Březnový fejeton z měsíčníku ENTER najdete ZDE
Březen je měsíc knihy a
vy jistě rádi čtete. Abyste si ovšem mohli číst, musí tu knihu
nejdřív někdo napsat. Knihy píší spisovatelé a mohu vás
ujistit, že spisovatelův život je plný protivenství a ten
humoristův obzvlášť. Nevěříte? V tom případě vás
musím přesvědčit.
Tak za prvé. Na to, abyste
mohli začít něco psát, potřebujete mít téma. V případě
humoru dokonce vtipné téma. Když není téma, není tvorba.
S literaturou to není například jako s malířstvím,
nebo sochařstvím. Takový malíř si vezme stojan, plátno a barvy
a vydá se do přírody. Postaví stojan na louce u lesa a může
začít malovat. Téma stojí před ním a jemu ho stačí přenést
na plátno. Ba co víc?! Malíř může klidně pod záminkou, že je
to krásné a neomrzí se, malovat pořád a stále totéž a stejně
ten obraz prodá, spisovatel nemůže sebelepší povídku psát furt
dokolečka, protože to by se asi nakladatelům moc nelíbilo.
Spisovatel si prostě takový luxus nemůže dovolit. Ten musí
čtenářům neustále předkládat nové a nové situace a fóry,
protože když to neudělá, ztratí o něj čtenáři zájem.
Galeristům je to evidentně
šumák. Ti s klidem vystaví desítky a stovky březových
háječků a gypsových nahotin a děje se něco? Neděje! Galerie
jsou imrvére narvané.
No, ale vraťme se k psaní.
Dejme tomu, že autora políbila Múza, našel téma, a nyní má
v hlavě jakýsi příběh.
Takže za druhé, začátek.
Spisovatel si sedne před bílou stránku a hluboce se zamyslí. Čím
začít? První věta by měla být tak zajímavá, že čtenáře
chytí a nepustí. Spisovatel tedy napíše větu. Je nadšen,
protože to je ta pravá věta. Dívá se na ní a je mu jasné že
ho Nobelova cena za literaturu nemine. O minutu později sezná, že
takový blábol by mohl napsat jen mentálně zaostalý šimpanz.
Zhnuseně tedy tuto větu smaže a po několika dalších pokusech
sepsat slova, která by byla perlou světové literatury a značném
otlučení deletovacího tlačítka autor rezignuje a použije něco
na způsob: „To vám tak jednou…“ což sice není nic
ohromujícího, ale spisovateli to dává možnost, aby vůbec mohl
začít psát a dostal se k nějakému sdělení čtenářům.
Dostali jsme se k bodu
číslo tři a tím je samotná tvorba. Samotné psaní už není tak
strašné, ale i ono má svá úskalí, která dokáží autora
potrápit. Po první větě následuje druhá a třetí a autor se
dostává do rauše, kdy přestává vnímat své okolí a v hlavě
se mu odehrává příběh, který přechází na monitor. Pak však
může nastat chvíle, kdy autor znejistí a nedůvěřivě se zadívá
na text, který právě napsal. Humorista zjistí, že má pocit,
jakoby tu část příběhu, který právě píše, odněkud znal.
Vstane, jde si pro knížku a nalistuje jistou stránku. Obrátí oči
v sloup, načež prokleje pana Haška, nebo Švandrlíka, že už
všechno vtipné napsali a jeden aby se strhal, když chce něco
nového vymyslet.
Pak si s hlavou
v dlaních sedne zpět ke stolu a přemýšlí, jak děj změnit
aby nemohl být obviněn z plagiátorství. Hlavou se mu honí
myšlenky na to, že se asi na psaní jednou provždy vykašle a bude
se věnovat jiné umělecké činnosti. Například pletení by
nemuselo být tak špatné. Děti by měly moc pěkné čepice na
zimu…
Této fázi se říká
tvůrčí krize a v případě profesionálních psavců se léčí
podáváním termínu. Termín je pro autora něčím jako Lurdy pro
malomocného. Termín zkrátka dělá zázraky!
Dejme tomu, že autor
překonal krizi a opět se v psaní rozjel. Ze slov jsou věty.
Z vět jsou souvětí a všechno jde jako po másle. Na monitoru
létá jeden vtip za druhým a děj se zdárně odvíjí. Ovšem nyní
pozor! Jako má psaní svůj těžký začátek, má stejně tak i
těžký konec!
Dostali jsme se
k strašlivému slovu a tím je POINTA! Tudíž za čtvrté,
závěr díla.
Dobře vypointovaný konec
je pro spisovatele noční můrou, která ho budí ze snů. Osobně
soudím, že některé romány mající několik set stran, jsou
původně jen mikropovídkami, pro které autor nemohl najít pointu!
Najít tu správnou
závěrečnou větu, která by celý příběh uzavřela tak, aby mu
nasadila korunu, není žádná legrace. Můžete klidně popsat
několik stran vynikajícím textem, ale jak nenajdete vhodný konec,
jste v koncích. Když nevíte jak skončit, přidáváte další
a další věty a text košatí a přímo bobtná slovy. Autor potom
v zoufalství sahá po dialozích, ve kterých postavy začnou
mluvit o tom, jaké bylo včera počasí, případně se pustí do
odboček, které s původním příběhem vůbec nesouvisí a
s hrůzou sleduje, že pointa která ho mezi tím napadla, se už
k nově vzniklému příběhu vlastně nehodí, protože
hlavního hrdinu kterého na začátku povídky poslal pro mléko, má
najednou na kolotoči a mléko nikde! Takovému vloženému textu se
pak říká vata, nebo vycpávka. Není ani bez zajímavosti, že
někteří spisovatelé ve svých dílech používají zásadně a
pouze vycpávku.
Ale už přestaneme autora
trápit a dovolíme mu, aby svou pointu našel. Takový spisovatel je
ve chvíli, kdy své dílo dokončí ten nejšťastnější člověk
pod sluncem. Napije se kávy a spokojeně pokývá hlavou. Konečně
hotovo. Nezbývá než povídku uložit. Téměř slavnostně stiskne
klávesu a vzápětí dostává infarkt, protože své pracně
vypocené dílko místo uložení dokonale smazal…
Takže za páté, na úplný
závěr?! Co třeba slova ze začátku. Spisovatelův život je plný
protivenství a ten humoristův obzvlášť.
Žádné komentáře:
Okomentovat