E-Book Hřbitov prasátek. Druhé opravené vydání

Knihu Hřbitov prasátek můžete stáhnout ZDE

Nakladatelství E-Bohém

Tištěnou knihu můžete objednat zde

Dopis od tetičky

Povídka získala druhé místo v kategorii dospělých v literární soutěži V srdci Děčína, Děčín v srdci. Téma bylo Ztracené dopisy.

„Tak co to bude, Míro? Zase gulášek jako obvykle?!“ zeptal se hostinský, když pan Krejsa vešel do hospody.

„Kdepak, Josef. Dneska si guláš nedám,“ řekl Krejsa a posadil se ke stolu štamgastů, kde už na něj čekali kamarádi. „Dneska mi přihraj jenom pivečko, abych spláchnul tu husu!“

„Ty jsi měl husu?“ řekl průvodčí Novák a zavrtěl hlavou. „Copak, že to? Tvoje stará zase začala vařit? Vždyť jsi říkal, že toho nechala od doby, kdy váš mladej odešel bydlet do svýho. Pro vás dva se to prej nevyplatí a chodíte s ešusama do tý školní jídelny.“

„To je pravda,“ zašklebil se Krejsa a plácl se po pupku, „jenže moje zlatá tetička mi poslala dopis, že dneska přijede na návštěvu, tak se Máňa rozhodla, že bude husa se zelíčkem a knedlíkama.“

„Tak takovou návštěvu bych si taky nechal líbit,“ řekl pan Flígl a zapálil si doutník. „Jenže já mám smůlu. Za prvý žiju sám, a za druhý, moje tetičky jsou dávno na pravdě Bóží.“

„Holt mám kliku,“ řekl Krejsa a zálibně si prohlédl orosenou sklenici, kterou před něj postavil vrchní. Potom sklenici zdvihl a než se napil, řekl: „Tak na mojí zlatou tetu, pánové. Se vsadím, že větší ježibabu jste v životě neviděli!“

Osazenstvo stolu se na Krejsu zaraženě podívalo. „Co to plácáš? Buď je zlatá nebo ježibaba. Obojí najednou je trochu divný,“ zavrtěl hlavou pan Kulich.

„Všechno je možný,“ řekl Krejsa a otřel si pěnu z kníru. „To si nechte vyprávět, panstvo. Jsou to dva dny, co jsem otevřel schránku a z ní na mě vypadl dopis. Tak ho doma otevřu a nevěřím vlastním očím. Píše teta Růžena, kterou nemůžu ani cejtit, že se na nás přijede čtrnáctýho března podívat. Kdybych byl teda tak hodnej a počkal na ní s autem u nádraží. To ona se takhle vždycky někam pozve, nezajímá jí, jestli na ní máte čas a pak jí tejden nedostanete pryč. Ví, že jí málokdo odmítne, jelikož se po ní má dědit. Kdyby to bylo jenom na mně, tak jí nechám s těma kuframa čekat na nádraží třeba do soudnýho dne, ale znáte Máňu. Pro korunu by si nechala vrtat koleno. Taky hned začala o tom, jak rodina důležitá a chudák tetička je furt sama a kdesi cosi. Pak šla a koupila husu, protože to je nejoblíbenější jídlo tý baby princmetálový a podle mojí ženy se návštěva musí uctít, i kdyby byla nevím jak protivná.“
Pan Krejsa se napil, postavil půllitr na stůl a zdvihl prst. „A teď to nejlepší. Dneska, ve tři hodiny, stojím na peróně, čekám na vlak z Děčína, žvejkám sirku, a když to přijelo, koukám ze kterejch dveří vykoukne hlava v kloboučku s umělejma kytkama. Pánové, teď se podržte, já čekal marně. Teta nikde. Můžu vám říct, že se to ve mně pralo. Na jednu stranu radost, že nedorazila, ale na druhou jsem se trochu bál, co tomu řekne Máňa, až zjistí, že husu kupovala zbytečně.“

„A zkusil jsi tetě zavolat, proč nedorazila?“ zeptal se pan Flígl. „Já bych to tak udělal.“

