Jak jsem si dal inzerát na své vystoupení

Je nová doba a nová doba si žádá nový činy! Takže jsem si dal inzerát, že se jako klíďo nechám najmout coby bavič na nějakou dětskou oslavu!

 Nečekal jsem ani moc dlouho. Asi za týden od podání inzerátu se mi na telefon ozvala jedna starší dáma. Ptala se mě, jako jak jsem drahej a k čemu všemu bych byl svolnej! Prý, že je to oslava narozenin její dcery!

 Vysvětlil jsem jí, že jsem to ještě nikdy předtím nedělal a ptal jsem se, co by si jako představovala!

 Odpověděla, že chce, aby to bylo hodně veselé!

 Na to jsem jí samozřejmě odpověděl, že to veselé bude!  „Milostivá! Já vám ručím za to, že se tam všichni potrhají smíchy! A kolik tam vlastně bude dětí?!“

 Z telefonu se ozvalo udiveně: „Dětí?! Vy myslíte, že je to vhodné pro děti?!“

 „Jistěže madam! Především pro děti, protože dospělej už to tolik neocení!“

 Madam chvíli v telefonu mlčela a pak řekla: „Já vám nevím? Nejsem si těmi dětmi jistá. Ostatně jsme mysleli, že to bude spíš taková oslava bez přítomnosti děcek!“

 „Kdepak dámo! Jen tam děti vemte! Přeci nebude dceruška sama mezi dospělejma!“

„Tak dobrá, pane Vadime! Když myslíte, tak já dceři řeknu, aby sebou vzala i děti. Jen nevím, jestli s tím bude sama souhlasit!“

 „Ale nebojte! Já takhle vystupuju i v různých varieté a v cirkusech, a tam je vždycky spousta dětí a všem se to moc a moc líbí. Děti vždycky tleskají nejvíc. Koneckonců- dospělí tam bývají hlavně jen jako doprovod! A to si nedovedete představit tu dětskou radost, když si některé dítě vytáhnu na pódium, nebo do manéže!“

 Do ucha mi zazněl zděšený hlas: „Proboha!!! Vy si při tom vystoupení berete ty děti k sobě?!“

 „Jistě, madam! Nejenže si je beru k sobě, ale můžou mě i hladit a sedat mi na klín!“

 „Ježíšku, a to se smí?!“

 „Jistě paní! Já s dětmi při vystoupení hodně dovádím!“

 Abych pravdu řekl, opravdu jsem nechápal, co se jí na tom pořád nezdá! Chce oslavu pro holku a nechce jí tam ani dovolit nějaký kamarádky a kamarády! Proč se ta baba furt tolik diví?!

 Abych se ujistil, jaké číslo bude nejlepší vybrat, jsem se jí zeptal: „A mohu vědět madam, kolik je dcerušce vlastně let?“

 Ozvalo se: „Bude jí třicet.“

 Tak to jsem zase naprázdno polknul já.

 „Madam myslíte, že pro třicetiletou ženu je klaun vhodný dárek?! Já jsem přeci jen spíš zvyklý na mladší publikum! Koneckonců jsem to nechal přece napsat ve svém inzerátu.“

 Na druhé straně byla zase chvilku ticho a pak se dáma ozvala tichým hlasem: „Promiňte, pane Vadime, ale ve vašem inzerátu stojí toto: Klaun Vadim - Světové striptérské vystoupení! A je za tím vaše číslo!“

 Myslel jsem, že mě chvíli někdo potápí do ledový vody a hned zas hází do pece!

 „Madam, šmankote, to je omyl! Já jsem fakticky klaun a jsem opravdu světovej, ale určitě né štriptér. No fuj, co si o mně myslíte! Já nejsem nikomu pro legraci, vy bréco úchylná!“

 Praštil jsem jí s telefonem. Jenže mi to nedalo, a tak jsem si mazal hned koupit ty noviny, ve kterejch to vyšlo.

 No a bylo tam!

 To snad není možný! Oni v tiskárně smotali dva inzeráty dohromady!

 U mýho bylo, že jsem štriptér a hned pod mým inzerátem se skvělo: Pepe Musculatur - Veselý klaun pro vaše pobavení!

No, co dělat?! Raději jsem si změnil číslo na mobilu. Nehodlám denně vysvětlovat přiopilejm ženštinám, že jim na stole ve spoďárách tančit nebudu… I když jednou - kdo ví?!

