Obrazy a sochy mají taky duši!

Spisovatelovy patálie

Březnový fejeton z měsíčníku ENTER najdete ZDE

Březen je měsíc knihy a vy jistě rádi čtete. Abyste si ovšem mohli číst, musí tu knihu nejdřív někdo napsat. Knihy píší spisovatelé a mohu vás ujistit, že spisovatelův život je plný protivenství a ten humoristův obzvlášť. Nevěříte? V tom případě vás musím přesvědčit.

Tak za prvé. Na to, abyste mohli začít něco psát, potřebujete mít téma. V případě humoru dokonce vtipné téma. Když není téma, není tvorba. S literaturou to není například jako s malířstvím, nebo sochařstvím. Takový malíř si vezme stojan, plátno a barvy a vydá se do přírody. Postaví stojan na louce u lesa a může začít malovat. Téma stojí před ním a jemu ho stačí přenést na plátno. Ba co víc?! Malíř může klidně pod záminkou, že je to krásné a neomrzí se, malovat pořád a stále totéž a stejně ten obraz prodá, spisovatel nemůže sebelepší povídku psát furt dokolečka, protože to by se asi nakladatelům moc nelíbilo. Spisovatel si prostě takový luxus nemůže dovolit. Ten musí čtenářům neustále předkládat nové a nové situace a fóry, protože když to neudělá, ztratí o něj čtenáři zájem.

Galeristům je to evidentně šumák. Ti s klidem vystaví desítky a stovky březových háječků a gypsových nahotin a děje se něco? Neděje! Galerie jsou imrvére narvané.

No, ale vraťme se k psaní. Dejme tomu, že autora políbila Múza, našel téma, a nyní má v hlavě jakýsi příběh.

Takže za druhé, začátek. Spisovatel si sedne před bílou stránku a hluboce se zamyslí. Čím začít? První věta by měla být tak zajímavá, že čtenáře chytí a nepustí. Spisovatel tedy napíše větu. Je nadšen, protože to je ta pravá věta. Dívá se na ní a je mu jasné že ho Nobelova cena za literaturu nemine. O minutu později sezná, že takový blábol by mohl napsat jen mentálně zaostalý šimpanz. Zhnuseně tedy tuto větu smaže a po několika dalších pokusech sepsat slova, která by byla perlou světové literatury a značném otlučení deletovacího tlačítka autor rezignuje a použije něco na způsob: „To vám tak jednou…“ což sice není nic ohromujícího, ale spisovateli to dává možnost, aby vůbec mohl začít psát a dostal se k nějakému sdělení čtenářům.

Dostali jsme se k bodu číslo tři a tím je samotná tvorba. Samotné psaní už není tak strašné, ale i ono má svá úskalí, která dokáží autora potrápit. Po první větě následuje druhá a třetí a autor se dostává do rauše, kdy přestává vnímat své okolí a v hlavě se mu odehrává příběh, který přechází na monitor. Pak však může nastat chvíle, kdy autor znejistí a nedůvěřivě se zadívá na text, který právě napsal. Humorista zjistí, že má pocit, jakoby tu část příběhu, který právě píše, odněkud znal. Vstane, jde si pro knížku a nalistuje jistou stránku. Obrátí oči v sloup, načež prokleje pana Haška, nebo Švandrlíka, že už všechno vtipné napsali a jeden aby se strhal, když chce něco nového vymyslet.

Pak si s hlavou v dlaních sedne zpět ke stolu a přemýšlí, jak děj změnit aby nemohl být obviněn z plagiátorství. Hlavou se mu honí myšlenky na to, že se asi na psaní jednou provždy vykašle a bude se věnovat jiné umělecké činnosti. Například pletení by nemuselo být tak špatné. Děti by měly moc pěkné čepice na zimu…

Této fázi se říká tvůrčí krize a v případě profesionálních psavců se léčí podáváním termínu. Termín je pro autora něčím jako Lurdy pro malomocného. Termín zkrátka dělá zázraky!