„Teta nemá ani pevnou linku, natož pak mobil,“ řekl Krejsa. „Je staromilec a posílá jen dopisy. No, ale nakonec jsem zavolal. Brnknul jsem příbuznejm do Děčína, jestli náhodou nevědí, co s ní je. To vám bylo divení! Řekli mi, že teta o mně před rokem prohlásila, že jsem hulvát, nikdy mě už nechce vidět a navždy mě škrtá ze seznamu příbuznejch.“

„Není ona tak trochu, to?!“ řekl pan Flígl a naznačil u čela kolečko. „Proč ti teda posílala dopis, že přijede?“

„Taky mě to napadlo,“ řekl pan Krejsa. „Vytáhnu dopis, prohlídnu si ho pořádně a bác ho! Já si nevšiml, že je tam rok starý razítko! Pánové! Celej jeden rok se ten dopis toulal po světě, než dorazil do schránky. Teta na mě čekala čtrnáctýho března, ale loňskýho roku! A když se nedočkala, evidentně se urazila a odjela zase domů.“

„A pak, že je na dráze bordel,“ ušklíbl se průvodčí Novák. „Měl by sis jít stěžovat!“

„A proč bych si stěžoval, když jsem na tom vydělal?!“ řekl Krejsa, upil z piva a pohladil si břicho. „Máně jsem neřekl, co mi sdělilo příbuzenstvo. Nechal jsem jí při tom, že o ní nic neví a teta se na nás prostě vybodla a neuráčila se dorazit. To jí tak namíchlo, že tetu na fleku proklela a už s ní nechce nic mít. Takže shrnuto. Teta nechce vidět nás. Máňa nechce vidět tetu a já jsem dneska sežral celou husu! Pánové, není nad takovej ztracenej dopis!!!“

KONEC

Číslo světové úrovně!

Doznělo víření bubnů a kat pokynul svým pacholkům, aby přivedli odsouzenou. Ti uchopili bledou a vyděšenou ženu a vlekli jí ke gilotině. Přivázali jí k prknu, které se vzápětí sklopilo, a ženin krk se ocitl v objetí dřevěného límce.

Kat v rudé kápi zkontroloval, zda je vše připraveno a pak si stoupl k páce, přičemž zlověstným hlasem řekl:  „Byla jste shledána vinnou. Nechť je tedy spravedlnost vykonána!“ Kat zatáhl za páku a čepel nože dopadla na krk nebohé ženy. Hlava se zaduněním odpadla do koše, odkud jí kat vytáhl a ukázal tiše přihlížejícímu publiku.

Potom pacholci shodili ženino tělo z prkna a vložili je do rakve. Jeden z pacholků převzal z katových rukou hlavu a položil jí do rakve k tělu.

 „Tak se stane každému, kdo poruší zákon v tomto království!“ řekl kat a ukázal na otevřenou rakev. „Hle! Vražednice byla potrestána, neboť vina nesmí zůstat bez trestu!“

Ovšem jen co domluvil, oči všech přítomných se rozšířily hrůzou. Oběť v rakvi se pohnula, vzala svou hlavu do rukou a nasadila si jí na krk.

„Jsem bez viny a zvu vás na Boží soud, moji kati i soudci, kteří jste mne na tuto hanebnou smrt poslali!“ řekla žena a pomalu vstala z truhly. Popošla na kraj pódia a uklonila se. „Kdo jest spravedlivý, toho ani smrt nepřemůže!“

„Rozsviťte,“ ozvalo se po chvilce ticha z publika, „to už je asi všechno!“

„A co byste ještě chtěl?!“ řekl muž v katovské kukle a stoupl si vedle ženy. „Ufiknu jí před vašima očima hlavu, ženská obživne a pobíhá tady jako čamrda. To je vám málo?!“

V divadelním sále se rozsvítilo a v první řadě před pódiem se zvedl ze sedadla stařičký muž v černém fraku. „Mistře, já netvrdím, že to bylo špatné, bylo to dokonce vynikající, ale chtělo by to ještě dopilovat. Ten konec se mi nějak nezdá. Naše Divadlo Magie si potrpí na dokonalá vystoupení.“