KONEC

Obrazy a sochy mají taky duši!

Spisovatelovy patálie

Březnový fejeton z měsíčníku ENTER najdete ZDE

Březen je měsíc knihy a vy jistě rádi čtete. Abyste si ovšem mohli číst, musí tu knihu nejdřív někdo napsat. Knihy píší spisovatelé a mohu vás ujistit, že spisovatelův život je plný protivenství a ten humoristův obzvlášť. Nevěříte? V tom případě vás musím přesvědčit.

Tak za prvé. Na to, abyste mohli začít něco psát, potřebujete mít téma. V případě humoru dokonce vtipné téma. Když není téma, není tvorba. S literaturou to není například jako s malířstvím, nebo sochařstvím. Takový malíř si vezme stojan, plátno a barvy a vydá se do přírody. Postaví stojan na louce u lesa a může začít malovat. Téma stojí před ním a jemu ho stačí přenést na plátno. Ba co víc?! Malíř může klidně pod záminkou, že je to krásné a neomrzí se, malovat pořád a stále totéž a stejně ten obraz prodá, spisovatel nemůže sebelepší povídku psát furt dokolečka, protože to by se asi nakladatelům moc nelíbilo. Spisovatel si prostě takový luxus nemůže dovolit. Ten musí čtenářům neustále předkládat nové a nové situace a fóry, protože když to neudělá, ztratí o něj čtenáři zájem.

Galeristům je to evidentně šumák. Ti s klidem vystaví desítky a stovky březových háječků a gypsových nahotin a děje se něco? Neděje! Galerie jsou imrvére narvané.

No, ale vraťme se k psaní. Dejme tomu, že autora políbila Múza, našel téma, a nyní má v hlavě jakýsi příběh.

Takže za druhé, začátek. Spisovatel si sedne před bílou stránku a hluboce se zamyslí. Čím začít? První věta by měla být tak zajímavá, že čtenáře chytí a nepustí. Spisovatel tedy napíše větu. Je nadšen, protože to je ta pravá věta. Dívá se na ní a je mu jasné že ho Nobelova cena za literaturu nemine. O minutu později sezná, že takový blábol by mohl napsat jen mentálně zaostalý šimpanz. Zhnuseně tedy tuto větu smaže a po několika dalších pokusech sepsat slova, která by byla perlou světové literatury a značném otlučení deletovacího tlačítka autor rezignuje a použije něco na způsob: „To vám tak jednou…“ což sice není nic ohromujícího, ale spisovateli to dává možnost, aby vůbec mohl začít psát a dostal se k nějakému sdělení čtenářům.

Dostali jsme se k bodu číslo tři a tím je samotná tvorba. Samotné psaní už není tak strašné, ale i ono má svá úskalí, která dokáží autora potrápit. Po první větě následuje druhá a třetí a autor se dostává do rauše, kdy přestává vnímat své okolí a v hlavě se mu odehrává příběh, který přechází na monitor. Pak však může nastat chvíle, kdy autor znejistí a nedůvěřivě se zadívá na text, který právě napsal. Humorista zjistí, že má pocit, jakoby tu část příběhu, který právě píše, odněkud znal. Vstane, jde si pro knížku a nalistuje jistou stránku. Obrátí oči v sloup, načež prokleje pana Haška, nebo Švandrlíka, že už všechno vtipné napsali a jeden aby se strhal, když chce něco nového vymyslet.

Pak si s hlavou v dlaních sedne zpět ke stolu a přemýšlí, jak děj změnit aby nemohl být obviněn z plagiátorství. Hlavou se mu honí myšlenky na to, že se asi na psaní jednou provždy vykašle a bude se věnovat jiné umělecké činnosti. Například pletení by nemuselo být tak špatné. Děti by měly moc pěkné čepice na zimu…

Této fázi se říká tvůrčí krize a v případě profesionálních psavců se léčí podáváním termínu. Termín je pro autora něčím jako Lurdy pro malomocného. Termín zkrátka dělá zázraky!

Dejme tomu, že autor překonal krizi a opět se v psaní rozjel. Ze slov jsou věty. Z vět jsou souvětí a všechno jde jako po másle. Na monitoru létá jeden vtip za druhým a děj se zdárně odvíjí. Ovšem nyní pozor! Jako má psaní svůj těžký začátek, má stejně tak i těžký konec!