Dejme tomu, že autor překonal krizi a opět se v psaní rozjel. Ze slov jsou věty. Z vět jsou souvětí a všechno jde jako po másle. Na monitoru létá jeden vtip za druhým a děj se zdárně odvíjí. Ovšem nyní pozor! Jako má psaní svůj těžký začátek, má stejně tak i těžký konec!

Dostali jsme se k strašlivému slovu a tím je POINTA! Tudíž za čtvrté, závěr díla.

Dobře vypointovaný konec je pro spisovatele noční můrou, která ho budí ze snů. Osobně soudím, že některé romány mající několik set stran, jsou původně jen mikropovídkami, pro které autor nemohl najít pointu!

Najít tu správnou závěrečnou větu, která by celý příběh uzavřela tak, aby mu nasadila korunu, není žádná legrace. Můžete klidně popsat několik stran vynikajícím textem, ale jak nenajdete vhodný konec, jste v koncích. Když nevíte jak skončit, přidáváte další a další věty a text košatí a přímo bobtná slovy. Autor potom v zoufalství sahá po dialozích, ve kterých postavy začnou mluvit o tom, jaké bylo včera počasí, případně se pustí do odboček, které s původním příběhem vůbec nesouvisí a s hrůzou sleduje, že pointa která ho mezi tím napadla, se už k nově vzniklému příběhu vlastně nehodí, protože hlavního hrdinu kterého na začátku povídky poslal pro mléko, má najednou na kolotoči a mléko nikde! Takovému vloženému textu se pak říká vata, nebo vycpávka. Není ani bez zajímavosti, že někteří spisovatelé ve svých dílech používají zásadně a pouze vycpávku.

Ale už přestaneme autora trápit a dovolíme mu, aby svou pointu našel. Takový spisovatel je ve chvíli, kdy své dílo dokončí ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Napije se kávy a spokojeně pokývá hlavou. Konečně hotovo. Nezbývá než povídku uložit. Téměř slavnostně stiskne klávesu a vzápětí dostává infarkt, protože své pracně vypocené dílko místo uložení dokonale smazal…

Takže za páté, na úplný závěr?! Co třeba slova ze začátku. Spisovatelův život je plný protivenství a ten humoristův obzvlášť.

Únor bílý, Valentýn šílí!

Únorový fejeton z měsíčníku Enter najdete ZDE

Tento fejeton bude o svátku zamilovaných, tedy o svátku svatého Valentýna. Ale než se dostanu k věci samotné, musím si postěžovat.

Laskavý čtenář snad promine, že začnu skuhráním a pokud nepromine, nedá se nic dělat, ale já to prostě napsat musím. Já nesnáším únor! Únor je tak odporný měsíc, že druhý takový by jeden těžko našel v pravé poledne s baterkou v ruce.

Když jsem byl dítětem, nesnášel jsem přesně tak září. To totiž začínala škola, kterou jsem miloval naprosto stejně, jako mám dnes rád únor. A teď mi někdo vysvětlete, proč bych měl slavit svátek zamilovaných právě v tomhle odporném měsíci?!

 No řekněte sami. V únoru venku buď mrzne a padá sníh, nebo prší a všude je bláto. Do jara je daleko a do léta ještě dál a já jsem navíc každý únor o rok starší, což mi tedy vůbec nevadilo, když jsem byl dítě, (to mi vadilo právě to září) ale teď mi to nějak vadí čím dál tím víc.

Já jsem sice stále duchem mlád, ale protože duch na rozdíl od fyzického těla vidět není, nabídla mi tuhle v autobuse jedna slečna, že mě pustí sednout, což mě strašně urazilo, takže jsem se vzdorně neposadil a zůstal jsem dál vstoje balancovat s těmi nákupními taškami v obou rukách. Aspoň viděla, jaký jsem to ve svém věku gymnasta!

