Cintáty slavných aneb Co by asi mohli říct

Ano! Toto jsem chtěl dělat! Bohužel jsem se narodil v hnusné kapitalistické společnosti a ta mne dotlačila k tomu, že dělám to, co dělám.

Giani Versace po zhlédnutí kolekce severokorejské konfekce.

Naše poddané milujeme. Jsou pracovití, jako mravenečci. Občas, když je hezky a sledujeme to hemžení, sypeme jim z okna paláce cukr.

Alžběta II. Britská královna

Na závěr svého života chci natočit ještě něco, co jsem nikdy nedělal. Bude to komorní drama! Pouze muž a žena… A možná tak pět, či šest, maximálně však deset tisíc komparsistů. Ale ani o jednoho víc!

Režisér Sergej Bondarčuk

„Mám představu, že to bude něco jako britský klub pro gentlemany. Čaj, doutníky, intelektuální debaty…“

Usáma Bin Ládin při založení Al Kajdy

Prostě tak jednou zkoušíme nový prototyp kombajnu a najednou koukám. Bratr s ním někam letí!

Wilbur Wright o svém bratru Orvillovi.

Ano to je pravda. Na pólu prakticky nic není. Je tam nevlídně. Sníh, led a mráz. Půl roku tma. Musíte překonávat ohromné vzdálenosti, kdy vám každou chvíli hrozí smrt… Ale vy neznáte mou ženu!

Roald Amundsen o tom, proč neustále vyráží za polární kruh.

Já asi vážně neumím malovat. Vždyť čumí jako vejr!

Leonardo da Vinci po dokončení Mony Lisy.

V Sovětském svazu žije ještě mnoho statečných lidí! Jen je třeba je hledat! A vaším úkolem, soudruzi, je tyto lidi najít. Každého takového člověka objevit! Najít, objevit a následně dopravit do Gulagu, nebo popravit!

Josif Stalin k členům GPU

Jen si tak trochu zarybaříme a do večera jsme zpátky.

Kryštof Kolumbus k posádce

Áááá. Hrad Rábí! To se na něj podíváme!

Jan žižka

Původně jsem si vydělával, jako sekáč trávy, ale to byla jen sezónní práce a moc to nevynášelo.

Jan Mydlář

Jako král Francie musím být rozvážný a ani v té nezapeklitější situaci si nemohu dovolit ztratit hlavu!

Ludvík šestnáctý-král Francie

Když jsem byl malý, byl jsem takový zakřiknutý a každý si ze mě střílel. To mě naplnilo vzdorem a odhodláním. No a vidíte, kam až jsem to dotáhnul!

Samuel Colt

A to jste se mi všichni posmívali, když jsem založil pěvecký kroužek!

Prokop Holý po bitvě u Domažlic

Původně jsem chtěl být herec, ale každé mé vystoupení byl jeden velký výbuch. Pak jsem si řekl, proč se nezaměřit na jinou kariéru.

Alfred Nobel

Co říkáte? Že konečně dovezli dlažební kostky na novou silnici?! No tak je zatím složte třeba támhle vedle Sfingy.

Faraon Cheops

Jak jsem zápasil

Víte jak se říká, že kdejaká maličkost může ovlivnit běh světa?! Víte co myslím? Například, někde na ostrově v Tichomoří, mávne motýl křídlama a udělá vánek. Ten vánek probudí jinou breberu a ta vyplašně vyletí. Následně si tý brebery všimne ještěrka a vystartuje po ní. Tý ještěrky se lekne domorodkyně, která zrovna máchá ve škopku sukýnku z palmovýho listí a škopek převrhne na rozpálenej šutrák. Voda se ze šutráku odpaří a vznikne malinkej obláček. Obláček stoupá a stoupá, až se dostane někam nahoru a začne na sebe nabalovat další malinký obláčky. Stane se z něj velkej mrak. Je hnanej větrem a cestou se k němu přidávaj další mraky. Z těch mraků a větrů se udělá hurikán, kterej zdevastuje nějaký město na úplně jiným pobřeží. Tamní pojišťovna musí vyplácet tučný pojistky a zkrachuje z toho. Nakonec si ředitel pojišťovny hodí mašli doma na půdě.

Nejspíš nerozumíte tomu, proč vám to vykládám. No poněvadž něco podobnýho se stalo mně! Na začátku ovšem nebyl motýl, ale docela malá myš.

 Tu myš vyhnala z toaletního vozu artistka Sandra. Pronásledovala jí kolem maringotek a chtěla jí umlátit koštětem. Vyděšená myš v zoufalství vběhla do maringotky našeho zápasníka, Silvestra Frištenskýho. Silvestr je sice chlap jako hora, ale má i svý slabiny. A těma slabinama jsou právě myši. Jak vidí myš, jsou mu svaly na nic. Začne ječet, a pokud je kam, tak i prchat. Jenomže v maringotce nebylo kam prchnout. Chvilku běhal dokolečka a pak se rozhodnul vyskočit na stůl. Bohužel má maringotku na vejšku krapet menší. Výhodně jí totiž koupil od jednoho liliputa z cirkusu Krone. No, a jak vyskočil na stůl, bacil se do hlavy a byl v limbu.

Tím to, ale neskončilo. Našel ho krotitel Wolodijowski. Viděl, jak tam Frištenský leží úplně bez ducha a pomyslel si, že je po něm. Udělalo se mu šoufl a seknul sebou vedle zápasníka.

On je Wolodijowski pořádná nátura a nějaká mrtvola ho hned tak nerozhodí, jenže ho hned napadlo, že bude podezřelej z vraždy. Večír před tím, se totiž v místním krámu pohádal se zápasníkem o poslední láhev vodky. Stála na pultu a šáhli pro ní oba stejně rychle. Drželi jí a nechtěli pustit. Druhou, volnou rukou  šahali pro peněženky. Frištenskej byl rychlejší, protože nosí šrajtofli v zadní kapse džín. Zato Wolodijowski má peníze ve váčku, kterej má uvázanej na pásku pod kozáckým pláštěm. Když flaška připadla zápasníkovi, Wali ve vzteku prohlásil, že Frištenskýho jednou zabije! Do rána se mu to v hlavě rozleželo a šel se Frištenskýmu omluvit a loudit o loka.

