratetička, kterou rodina naloží do vozu a odjede s ní na třetí hřbitov, kde se pak pratetička rozplývá dojetím nad tím, jak to bude jednou krásné, až tam budou všichni společně ležet. Následně vezme oba caparty za ruku a jde jim ukázat na téměř setmělém hřbitově márnici, kde si jako malá hrála. Tím způsobí dvěma šestiletým chlapcům první větší trauma v životě a Dušičky je následujících deset let budou pouze děsit.

 Epizoda s pratetičkou nesmí ovšem trvat příliš dlouho, aby na tom dalším hřbitově, kde leží jakýsi Bedřich, kterého sice nikdo pořádně neznal, ale strejda Evžen o něm tvrdil, že to byl příbuzný, mezitím nezavřeli. A stejně tak se musí dbát na to, aby pratetička obdržela dárkový koš určený pro ni, tedy obsahující bonboniéru, čokoládu a kávu, a nikoliv koš pro pratetičku nežijící, obsahující smrkové větve, šišky, a stuhu s nápisem VZPOMÍNÁME, protože to by se jí nemuselo líbit a rodinu by za tohle faux pas mohla vydědit, takže by v té hrobce nakonec ležela pohodlně úplně sama.

Jako nemyslete si, že přeháním. Kdepak! Já vím, o čem píšu. Když jsem byl malý, vždycky jsme taky takhle na Dušičky vyráželi. Tedy, musím se ovšem přiznat, že se žádná pratetička na hřbitově nekonala, protože naše rodina nikdy žádné movité pratetičky nevlastnila, ale jinak je to celkem reálné.

Rodiči jsem byl ve škole omluven. Auto jsme měli od strejdy půjčené. Věnce a koše naložené, takže hurá do Staré Boleslavi, odkud část našeho rodu pochází, takže tamní hřbitov je možno také označit jako náš rodný hřbitov.

Moc dobře si vzpomínám na ta mlhavá studená rána, kdy jsem sice musel vstát jako bych šel do školy, ale já vstal docela rád, protože do žádné školy jsem nešel. Víte, možná je to divné, ale já se na ten hřbitov skutečně těšil.

 Kde taky jinde by si kluk z města mohl tak krásně zapumpovat starou a vrzavou pumpou, aby natočil vodu do konve, kterou pak máma lila na náhrobní kámen. A pak ten kámen máma s tátou drhli kartáči a já zatím honil mezi okolními hroby brouky hrobaříky. A když jsem se konečně nabažil hrobaříků, tak jsem se vydal na výpravu mezi náhrobky a četl jsem si jména lidí a představoval si, co asi dělali a jak vypadali.

 A taky jsem vždycky strašně moc toužil vidět na tom hřbitově opravdovýho ducha. Takovýho, jaký kreslil Neprakta. Ovšem je jasné, že jsem ho nikdy vidět nemohl. Byl přeci den, že… No, a přitom courání jsem se kolikrát zatoulal až někam dál od našeho hrobu a jak jsem byl malej, neviděl jsem přes ty náhrobky a přepadl mě takový lehce strašidelný pocit, který mi říkal, že tady zabloudím a už tu zůstanu až do smrti. Ovšem jak můžete vidět, nezůstal jsem tam, takže jsem dnes mohl napsat tenhle fejeton o svátku, který mi sice připadá vážně trochu divný, ale přesto všechno ho mám taky vlastně trochu rád.

Jo, a ještě něco. Já si nemůžu pomoct, ale myslím si, že Dušičky by mohly vyřešit jeden vážný problém. A to nízkou volební účast. Stačilo by jediné. Všechny volby pořádat právě na svátek zesnulých, kdy je k urnám zvyklých chodit dobrých devadesát procent Čechů!

Fejeton celkem o ničem

Fejeton Celkem o ničem najdete

ZDE

Tedy já tušil, že k tomu jednoho dne dojde, ale stále jsem si říkal, že mně se to třeba nestane. Ovšem to byla dost naivní představa. Stalo se to už každému. Takže, proč já bych měl být výjimkou.

Dobře, dobře, já vím, že jste teď nejspíš trochu zmatení tímhle ještě zmatenějším textem, takže vám to hned vysvětlím. Stalo se mi to, co se už přede mnou stalo nespočtu fejetonistů. Zkrátka a dobře – nedostal jsem žádný nápad. Sedím tu a zírám do monitoru počítače a marně si lámu hlavu, o čem bych tak napsal, aby to bylo aktuální, vtipné a ještě se to vešlo do požadované délky.