 Chápu, že únor mohou mít rádi milovníci zimních sportů, kterých je na světě zřejmě dost a dost. Ti k únoru jistě cítí cosi jako lásku. Stejně tak ho mají určitě rádi i ti, které milovníci zimních sportů živí. Tedy všichni ti vlekaři, instruktoři rozličného plužení a klouzání, kočí romantických saní, ba dokonce, ačkoliv je to neuvěřitelné, sedláci. No ano, sedláci! Díky sedlákům se únor dostal i do lidových rčení. Však to znáte: ÚNOR BÍLÝ, POLE SÍLÍ.

Tohle rčení, nebo pranostiku, jsem si vždycky živě představoval jako nějaký obrázek od Josefa Lady. Na poli dva metry sněhu, na kopci kostelíček, na svahu sáňkují děti a na kraji pole tančí samou radostí pantáta, protože je mu jasné, že to žito bude o příštích žních tááákhle vysoký a zrní se z něj bude jen sypat.

Všechno pěkné, ale vzhledem k mé vrozené zlomyslnosti jsem si ještě představoval něco, co na obrázku není vidět. Totiž to, že pantátovi za kopcem právě chytla stodola a hasiči se k ní kvůli závějím nedostanou.

S těmi rčeními, příslovími a pranostikami je to stejně zvláštní. Někdy mají pravdu a někdy ne. A teď pozor, pomalu se dostáváme k Valentýnu. Sice trochu divně, ale povedlo se to.

Znal jsem člověka, který všechna přísloví bral velmi vážně a řídil se podle nich, protože podle něj je v příslovích a mudroslovích uložená lidová moudrost střádaná po celé věky. Tak tenhle člověk má na rozdíl ode mě únor rád. A má ho rád právě kvůli Valentýnu. Podle něj je svatý Valentýn jeden z nejlepších svátků, jaký může existovat, protože je to den, kdy může shodit ostych a bez obav vyznávat lásku ženám a dívkám jeho srdce, a přitom se nemusí bát, že dostane pár facek.

(Je to něco podobného jako Mikuláš. To je den, kdy může cizí starý vousatý muž hladit děti a rozdávat jim bonbony, aniž by na něj rodiče volali policii.)

Podle něj jsou totiž ženy v tento den připraveny nechat se dobývat, a co je hlavní, jsou ochotny nechat se dobýt bez většího vzdoru i vzhledově průměrným mužem, který má podprůměrný příjem.

A proč tomu tak je?! Protože spolu s tímto svátkem se u nás rozšířil komplex méněcennosti. Jak není slečna v tento přeslavný den s nějakým mužem, je u svých zadaných přítelkyň společensky znemožněná. Takže svobodné a nezadané ženy přímo baží po přítomnosti muže, který je ochotný vydat ze své kapsy nějakou tu korunu, aby jim udělal radost a ony pak mohly svým kamarádkám a kolegyním ukázat předmět doličný, v tomto případě fotografii na které se zoufalým úsměvem objímají jakéhosi chlapa, o kterého by v jiný den ani kolo neopřely.

(A aby mě feministky neumlátily, v rámci moderní politické korektnosti uznávám, že to mnohdy funguje i v opačném gardu.)

 Tak taková je filozofie mého známého. Tedy abych byl úplně přesný. To vlastně byla jeho filozofie.

Až do loňského Valentýna si můj známý myslel, že může bez obav ženám kolem sebe rozdávat květiny, zvát je do restaurací nebo do kina a následně si pak užívat toho, no…

No řekněme společného fotografování, po kterém ty ženy pak hned ráno opouštěl, aniž by měl v úmyslu se někdy vrátit. 

Jako milovník přísloví vždy se sladkým úsměvem říkal, že DRZÉ ČELO JE LEPŠÍ NEŽ POPLUŽNÍ DVŮR a LÍNÁ HUBA, ŽE ZNAMENÁ HOLÉ NEŠTĚSTÍ.