Kat si sejmul kápi a uhladil si rozcuchané vlasy. „Podívejte, pane řediteli, já netvrdím, že je tohle číslo dokonale připravený, ale mně šlo spíš o to, abych vám dokázal, že to jde jaksi technicky. Pro provedení před platícím publikem připravuji ještě světelné a pyrotechnické efekty.“

„No já teda nevím,“ řekl černovlasý mladík, který seděl hned vedle ředitele „Přijde mi to docela nechutný, pane Novák. Nemyslíte si, že se lidem bude spíš dělat zle, než aby vám za tohle tleskali?“

Kat se na pódiu ušklíbl. „Až se jednou se svým uměním dostanete tam kam já, drahý kolego Majere, tak mi něco vykládejte o potlesku! Pokud je mi známo, dokážete tak akorát pár kouzel s balíčkem karet.“

„Ale na rozdíl od vás jsem už byl i v televizi,“ odsekl mladík a mávl rukou. „A při mém vystoupení rozhodně nemusí být pod sedadly pytlíky na zvracení.“

„Ale no tak, pánové, přeci se mi tu nebudete hádat, kdo je lepší! Každý z vás má své,“ řekl ředitel divadla a podíval se na popravenou a obživlou ženu. „Doufám, že jste v pořádku, slečno?!“

„Ale jó,“ odpověděla žena a zakývala hlavou. „ Už to máme několikrát odzkoušený. Poprvý to bylo nepříjemný, ale už jsem si zvykla.“

„To jsem rád,“ usmál se ředitel a vystoupil po schůdcích na pódium.„Mohu?!“ zeptal se a podíval se na mistra Nováka, představujícího kata. „Rád bych si ten řez prohlédl zblízka.“

„Jak je libo,“ řekl Novák a kývl na svou asistentku. „Ukaž se mu, Maruno.“

Slečna Marie se naklonila k řediteli a ten si nasadil brýle. „Vážně zajímavé,“ řekl, když si prohlédl její krk. „Vypadá to realisticky.“

„To bych řekl,“ pravil pyšně mistr Novák. „Jsem rozhodně první, komu se to povedlo! Je to číslo světovýho formátu!“

„To bezesporu,“ řekl ředitel a sundal brýle. „Mám nějaké informace, že v Las Vegas se o něco podobného před rokem pokusil David Coperfield a nedopadlo to dobře. Proto jsem tak dlouho váhal, než jsem souhlasil s touto ukázkou.“

„Máte pravdu,“ řekl Novák a pokrčil rameny. „Vím o tom. Co jsem slyšel, tak se mu dařila jen ta první část s popravou. Oživení už nedokázal. Právě proto s tím nikdy nevystoupil veřejně.“

„Ale to jste mi neřekl, pane Novák!“ vyjekla slečna Marie a poněkud zbledla. „To bych do toho nešla!“

„Ale klid,“ řekl mistr Novák. „Na tobě jsem to vyzkoušel až po tom, co jsem udělal fůru pokusů u mě v laboratoři.“

„Jo, aha. Takže to vysvětluje, proč jsme měli měsíc k obědu jenom králíky,“ zavrčela slečna Marie a promnula si krk. „Ještě byste mohl něco vymyslet, aby to tak dlouho nesvědilo.“

„Za tu trochu svědění ta sláva snad stojí, ne?!“ řekl Novák a mávl rukou na asistenty. „Běžte teď s Marunou ven. My si tady s panem ředitelem musíme něco důležitýho projednat“

Když oba asistenti s Marií odešli, podíval se Novák na ředitele a řekl: „Tedy jak, pane řediteli?! Berete, nebo ne? Já myslím, že to bude trhák a budete mít týden co týden narváno.“

Ředitel se zamyslel a pak se otočil do hlediště. „Váš názor, pane Majere? Jste spolumajitel divadla.“