Teď stál nad ním v maringotce a uvědomil si, že ho viděli stavěči Miša a Griša, když vcházel dovnitř. Věděl dobře, že jestli se jich policajti zeptaj, tak ho krejt nebudou. Ty dva jsou schopný udat vlastní babičku v Kyjevě, jen aby je nikdo nevyhostil. Proto to Wolodijowského bezvědomí. Bylo mu jasný, že Miša s Grišou klidně odpřisáhnou všechno, co jim policie nadiktuje a ještě se navrch nabídnou, že ho popraví.

Jak sebou Wolodijowski praštil, maringotka se otřásla a z kredence vypadla ta láhev s vodkou. Oba stavěči, jako správní muži východu, naprosto bezpečně vyhodnotili zvuk, který slyšeli. Takhle se kácí tělo a zvoní dopadající flaška vodky! Jen je trochu mátlo pořadí. Oni ty zvuky znaj, z vlastní zkušenosti, v opačným sledu. Miša s Grišou teda neváhali a vběhli do maringotky, aby zachránili, co se dá!

Zachránili toho dost. Flaška se otevřela a vyteklo z ní jen něco málo na podlahu. Jinak celej obsah vytek do jejich hrdel.

Takže následky byly tyto. Pracovní neschopnost hned dvakrát. Rozbitá škeble Frištenskýho plus Wolodijowského nervovej otřes. Proraženej strop a dva totálně ožralí Ukrajinci. A co bylo hlavní – z toho sledu událostí vyplynulo moje neštěstí!

Teď se můžete ptát, jaký že to neštěstí z toho vyplynulo pro mě?! Hned vysvětlím. On se náš principál totiž hrozně rád sází s jinejma principálama. Například jednou se vsadil s ředitelem z Humberta o to, kterej z nich umí líp práskat bičem.

Ředitel Humberta mu džentlmensky dal výhodu první rány. To ovšem netušil, že Bancrotti bičem práskne jeho. Chudák ředitel. Svíjel se na zemi a nemoh pokračovat, takže porota logicky usoudila, že ze soutěže odstupuje a Bancrotti vyhrál.

A znova se můžete ptát, co maj společnýho ty nešťastný příhody a principálova sázecí mánie, se mnou.

Je to jednoduchý. Bancrotti na obecním úřadu narazil na konkurenci. Ředitele z cirku Eden. Oba chtěli zamluvit plac pro cirkus na stejnej termín. Starostovi to bylo celkem jedno. Říkal jim, že klidně dá místo pro oba cirkusy, protože dva nájmy jsou víc než jeden, ale pánové mu vysvětlili, že pokud budou dva cirkusy na jednom místě, tak lidi z tý možnosti volby nejspíš zešílej a nepůjdou ani do jednoho, čímž nebude ani jeden nájem, protože nebude tržba. Starosta jim řek, aby si to teda nějak dohodli mezi sebou. A v ten moment Bancrottiho popadla zase ta jeho posedlost a řek, že to teda rozhodne sázka. Původně navrhoval svůj oblíbenej souboj v práskání bičem, jenže mezi náma světskejma se všechno moc rychle rozkřikne, takže principál Edenu moc dobře věděl, co by ho čekalo. Dal Bancrottimu protinávrh. O to, kterej cirkus bude mít plac ve svý moci, rozhodne zápas ve volným stylu.

Starosta se toho chytnul a nabídnul jim, že zápas se může uskutečnit zejtra u nich v hostinci. O vstupný se pak všichni podělej. Maji prej dokonce ring. Zbyl jim od doby, kdy byl ve vsi boxerskej klub, kterej musel skončit, protože jeho jediným členem byl pan farář, kterej k zápasům nastupoval s krédem, že je třeba vždycky nastavit i druhou tvář, což v boxu není zrovna dobrej styl.

Náš principál návrh hned přijal. Byl si jistej tím, že Frištenskej nemůže prohrát. Tak slovo dalo slovo a plácli si. Jenomže to vůbec netušil, co všechno se mezi tím odehrálo v pojízdným domově našeho siláka. Kdyby to věděl, tak by se asi nesázel a kdybych jen trošku tušil já, co z toho vzejde, tak bych neváhal a pádil někam do lesů, kde bych  v jeskyni čekal, až se to všechno přežene a neseděl bych jako buchta na pekáči u sebe doma.

Bancrotti byl z toho nemilýho zjištění dost rozladěnej. Chodil kolem vozů a kopal do všeho, co mu přišlo do cesty. Nejdřív nakopnul kýbl. Pak postament a nakonec jsem se mu nachomejtnul do jeho destrukční cesty i já! Když mě s gustem nabral botou do zadku, chtěl jít ničit něco dalšího, ale pak se zarazil a podíval se na mě a řek, že to by snad šlo.

Já trouba měl hned zmizet a ne se ptát, co by jako šlo?!

Principál mě vzal kolem ramen a pověděl mi o svý sázce. Vyprávěl mi, jak je to pro nás důležitý, abysme měli plac pro sebe, protože, jestli nebudem hrát, přijdem na buben, jelikož je krize a návštěvy jsou nevalný.

Snažil jsem se mu vysvětlit, že krize nás pronásleduje už dlouho. Alespoň já nepamatuju, kdy by nějaká nebyla, že mu můžu ukázat svý vejplatní pásky několik let nazpátek, ale Bancrotti si trval na svým. Jsem prej jedinej, kdo může jít zápasit. Vyhlášení bijci jsou momentálně neschopný, Miša s Grišou budou mít pořádnou kocovinu a nikoho z artistů nehodlá postavit do ringu, protože pokud by je zápasník z Edenu zmasakroval, tak by nemohli vystupovat. Oproti tomu já prej jsem na nějakej ten kopanec zvyklej a mojí nepřítomnost v programu může nahradit šimpanzem v kostýmu.

Co jsem moh dělat?! Hádat se? Taky jsem se hádal. Ba dokonce i toho šimpanze jsem místo sebe navrhnul, ale bylo mi řečeno, že šimpanz je vzácnej tvor na vysokým vývojovým stupni, takže do do něj nenechá mlátit.

Bylo rozhodnuto. V zápase cirkusů, Inferno versus Eden, jsem byl za zástupce Inferna vybranej já.

Tak tohle je to moje neštěstí, za který mohla jedna malá myš.

***

Zápas se měl uskutečnit druhej den, takže jsem měl jenom několik hodin na to, abych se na ty jatka připravil. Usoudil jsem, že by bylo záhodno přečíst si alespoň nějakou příručku, která by mi napověděla, jak se správně nasazujou ty chvaty a hmaty, o kterejch občas čítávám v novinách, když študuju sloupky v černý kronice. 

