Můj milej deníčku...
Tak tu sedím
s prázdným a nepopsaným sešitem, a přemejšlím, co se s ním tak dá
udělat.
Na balení
cigár jsou ty stránky moc tlustý. To pak blbě hoří.
Teda ono to
hoří dobře, ale poněkud jinak, než by mělo. Já to jednou zkusil a nedopadlo to
dobře. Jak ten papír hořel plamenem, tak mi od něj chytnul molitanovej nos a já
ho pak skoro tejden seškrabával šmirglpapírem ze svýho pravýho nosu. O tý doby
vím, že kouření v zaměstnání je životu nebezpečný.
Takže na cigára se to nehodí. A nehodí se to
ani k tomu účelu, pro kterej jsem si ten sešit, sem, do týhle místnůstky,
původně přines. Ano. Hádáte správně. Pro
tyto účely je takovej papír příliš tvrdej.
Ale dal by se
použít na psaní, pro který byl původně vynalezenej! Když nad tím tak přemejšlim,
tak já si toho pamatuju docela dost. Za ty roky, u tohodle cirkusu, jsem toho
zažil až hanba mluvit. Jenomže proč se stydět?! Dneska píše paměti kdejakej
potentát, kterej má másla na hlavě, že by se s ním dalo namazat chlebů pro
celou armádu, tak proč bych taky něco nesepsal i já! Konečně - času mám dost.
Nikdo na mě zatím neklepe, že by taky potřeboval, takže můžu vzpomínat, jak je
mi libo.
Ale jak začít? Možná snad tím, že bych se moh
představit. Jsem Vadim. Klaun Vadim. A cirkus, u kterýho jsem angažovanej, nese název
Inferno. Možná snad právě proto můj život občas připomíná peklo. Peklo, nad
kterým tvrdou rukou vládne sám Lucifer, kterej zde ovšem vystupuje pod krycím názvem
principál a jmenuje se Bancrotti. A tak jako má Lucifer k ruce Belzebuba,
má náš ředitel po svým boku manželku Elvíru, která má tu zajímavou vlastnost,
že dokáže udělat ze života peklo i Luciferovi, takto principálovi.
Ještě štěstí,
že se v Infernu vyskytujou i zbloudilý andělé. A to konkrétně ve formě tří
artistek. Sandry, Sabriny a Saskie, který to peklo sem tam dokážou udělat
snesitelnější. Tedy pokud nemaj zrovna pekelně hnusnou náladu.
Ale nebudu
zdržovat výčtem lidí z ansáblu. Konečně-poznáte je sami. Tak teda vzhůru
do víru vzpomínek.
To se třeba
jednou principál rozhodnul, že je potřeba přibrat do cirkusu nějaký to nový
číslo. No dyť si to přečtěte sami, že jo…
Jak jsme
přijímali novou tanečnici
Náš principál
říká, že čím je v cirkuse míň ženskejch, tím je to pro klid v maringotkách
lepší. Obává se totiž, že by nám moc pletly hlavy a nikdo by se pak
nesoustředil na vystoupení.
Případně, by
prej mohly někdy převzít moc a začít nám vládnout. Jednou jsem se ho na to
ptal. Co jako myslí tím převzetím moci? Zašel tehdá do maringotky, a když se
vrátil, měl v ruce Staré pověsti české.
Významně na tu knihu ukazoval a říkal, že tam je popsaný všechno! Pak otevřel
pověsti na stránce, kde se psalo o dívčí válce, a zabodnul prst do ilustrace,
na ktery byla vyobrazená Vlasta, sedící na koni s kopím v ruce. „Vypadá jako
moje Elvíra, před padesáti kilogramy. Chraň nás pánbůh, aby se jednou spojila s
ostatníma členkama ansáblu!“
V názoru, že
by se žádný nový ženský neměly přijímat, ho vehementně podporuje scénograf
Narcis Esttet. Aby taky ne. Narcis by byl nejradši, kdyby po světě běhali jen
samý mužský ve stříbrnejch elasťákách. Jen jednou v životě obdivoval ženskou a
to ještě omylem. Když se díval na zimní olympiádu a bylo zrovna rychlobruslení.
Myslel si, že v tom aerodynamickým oblečku jezdí chlap. Jaký bylo pak jeho
zklamání, když komentátor řek, že je to Sáblíková!