Mladík v hledišti pokrčil rameny. „Svůj názor jsem už řekl. Podle mě je ta za čárou, ale vy jste tu šéf, takže máte hlavní slovo. Mě by hlavně zajímalo, pane Novák, jakou k tomu číslu máte legendu.“

„Legendu?!“ řekl Novák a podrbal se na hlavě. „Tu ještě musím vymyslet.“

„Vy jí ještě nemáte?!“ zakroutil hlavou ředitel a dodal: „Ale to je vážný problém. Bez ní nelze takové vystoupení uskutečnit! Obzvlášť číslo tohoto rázu, kdy je vlastně všechno vidět. Nepoužíváte ani zástěnu, za kterou by došlo k opětovnému připojení hlavy.“

„V tom to právě je,“ opáčil Novák. „Oživení je hlavní trumf a tahák! Proč to maskovat.“

„Takové zmrtvýchvstání je spíš malér, než tahák!“ ozval se Majer a poklepal si na čelo. „Jak to hodláte vysvětlovat?“

„No nijak, copak někdy naše kouzla vysvětlujeme?“ řekl Novák. „Co je komu po tom?“

„Drahý příteli,“ řekl pomalu ředitel, „ke každému kouzlu musí existovat nějaké rozumné vysvětlení. To je naše letitá zásada!“

„Přesně tak,“ řekl Majer a jedovatě se usmál. „Nebo si snad myslíte, že můžete lidem jen tak a beze všeho, vykládat, že jste objevil v nějaké staré knize návod na elixír, kterým lze oživit mrtvolu?!“

„Kolega Majer má pravdu,“ řekl ředitel a pokrčil rameny. „Lidstvo je zvídavé a kde kdo bude chtít vědět, jaký je v tom trik. Musíte pro své číslo najít nějaké technické řešení, které se jednoho dne objeví a vy je tak uklidníte. Děláme to tak přeci od nepaměti. Provádět nevysvětlitelná kouzla není dobrá věc!“

„To já přece všechno vím. Nekouzlím poprvé,“ vzdychl Novák. „Původně jsem myslel, že bych tu zástěnu použil, ale nebylo by to ono. A já bych už konečně rád pořádně prorazil i do světa.“

„No jasně. A budete lidem vykládat, že jste objevil elixír života, kterým oživujete mrtvoly,“ jedovatě řekl Majer a poposedl si. „Nezbláznil jste se takhle náhodou?“

„Já bych tak ostře neformuloval, ale v zásadě s mistrem Majerem souhlasím,“ řekl ředitel a poplácal Nováka po zádech. „Víte co, pane Nováku?! Já vám zatím smlouvu nedám, ale až si vymyslíte nějakou pěknou legendu o svém kouzlu, kterou časem vypustíme do světa, přijďte a plácneme si!“

„Takže nic?!“ zeptal se Novák a vzteky se hryzl do rtů. „To si myslíte, že jste jediná scéna, kde bych mohl vystoupit?“ Ukázal na gilotinu. „Až jim tohle předvedu v Londýně, urvou mi ruce!“

„Ale no tak, příteli,“ pokusil se o smířlivý tón ředitel, „copak jsem vás vyloženě odmítl? Jen chci, abyste se podřídil pravidlům našeho magického cechu, které jasně praví, že žádný kouzelník nesmí svou činností ohrozit své kolegy.“

„Ty vaše zastaralý pravidla,“ řekl Novák a odplivl si. „Víte, kam si je můžete strčit?! Je jiná doba! Vy starci nám všechno kazíte! Já vážně nechápu, proč bych měl takový úžasný kouzlo kazit nějakou zástěnou a vymýšlením pitomostí o tom, jak sekám hlavu figuríně, nebo co si jako představujete, že by se o tomhle čísle mělo jednou objevit někde v televizi nebo novinách.“

„Trochu to přeháníte, Nováku!“ vykřikl Majer a vyskočil ze sedačky. „Jak to mluvíte s mistrem nad mistry?! Dejte si pozor, abychom s vámi pořádně nezatočili!“

