Stará Boleslav
léta Páně 935, nebo 929
Je večír.
V síni hodovní, kníže
Václav, se svým bratrem víno a medovinu pije.
Již zmožen byl
Václav a ku Praze chtěl odejít,
ale jeho brat mu to nechtěl dovolit.
„Sedni, jez a
pij, bratře můj,
hojnost Ti
nabízí můj fungl nový dvůr.
Ustaňme svárů, ustaňme
sporů,
o tom kolik máme
do Němec odvádět volů.
Sedněmež a
vypijme korbel spolu.“
Václav slovům
Boleslavovým poslyšet nechal,
za stůl usednul
a ovar si dal.
Služebník
přiskočil a vína lil,
Václav s Boleslavem,
jak o závod pil.
Dobře jim v
hodovní síni bylo.
Však jinde, se
cos divnýho dělo.
O kus dále, ale
tentýž večír, čtvero kmánu Boleslavových sedělo, a pikle kulo.
Hněvsa, Tuža
Tita a Česta.
Mužové krutí-Mužové
drsní,
jenž onucí si
nepéřou a nevynášejí smetí.
Tváře zarostlé,
jak cháska loupežná,
hygiena a mluva
otřesná.
Hle! Tu Tuža
pomocí činek svaly své tuží.
On oštípem dobře
se ohání v boji.
Na brachy své
pohlédne a tak hovoří:
„Hej braši moji.
Jak Václav
vládnout nám dál bude,
tak je to v
loji.
Do Saska odvádí
voly, však díky tomu odvodu, já ztrácím své přátele.
Tuhle kníže
prohlásil o mém kamarádovi, že volem je, a do Saska šupem pojede.“
A již Hněvsa mu
na ta slova přikyvuje:
„Slyšte slova má
hněvivá.
Jak to
neskončíme, tak to snad na věky potrvá.
Náš pán Boleslav,
se s tím lidumilem již smiřuje,
a mě to vážně rozčiluje.
Otroky kníže
vykupuje a volnost jim uděluje.
Však viděl jsem,
jak jeden otrok, si na latrínu jeho plakát vylepuje.“
Tita zatím v
koutě sedí,
a do krbu
zamyšleně hledí:
„Pamatovat na
svou bábu by měl.
S tou jeho matka
se nemazala.
Pěknej uzlík jí
na šátečku nechat udělala!“
Kmáni na sebe
pohlédli,
a svýho nápadu
se zalekli.
Co myslet si
bude Boleslav o nápadu jejich?
Setne jim hlavu?
Nebo jim dá
odměnou perskej tépich?
Hlavama
proradnýma se myšlénky temný honí.
Jak to tak
spunktovat?
Trestu se bojí.
Pak Hněvsa praví
tu větu osudnou:
„Hle braši moji,
já už jsem
přišel na to,
jak Václava zhubit,
a to nikoliv
mečem,
nikoliv v boji!“
Spiklenci
přistoupí k Hněvsovi blíže,
a on jim šeptá,
jak zhubit Václava kníže:
„Já slyšel vědmu,
co počasí hádá,
že zítra ráno
bude strašlivá kláda.
Přízemní mrazejk,
prej v tom nečase bude.
My chodník u
kostela vodou polejem, a to si pište, že kníže sklouzne, na hubu padne a mrtvola po něm zbude.
My potom z
obliga budem.
Pak novýmu
knížeti Boleslavovi, gratulovat můžem!“
Čtvero zloduchů
jásat začalo, že Hněvsa moudrým kruťákem je, a tak dobře pikle kuje.
Pak
vyšli spolčenci ze své sloje,
a chvátají ku
studni, kde popadnou vědra troje.
Již vody
nabírají.
Již vody lijí.
Do prsou se
hrdostí bijí.
V síni hodovní
zatím louče uhasly.
Boleslav s
bratrem šli do ložnic spát,
jelikož ráno,
musí na jitřní mši, oba brzy vstát.
Nikdo netuší, co
příští den chystá.
Bude to zrada.
Bude to vražda!