Jediné, co mě na téhle záležitosti těší, je to, že v tom nejsem, jak jsem už napsal nahoře, sám. Stalo se to už Nerudovi. Stalo se to Čapkovi. A že to byli nějací machři, neřku – li géniové, kteří dokázali napsat fejeton o čemkoliv.

Taková krize zcela jistě postihla i proslulého pana Nepila (mladší ročníky si jméno toho pána jistě najdou a starší s nostalgií zavzpomínají) a naprosto nepochybně se přihodí i tisícovkám dalších nešťastníků v celém světě, kteří píší tyhle sloupky.

Himllaudon! Jan Neruda přece svůj neslavnější fejeton napsal o docela obyčejném slamníku, který neměl kam vyhodit, takže fejeton se opravdu dá napsat o jakékoliv hlouposti. No vidíte, A stejně si jednoho dne sedl k psacímu stolu a netušil, co na ten proklatý papír napíše, aby v novinách mohli ten kus bílého místa něčím zaplácnout.

(Nebudeme si nic předstírat. Fejetony většinou slouží právě k zaplácnutí prázdného místa. Těch vražd a inzerátů nebývá do každého čísla tolik…)

Ale zpět. Ačkoliv byl pan Neruda mistr nad mistry – nepřišel jednoho dne na nic, o čem by napsal! Zkrátka nic! V hlavě prázdno a duto, jako v hliněném džbánu.

Tedy, já původně myslel, že vím co budu psát. Víte, já docela nedávno řešil kam vyhodit taková ta dvířka z bytového jádra, co se za nimi ukrývají stoupačky a odpadová roura. Chvíli jsem docela vážně uvažoval o tom, že tento fejeton věnuji právě této světové události. Lepší o starých dvířkách než o ničem, že?!

Klidně jsem mohl napsat, jak jsem se tím kusem plastu a dřevotřísky, nebo z kterýho záhadnýho mateiálu je to udělaný, plížil z baráku ven, a jak jsem přitom potkal místní drbnu a strážkyni morálky a veřejného pořádku. Pak jsem mohl nahodit nějaký pěkný dialog. Například v pracovní verzi tento.

Já: Dobrý den, paní Hopsálková. S dovolením, jen bych se kolem vás protáhl.

Hopsálková: Dobrý, dobrý, pane Deli. Copak to nesete?

Já: Ále, dveře nesu. Nějak se nám už nelíbí.

Hopsálková: Vidím, vidím, pane Deli. A kam je chcete dát? Snad né do sklepa?

Já: Co vás bere?! Vždyť vidíte, že jdu ven!

Hopsálková: Ale nejdete to dát ke kontejrům, ne?!

Já: Jak vás tohle mohlo napadnout?! Já s tím jdu k silnici. On si pro ty dveře přijede kamarád. Jemu se hodí. Takový dveře! To se dneska hned tak nevidí!

Hopsálková: No, jen aby…

No, a pak bych mohl napsat, kterak Hopsálková odešla, a já se plížil ke kontejnerům a jak jsem si pak všiml, že ta jedubaba kouká za záclonou, jestli si ty dveře opravdu někdo odveze. A jak sem tam musel čekat a čekat. A jak jsem pak musel ty dveře vzít a jít je dát zase domu, protože už mi byla zima a žádný z okolojedoucích řidičů nejevil nemenší ochotu zastavit a ty dveře si naložit do kufru.

To jsem mohl všechno napsat a možná by to bylo veselé, ale já se normálně přiznám. Nic z toho se nestalo a vyhození dvířek vůbec žádný problém nebyl.

Jednoduše jsem je vzal a dal jsem je popelářům, kteří je odvezli. Tím jsem ovšem přišel o príma téma.

Ale pozor! Zároveň jsem se zachránil před nařčením z plagiátorství, protože já si myslím, že tyhle fejetony čtou lidé vzdělaní, kteří by hned poznali, že se vezu na cizí vlně. A to bych vážně nerad. I když je fakt, že někdo, a já už nevím kdo, pravil: „Plagiátor není ten, kdo je druhý, ale ten, kdo je horší!“

Ale nechme dveře a slamníky na pokoji. Když člověk nemá nápad, nenapíše nic, ať by se snažil sebevíc. Jak bylo řečeno. Stalo se to Nerudovi. Stalo se to Čapkovi. Stávalo se to Nepilovi. A bude se to stávat dalším a dalším.

A stejně tak jako Neruda, Čapek, Nepil a ti mnozí před nimi a po nich, sedli a udělali jediné možné, sedl jsem i já a napsal jsem tenhle fejeton o tom, jak za živého boha žádný fejeton nemůžu napsat!

A tím mi pro dnešek dejte s nějakým psaním svátek! Kde mám pořád ty nápady brát! Copak jsem nějaká Rosamunde Pilcher?!