Navštívil jsem proto našeho práce neschopnýho zápasníka Frištenskýho, jestli nějakou příručku nemá.

Frištenskej ležel s ovázanou hlavou na otomanu a na můj dotaz, jestli má pro mě nějakou literaturu, která by mi mohla pomoct, ukázal na skříň a řek, že v ní najdu to, co potřebuju.

Byl jsem lehce překvapenej, když jsem otevřel dvířka a ve skříni jsem našel jenom Velkou knihu o batikování triček a Domácího lékaře. Ptal jsem se ho, jestli se nesplet, ale Frištenský jenom mávnul rukou a odvětil, že si mám vzít toho Domácího lékaře, protože za několik hodin se nikdy nenaučím zápasit. Jediná rada, kterou mi může dát, je ta, abych soupeře překvapil a hned mu nasadil kravatu. Pak budu mít možná šanci.

Musím říct, že jsem byl poněkud zklamanej. Copak o překvapení. Zápasníka z Edenu překvapí už jenom to, že nastoupím do ringu já, ale kde mám, proboha živýho, vzít teď nějakou kravatu?! Já mám jenom motýlky!

Vzal jsem knížku a šel zpátky do maringotky. Tam mě čekalo překvapení. U dveří stálo trio artistek a usedavě štkalo. Říkaly, že mi přinesly večeři, protože na ní mám nárok. Udělaly mi prej krvavej biftek a k němu nakládačky.

Docela mě dojalo, že mě tak litujou, a začal jsem je uklidňovat, že snad nebude tak zle. Když všechny tři vyprskly, uvědomil jsem si, že to štkaní bylo ve skutečnosti jenom potlačovanej smích a vyhodil jsem je. Ovšem biftek jsem si nechal. Jednou jsem totiž četl nějakou povídku od Jacka Londýna, a tam se psalo, jak si jeden boxer nemoh dopřát před zápasem biftek a tak prohrál. Já jsem teda předpokládal, že dostanu nakládačku i s biftekem, ale nešť! Lepší dostat po hubě s plným žaludkem, než na lačno.

Když jsem spořádal večeři, šel jsem si dáchnout. Však se říká, že je ráno moudřejší večera a kdo ví, jak bude ráno. Třeba si to ještě  principál rozmyslí.

***

Ráno mnou zacloumal Bancrotti, kterej měl v očích bojový nadšení a v ruce zápasnickej trikot. To mi došlo, že některý rána můžou bejt mnohem horší než večery.

Chtěl jsem se nasnídat a vyčistit si zuby, ale principál to odbyl tvrzením, abych do sebe nic necpal, jelikož bych to moh při zápase snadno vyhodit a čištění zubů mu prej v mým případě, už připadá jako zbytečnost. Bejt mnou, tak je prej rád, že v budoucnu ušetří za kartáček.

Vyšli jsme ven a před maringotkou stál celej ansábl, kterej mi mával pěstma, a některý jedinci mě dokonce povzbuzovali slovama: „Jestli nevyhraješ, tak uvidíš!“ To mi dodalo odvahu a pocejtil jsem zvláštní pocit. Takovou tu náladu, jako mívaj vojáci, který věděj, že nemůžou vyhrát, ale jdou do toho. Například Moravani na Bílý hoře. Dokázali tam úplný prd, ale lidi je za to dodneška obdivujou!

V tu chvíli jsem se cejtil skoro jako ten gladiól Spartakus, kterýho jsem jednou viděl ve filmu. Ve dveřích jsem se v tom proužkovaným trikotu hrděl postavil, a vzpomněl jsem si na slavnou větu, kterou gladiólové říkávali před vstupem do arény. Zařval jsem: „Tuti fruti te salámtant!“ a odkráčel jsem, úžasem naprosto oněmělým davem, vstříc kulturnímu hostinci, ve kterým se měl uskutečnit zápas.

V hostinci byl už v sále připravenej ring. Místní obyvatelstvo sedělo kolem a těšilo se na vystoupení. Bancrotti dal starostovi cédečko s hudbou, která má hrát při mým příchodu k ringu a starosta ukázal mně a principálovi, kde máme šatnu. Nebyla z nejčistších, ale na takový vesnický hajzlíky to docela ušlo.

 Principál mi dal čichnout čpavku a hned jak mě vzkřísil a postavil, přehodil mi přes ramena župan a po jeho slovech: „Jdem na to, borče,“ jsme za zvuku Pochodu padlých revolucionářů, nakráčeli do setmělýho sálu, kterej byl ozářnej jenom prskavkou, kterou za mnou nes principál.

Vylezl jsem do ringu a čekal, co bude. Rozsvítilo se a starosta mě představil. Dav šílel… Smíchy!

Za chvilku začala zase hrát hudba a  světlo zhaslo. Ve druhým vchodu se objevila záře ohňostroje a v kouři přicházel průvod artistek, který péřovejma vějířema ovívaly cosi, co mi značně připomínalo nadživotní sochu Golema v saténovém plášti.

Byl to Bruno. Mistr všech vah. Muži si na něj ukazovali a obdivně mručeli. Ženy ze sebe rvaly zástěry a šátky, které pak házely mýmu soupeři k nohám.

Bez mučení se přiznám, že v tu chvíli jsem si už nepřipadal, jako Spartakus, ale spíš jako vola kus.

Zápasník se vyhoupnul ladným skokem do ringu a postavil se do svýho rohu. Pak shodil plášť a ukázal na mě. Přitom rukama naznačoval, jako když utahuje nějaký potrubí, zhruba ve vejšce mýho krku. Bancrotti do mě šťouchnul a řek, abych ho taky trochu vystrašil. To se prej před začátkem dělává. Byl jsem trochu mimo, tak mě nenapadlo nic jinýho, než udělat holubičku, a jsem si jistej, že ho to pěkně vzalo, protože si kecnul ve svém rohu na židličku a zíral na mě s vyvalenejma očima.

Do ringu přišel rozhodčí, takto zdejší farář, a zavolal si nás k sobě. Vysvětlil nám pravidla. Jeho máme oslovovat důstojný pane a jinak pravidla skoro žádný nejsou. Na konci bysme měli mít oba dva oči a nesmíme se kousat do rozkroku. Kdo se bude chtít vzdát, tak plácne rukou o zem.  Ujistil jsem rozhodčího, že já se teda do rozkroku kousat nehodlám a odebral se zpátky na svojí židličku.

