Fejetony 2016 až 2017

Fejetony

Sbírka 17 krátkých publicistických próz obsahuje fejetony Marcela Deliho z let 2016 až 2017. Autor se v nich na půdorysu běžných sezonních příležitostí zamýšlí nad věčnými tématy. 

Ze svých úvah často osobně vystupuje a dokazuje, že po několika beletristických knihách, které jsou rozsahem mnohem větší, zůstává i nadále vtipným glosátorem dění kolem nás.

E-knihu z nakladatelství E-Bohém

získáte ZDE

Autorské čtení na festivalu Kravatování

Kapitola z novely Husákovy děti aneb Mistrovství světa ve lhaní

VIDEO ZDE

Když nemůžeš, tak nemůžeš!

Když nemůžeš…

Nerad běhám. Tedy, nerad… To je slabý slovo. Já běhání nesnáším. Dokonce se mi přímo hnusí! A vůbec nechápu, proč bych měl běhat jen tak. Prostě jen tak odněkud někam, aniž bych tam někde něco chtěl. Jako próč?! Lidi zlatý. Vždyť já si radši nechám ujet před nosem autobus, než bych se přinutil k poklusu.

Mě honit pes, tak si radši lehnu a budu předstírat nechutnou mrkev, než abych před ním zdrhal.

A proč byl na Bílé hoře zmasakrovanej celej pluk Moravanů? Houby hrdinové u zdi obory, který chtěli bojovat až do konce. Padli tam, protože byli líní zdrhnout. Taky bych tam padnul! Takovej jsem já člověk!

Už od dětství každýmu tvrdím, že běh je pohyb nedůstojný džentlmena. A když mi někdo začne vykládat, jak je takovej jogging zdravej, odpovídám protiargumentem, že Karel Hynek Mácha kdysi běžel z vrcholku Radobýlu až do Litoměřic, přičemž si uhnal zápal plic a pak na následky toho zdravýho pohybu dočista umřel.

Jako fajn, já připouštím, že u něj ten zápal plic byl poněkud zkomplikovanej i tím jeho syfilisem, ale hlavní příčinou smrti bylo prostě uhnání z běhu! Vidíte? Dopadl stejně jako ti mušketýři od obory. Jenže ti, na rozdíl od něj, aspoň padli důstojně a né v propoceným tílku jako Mácha! Si říkejte, co chcete!

Ale abyste si nemysleli, že jsem nějaká líná lemra, která furt leži na gauči a jenom vymýšlí ptákoviny. Kdepak. Já se hejbu rád a s chutí. Kolo mi nevadí. Tůry mi nevaděj. A plavání mě vyložen baví. Jen ten běh né a né.

No, ale protože se kolem mě v poslední době vyrojilo hafo běžců obojího pohlaví, kteří do mě imrvére ryli, proč si s nima nejdu někdy zaběhat a jak je to strašně fajn, tak jsem i já jednoho dne podlehnul a řekl si, že ten úžasnej běh pro zdraví musím zkusit.

Prostě jsem podlehnul představě, že mě při tom čekaj nějaký úžasný zážitky a po prvních dvou kilometrech se dostaví ta slibovaná euforie a tělo zaplavěj endorfiny a já budu běžet v nějakým rauši a budu se u toho tvářit jako svatej František, když kázal lesní zvěři a kolem bude všechno duhový jako v nezávislým filmu šedesátejch let a prostě vůbec to bude sportovní orgasmus nejvyšší třídy a já k tomu jako bonus ještě shodím nějaký to kilo. Aspoň takhle mi to nějak všichni líčili.

Jsem člověk nedůvěřivej a né tak snadno podlehnu svodům. Ale tohle znělo prostě tak lákavě. Prostě, za trochu bolesti fůra štěstí.

Takže jsem jednoho dne na sebe vzal starý triko a šortky. Obul si tenisky. Do taštičky dal mobil na kterým jsem spustil aplikaci, která mi měla změřit čas a vzdálenost, po kterou jsem měl prožívat ty exaktický stavy.

No, asi takhle. Já to nebudu nijak prodlužovat a líčit vám, co všechno jsem prožíval během těch čtyř kilometrů, co jsem střídavě urazil poklusem a chůzí.

Nadšení a euforie? Sportovní orgasmus? Duhovej svět?

Ty vole! Hovno!!! Hovno endorfiny! Tak akorát pot krev a slzy. Za chvíli vás nohy bolej jako by si vás vzal do parády sám kat Mydlář. Jehly pod nehtama jsou proti tomu akupunktura! Já ani netušil, co všechno za svaly na těch nohách mám! A k čemu mi tam vůbec jsou?! Leda tak na to, aby mě do nich braly křeče. Pot v očích. Pot na zádech. Pot na krku. Pot… no ani nechtějte vědět kde všude!

Hele, a to určitě znáte, ne?! Zátopek: „Když nemůžeš, přidej víc!“

Ty kráso! To není citát hodnej citování a šíření mezi lidma. To je citát na pár facek! Tomu se to kecalo, když byl na běhání nadanej od pánbíčka. Já bych ho posadil před prázdnej papír a řekl mu: „Tak hele, Emile. Tady napíšeš stránku vtipnýho textu, a kdyby tě náhodou nic nenapadalo, tak prostě buď vtipnej víc!“

Bych ho pak chtěl vidět. Kde nic není, nic navíc nevydolujete ani náhodou.

