Únorový fejeton z měsíčníku Enter najdete ZDE
Tento fejeton bude o svátku zamilovaných, tedy o svátku
svatého Valentýna. Ale než se dostanu k věci samotné, musím si postěžovat.
Laskavý čtenář snad promine, že začnu skuhráním a pokud
nepromine, nedá se nic dělat, ale já to prostě napsat musím. Já nesnáším únor!
Únor je tak odporný měsíc, že druhý takový by jeden těžko našel v pravé
poledne s baterkou v ruce.
Když jsem byl dítětem, nesnášel jsem přesně tak září. To
totiž začínala škola, kterou jsem miloval naprosto stejně, jako mám dnes rád
únor. A teď mi někdo vysvětlete, proč bych měl slavit svátek zamilovaných právě
v tomhle odporném měsíci?!
No řekněte sami.
V únoru venku buď mrzne a padá sníh, nebo prší a všude je bláto. Do jara
je daleko a do léta ještě dál a já jsem navíc každý únor o rok starší, což mi
tedy vůbec nevadilo, když jsem byl dítě, (to mi vadilo právě to září) ale teď
mi to nějak vadí čím dál tím víc.
Já jsem sice stále duchem mlád, ale protože duch na rozdíl
od fyzického těla vidět není, nabídla mi tuhle v autobuse jedna slečna, že
mě pustí sednout, což mě strašně urazilo, takže jsem se vzdorně neposadil a
zůstal jsem dál vstoje balancovat s těmi nákupními taškami v obou
rukách. Aspoň viděla, jaký jsem to ve svém věku gymnasta!
Chápu, že únor mohou
mít rádi milovníci zimních sportů, kterých je na světě zřejmě dost a dost. Ti
k únoru jistě cítí cosi jako lásku. Stejně tak ho mají určitě rádi i ti,
které milovníci zimních sportů živí. Tedy všichni ti vlekaři, instruktoři
rozličného plužení a klouzání, kočí romantických saní, ba dokonce, ačkoliv je
to neuvěřitelné, sedláci. No ano, sedláci! Díky sedlákům se únor dostal i do
lidových rčení. Však to znáte: ÚNOR BÍLÝ, POLE SÍLÍ.
Tohle rčení, nebo pranostiku, jsem si vždycky živě
představoval jako nějaký obrázek od Josefa Lady. Na poli dva metry sněhu, na
kopci kostelíček, na svahu sáňkují děti a na kraji pole tančí samou radostí
pantáta, protože je mu jasné, že to žito bude o příštích žních tááákhle vysoký
a zrní se z něj bude jen sypat.
Všechno pěkné, ale vzhledem k mé vrozené zlomyslnosti
jsem si ještě představoval něco, co na obrázku není vidět. Totiž to, že
pantátovi za kopcem právě chytla stodola a hasiči se k ní kvůli
závějím nedostanou.
S těmi rčeními, příslovími a pranostikami je to stejně
zvláštní. Někdy mají pravdu a někdy ne. A teď pozor, pomalu se dostáváme
k Valentýnu. Sice trochu divně, ale povedlo se to.
Znal jsem člověka, který všechna přísloví bral velmi vážně a
řídil se podle nich, protože podle něj je v příslovích a mudroslovích
uložená lidová moudrost střádaná po celé věky. Tak tenhle člověk má na rozdíl
ode mě únor rád. A má ho rád právě kvůli Valentýnu. Podle něj je svatý Valentýn
jeden z nejlepších svátků, jaký může existovat, protože je to den, kdy
může shodit ostych a bez obav vyznávat lásku ženám a dívkám jeho srdce, a
přitom se nemusí bát, že dostane pár facek.
(Je to něco podobného jako Mikuláš. To je den, kdy může cizí
starý vousatý muž hladit děti a rozdávat jim bonbony, aniž by na něj rodiče
volali policii.)
Podle něj jsou totiž ženy v tento den připraveny nechat
se dobývat, a co je hlavní, jsou ochotny nechat se dobýt bez většího vzdoru i
vzhledově průměrným mužem, který má podprůměrný příjem.
A proč tomu tak je?! Protože spolu s tímto svátkem se u
nás rozšířil komplex méněcennosti. Jak není slečna v tento přeslavný den
s nějakým mužem, je u svých zadaných přítelkyň společensky znemožněná. Takže
svobodné a nezadané ženy přímo baží po přítomnosti muže, který je ochotný vydat
ze své kapsy nějakou tu korunu, aby jim udělal radost a ony pak mohly svým
kamarádkám a kolegyním ukázat předmět doličný, v tomto případě fotografii
na které se zoufalým úsměvem objímají jakéhosi chlapa, o kterého by v jiný
den ani kolo neopřely.
(A aby mě feministky neumlátily, v rámci moderní
politické korektnosti uznávám, že to mnohdy funguje i v opačném gardu.)
Tak taková je
filozofie mého známého. Tedy abych byl úplně přesný. To vlastně byla jeho
filozofie.
Až do loňského Valentýna si můj známý myslel, že může bez
obav ženám kolem sebe rozdávat květiny, zvát je do restaurací nebo do kina a
následně si pak užívat toho, no…
No řekněme společného fotografování, po kterém ty ženy pak
hned ráno opouštěl, aniž by měl v úmyslu se někdy vrátit.
Jako milovník přísloví vždy se sladkým úsměvem říkal,
že DRZÉ ČELO JE LEPŠÍ NEŽ POPLUŽNÍ DVŮR a LÍNÁ HUBA, ŽE ZNAMENÁ HOLÉ NEŠTĚSTÍ.
Když jsem ho varoval, že taková svedená a zoufalá žena pro
něj může znamenat jisté nebezpečí, jelikož KDO SEJE VÍTR, SKLÍZÍ BOUŘI, jen mi
s ještě sladším úsměvem odpověděl, že KDO SE BOJÍ, NESMÍ DO LESA. Prostě,
nedal si říct a nedal a trval si na tom, že ty sváděné ženy jsou vlastně rády a
on, že je pro ně něco jako dobroděj konající skutky milosrdenství.
Vlastně mu to všechno dlouho vycházelo, ale jak se říká: TAK
DLOUHO SE CHODÍ SE DŽBÁNEM PRO VODU, AŽ SE UCHO UTRHNE.
Drahý přítel čtrnáctého února nakráčel s pugétem do
baru, kde měl schůzku se svou další obětí. A slečna tam byla. A nebyla tam jen
jedna slečna. Byly tam hned tři slečny, které přítel ve svém nadšení pozval
všechny do jednoho baru a zapomněl na to!
No jak to dopadlo,
snad nemusím líčit. Tři slečny a jen jeden pugét. Takže je vám jasné, že je to
poněkud rozladilo a od té doby můj známý bere jedno přísloví mnohem víc vážně
než ty ostatní. To přísloví zní: MNOHO PSŮ, ZAJÍCOVA SMRT!
Žádné komentáře:
Okomentovat