 Ringem prošla nějaká paní s cedulí, na který byla jednička, ozval se gong, Bancrotti mi dal herdu do zad a řek: „Do toho Vadime. Za cirkus. Za Inferno!“ a strčil mě do středu zápasiště! Vyrazil jsem na zápasníka z Edenu a zápas začal.

Teda. Jak se to vezme. Zápas začal, ale poněkud jednostranně. Pamatoval jsem na slova, který mi říkal Frištenský. Abych soupeře překvapil, takže jsem se sklonil a chtěl jsem mu hlavou nabourat na solar.

Jenže to jsem netušil, že ta hora svalů je taky mrštná! Zápasník v mžiku uskočil a já přesprintoval přes zápasiště a skrz provazy jsem proletěl do diváků!

Publikum to ocenilo potleskem. Ale když jsem se pokusil vyrvat cep z rukou jednoho sedláka, tak začali pískat a volat, že zbraně nejsou povolený. Tím jsem si diváky poštval proti sobě. Bruno byl jejich miláček už při příchodu a teď ho doslova milovali.

Ve stoje skandovali jeho jméno, protože Bruno využil tý chvilky, kdy jsem nebyl přítomnej a začal předvádět svojí muškulatůru. Několik ženskejch při tom omdlelo a pár chlapů veřejně přísahalo, že od zítřka začnou tahat valníky s hnojem rukama, aby vypadali taky tak.

Není vůbec dobrý mít publikum proti sobě. To je špatný i v manéži, a v ringu je to dvojnásob blbý. Docela to ovlivňuje rozhodčí. Taky na mě sudí hned začal volat, abych se vrátil, nebo to odpočítá.

Myslím, že si to mohl klidně odpustit. Já byl v ringu v pár sekundách. Bruno se totiž nahnul nad provazy a tou nadměrnou lopatou, kterou měl místo ruky, si mě za vlasy vytáhnul zpátky do ringu. Potom mě chňapnul za nohy a krk a zvednul nad hlavu. Nejspíš mnou chtěl bacit o podlahu, ale naštěstí se ozval gong, takže mě jenom upustil na zem a šel si oddáchnout na svojí židličku. Bancrotti vylez za mnou a odvlek mě do rohu, kde mi do ksichtu vychrstnul kýbl vody.

„Tak jak? Jsi dobrej?“ ptal se zatímco, mi mával před obličejem ručníkem.

„Vidíte sám, šéfe, ne?! Vypadá to snad, že bych vyhrával? Ještě, že se ozval gong. Kdyby mnou fláknul o zem, tak jsem vejpůl. Hele. Principále. Neodpískáme to?! Nikdo nemůže říct, že to bylo bez boje. I slepej vidí, že tohle nikdy nemůžu vyhrát. Ve druhým kole prostě zaplácám na zem a bude to.“

Bancrotti mě ručníkem fláknul po hubě: „Na to ani nemysli. Ještě musíš vydržet. Hlavně v klidu. Piánko. Mysli na to, že každej má svojí cenu… Chceš čpavek?“

„Já zatím vidím jenom to, že pro vás žádnou cenu nemám,“ odseknul jsem mu a zahodil lahvičku s čpavkem. „Jednoho tady mlátěj a ještě k tomu čuchat to svinstvo. Proč já nemám čaj, jako on?“ ukázal jsem do druhýho rohu, kde sekundant právě sklízel porcelánovej servis a utíral Brunovi pusu ubrouskem.

„Toho si vůbec nevšímej. Luxus není vždycky všechno. Občas je to i na škodu,“ řek principál a zamnul si ruce.

„To nějak nechápu, šéfe,“ divil jsem se, ale zazněl gong a začalo druhý kolo. A já musel zase do tý jámy lvový.

Bruno se zved ze židle a šel si pro mě. Já taky na nic nečekal. Vyskočil jsem a vzhledem k tomu, že jsem už byl poučenej z prvního kola, tak mě napadlo, že místo čelního útoku to zkusím jinak. Útěk může bejt taky docela dobrá taktika!

Kroužili jsme ringem. Já vpředu a Bruno s rozpaženejma rukama za mnou. Skoro tři minuty mi to vycházelo. Dokonce jsem začal přemejšlet, že takhle bych ho moh i uhnat, ale pak soupeř najednou přehodnotil taktiku a změnil směr. V tomhle jsem Brunovu inteligenci dost podcenil.

No, řeknu vám, že nabourat v plný rychlosti do žulovýho pomníku, není žádná sranda! Prásknul jsem sebou na zem, až podlaha zaduněla. Publikum propadlo vášním a začalo zápasníka navádět, aby mě dorazil.

Bruno byl v tomhle směru nejspíš dobrák od kosti a chystal se jejich přání vyslyšet. Vylez na sloupek v rohu ringu a připravoval se ke skoku. Zavřel jsem oči a čekal tu ránu.

Ozval se strašnej třesk, až mi zvonilo v uších. V prvním momentu jsem byl překvapenej, že to ani nebolelo, ale pak mi došlo, že to byl naštěstí jenom úder do gongu a skončilo druhý kolo.

Otevřel jsem oči a uviděl zklamanýho Bruna, jak slejzá ze sloupku. Diváctvo nespokojeně mručelo a  prvních řadách odhodili igelit, kterým se před tím zakryli, aby jim moje pozůstatky nezašpinily sváteční obleky. Dobelhal jsem se do svýho rohu a slyšel principála, jak nadšeně huláká, že takhle by to snad šlo.

„Nešlo, šéfe. Není tak blbej, jak jsem si myslel. Viděl jste, jak má rafinovaný myšlení?! Prokouknul mojí novou taktiku. Nejspíš se teď postaví doprostřed a já bych se kolem něj uběhal!“

Bancrotti mi otřel pot a pak mi ten ručník vyždímal na hlavu: „To tě osvěží… Asi máš pravdu. Zkus teď něco jinýho. Hlavně se ho neboj. Já o něm mám zjištěný, že se v prvních třech kolech jenom předvádí. Opravdu začíná zápasit, až tak ve čtvrtým. Takže jestli se nevzdáš teď ve třetím kole, tak to dopadne dobře. To by v tom byl čert, aby se to nepovedlo!“

„Tak moment. To znamená, že doteď si se mnou jenom hrál? A ještě si bude jedno kolo hrát a pak mě rozcupuje?! Já se vážně vzdám. Prohraju tak jako tak. Aspoň nebudu na maděru. No prosím. Už zas lemtá ten čaj. Vždyť není ani zpocenej. Ten má ještě sil jak orangutan po soustředění ve středisku vrcholovýho sportu!“

„Kolikrát ti mám říkat, aby sis ho o přestávce nevšímal. Tak pije čaj. A co má bejt?!“ řek Bancrotti a zase si zamnul ruce jako v tý první pauze. „Prostě vydrž ještě tohle kolo a pak…“

„A pak mě může klidně zabít ne?! Vy se na to snad těšíte řediteli,“ vzdychnul jsem a postavil se, protože časoměřič bouchnul do gongu a důstojný pan rozhodčí nám ukazoval, abysme  se šli mordovat.