No, ale doběhl jsem. Údaje na aplikaci tak akorát pro ostudu a já těsně před zhroucením. A nelžu vám. Dva dny. Celý dva dny mi z toho bylo blbě. A to tak blbě, že se k něčemu takovýmu, jako je běh, už nikdy nehodlám vracet.

A je mi úplně jedno, že mi celej tenhle módní běžeckej vlak kamsi ujede. Já ho totiž dobíhat nebudu!!!

PS: Jo, ale zhubnul jsem. To jak jsem ty dva dny nemohl jíst…

HOVORY H

Doktor Kubelka vstal od stolu a šel zavřít okno. „Zatraceně. Hospoda je tohle výborná. Jen to pole by nemuselo být tak blízko. Sedláci začali rozhazovat mrvu a ten hnůj děsně smrdí. Já tedy chápu, že rozléváním značkových parfémů se vyšších výnosů nedosáhne, ale co je moc - to je moc. Já mám chatu hned vedle toho velkýho pole, co patří Kudláčkovi, kterej bydlí na návsi. Ten má hnůj tedy echt smradlavej.“

„Tak co vám tam vlastně smrdí? Hnůj nebo mrva?“ zeptal se inženýr Homola, takto chatař z téže vesnice. „Starej Janeba hnojí na druhém konci pěkně uleženým hnojem. Smrdí skutečně příšerně, ale tuhle mi prodal dvě kolečka a řeknu vám, že po takovém hnoji budu mít brambory jako melouny.“

„Hnůj a mrva je to samý, ne?! Tak je fuk, co mi smrdí, nemyslíte?“ pokrčil rameny Kubelka a sedl si, „jedno jako druhý. Puch je to na padnutí. Kór v tomhle hicu.“ 

„Ale to se pletete, pane kolego!“ řekl inženýr Homola a významně vztyčil prst. „Hnůj a mrva nejsou jedno a totéž! V základu tedy ano, a smrdí vlastně stejně, ale nelze je zaměňovat. Mrva je směsí tuhých a tekutých výkalů hospodářských zvířat a podestýlky. Ta může být různá. Kupříkladu sláma. Ta je nejčastější. Dále lze použít i piliny nebo pazdeří.“

„Pazdeří?!“ zarazil ho Kubelka. „Co to vůbec je?“

„Netuším,“ přiznal se bez okolků Homola. „Ale mluvili o něm nedávno na návsi dva traktoristi. Konečně, nám to může být jedno. Důležité je, že ho lze použít jako podestýlku, která, jak už jsem vám vysvětlil, spolu s výkaly vytvoří mrvu. A nyní pozor! Chlévského hnoje docílíme přeměnou z mrvy tím, že mrvu necháme důkladně uležet, aby prošla procesem mineralizace a humifikace. Zkrátka, aby náležitě vyzrála. Nejlepším hnojem je dle mnoha odborníků právě uleželá mrva z výkalů a podestýlky od skotu. Tedy od hovězího dobytka.

Takový dobře vyzrálý hnůj je, drahý příteli, heterogenní, ale souvislá hmota, v níž stále lze oddělit zbytky steliva od ostatní hmoty. V povrchových vrstvách je nerozložená sláma nebo zbytky podestýlky, pod níž je hnůj hnědočerný, ve spodních vrstvách skládky je hnůj nazelenalý, černající ve styku se vzduchem. Hnůj, stejně jako mrva, zřetelně páchne, a teď pozor, amoniakem. Tedy to, co nám oběma jaksi nevoní, není ani mrva nebo tedy hnůj, ale právě onen amoniak.“

„No to tedy!“ uznale kývl hlavou doktor Kubelka. „Vy máte na inženýra ekonomie vzácné znalosti.“

„Ale tak nepřehánějte. Zase tolik toho nevím. S místními rolníky bych jen těžko mohl soupeřit v nějakém vědomostním kvízu.“

„Kdepak. Komu čest, tomu čest,“ usmál se doktor a podíval se na hodinky. „Už bude půl osmé. Půjdu domů na večeři.“

„Nepovídejte. To nám to zase pěkně uteklo,“ řekl Inženýr a mávl na hostinského. „Pane Jarku. Zaplatíme a půjdeme.“

Jen co oba pánové opustili hostinec, otevřely se dveře a dovnitř vešli sedláci Kudláček s Janebou.

„Nazdar Jarouši!“ řekl Janeba a hodil rádiovku na věšák. „Dvě studený sem. Dneska jsme se nadřeli jako kulaci v lágru. Tak ať to spláchneme.“

„Má recht, Lojza,“ přidal se Kudláček. „Hnojení není žádná prča. Mám žížu, že bych se o ní moh opřít.“

„Jó, hele, Jardo, viděli jsme u rybníka ty dva študovaný velkostatkáře,“ zasmál se Janeba. „Byli tady?“

„Jó, byli,“ kývl hlavou hostinský, dotočil oba půllitry a nesl je ke stolu. „Zase vedli hovory.“

„Tak někdy se vod nich člověk dozví i něco zajímavýho,“ řekl Kudláček a napil se. Otřel si knírek a pokračoval: „A co dneska? Přišli jsme o něco zajímavýho?“

Hostinský Jarda udělal na lístek dvě čárky, zastrčil tužku za ucho, podrbal se na nose a pak mávl rukou. „Dneska? Ani ne, kluci. Dneska to vlastně byly takový hovory há. Študovaný to sice bylo, ale skoro pořád  mluvili jen o hovně…“

KONEC