Když jsem ho varoval, že taková svedená a zoufalá žena pro něj může znamenat jisté nebezpečí, jelikož KDO SEJE VÍTR, SKLÍZÍ BOUŘI, jen mi s ještě sladším úsměvem odpověděl, že KDO SE BOJÍ, NESMÍ DO LESA. Prostě, nedal si říct a nedal a trval si na tom, že ty sváděné ženy jsou vlastně rády a on, že je pro ně něco jako dobroděj konající skutky milosrdenství.

Vlastně mu to všechno dlouho vycházelo, ale jak se říká: TAK DLOUHO SE CHODÍ SE DŽBÁNEM PRO VODU, AŽ SE UCHO UTRHNE. 

Drahý přítel čtrnáctého února nakráčel s pugétem do baru, kde měl schůzku se svou další obětí. A slečna tam byla. A nebyla tam jen jedna slečna. Byly tam hned tři slečny, které přítel ve svém nadšení pozval všechny do jednoho baru a zapomněl na to!

 No jak to dopadlo, snad nemusím líčit. Tři slečny a jen jeden pugét. Takže je vám jasné, že je to poněkud rozladilo a od té doby můj známý bere jedno přísloví mnohem víc vážně než ty ostatní. To přísloví zní: MNOHO PSŮ, ZAJÍCOVA SMRT!

Dřív se říkalo lenost, dnes prokrastinace!

Dřív se říkalo lenost, dnes prokrastinace!

Fejeton pro měsíčník Enter

Leden 2016

Moji drazí čtenáři. Jistě jste si všimli, že o půlnoci mezi jednatřicátým a prvním, začaly létat vzduchem různé rakety, petardy, zátky od sektu a podle hlasitosti explozí snad sem tam vybuchl i nějaký ten panzerfaust.

V ulicích se povaluje mnohem větší množství střepů a opilců než bývá obvyklé a na zdech a stolech se nám objevily nové kalendáře kde je úplně jiné číslo, než na jaké jsme byli po celý minulý rok zvyklí. 

No ano. Začal nám nový rok a začátek nového roku bývá chvílí, kdy se zamýšlíme nad tím, co v tom uplynulém roce bylo dobrého a co špatného. A také nad tím, co dobrého nám ten nový rok přinese.

Je to zajímavé zamyšlení, jelikož to, co se už stalo, se změnit moc nedá (pochybuji, že někdo z vás vlastní stroj času) a nový rok vlastně vůbec nic nenosí. Myslete si, co chcete, ale já jsem přesvědčený, že rok je jen pouhá časová veličina a jako taková nic neunese a nikam nedojde.

Rok může maximálně tak dojít na konec kalendáře a proto nám nezbývá nic jiného, než si v tom novém roce přinést něco sami. Například si můžeme přinést zbytek salátu z ledničky, protože ten bude dobrý zcela určitě. Pokud už ovšem salát nemáte, protože jste ho neprozřetelně sežrali o bujaré silvestrovské noci, nezoufejte. Můžete si přece přinášet i jiné radosti vezdejší. Možná vám zbylo ještě trochu cukroví, případně aspoň pár okurek byste mohli vyštrachat v té zapomenuté sklenici na balkóně, aby vás ta hlava už konečně přestala bolet a zbavili jste se té hnusné pachuti v puse, že?! Jsou prostě rána, kdy člověka potěší i takováhle maličkost…

Ale jedno vám radím a já většinou radím dobře, i když to tak někdy na první pohled nevypadá, těšte se na nastávající rok, ale proboha, na kolenou před vámi klečím, proboha, nedávejte si žádná předsevzetí, ani kdyby byla sebeušlechtilejší!