Došel jsem do středu a koukal, že Bruno se zvedá trochu ztěžka. Pomyslel jsem si, že už ho to asi moc nebaví a možná to bude chtít se mnou skoncovat už teď, ve třetím roundu. Chytil jsem rozhodčího za rukáv a řek: „Důstojnej pane. Jestli to se mnou dopadne zle, dejte mi poslední namazání.“

„Myslíš asi pomazání synu? Neboj se. Zaopatřím tě, jak se patří.“

„Pomazánku si nechte. Já bych chtěl, abyste vzal flašku  rumu a než vydechnu naposled, tak mi jí nalil do krku. Prostě bych chtěl bejt před smrtí namazááán,“ volal jsem na něj, zatímco mě Bruno popadnul a odnášel  v podpaží do rohu, kde mě postavil a začal do mě mlátit.

Ocitnout se pod bucharem, ovládaným úderníkem překračujícím plán, by snad bylo příjemnější. Rána za ranou dopadala na moje tělo. Slyšel jsem Bancrottiho řvát, ať vypadnu z toho rohu. Okamžitě jsem byl ve druhým rohu. Ale nevím, jestli to principála potěšilo, protože mě tam hodil Bruno, aby si užili diváci i na druhý straně.

Publikum sborově počítalo bouchance a mně se před očima pomalu začínal promítat celej můj dosavadní život. Nebylo to pěkný pokoukání. Horší film jsem viděl snad jen jednou, když jsem omylem vlezl do kina na festival uzbecký kinematografie.

Jenomže síla bucharu najednou začala povolovat a kdosi v mý hlavě oznámil, že promítání životopisu je přerušený. Když se mi mlha před očima rozplynula, uviděl jsem Bruna, jak tam stojí a přiblble se usmívá. A pak se ozval gong.

Principál mě doved na židli a nadšeně vykládal, že už je to doma. Říkal jsem si, že se nejspíš dočista zbláznil. Anebo že je to se mnou tak špatný. Stejně, jako se utěšujou smrtelně ranění vojáci. Když leží v zákopu voják, kouká,  nohy  má pět metrů od sebe a kamarádi mu říkaj, že to bude dobrý. To doroste. A jak si ještě po válce zatancujou. Jo. Jenomže jemu dá felčar aspoň morfium a pak mu to přijde jako docela dobrá sranda. Já dostával tak akorát rady, abych hned po pauze vstal a šel ho dorazit! A to mi veselý nepřišlo!

„Šéfe. Já už tam nejdu. Fakt ne.“

„Neblázni. Už ho máš. Teď to přijde!“

„No právě. Říkal jste, že si tři kola s odsouzencem jenom hraje. A teď bude čtvrtý. Jestli si doteď jenom hrál, tak co nastane teď?! Urve mi hlavu? Viděl jste ho, jak se usmíval? Je to pro něj zábava.“

„Ale neurve. Prostě teď vstaneš a je to! Jeho úsměv svědčí o tom, že bude hotovo,“ zachechtal se principál.

Gong oznámil čtvrtý kolo a principál mi podtrhnul stoličku. Kecnul jsem si na zem a čekal, kdy Bruno přijde, aby dodělal svojí práci. Ale Bruno nepřicházel. Bruno seděl taky na zemi a chrápal jak medvěd v zimním spánku!

„Okamžitě vstaň! Postav se,“ znělo mi za hlavou. Chytil jsem se provazů a potácel se k rozhodčímu, kterej stál před Brunem a počítal.

Sekundant z Edenu jen rozhodil rukama a řek, že je zřejmě konec. Rozhodčí dopočítal do deseti a chytil mě za ruku, kterou mi zvednul do vejšky. Než jsem sebou seknul, tak jsem ještě slyšel, jak diváci začali překvapeně řvát a ze všech nejvíc řval právě Bancrotti.

***

V nemocnici mi pak principál vyprávěl, že můj odjezd z hostince byl velkolepej. Světla blikala. Siréna houkala. No prostě jak to bejvává, když někoho odvážej sanitkou.

Konečně jsem se taky dozvěděl, proč se mu tak líbilo, když Bruno pil čaj a co měla znamenat ta jeho věta, že každej má svojí cenu.

Odpovědí je to, že úplatnej asistent zápasníka z Edenu, od Bancrottiho převzal úplatek a s ním i sedativum pro slony. Báli se to Brunovi dát najednou, takže mu to dávkoval po troškách v tom čaji…

Principál byl spokojenej. Nejenom, že získal plac pro šapitó, ale navíc si i vsadil u nějakýho tamním bůkmejkra, že vydržím minimálně tři kola.

Já osobně bych byl spokojenější, kdyby mi radši Bancrotti zaplatil gáži za tu dobu, kdy jsem nemoh hrát. Prej, když jsem nevystupoval v řádným programu, tak nemám nárok.

Není nad to, dostat pro společnost po hubě!

KONEC

Jak jsem chtěl stanovat

Letos máme hezký léto a tak jsem se rozhodnul, že se zase jednou vrátím do svejch mladších let, kdy jsem tak rád jezdíval na čundry.

No já vím. Je to krapet divný, protože já cestuju vlastně furt a ve stanu mám dokonce svoje pracoviště, ale takový romantický stanování je něco ouplně jinšího. Jó, a když je i hezký počasí a nemusí se ten stan ani rozkládat, a spí se jenom tak pod širákem. To je bájo. Hvězdný nebe nade mnou. Praskot táboráku. Vůně jehličí. Vytí výrů. Rosa na kolejích a rum ve feldflašce. Toť romantika nejhrubšího zrna!