Kdo by to
pomyslel,
když byla večír
tak dobrá kalba!
Však mnohdy je
štěstí jen pouhá šalba.
Ráno raníčko,
ptáček zazpíval,
a kníže Václav z
postele pospíchal.
Šat svůj na sebe
ohodil.
Mečem se opásal
a korunu nasadil.
Do kostela
pospíchá, by svou duši osvěžil.
Vyjda ven
zamračil se:
„Hm. Měla pravdu
ta vědma babice.
Dnes je chladno
velice.
Měl jsem sobě
vzít škorní, co mají podrážku drsnou,
a né tyhle letní
střevíce.“
Tak sobě
přemítal
a ku kostelu se
ubíral.
Co krok to pád
mu hrozil,
Václav držkoval,
že sem vůbec lozil.
Náhle bratra
svého Boleslava uzřel,
kterak k němu
jde,
a an cos v ruce
držel.
Tak Václav
radostně zvolal:
„Bratře můj jak
rád tě vidím. Včera jsi nám dobře posloužil!“
Boleslav usmál
se a taktéž pravil:
„Dnes ti též
dobře posloužím.
Zde hleď. Lopatku
písku,
bys nesklouznul,
ti pod nohy
podhodím.“
A písek knížeti
pod nohy chtěl hoditi,
ale ďábel tomu
nechtěl dovoliti.
Než písek
dopadnul, kníže podklouznul a na zem sebou fláknul.
Boleslav sebou
trh, a trochu se leknul.
I počal takto
volat:
„Kde jste kdo.
Přikvačte na
pomoc.
Kníže u mě
upadnul
a kdož jsi
nablízku, spěchej na pomoc.
Neb na tomhle
náledí, já k jeho zvednutí nemám moc.“
A tu Hněvsa se
svými spolčenci po náledí kvačí.
Na nohou mají
škorně s drapáky, tak se jim dobře běží.
V rukou maj
oštípy, meče a vidle.
Podle křičí, že
knížete zvednou rychle.
Kopí k němu
skloní a praví, ať se dřevce chopí, že nahoře bude hned.
Kníže se chytil,
ale hned poznal, že sakra chybil.
Hněvsa do něj
oštíp zabod,
až mu krev
vystříkla do bot.
Kníže oči třeští
a svou brzkou
smrt si věští.
„Běda běda
bratře můj.
Na mý slova
pamatuj.
Však já vím, žes
nevinen
a tak po mně
zdědíš zem.
Ty staneš se
knížetem
a znát tě bude
ten i ten.
Ale já stejně budu
slavnější. Heč!
A jak tu větu
řek,
na místě tam
zdech.
Duše jeho odešla
na nebesa a bratr hořce zaplakal.
Skolil Boleslava
rmut a žal.
Jal se lotrům
spílat,
že jich zahubí a bude z nich kůži sdírat.
Mnoho zlého jim
sliboval
a velmi si v tom
liboval:
„Co vám má m
provést zločinci. A tobě Hněvso obzvlášť!“
Avšak Hněvsa klidně pravil:
„Ku Praze
chvátejme pane.
Kdo by vám to
věřil,
že jste bratra
nezabil.
Vy na stolec
musíte rychle usednout,
ještě dříve, než
může od zadku Václava vychladnout.
Jste kníže pane.
Tak už je to
mezi panstvem dané.
Jedno, jak jeden
kníže zcepení.
Však vaše
knížecí jasnost to jistě brzy ocení.
Budete známý
jako kníže bratrovrah,
ale přesto...
Ostatní kmeny
vás nebudou považovat za nějaký těsto!“
Boleslav setřel
slzu z oka.
„Nejspíš pravdu
díš.
Vytrhnem ku
Praze
a čím dřív tam
budem,
tím spíš se
knížetem stanem.
Tak na koně
skočme a jeďme jak vítr.
Stolec čeká, a
na to jak jsem se stal knížetem, se neptá.
Vpřed druhové
moji.
Strojme se k
lítému boji.
Teď to teprve
bude prča!“
KONEC
Žádné komentáře:
Nové komentáře nejsou povoleny.