Nedávejte si žádné předsevzetí, že končíte navždy s alkoholem, i když jste teď, v tuto chvíli, jasně rozhodnutí nikdy nepít! Já vím, hlava vás bolí úplně příšerně, a s mokrým ručníkem kolem čela nevypadáte vůbec hezky.

Nedávejte si ani předsevzetí, že přestanete kouřit! Naprosto chápu, že když zakašlete, máte pocit, jako by ty plíce patřili nějakému docela cizímu člověku. Nejspíš nějakému horníkovi z Ostravy, který po celá desetiletí překračoval plány v těžbě mouru, a vy to teď odnášíte za něj.

A ačkoliv máte pocit, že se vaše letní volné plátěné kalhoty změnily na elastické legíny, a trička, včetně košil, vám jakýsi zlomyslný zloduch potajmu vyměnil za kousky o dvě až tři čísla menší, rozhodně si nedávejte předsevzetí, že zhubnete pomocí nějaké diety.

V návaznosti na předešlé předsevzetí vám radím! Neslibujte si, že začnete cvičit. Uvědomuju si, že vám svalstvo poněkud plandá, ruce máte jako tyčky a na břiše nemáte onen pověstný pekáč buchet, ale místo něj tam máte díž s pěkně kynoucím těstem na ty zmíněné buchty. To všechno vím, ale stejně volám, žádné takové předsevzetí!

Stejně tak vás nesmí ani napadnout, abyste svatosvatě přísahali, že se od nového roku budete na zkoušky učit včas, a né večer před termínem. Nebo, Bože chraň, abyste si snad sami sobě slíbili, že se budete učit průběžně po celý školní rok!

Případně byste mohli dostat šílený nápad, že už konečně vymalujete byt! To je totiž taky moc oblíbená proklamace takhle začátkem roku! No tak to ať vás ani ve snu nenapadne!

Lidi zlatý, mohl bych pokračovat dál a dál, protože takových předsevzetí se každý rok objeví celá hromada, takže nemá smysl je vyjmenovávat a každý z vás si určitě vzpomene na nějakou hloupost, kterou sám sobě slíbil a já jí tu nenapsal. A proč vám radím, abyste si žádná předsevzetí nedávali?! No protože vás mám rád a myslím to s vámi dobře, sakra!

Kolikrát v životě jste si už nějaké předsevzetí dávali a kolikrát jste ho dodrželi? Nejspíš se nebudu příliš mýlit, když si tipnu, že těch nedodržených předsevzetí bude víc, než těch, která jste splnili.

Já tedy uznávám, že se i tady jistě najdou morálně zdatní a hodnotní jedinci, kteří sami sobě něco slíbí a pak se nepodvedou, ale kolik jich asi tak je?! Desítky? Stovky? Tisíce? Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že pouhé jednotky. Ale ty bychom měli vystavovat na náměstích a tam se jim klanět a zasypávat je květinami, jelikož jde o regulérní světce a světice! A právě kromě těchto jedinců si totiž většina z nás vždycky najde důvod, proč plnění slibu odložit o den, o dva, nebo o měsíc, až ho odloží zcela a dokonale na věčné časy.

Vážení, dřív se tomuto jevu říkalo lenost a léčil se rákoskou. Dnes se mu říká prokrastinace a sepisují se o tom vědecká pojednání. Doba holt pokročila kupředu.

Ale aby to nevypadalo, že jsem snad nějak zaujatý proti dobrým úmyslům. To ani omylem. Já si jen myslím, že než lhát sám sobě, je lepší prostě jít a udělat to. A to přeci jde i bez těch tááákhle velkých a slavnostních slibů!

Takže já teď hned půjdu a napíšu si další text, abych ho měl do foroty a nemusel ho psát dva dny před uzávěrkou!

Nebo to třeba napíšu zítra. Ale to vlastně musím ještě něco zařídit. Tak určitě pozítří. Ale to vlastně nejde, protože…

No nic. Tak krásný a šťastný nový rok vám všem!