Večír po představení, jsem sdělil Wolodijowskému, jestli by jako taky nechtěl vyzkoušet takovou romantiku. Nejdřív na mě koukal dost divně a vyptával, se co mě vede k tomu, že chci spát někde pod jedlí a brnkat na kytaru u ohně. Musel jsem mu pořádně vysvětlit, že to je taková naše česká specialita. Za první republiky, když neměli nezaměstnaný co dělat, tak si prostě začali hrát na trapery a nějak to vydrželo až do dnešních dnů. A aby to pochopil důkladně, půjčil jsem mu knihu „Hoši od Bobří řeky“ a pár rodokapsů. Řek jsem mu, že až to přečte, tak pochopí jaká je to krása, ležet na mechu ožranej od komárů a ožralej od lihovin.

Na to mi Wolodijowski nakvašeně odpověděl, že se mu nemusím hned vysmívat. Já totiž úplně v tom nadšení zapomněl, že Waldemar je analfabet. No co se dalo dělat. Slíbil jsem mu, že mu nějakej rodokaps, večír před spaním přečtu. Vybral jsem: Joe v údolí Mrtvého muže.

Po devátý večer jsme se sešli u mě na schůdkách a já otevřel rodokaps. Čet jsem, jak Joe cválá prérií a střílí Indiány. Jak Indiáni cválají prérií a chtějí zastřelit Joa. Jak Joe postřílel padouchy a žádný z padouchů nezastřelil Joa. Jak Joe zabránil vykolejení expresu. Jak Joe poznal Mary a ta ho odmítla. Jak Joe poznal Sama a ten ho neodmítnul. Jak Joe na poslední chvíli uniknul oprátce a tak dál a dál.

No byl to krvák a romantika k pohledání. Jen co jsem dočet, tak Wolodijowski povídá: „No teda Vadime. Já sice vůbec nechápu co to má společnýho s opejkáním buřtů v lese, ale dám na tebe. Tak já teda pojedu.“

Druhej den odpoledne jsem na sebe hodil svoje starý maskáče a nasadil jsem si stetsona, kterýho mi půjčil vrhač nožů. Do báglu jsem hodil jenom deku a flašku rumu, protože víc správnej trapas nepotřebuje. Ještě sirky a jedno balení buřtů, kytaru do ruky a můžem razit.

Wolodijowski to vzal fakt vážně. Na kaftan si našil indiánský třásně a na papáchu přidělal nějakej ocas. Při troše fantazie vypadal jako kozáckej emigrant, kterej se v Kanadě živí lovem bobrů a lišek. Na původ toho ocasu jsem se radši neptal. Na některý otázky není dobrý znát odpověď.

Na autobusovým nádraží jsme nastoupili do prvního autobusu, co jel. To je na tom čundrování nejlepší. Jet a neznat cíl. Koupil jsem dvě jízdenky až na konečnou a vyrazili jsme do neznáma. Jeli jsme asi dvě hodiny a pak řidič zahulákal, že jsme na konečný.

Fantazie. Byli jsme v lese a nikde nikdo. Jen stará a omšelá zastávka a nějaká hájenka s hodně parohama. Hajnej asi často nebyl doma…

Blížil se večer a Wolodijowski začal kňučet, že by něco sněd. On totiž jí hodně, často a rád. Jenže tady to ještě nebylo ono. Dojem z místa mi kazila ta asfaltka a zastávka z vlnitýho plechu.

„Půjdem někam dál, Waldemare,“ řek jsem a nadhodil si batoh. „Musíme najít místo na táborák a pak si rozděláme oheň a opečeme si buřty. To bude bájo!“

„Tak jo. Ale musíme ho najít rychle, protože já už mám vážně hlad jako starej vlk. Co ňákej předkrm cestou? Třeba támhle ty bobule na tom keři,“ žadonil a ukazoval na bobule na jakémsi keři, pod kterým ležela hromádka mrtvejch ptáků. „Co myslíš? Jí se to?“

„Nech bobule bobulema a jdem. Aspoň ti budou ty buřty víc chutnat. Šmarjá nežer to!“ vyrazil jsem mu houbu z ruky. „To není žampión, ale nějaká mochomůrka… Jdeme!“

Došli jsme na krásnou mítinku. Les kolem dokola a uprostřed nádherný místečko. Tráva tak akorát a ještě tam byla nějaká hromada žaludů, ale to nám nevadilo. To bylo místo, že by na něm bratří Nedvědi hnedle mohli uspořádat koncert pro pár tisíc lidí. To by bylo dojetí. To vám povím!

Nechal jsem Wolodijowského sbírat šutráky k ohništi a já šel do lesa na dříví. Už se začínalo šeřit. To víte, les. Tam se stmívá rychlejc než ve městě. Navíc v lese není veřejný osvětlení. To jedna z mála nevýhod lesů. No prostě blížila se tma, a museli jsme trochu přidat, abysme rozdělali oheň včas a byli tak chráněný proti útokům všelijaký dravý, divý a divný zvěře. V lese jeden nikdá neví. Je to sice romantika, ale taky nebezpečí!

Wolodijowski nasbíral kamení a udělal pěknej kruh. Já do něj nasypal chroští, a dojatě jsem se ho chystal podpálit. Jak jsem byl tak dojatej, tak jsem měl rozostřenej zrak. No, já taky už krapet vypil z tý flašky, co jsem jí měl sebou. No, a jak jsem byl dojatej a rozostřenej, tak jsem nějak blbě škrtnul a ta zapálená sirka mi spadla zpátky do krabičky a zapálila tam ty ostatní. Celá krabička v tu ránu vyhořela jako fakule a bylo po zápalkách.

Wolodijowski zatím seděl na pařezu u ohniště, a koukal na mě: „Aha. To je asi nějakej váš čundráckej rituál, že jo?! Tak, ale teď už opravdu zapal ten oheň, jo. Já už chci buřt… A taky se trochu bojím. Už je skoro tma!“

„Hele Wali. Máš rád studený buřty? To taky není špatný jídlo,“ zeptal jsem se opatrně.

„Studenou mám rád zmrzlinu. Buřty mám rád teplý. Proč se ptáš?“

Seděl a držel před sebou klacek s napíchnutým buřtem, a z koutku mu tekla slina. Chudák. Tak se na ty buřty těšil. Ani tu šišku nakonec nedojed, aby si nezaplácal žaludek.

„Wali. Je mi to líto, ale jestli chceš mít buřta teplýho, tak si na něj musíš hodně dejchat. Třeba se ohřeje.“

Povím vám, že ho to asi rozladilo. No asi určitě. Protože kdyby ne, tak by mě nehonil kolem tý hromady žaludů s nějakým stromem v ruce a pak by mě nehodil do toho malinovýho keře.

Zachránilo mě, že jsem si vzpomněl na tu hájovnu: „Wolodijowski neblbni. Neblázni. Buřty budou teplý, uvidíš, že jo. Jenom mě pro svatýho Kludskýho nezabíjej… Né tím balvanem nééééé… Poslouchej. Je tady přece hájovna. Tam budou sirky, nebo třeba sporák a možná nám dovolej si je tam ohřát.“

Ještě mě opláchnul v tůňce a pak se konečně uklidnil: „Tak jo. Ale běda ti klaune! Běda. Třikrát běda, jak tam nikdo nebude!“

Tak jsme vyrazili nočním lesem vstříc světýlku. Já jsem hodně doufal, že v hájovně někdo bude.

Měli jsme kliku. V hájovně byla paní hajná. Pan hajný nebyl doma. Byl v lese. Paní hajná povídala, že odešel na mýtinu, protože slyšel, jak tam řádí dva divočáci. Prej u tý hromady žaludů, a že se vrátí až někdy za svítání.

Moc hodná a fešná paní to byla. Nejenže nám zachránila život tím, že nám vyhodila ty zkažený buřty, ale taky nám dala k večeři srnčí guláš a nechala nás přespat v hájovně. Přeci jen, já už se taky na to spaní s mravencema v trávě necejtím. Jak jsem zalezl do kanafasu, tak jsem usnul jako špalek. Zdálo se mi o tom, jak Wabi Daněk stírá rosu na kolejích a František Nedvěd na něj marně volá, že jede rychlík…

Ráno jsme se s ní hezky rozloučili a dali jí volňásky do cirgusu za tu ochotu. Hlavně Wolodijowski si jí nemohl vynachválit. Nakonec mi ještě děkoval, že jsme na ten čundr šli. Docela se divím, že tak otočil.

Dokonce se mě ještě ptal, jestli půjdem někdy zase. Asi ho dostala ta romantika. Nebo, kdo ví co

Jo, a ještě, když jsme odcházeli, tak jsem se otočil a koukám, že paní hajná věší nad vchod další parohy.

Hm. Kde furt berou takovejch trofejí?!

KONEC

Jak jsem se vzepřel

To se vám tak jednou vracím z nákupu a vidím, jak u svojí maringotky, sedí na schůdcích náš popoháněč bembloudů Ali. Koukal docela nešťastně. Seděl schlíple a drbal rukou bemblouda Baracka, kterej mu ležel u nohou.

 Přišlo mi ho líto. On je to na Araba celkem hodnej člověk. Nikoho do vzduchu vyhazovat nechce a celkem se asimiloval i na naše evropský zvyky. Například začal chlastat a jíst ovar. Což jinak muslimové nesměj. Nebo nařídil, na naše nalejhání, svý ženě, aby přestala nosit čádor, do kterýho by podle nějakýho jejich béfelu měla bejt zabalená. Jenomže když jsme jí pak viděli, tak jsme jí zas přemluvili, aby ho zase začala nosit, a Aliho jsme v tomhle směru začali plně chápat.

 Prostě je to dobrák od kosti a máme ho rádi, takže jsem si k němu přisednul, že s ním dám řeč: „Co je Alíku? Koukáš jako by vyhořela Mekka.“

„Hm. Ani se neptat Vadim,“ vzdychnul Ali, ani nezvednul hlavu.

„No jak myslíš Ali. Tak já zase jdu,“ řek jsem a vstal.

Ali vyskočil a chytil mě za ruku: „Ale né. Ty zůstat svědět. Já to tobě povídat.“

„Tak o co jde? Ztratil jsi modlitební kobereček, nebo jsi zahlídnul svojí ženu bez čádoru?!“

„Alláhu braň. Tépich mít schovaná pod postel a z mojí žena nevidět nic, než její oka a pohorky!“ vyděsil se Ali.

„Teda z tebe to leze jako z chlupatý deky. Hele. Otevři…“ povídám, ale Ali mě přerušil před koncem věty.

„Co otevřít? Pivo? Nemít pivo Vadim.“

„Tak za prvý to není vůbec špatnej nápad Ali,“ řek jsem „a za druhý jsem myslel něco jinýho. Chtěl jsem říct, aby ses mi otevřel. Chápeš. Jako svoje nitro. A aby sis vylil duši. Pivo mám tady v tašce. To otevřu sám.“

Ali se na mě podíval dost nechápavě: „Jak otevřít? Já nemít dvířka a duše nebýt tekutá. Ale to pivo být dobře tekutá. To poznat, že Mohamed nebýt z Čech. Pak by taková blbost, jako zakázat pivo, neudělat.“ Jen se napil, tak roztál skoro jako ta zmrzlina, co jsem si jí tuhle nesl v baťůžku na koupaliště.

„Tak spusť. Rozeberem to. Poslouchám tě,“ povzbudil jsem ho.

„Ále… Dneska ke mně do maringotka přijít principál. Být se moc zlobit,“ smutně povídá Ali.

„Ale jdi!“ řek jsem a plácnul ho po zádech. „Proti tobě přeci nikdy nic neměl.“

„Ty být divný člověk Vadim. Tak chtít poslouchat Ali, nebo mě vyhánět od moje maringotka?! Proč já někam jít?“

„Já tě nikam neposílám. Myslel jsem, jako že jsem tím udivenej. To se tady tak říká. Je to jen takovej slovní obrat. Například se něčemu divím, tak řeknu právě to: Ale jdi.“ vysvětloval jsem mu taje naší rodný řeči.

„Aha. Já chápat. Slovní obraz. To být třeba, když na tebe Sabrina hulákat: Táhni ke všem čertům! Tak to Sabrina myslet, že ty jí moc udivit?!“

„Bohužel to není slovní obrat. To mě Sabrina vážně posílá, abych šel ke všem čertům. Ale to teď rozebírat nebudem. Teď rozebereme tebe.“

„To doufám, taky jen nějaká slovní obraz!“

„Přesně tak. Neboj. Hlavu ti nevyšroubuju,“ uklidnil jsem ho.

„Já za to děkovat. Můj horor s tebou mi hodně slov osvětlovat. Já někdy se moc divil, když slyšel jsem, ta vaše divný slova.“

„Co třeba?“ zeptal jsem se.

„Třeba já požádat někoho o nějakou věc a on mi říct, že to mít na háku. Já dlouho se divit a koukat, kde být ten hák, abych si mohl to vzít z něj. Pak zjistit, že ani hák, ani věc nebýt a Ali být za hloupá dromedár. To být ten slovní obraz?“

„Jo. To je přesně ono. Chtěl ti říct, že ho to nezajímá a nic ti nedá,“ přisvědčil jsem.

„Chápat. Ta vaše řeč být záhadná, jako moudra z Korán. Tomu taky nikdo moc nerozumět.“

„Skoro tak … Jo, ale nějak jsme zakecali tu tvojí návštěvu Ali.“

„Proto být já tak smutný. Principál mít dlouhý průjem,“

Musím říct, že tohle sdělení mě skutečně překvapilo: „Cože? Kvůli tomu sem k tobě přišel?“

„Ano. Přijít k nám a mít průjem … Dlouhý průjem.“

„Moment. To nechápu. A co po tobě jako chtěl?“

„Chtěl nejdřív, abych díval se na něj a poslouchal, jak on průjem k Alim. A pak on chtít, abych vzal kýbl a hadr a uklidit to,“ říkal Ali a divoce při tom gestikuloval.

„U svatýho Kludskýho. A uklidil jsi to?“ zeptal jsem se a vytřeštil oči.

„Já?! Ne!!! Mám přece žena. Ta uklidit. Kdyby prý neuklidit, tak prý peníze pro Ali dolů.“

„Tak to se ti nedivím, že jsi smutnej. Já se spíš divím, že nejsi ještě i naštvanej. Tomu Bancrottimu snad už přeskočilo!“ kroutil jsem hlavou.

„To ty uvidět sám Vadim. On hledat i tebe. Říkat, že mít průjem i v tvoje maringotka. Prý ke všem v maringotka. Ke každýmu přijít a mít dlouho průjem. A jak ten člověk to pak neuklidit, tak on mu peníze pryč.“

„Jezuskote, ten chlap se úplně zbláznil. Co ho to popadlo,“ vyskočil jsem plnej hněvu.

„Já taky si to říkat. Ale on říkat, že jednou za čas muset mít takový průjem, aby nám zvednul mandle … To asi taky slovní obraz Vadim, ne?!“

„Do háje, nech teď slovní mazanice na pokoji. Já musím běžet do maringotky a né se tady s tebou vykecávat. Snad to stihnu, než tam přijde. Zamknu se a nepustím ho dovnitř ani za nic. Já mu dám bláznovi jednomu!“

 Mazal jsem ke svojí maringotce, jak o život. Vletěl jsem dovnitř, tašku s nákupem hodil na stůl a do ruky popadnul paličku na naklepávání masa. Jen ať si sem principál zkusí přijít. Utluču ho jako řízek!

 Jen jsem si to domyslel, už tu byl. Funěl mi za dveřma a říkal: „Vadime, jsi tam? Otevři. Mám něco důležitýho! A dělej.“

 Pche! To určitě. Já mu otevřu a ten úchyl mi tady… Fuj!: „Neotevřu, šéfe. Ali mi všechno řek. Nepustím vás. A měl byste se jít léčit. Tohle se ve slušný společnosti dělá? No sice jsme jen cirgusáci, ale i tak?! Vypadněte, nebo vás utluču paličkou.“

„Poslechni, Vadime. Nezbláznil ses takhle náhodou? Obcházím vás všechny, a ty jedinej takhle blbneš.“

„To mě nezajímá, šéfe. Možná jsem jedinej, kdo si to nenechá líbit. Jak ještě jednou zalomcujete tou klikou, tak uvidíte!“

„Prosím tě. Copak je to tak hrozný? Jednou za čas? Uvidíš, že budeš mít po tom lepší pocit,“ pokusil se principál o smířlivější tón.

Ježíšmarjá lepší pocit. Ten chlap je regulérní blázen: „Hele řediteli. Zmizte odsud. U mě nepochodíte … Huš huš.“

„Poslechni, klaune. Tohle teda není vtipný,“ řek Bancrotti. „Já myslím, že zrovna u tebe by to bylo zapotřebí. Ale jak myslíš. Já se s tebou nebudu dohadovat. Nechceš, nechceš. Tak to vyřešíme jednoduše. Seberu ti prémie a až si to rozmyslíš, tak ti je vrátím, ty čuně jedno.“

„Jo já jsem čuně, jo?! A co jste pak vy? A pryč. Klidně my ty prémie vemte. Mně je to fuk, ale tady se nic dělat nebude!“ hulákal jsem na něj skrz dveře a pro výstrahu jsem na ně ještě zabušil paličkou.

„Jak si přeješ, Vadime. Jsi rok bez prémií. A neodvažuj se za mnou dolejzat, jestli si to rozmyslíš!“ odseknul principál a dal se na odchod.

Koukal jsem okýnkem, jak odchází, a spokojeně jsem si oddychnul. Vždyť takový ponižování si nikdo nesmí nechat líbit. To už by bylo jak někde v koncentráku, nebo supermarketu! To ty prémie oželím.

„Ahoj Vadime. Proč tak zíráš z toho okna za principálem?“ To se pod oknem se zjevil Wolodijowski.

„Koukám, jestli už jde fakt pryč. Nerad bych, aby se vrátil nějak tajně,“ řek jsem a pořádně se rozhlídnul, jestli principál někde nečíhá za bukem.

„Jo u tebe už taky byl?“ zeptal se Wolodijowski.

„Chtěl bejt, ale já ho vyhodil a vynadal jsem mu.“

„To jsi odvážnej. Já bych si to netroufnul. U mě už byl dopoledne,“ řek Wali.

„A tys mu to dovolil?“ povytáhl jsem obočí v údivu nad tím, že i Waldemar se nechal tak ponížit.

„A co mi jako zbejvalo? Vešel dovnitř a měl dlouhej projev, že si mám uklidit. A že tak obejde všechny. Vlastně má recht. Jednou za rok nám to neuškodí. To by ses divil, co já našel ztracenejch věcí a …“

„Cos to právě řek? Že měl, co?!“ přerušil jsem ho a polil mě studenej pot.

„Myslíš dlouhej projev? To měl. Projev o uklízení maringotek. Jak nějakej potentát … Počkej, Vadime. Kam běžíš?!“ volal za mnou Waldemar, když jsem kolem něj prolítnul jak namydlenej blesk.

 Kam bych asi tak běžel? Za Alim. Za principálem nemělo evidentně smysl běžet.

 Zato mělo smysl tomu bembloudářovi ručně vysvětlit rozdíl ve slovech!

 A když myslím ručně, tak to rozhodně není žádnej slovní obraz!

KONEC