My bychom vzhůru k nebesům...

My bychom vzhůru k nebesům...

Fejeton pro měsíčník Enter

Listopad 2015

Pastýřská stěna. Naše Pastýřská stěna. Ach ano. Stará a elegantní dáma, lehce obrostlá mechem a těžce stromovím. S kloboučkem „Nebíčka“ na vrcholku šedé hlavy, hledí dolů na hladinu Labe, které jí líně omývá spodní lem sukně.

Stojí tady v Děčíně od nepaměti, a kdyby mohla vidět a mluvit, napovídala by nám toho tolik, až bychom si začali přát, aby byla radši slepá a němá. Což tedy vlastně je, takže nám nezbývá než si pouze domýšlet, co vše už prožila. A kdo ví, co ještě prožije, protože dokud bude Děčín Děčínem a Děčané Děčany, nedá nám spát a bude nás všechny stále vábit a přitahovat.

Snad právě kvůli jejímu vábení se kdysi v těchto místech usadili Keltové, které pak vyhnali Germáni následně vyhnaní Slovany, které pak o mnoho později znovu vyhnali potomci Germánů, aby je za pár let vypoklonkovali naši předci, takže nám nezbývá než doufat, že nás něco podobného hned tak nečeká. Pastýřská stěna prostě s lidmi dělá divy.

Taky jste si všimli té magické síly, která nás nutí, abychom na ní vystoupali, vylezli nebo vyběhli, či třeba vyjeli na kole?! No a ti ještě bohatší se nechali vyvézt autem?!

Někteří lidé dokonce ochotně riskují při pěším výstupu dva až tři infarkty včetně závěrečné vrcholové mrtvice, ale za ten pocit, kdy pak stojí na vyhlídce pod „Nebíčkem“ a mohou zvolat: „To jsou teda panorámata, mámo!“ jim to opravdu stojí.

Tedy, né, že bych snad věřil, že ten kus ztvrdlého písku skutečně vysílá nějakou čarovnou sílu, ale faktem zůstává, že nás, místní, i přespolní, kteří k nám zavítají, tato stěna stále láká.

Já osobně zastávám teorii, která praví, že žijeme na bývalém mořském dně a jakási instinktivní touha nás z něj žene nahoru k hladině.  

Tolik tedy má teorie, ale je jisté, že důvodů k výstupu může být víc. Některé lidi tato stěna láká ze sportovních důvodů a sportovci, jak je známo, výzvy přímo milují. Tito sportsmeni a sportsmenky potom pohrdnou cestou obyčejných smrtelníků, a vydají se vzhůru viou ferratou přicvaknutí k ocelovému lanu, aby podobni mravencům lezoucím za cukrem, dosáhli vrcholu, na kterém se pak cítí jistě neméně šťastni, než byl Reinhold Messner na Čumulungmě.

Jiní, ti méně zdatní a nemilující adrenalin, se zase vydají jednou z poměrně bezpečných lesních cest, vábeni nejen touhou po vrcholu, ale třeba i po houbách, které nasbírají cestou a pak doma pěkně očistí a rozkrájí, aby zjistili, že je to samej červ, ale jinak ta procházka byla vážně super, takže stará fakt nemůže nic namítat proti tomu lahváči, když už nahoře zakázala jedno v „Nebíčku.“

Když vynecháme skupinu venčičů, které do lesů na „Pastýřáku“ ženou spíš potřeby jejich miláčků než touha po vlastním pohybu a také skupiny nezletilců vybavených igelitkou plnou „krabicáků“, toužících zmizet a být neviditelní v některém křovisku, zůstane nám tu skupina největší, tedy návštěvníci ZOO, které k pochodu kolem synagogy donutily jejich (a v horším případě dokonce cizí), děti a pak také turisté, kteří chtějí vystoupit nahoru, aby mohli vidět shora to, co předtím viděli dole. Inu, každý má jiný důvod a jiný způsob, proč a jak se dostat nahoru.

Ovšem pozor. Je tu ještě jedna sorta lidí, kterým nestačí existující způsoby dopravy na Pastýřskou stěnu. Jim nestačí nahoru vyšlapat, vylézt nebo se tam nechat vyvézt motorovým vozidlem nebo na rámu kola. Jim Pastýřská stěna svou magickou mocí učarovala natolik, že za bezesných nocí vymysleli plán, kterak vrcholu dosáhnout a pokořit ho za pomocí lan a kabin. Ano! Lanovka! Lanovka jako atrakce. Dobytí vrcholu bez jakéhokoliv úsilí a to je, promiňte mi ty hrubé výrazy: Nečestné a nesportovní! A pokud chcete tvrdit, že autem je to přece totéž, oponuji! Zkuste si tam nahoře v sezóně zaparkovat! Takové úsilí, jaké budete muset vyvinout k nalezení volného místa je rovno vrcholnému sportovnímu výkonu!

Však musím se přiznat, že i já jsem díky své vrozené lenosti na moment podlehl tomuto vábení a už jsem se viděl, jak se z kabiny lanovky posmívám pachtícím se lezcům na ferratě, ale pak jsem si vzpomněl na jednu kroniku, kde se psalo o jisté atrakci v šestnáctém století: Téhož léta 20. dne dubna, v neděli, nějaký pekař z Čáslavě chtěl jeti na sudě po provaze z tejnské věže na rynk a odtud zase nahoru na věži Rathouskou. Ale dolů ještě jeti nepočal, svrchní provaz mu se přetrhl a on pustiv se se sudu upadl před dveře kostelní a ruku sobě zlámal. Veliké měl štěstí, že se nezabil.

Sakra lidi. Jestli fakt nebude lepší chodit nahoru pořád po svejch, ono by se to totiž té staré dámě mohlo přestat líbit a svou magickou mocí by nám mohla způsobit mnohem větší starosti, než způsobila týnská věž tomu nešťastníkovi z Čáslavě. Né, vážně. Prý jsme jeden z nejobéznějších národů Evropy, a když to spojíme s lanovkou… Nebudeme riskovat, že?!