Dostali jsme se k strašlivému slovu a tím je POINTA! Tudíž za čtvrté, závěr díla.

Dobře vypointovaný konec je pro spisovatele noční můrou, která ho budí ze snů. Osobně soudím, že některé romány mající několik set stran, jsou původně jen mikropovídkami, pro které autor nemohl najít pointu!

Najít tu správnou závěrečnou větu, která by celý příběh uzavřela tak, aby mu nasadila korunu, není žádná legrace. Můžete klidně popsat několik stran vynikajícím textem, ale jak nenajdete vhodný konec, jste v koncích. Když nevíte jak skončit, přidáváte další a další věty a text košatí a přímo bobtná slovy. Autor potom v zoufalství sahá po dialozích, ve kterých postavy začnou mluvit o tom, jaké bylo včera počasí, případně se pustí do odboček, které s původním příběhem vůbec nesouvisí a s hrůzou sleduje, že pointa která ho mezi tím napadla, se už k nově vzniklému příběhu vlastně nehodí, protože hlavního hrdinu kterého na začátku povídky poslal pro mléko, má najednou na kolotoči a mléko nikde! Takovému vloženému textu se pak říká vata, nebo vycpávka. Není ani bez zajímavosti, že někteří spisovatelé ve svých dílech používají zásadně a pouze vycpávku.

Ale už přestaneme autora trápit a dovolíme mu, aby svou pointu našel. Takový spisovatel je ve chvíli, kdy své dílo dokončí ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Napije se kávy a spokojeně pokývá hlavou. Konečně hotovo. Nezbývá než povídku uložit. Téměř slavnostně stiskne klávesu a vzápětí dostává infarkt, protože své pracně vypocené dílko místo uložení dokonale smazal…

Takže za páté, na úplný závěr?! Co třeba slova ze začátku. Spisovatelův život je plný protivenství a ten humoristův obzvlášť.

Únor bílý, Valentýn šílí!

Únorový fejeton z měsíčníku Enter najdete ZDE

Tento fejeton bude o svátku zamilovaných, tedy o svátku svatého Valentýna. Ale než se dostanu k věci samotné, musím si postěžovat.

Laskavý čtenář snad promine, že začnu skuhráním a pokud nepromine, nedá se nic dělat, ale já to prostě napsat musím. Já nesnáším únor! Únor je tak odporný měsíc, že druhý takový by jeden těžko našel v pravé poledne s baterkou v ruce.

Když jsem byl dítětem, nesnášel jsem přesně tak září. To totiž začínala škola, kterou jsem miloval naprosto stejně, jako mám dnes rád únor. A teď mi někdo vysvětlete, proč bych měl slavit svátek zamilovaných právě v tomhle odporném měsíci?!

 No řekněte sami. V únoru venku buď mrzne a padá sníh, nebo prší a všude je bláto. Do jara je daleko a do léta ještě dál a já jsem navíc každý únor o rok starší, což mi tedy vůbec nevadilo, když jsem byl dítě, (to mi vadilo právě to září) ale teď mi to nějak vadí čím dál tím víc.

Já jsem sice stále duchem mlád, ale protože duch na rozdíl od fyzického těla vidět není, nabídla mi tuhle v autobuse jedna slečna, že mě pustí sednout, což mě strašně urazilo, takže jsem se vzdorně neposadil a zůstal jsem dál vstoje balancovat s těmi nákupními taškami v obou rukách. Aspoň viděla, jaký jsem to ve svém věku gymnasta!

 Chápu, že únor mohou mít rádi milovníci zimních sportů, kterých je na světě zřejmě dost a dost. Ti k únoru jistě cítí cosi jako lásku. Stejně tak ho mají určitě rádi i ti, které milovníci zimních sportů živí. Tedy všichni ti vlekaři, instruktoři rozličného plužení a klouzání, kočí romantických saní, ba dokonce, ačkoliv je to neuvěřitelné, sedláci. No ano, sedláci! Díky sedlákům se únor dostal i do lidových rčení. Však to znáte: ÚNOR BÍLÝ, POLE SÍLÍ.

Tohle rčení, nebo pranostiku, jsem si vždycky živě představoval jako nějaký obrázek od Josefa Lady. Na poli dva metry sněhu, na kopci kostelíček, na svahu sáňkují děti a na kraji pole tančí samou radostí pantáta, protože je mu jasné, že to žito bude o příštích žních tááákhle vysoký a zrní se z něj bude jen sypat.

Všechno pěkné, ale vzhledem k mé vrozené zlomyslnosti jsem si ještě představoval něco, co na obrázku není vidět. Totiž to, že pantátovi za kopcem právě chytla stodola a hasiči se k ní kvůli závějím nedostanou.

S těmi rčeními, příslovími a pranostikami je to stejně zvláštní. Někdy mají pravdu a někdy ne. A teď pozor, pomalu se dostáváme k Valentýnu. Sice trochu divně, ale povedlo se to.

Znal jsem člověka, který všechna přísloví bral velmi vážně a řídil se podle nich, protože podle něj je v příslovích a mudroslovích uložená lidová moudrost střádaná po celé věky. Tak tenhle člověk má na rozdíl ode mě únor rád. A má ho rád právě kvůli Valentýnu. Podle něj je svatý Valentýn jeden z nejlepších svátků, jaký může existovat, protože je to den, kdy může shodit ostych a bez obav vyznávat lásku ženám a dívkám jeho srdce, a přitom se nemusí bát, že dostane pár facek.

(Je to něco podobného jako Mikuláš. To je den, kdy může cizí starý vousatý muž hladit děti a rozdávat jim bonbony, aniž by na něj rodiče volali policii.)

Podle něj jsou totiž ženy v tento den připraveny nechat se dobývat, a co je hlavní, jsou ochotny nechat se dobýt bez většího vzdoru i vzhledově průměrným mužem, který má podprůměrný příjem.

A proč tomu tak je?! Protože spolu s tímto svátkem se u nás rozšířil komplex méněcennosti. Jak není slečna v tento přeslavný den s nějakým mužem, je u svých zadaných přítelkyň společensky znemožněná. Takže svobodné a nezadané ženy přímo baží po přítomnosti muže, který je ochotný vydat ze své kapsy nějakou tu korunu, aby jim udělal radost a ony pak mohly svým kamarádkám a kolegyním ukázat předmět doličný, v tomto případě fotografii na které se zoufalým úsměvem objímají jakéhosi chlapa, o kterého by v jiný den ani kolo neopřely.

(A aby mě feministky neumlátily, v rámci moderní politické korektnosti uznávám, že to mnohdy funguje i v opačném gardu.)

 Tak taková je filozofie mého známého. Tedy abych byl úplně přesný. To vlastně byla jeho filozofie.

Až do loňského Valentýna si můj známý myslel, že může bez obav ženám kolem sebe rozdávat květiny, zvát je do restaurací nebo do kina a následně si pak užívat toho, no…

No řekněme společného fotografování, po kterém ty ženy pak hned ráno opouštěl, aniž by měl v úmyslu se někdy vrátit. 

Jako milovník přísloví vždy se sladkým úsměvem říkal, že DRZÉ ČELO JE LEPŠÍ NEŽ POPLUŽNÍ DVŮR a LÍNÁ HUBA, ŽE ZNAMENÁ HOLÉ NEŠTĚSTÍ.

Když jsem ho varoval, že taková svedená a zoufalá žena pro něj může znamenat jisté nebezpečí, jelikož KDO SEJE VÍTR, SKLÍZÍ BOUŘI, jen mi s ještě sladším úsměvem odpověděl, že KDO SE BOJÍ, NESMÍ DO LESA. Prostě, nedal si říct a nedal a trval si na tom, že ty sváděné ženy jsou vlastně rády a on, že je pro ně něco jako dobroděj konající skutky milosrdenství.

Vlastně mu to všechno dlouho vycházelo, ale jak se říká: TAK DLOUHO SE CHODÍ SE DŽBÁNEM PRO VODU, AŽ SE UCHO UTRHNE. 

Drahý přítel čtrnáctého února nakráčel s pugétem do baru, kde měl schůzku se svou další obětí. A slečna tam byla. A nebyla tam jen jedna slečna. Byly tam hned tři slečny, které přítel ve svém nadšení pozval všechny do jednoho baru a zapomněl na to!

 No jak to dopadlo, snad nemusím líčit. Tři slečny a jen jeden pugét. Takže je vám jasné, že je to poněkud rozladilo a od té doby můj známý bere jedno přísloví mnohem víc vážně než ty ostatní. To přísloví zní: MNOHO PSŮ, ZAJÍCOVA SMRT!