Já byl ovšem
vždycky toho mínění, že ženskejch není nikdy dost! Ono totiž pokoukání třeba i
na průměrně ošklivou ženskou, je mnohem lepší, než na nadprůměrně hezkýho chlapa.
Obzvlášť po půl litru rumu. Ten má značný kosmetický účinky. A pak si ještě
myslím, že principálovic názory stejnak formuje především jeho žena, spřáhnutá
v tomhle směru s Narcisem, kterej jí půjčuje šminky!
Jenže, ať byl
principál, nebo principálka, jakýhokoliv mínění, jednoho dne se prostě musel
inovovat program a vzhledem k tomu, že se jim doneslo, že ve světě teď frčí
tanec u tyče, nezbejvalo, než přijmout nějakou tanečnici.
Bancrotti teda
původně navrhoval, aby u tyče tančila některá z artistek, ale byl tvrdě
odmítnutej. Takovou hambárnu prej provozovat nebudou. Marně se je pokoušel
přesvědčit, že je snad jedno, jestli se točí v prádle okolo horizontální tyče,
jako na hrazdě, nebo vertikální, jako při tom tanci. Sandra mu na to odsekla,
že ony jsou kvalifikované artistky a tohle je
práce pro nějakou flundru. Pak si začala ostentativně spravovat zip na
latexovejch šatech, aby pochopil, že už se s ním nehodlá bavit.
Doufal, že
pochodí snad u Sabriny a Saskie, ale nepochodil. Za to si zaběhal, když s ním
obě vyběhly.
Jediná, která
projevila zájem o tanec u tyče, byla Miss Twigy. Jenomže ona je žena-silák a
hned jak se chytla tyče a zvedla nohy od země, tak se s ní tyč pomalu ohnula do
pravýho úhlu a principál usoudil, že Twigy nebude rozhodně vhodnou kandidátkou
na tanečnici. Nevrle jí nařídil, aby tyč ohnula zpátky, protože je nekrade a
začal se smiřovat s tím, že program o tohle číslo nebude obohacenej.
Narcis se
ještě pokusil navrhnout, že by snad u tyče mohl tančit přeci i mužskej. Jeho
představa byl ohnivej hasič, svlečenej do půl těla a sjíždějící tyč, přičemž by
dělal hůůů. Ale to bylo moc i na paní principálovou. Řekla, že by to mohlo během
představení vyvolat paniku mezi divákama a taky připomněla, co mezi
dobrovolnejma hasičema kdysi způsobil režisér Forman, když natočil film Hoří má panenko. To bylo stížností, jak
prej znevážil snažení těch zakuklenejch pyromanů. Ještě by nám prej mohli
někdy, v nestřežený chvíli, podpálit šapitó a pak místo hašení ještě přikládat!
Milostivě teda dovolila Bancrottimu, aby přehodnotil mínění na počet žen působících
u cirkusu a nějakou tu tanynku angažoval. Druhej den Bancrotti oblíknul smoking
a prohlásil, že jede objet agentury, který by byly schopný dodat ženskou a tyč.
Večer se
vrátil. A nevrátil se kupodivu sám.
Hned jak jsme
zaslechli řev motoru a v okýnkách našich maringotek se zalesknul zlatej lak
karosérie, seběhli jsme se před šapitó, kde zastavil jeho Trabant.
Bancrotti
vystoupil a s obrovským úsměvem zavolal: „Sehnal jsem jí. Jmenuje se Sirael. A
budete koukat. Já jsem se cestou málem třikrát vyboural!“
Jeho žena
Elvíra se ušklíbla a pravila: „A z kterýho je cirkusu?“
Principál si
zamnul bradu a řek: „Tak cirkus to zrovna nebyl. Já měl cestou chuť na kafe,
tak jsem se zastavil u nějakýho motorestu s varietním programem. Takříkajíc,
čistě se ženským personálem. Když jsem vešel, zrovna tančila u tyče. Dal jsem
si na baru smrťáka a domluvil se s majitelem, za kolik by mi jí nechal! Nakonec
to nestálo moc. Prej tam byla už moc dlouho a chtěl taky obměnit ansábl.“
Oběhnul auto a
dvorně otevřel dveře u spolujezdce. A pak se ze dveří začala vysouvat jedna
noha. A ta noha se pořád vysouvala a vysouvala. Konce neměla. A když už byla
docela vysunutá, tak se to opakovalo znovu. Kouzelník Don Boscy de Domu
toužebně zašeptal: „Ještě ještě jednu. Bože, ať vystrčí alespoň ještě jednu!“
Další nohu už
naštěstí neměla a já si tak oddychnul, ale to co patřilo k těm nohám! Co vám
budu povídat. Waldemar Wolodijowski se sepjatýma rukama kleknul na zem,
rozplakal se a vykřiknul: „Panna Maria. To je Panna Maria cirkusová! Já věděl,
že existuje!“
No prostě snad
každej byl naprosto unešenej. I naprosto slepýmu vrhači nožů jeho žena zakryla
oči, protože se jí zdálo, že právě prohlídnul. Potom mu ucpala i nos, jelikož
začal prohlašovat, že i to co cítí, je úchvatný.