„Uklidněte se, chlapče,“ usmál se na Majera ředitel. „On je pan Novák sice hodně ctižádostivý člověk a poněkud nedočkavý slávy, ale jistě bude rozumný, takže se s ním dohodneme a on nám nebude dělat žádné problémy.“

„Nedohodnete,“ ucedil Novák. „Končím jednání. Já si budu vystupovat klidně sám a bez nějakých pitomých legend.“

  „Moment,“ ostře řekl ředitel a výraz jeho tváře ztvrdl. „To myslíte vážně? Chápete, že vám to nemohu dovolit?! Tady končí legrace, Nováku!“

„S touhle peckou se prosadím všude. A jestli si myslíte, že zavoláte těm vašim kamarádíčkům do ostatních agentur, aby mě neangažovali, tak prosím! Klidně! Já budu vystupovat třeba na náměstích! S tím nic neuděláte ani vy!“ řekl Novák a zlostně blýskl očima po řediteli a Majerovi. Pak mávl rukou, a vykročil do zákulisí, přičemž si ještě zabručel pod vousy: „Vy dva amatéři! Kulový umíte a budete to kazit ostatním…“

„Já to slyšel, pane Novák!“ mrazivě řekl ředitel a kývl na Majera. „Ukažte mu, co jsem vás naučil!“

Novák se zastavil, otočil se a s úšklebkem řekl: „Copak? Mladej vytáhne eso z rukávu, nebo snad králíka z klobouku?!“

„Králíka?!“ řekl Majer a zasmál se. „Tak proč ne v králíka?!“ Potom ukázal prstem na Nováka a cosi zamumlal.

„Kašpare,“ řekl Novák a chtěl jít dál, jenže se mu podlomily nohy. „Co to k sakru je?!“ stačil si ještě pomyslet, než dopadl na všechny čtyři a zastříhal ušima.

„Je ho škoda,“ vzdychl ředitel, když Majer odnesl králíka do zákulisí. „Byl to vynikající čaroděj. Já takového nepamatuji!“

„Snad byste ho nelitoval, mistře?!“ řekl Majer. „Neměl úctu ani k vám, ani k tradicím a pravidlům. Kdybyste ho nechal jít, mohl nám nadělat spoustu malérů.“

„Já vím, ale i tak je mi ho krapet líto,“ řekl ředitel a podíval se na gilotinu. „Vždyť on je první, kdo po pětistech letech nalezl způsob, jak přivést k životu člověka se smrtelným zraněním. To jsem nedokázal ani já! Kdo ví, kdy se to zase někomu povede? Mně se sice povedlo objevit elixír prodlužující lidský život téměř do nekonečna, což není špatné, ale vystupovat s tím nelze. Je škoda, že ačkoliv máme nyní takové tolerantní století, stejně nesmíme nikomu mimo naše tajné společenství říct, že kouzla skutečně existují a musíme si vymýšlet ty hrozné kraviny o tricích, abychom ukojili lidskou zvědavost. Jeden totiž nikdy neví, jestli by zase někoho náhodou nenapadlo zapalovat pod námi hranice…“

„No a co oni?“ Majer pohodil hlavou ke dveřím. „Ti jeho asistenti. Co s nimi? Myslíte, že věděli, jak to dělal?“

„Málem bych na ně zapomněl,“ řekl ředitel a zamyšleně si přejel rukou po bílých vlasech. „Rozhodně jim zaklínadlo neprozradil, na to byl určitě příliš opatrný a navíc i ješitný, ale do našich věcí jsou jistě částečně zasvěcení a mohlo by je napadnout někde žvanit.“

„Takže?!“ zeptal se Majer.

„Nic se nedá dělat,“ povzdychl si ředitel a dodal: „V králíkárně je určitě ještě místa dost.“

„Jak si přejete, mistře Houdini,“ řekl Majer a opět začal cosi mumlat…

Konec

Husákovy děti aneb Mistrovství světa ve lhaní - Ebook

Husákovy děti aneb Mistrovství světa ve lhaní

Tištěnou knihu můžete objednat zde