Doprčic s
těmahle importovanejma svátkama, co vlastně ani svátky nejsou.
Nechápu, proč
bych měl zrovna v únoru, kdy je všechno šedivý a divný, slavit svátek
zamilovanejch.
No, ale znáte to. Blbnou s tím všichni, tak
jsem nechtěl stát opodál. On je to taky možná jedinej svátek v roce, kromě
Silvestru, kdy můžu úplně legálně olíbávat holky od nás z cirgusu a nedostanu
košem, nebo pěstí. Holky mají radost, že si na ně někdo vzpomněl, a tak jsou s
tím svolný. Myslím bohužel jen s tím pusinkováním…
No tak jsem si
v maringotce sednul a před sebe jsem na stůl položil červenej krepák, co ho
máme v jednom pakováku ještě z dob komančů.
Dával se na
cirkusový nástěnky jako podložka pro nápisy na téma „Se Sovětským svazem na
věčné časy“, a třeba „Republiku si pozvracet nedáme“, a tak podobně. Bejvalej
principál ten svazek se Sovětským svazem bral asi hodně vážně, protože se rudým
krepákem zásobil snad až na ty věčný časy. Díky tomu ho máme tolik, že se dá
používat klidně i na to. Víte na co ne?! A vůbec ho neubejvá. Skoro jako ta
kouzelná slánka.
Tak jsem si
sednul, vzal nůžky a začal jsem z krepáku vystřihovat srdíčka. Pěkný se mi
povedly. Taky jsem si u toho skoro ukousnul jazyk, jak jsem byl pečlivej.
Jedno jsem
vystřihnul veliký. To druhý menší a to třetí bylo překvapivě nejmenší.
To jsem ovšem
nedělal proto, že bych tím chtěl vyjádřit míru svejch sympatií, ale protože
jsem při tom myslel na míry dotyčných osob. Jak jsem totiž stříhal ty obloučky,
tak jsem je podvědomě tvaroval podle Sabriny, Saskie a Sandry. Podvědomí je
holt prevít.
Miss Twigy jsem
nevystřihnul nic. Za prvý jí nemám rád a za druhý nemám dost velkou maringotku,
aby se tam ty její oblouky, při její nadváze vešly.
Hm?! Jenže jako
dárek mi to přišlo přeci jen málo. Krepák je určitě hodnotnej dar, kterej se dá
nakonec použít i tak jak jsem psal vejš, ale chtělo to ještě něco onačejšího.
Třeba voňavku! Tu neodmítne žádná ženská!
Jenže kde jí
vzít a nekrást?! Ložírovali jsme zrovna v takový díře, kde měli jenom jedno
smíšený zboží. Měli v něm smíšený všechno možný. Třeba jabka s hruškama a
pšenici s žitem, ale voňavku žádnou. Dokonce ani ty pověstný „Živý květy“ tam
neměli. Paní prodavačka mi sice nabízela Savo s lesní vůní, ale to mi přišlo
pro holky moc ordinérní.
Usilovně jsem
přemejšlel, až jsem si vzpomněl, že zápasník a vzpěrač Arnold Frištenský, má v
maringotce na poličce u zrcadla spoustu lahviček, ke kterejm občas přivoní! Tak
jsem k němu vyrazil na nákup. Byl bohužel zrovna doma, takže jsem je musel
opravdu koupit.
Docela se ošíval a nechtěl je nejdřív dát. To
bylo furt, na co je chci, a že tohle není pro každýho, a tak různě. Bylo mi
jasný, že to musí bejt něco hódně fajnovýho, když se tak cuká, ale nakonec mi
je za půl flašky konzumní lihoviny nechal. Čapnul jsem flakónky a mazal zpátky
k sobě, abych se připravil na to přání.
V maringotce
jsem si vyčistil zuby, abych holkám nesmrděl až se s nima budu pusinkovat, a
vyrazil jsem za nima.
S igelitkou
plnou darů jsem zaklepal na jejich dveře a zahlaholil jsem: „Děvčátka, robátka otvírejte
vrátka. Váš Valentýn přišel a dary vám přinesl.“
V maringotce
bylo nejdřív ticho a pak se za dveřma ozvala Sandra: „A nejsi vlk?! Tuhle jeden Wolfsteinovi utekl, a
zkoušel to na nás docela podobně!“
„Ne nejsem vlk. Já jsem váš
Valentýn,“ zavrčel jsem za dveřma.
„No jenom aby. Wolfstein má taky
jednoho vlka pojmenovanýho Valentýn ...“
„No tááák. Holky neblbněte. To
jsem já.Vadim.“
„Tak to snad radši toho vlka!“
Sandra je
poněkud přidrzlá, ale jinak je to vcelku hodná holka. Vždyť u soudu byla jenom
jednou a dostala akorát podmínku.
„Sandro. Já vám vážně přinesl
dárky. Tak jestli je nechcete?! Já můžu klidně zase jít,“ utrousil jsem
ledabyle a doufal, že na dárky budou holky slyšet. A taky, že jo! Dveře
se konečně otevřely a holky mě pustily dovnitř.
„Ták dámy. Mám tu pro vás něco
extrovního,“ oznamoval jsem hlasem podomního obchodníka. „To budete valit
kukadla.“
No na srdíčka
se ušklíbly, že prej jsou jak z mateřský školky, ale vzaly si je. Jen se trochu
pohádaly, který srdíčko patří který. Sandře se pořád nezdálo, že pro ní je to
nejmenší…
Pak přišel na
řadu můj hlavní dárek. Vytáhnul jsem z igelitky tři flakónky. A poněvadž jsem
rafinovanej jak cukr, vzal jsem si na to z mojí sbírky igelitovejch tašek tu s
nápisem Nina Rici! Ať viděj, že nejsem nějakej škrob, kterej by na nich šetřil!
To je dojalo.
Sabrina se dokonce rozplakala, že prej něco takovýho už dlouho nedostala.
Naposledy jí prej daroval jeden starosta voňavku Duchy Sojuza, která byla už
dvacet pět let stará, takže byla správně uleželá a měla ty správný grády, ale
tohle prej vážně nečekala. A nota béne ode mě!
Holky odložily
srdíčka na stolek a posadily se. Pak všechny tři najednou flakónky odšpuntovaly
a dlóóóuze si přivoněly.
Hm. Musím říct,
že díky mému daru kulily oči. To zase jó, né že né! Vlastně je možný říct, že
jim můj dar prakticky vyrazil dech! Dokonce se dá říct, že to s nima málem
seklo!
Ovšem, když se
z toho trochu oklepaly, tak jsem bral schůdky u maringotky po dvou, jak
jsem letěl ven, když mě hnaly!
S Frištenským si
to vyřídím! Taky mi ten tajnůstkář mohl říct, že má v těch lahvičkách čpavek,
kterej čichá před zvedáním činek!!!
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat