Karel si klekl na koleno, vytáhl
z plechovky hřebík a ukázal ho své ženě, která seděla kousek vedle na
židli. Přiložil hřebík k prknu a ještě než udeřil kladivem, polohlasem
řekl: „Tak to vidíš, Janičko. Ještě tam přidělám takový ty stříbrný serepetičky
na ozdobu a bude to hotový. A to bylo furt keců, že nic neumím. Že tatínek byl
šikovnej a sám postavil tenhle barák včetně tamtý králíkárny a týhle dílny.“
Zatloukl hřebík a vytáhl
další.
„A na dvě rány! A je tam!
Pamatuješ, Janičko, jak mě tvůj tatík vždycky stíral, když jsem ten hřebík
nezatlouk na dvě nebo tři rány?! A nedejbůh, když se mi ohnul! To bylo keců!
Prej, že hřebíky stojej majlant.“
Karel se zálibně podíval na hlavičky
zatlučených hřebíků, pokýval hlavou a připravil si další hřebík.
„A to bylo připomínek a
výčitek, že já jsem nešikovnej. Že jsem vyrost v paneláku a kvůli tomu nic
neumím. A že se na vesnici nehodím, protože na vesnici se musí makat i o
víkendu. A já, že bych se o víkendu jenom válel. A že až tu vaši, a konkrétně
tatík, nebudou, tak nám ten barák spadne na hlavu, protože já jsem přeci lempl
od narození. A vidíš?! Když mě nikdo nebuzeruje a nestojí mi furt za zadkem,
tak mi to jde jedna báseň!“
Karel se protáhl, podíval se
na manželku a pak s úsměvem pokračoval v zatloukání.
„A ty?! Ty?! Drahá Janičko!
Tys byla vždycky při něm! Ani jednou ses mě nezastala. Vždycky při tatínkovi.
To i tvoje máma byla víc při mně. Kdybys jenom tušila, že když mě tchán sjel,
tak tvoje máma mi pak tajně podstrkovala pivo, o kterým ten despota prohlásil,
že je ho pro mě škoda, a že bych měl radši cumlat kafíčko někde v kavárně
mezi těma mejma intelektuálníma kamarádama.
On to teda vlastně říkal
trochu jinak. On říkal, že bych měl bejt mezi mejma intel-aktuálníma kamarádama.
Ale znáš mě. Tak já bych mu
to klidně odpustil. Nikdo není dokonalej a on nemohl znát všechny slova na
světě. To bych mu odpustil, ale to, že to byl takovej kokot, kterej nám všem
ničil život - to jsem mu neodpustil nikdy!“
Karel vstal a podíval se na
své dílo. Pohodil hlavou k ženě a ukázal před sebe.
„Ani jeden ohnutej. A šlo to
jako po másle, Janičko. A to bys koukala, jak mi to šlo od ruky, když jsem ty
prkna osobně a bez cizí pomoci řezal a hobloval. Ale to jsem ti nemohl ukázat,
protože to by pak pro tebe nebylo žádný překvapení.
A sám jsem si nakreslil
plánek a celý to sestavil. A ten krásnej lak! Taky moje práce!
On tvůj tatík by k tomu laku
měl určitě milón připomínek, že támhle je to nějaký divný a tůhle zase krapet
světlejší, než támhle a on, že by to udělal o pár hodin dřív než já a bylo by
to přímo výstavní! To by určitě, drahá Janičko, to by určitě říkal, ale mi to
nikde vystavovat nebudeme, takže pro naše účely to takhle bohatě stačí.“
Karel vzal ze země plechovku
s hřebíky a kladivem a obojí postavil na poličku.
„No, myslím, že se to docela
povedlo. Jak je vidět, zas tak nešikovnej lempl nejsem, jak říkal tvůj tatíček
a jak jsi to pak po něm začala říkat i ty.
No jo. Je to tak, Janičko.
Tatínek se v putyce ožral jako carskej důstojník a cestou domů spadnul do
rybníka. A s těma promilema v krvi, co měl, ani tak dokonalej
superman, jako byl on, prostě pod vodou hodinu nevydrží.
No, co naplat. Musíme tam
všichni. Ale tvoje máma zrovna nikam spěchat nemusela. Ta tady s námi
klidně ještě mohla bejt. Jenže to s ní seklo, hned jak jí to přišli
policajti říct. Tý je mi fakt líto. A ty?! Ty ses, milá moje manželko, dokonale
potatila. Celý ty dva roky, co je ten chlap pod drnem mám pocit, že nežiju
s jeho dcerou, ale s ním! A to se na mě nezlob, to se fakt nedá vydržet!
To je opravdický peklo!“
Karel vzal z hřebíku na
zdi pověšenou gumovou zástěru, oblékl si jí, nasadil si gumové rukavice a otočil
se ke své ženě.
„Tak to bychom měli, Janičko.
Inu, a teď, když jsi viděla, že umím sám něco vyrobit, tak ti ještě předvedu,
že umím i s tou jateční pistolí, co mi jí tatínek nechtěl nikdy půjčit,
protože se bál, že by s ní takovej lempl, jako jsem já, moh někdy někoho
zabít.“
Karel přistoupil k židli a
usmál se.
„A vlastně měl pravdu, Jani!
Promiň, rád bych ti dopřál ještě nějaká poslední slova, ale tu náplast
z pusy ti nedám. Sice žijeme skoro na samotě, ale jeden nikdy neví.
Mimochodem, moc pěkná rakev, ne?! Až mě překvapilo, že mi to tak šlo. Aspoň už
víš, proč jsem se poslední tejden pořád ptal, kolik vlastně měříš.“
Karel přiložil pistoli
k Janině hlavě a než stiskl spoušť, ještě řekl: „Akorát mě mrzí, že
neuvidíš mojí práci s krumpáčem. V tom jste mě taky měli za
nešikovnýho vola! Ale člověk nemůže mít všechno, že?! Takže soráč!“
Konec