Nová slečna
stála u Trabantu a znuděně sledovala naše reakce. Zívla a řekla: „Tak budeme tu
prosím jen stát, nebo mi někdo ukáže, kde budu mít ubytování? Jsem po cestě
značně znavena.“
To mě na
chvilku trošku zklamalo. Zněla moc nóbl, ale když ještě dodala: „Kurva práce,
tak hne se někdo do hajzlu a veme mi kufry?“ věděl jsem, že je to příjemná
světská žena a vyrazil jsem vpřed, abych jí posloužil.
Nebyl jsem
ovšem sám. Trochu to vypadalo, jako útok těžký kavalerie, jak jsme se všichni
snažili bejt za džentlmeny. Můj běh se bohužel zadrhnul na nastavený noze,
kterou mi do cesty dala Sabrina, takže jsem ke kufrům nedoběhnul včas. První
tam byl provazochodec, kterej odstrčil principála a urval víko kufru od
Trabanta, aby se dostal k jejím zavazadlům. Čapnul kufry, začal s nima utíkat
směrem ke svý maringotce a cestou volal: „Bydlí u mě! Dám jí všechno! Sám se
spokojím jen s jedním provazem na spaní!“
Měl ale smůlu.
Uběh zhruba pět metrů a složil ho Wolodijowski. Vzal bagáž do podpaží a nabral
směr na svůj přebejvák. Taky neběžel dlouho. Vzápětí byl dostiženej, na koni
jedoucím, westernovým jezdcem a kovbojem Tomym, kterej na Waldemara skočil a
zkroutil mu hlavu s nohou, aby ho hned ukázkově svázal. Celý to běsnění ukončil
až principál. „Nechte toho! Kufry jí odnese Narcis Esttet. A bydlet bude taky u
něj. Tam bude v bezpečí!“
Saskia za
horlivýho přikyvování ostatních holek a žen, ucedila něco v tom smyslu, že před
ní ta můra nebude nikdy a nikde v bezpečí, ale to principál nezaslechnul.
Sirael nás
pořád sledovala, ale teď už ne znuděně, ale spíš se strachem. „Nemohla bych
radši zpátky? Pane Bancrotti, když vrátíte Vukčičovi nějaký peníze zpátky, tak
mě třeba zase vezme.“
Bancrotti se
na ní usmál. „I kdepak. To se poddá. Však oni si zvyknou. A až budete časem
vypadat, jako kterákoliv jiná ženská tady v cirkuse, tak vám daji pokoj. Teprve
tady poznáte co je to život. Tam to v motorestu… Prosím vás. To vůbec nic
nebylo! Tady teprv zažijete věci!“
No. A od tý
doby jsme jí nikdo a nikdy neviděl. Jen ten překrásnej řev, kterej vydávala,
když prchala kamsi pryč, nám dodnes zní v uších jako rajská hudba. Možná to i
našim ženskejm přišlo líto, protože, když utíkala, tak jí radostně mávaly.
Škoda, že jsme
jí neviděli ani zatančit. Principál říkal, že když se v motorestu vlnila u
tyče, tak snad porušila všechny fyzikální zákony a jeden mravnostní navrch!
Nakonec je
snad něco pravdy na tom, že nový ženský by se k nám neměly přibírat. Ještě
bychom z toho opravdu zblbli. Ale na druhou stranu. Pěkná holka, je přeci jen
pěkná holka. Hele. Támhle jde Saskia. Kde mám ten rum?
KONEC
