Dopis od tetičky

Povídka získala druhé místo v kategorii dospělých v literární soutěži V srdci Děčína, Děčín v srdci. Téma bylo Ztracené dopisy.

„Tak co to bude, Míro? Zase gulášek jako obvykle?!“ zeptal se hostinský, když pan Krejsa vešel do hospody.

„Kdepak, Josef. Dneska si guláš nedám,“ řekl Krejsa a posadil se ke stolu štamgastů, kde už na něj čekali kamarádi. „Dneska mi přihraj jenom pivečko, abych spláchnul tu husu!“

„Ty jsi měl husu?“ řekl průvodčí Novák a zavrtěl hlavou. „Copak, že to? Tvoje stará zase začala vařit? Vždyť jsi říkal, že toho nechala od doby, kdy váš mladej odešel bydlet do svýho. Pro vás dva se to prej nevyplatí a chodíte s ešusama do tý školní jídelny.“

„To je pravda,“ zašklebil se Krejsa a plácl se po pupku, „jenže moje zlatá tetička mi poslala dopis, že dneska přijede na návštěvu, tak se Máňa rozhodla, že bude husa se zelíčkem a knedlíkama.“

„Tak takovou návštěvu bych si taky nechal líbit,“ řekl pan Flígl a zapálil si doutník. „Jenže já mám smůlu. Za prvý žiju sám, a za druhý, moje tetičky jsou dávno na pravdě Bóží.“

„Holt mám kliku,“ řekl Krejsa a zálibně si prohlédl orosenou sklenici, kterou před něj postavil vrchní. Potom sklenici zdvihl a než se napil, řekl: „Tak na mojí zlatou tetu, pánové. Se vsadím, že větší ježibabu jste v životě neviděli!“

Osazenstvo stolu se na Krejsu zaraženě podívalo. „Co to plácáš? Buď je zlatá nebo ježibaba. Obojí najednou je trochu divný,“ zavrtěl hlavou pan Kulich.

„Všechno je možný,“ řekl Krejsa a otřel si pěnu z kníru. „To si nechte vyprávět, panstvo. Jsou to dva dny, co jsem otevřel schránku a z ní na mě vypadl dopis. Tak ho doma otevřu a nevěřím vlastním očím. Píše teta Růžena, kterou nemůžu ani cejtit, že se na nás přijede čtrnáctýho března podívat. Kdybych byl teda tak hodnej a počkal na ní s autem u nádraží. To ona se takhle vždycky někam pozve, nezajímá jí, jestli na ní máte čas a pak jí tejden nedostanete pryč. Ví, že jí málokdo odmítne, jelikož se po ní má dědit. Kdyby to bylo jenom na mně, tak jí nechám s těma kuframa čekat na nádraží třeba do soudnýho dne, ale znáte Máňu. Pro korunu by si nechala vrtat koleno. Taky hned začala o tom, jak rodina důležitá a chudák tetička je furt sama a kdesi cosi. Pak šla a koupila husu, protože to je nejoblíbenější jídlo tý baby princmetálový a podle mojí ženy se návštěva musí uctít, i kdyby byla nevím jak protivná.“
Pan Krejsa se napil, postavil půllitr na stůl a zdvihl prst. „A teď to nejlepší. Dneska, ve tři hodiny, stojím na peróně, čekám na vlak z Děčína, žvejkám sirku, a když to přijelo, koukám ze kterejch dveří vykoukne hlava v kloboučku s umělejma kytkama. Pánové, teď se podržte, já čekal marně. Teta nikde. Můžu vám říct, že se to ve mně pralo. Na jednu stranu radost, že nedorazila, ale na druhou jsem se trochu bál, co tomu řekne Máňa, až zjistí, že husu kupovala zbytečně.“

„A zkusil jsi tetě zavolat, proč nedorazila?“ zeptal se pan Flígl. „Já bych to tak udělal.“

„Teta nemá ani pevnou linku, natož pak mobil,“ řekl Krejsa. „Je staromilec a posílá jen dopisy. No, ale nakonec jsem zavolal. Brnknul jsem příbuznejm do Děčína, jestli náhodou nevědí, co s ní je. To vám bylo divení! Řekli mi, že teta o mně před rokem prohlásila, že jsem hulvát, nikdy mě už nechce vidět a navždy mě škrtá ze seznamu příbuznejch.“

„Není ona tak trochu, to?!“ řekl pan Flígl a naznačil u čela kolečko. „Proč ti teda posílala dopis, že přijede?“

„Taky mě to napadlo,“ řekl pan Krejsa. „Vytáhnu dopis, prohlídnu si ho pořádně a bác ho! Já si nevšiml, že je tam rok starý razítko! Pánové! Celej jeden rok se ten dopis toulal po světě, než dorazil do schránky. Teta na mě čekala čtrnáctýho března, ale loňskýho roku! A když se nedočkala, evidentně se urazila a odjela zase domů.“

„A pak, že je na dráze bordel,“ ušklíbl se průvodčí Novák. „Měl by sis jít stěžovat!“

„A proč bych si stěžoval, když jsem na tom vydělal?!“ řekl Krejsa, upil z piva a pohladil si břicho. „Máně jsem neřekl, co mi sdělilo příbuzenstvo. Nechal jsem jí při tom, že o ní nic neví a teta se na nás prostě vybodla a neuráčila se dorazit. To jí tak namíchlo, že tetu na fleku proklela a už s ní nechce nic mít. Takže shrnuto. Teta nechce vidět nás. Máňa nechce vidět tetu a já jsem dneska sežral celou husu! Pánové, není nad takovej ztracenej dopis!!!“

KONEC