Jak jsme prováděli vánoční zvyky

 Teda, povím vám, že jsem rád, že už to máme všechno za sebou. Teď už bude jen klid, ticho a pokoj…

 Šmarjá to né! Nelekejte se. Já nemyslím, jako úplnej konec našeho bytí. Myslel jsem jenom konec Vánoc a Silvestra. Já je mám sice moc rád, ale čeho je moc, toho je příliš. Například, když je příliš lidovejch zvyků. Jeden zvyk se mi ovšem moc líbí, ale netroufám si na něj. Chtěl bych dát artistce Sabrině pusu pod jmelím!

 No, ono těch zvyků zas tolik není, jenže když se prováděj důsledně špatně, tak máte pocit, že je jich až moc. Vemte si takovýho krotitele Wolodijowského. Tak on se například na Štědrý den rozhodnul, že si zjistí svojí budoucnost. Copak o to. Kdo by jí nechtěl znát, že jo?! Jenomže máte spoustu způsobů jak to zjistit. Třeba si můžete nechat věštit z ruky, nebo z karet. Taky z křišťálový koule to prej jde hezky. Všechno tohle umí náš mág Don Boscy de Domu. Taky jsem Wolodijowskému říkal, že když tolik touží znát svojí strašnou budoucnost, ať jde za ním. Ale to on nééé. Povídal, že někde slyšel o tom, jak se dá na Štědrý den zjistit budoucnost ze studánky. Prej při pohledu do ní se mu vyjeví, jestli se ožení. Měl by tam uvidět svou nevěstu, nebo případně nějakej jinej zajímavej zjev.

 Já mu to teda dost rozmlouval, protože jsem si nebyl jistej, jestli se to netýká jen holek, ale pak mi zvědavost nedala a rozhodnul jsem se jít s ním.

 Abych pravdu řekl, především mě zajímalo, jak taková nevěsta pro něj může vypadat. Já totiž jednou viděl jeho rodinný album! To bylo celkem zajímavý. Byla tam velká fotka ze svatby jeho dědečka a babičky. To jsem ovšem netušil, že jde o svatební fotku. Myslel jsem si, že je to nějakej sjezd kozáckejch atamanů. Jen mi vrtalo hlavou, proč některý z těch mužskejch mají na hlavách šátky, a né ty jejich papáchy. Tak jsem se ho na to zeptal a Waldemar se tehdy hrozně urazil. Pár dnů se mnou nemluvil. Udobřil jsem si ho, až když jsem za něj v hospodě zatáhnul útratu. Potom mi vysvětlil, že když má ženská pod nosem takovej menší knírek, je to znakem jisté vášnivosti!

 Teda já vám nevím. Podle toho, co tam ty jejich ženský měly, tak by nejvášnivější ženskou na světě, musel bejt zpěvák a nebožtík Matuška! Tak uznejte, že moje zvědavost na to, kdo se mu zjeví ve studánce, byla na místě.

Ráno jsme si přivstali a vzhledem k tomu, že jsme absolutně netušili, kde by nějaká studánka mohla bejt, natočili jsme kýbl vody a odnesli ho na louku k lesu. Tam Wolodijowski vyhloubil díru a do ní jsme dali kýbl. Pak si Waldemar k tý „studánce“ kleknul a začal upřeně zírat do vody.

Pořád se mu zdálo, že je nějakej neostrej obraz, tak se skláněl pořád blíž a blíž k hladině. Dvakrát dokonce zařval, že už něco vidí, ale byl to jenom omyl. Poprvé myslel, že zahlídnul tvář mimořádně vášnivý ženy, ale pak si uvědomil, že kouká na svůj vlastní odraz ve vodě. A podruhý se zase strašně leknul, když si myslel, že za tím svým odrazem vidí stát smrt.

Vzhledem k tomu, že jsem se nad ním zrovna skláněl já, tak mě to celkem urazilo!

 No co vám budu povídat. Koukal tam do tý vody skoro půl hodiny, a když se nedočkal žádný předpovědi svý budoucnosti, tak to vzdal a chtěl vstát, že radši půjdem do tepla. Ale ouha! Ono to nebylo tak jednoduchý. Jak se totiž skláněl pořád blíž k tý hladině, aby líp viděl svojí předpověď, neuvědomil si, že v televizi byla taky předpověď. A to předpověď počasí, která slibovala mráz. A ta se nemejlila! Chtěl se postavit, jenže měl svoje vousy hezky pevně přimrzlý v kyblíku.

 Já mu nabízel, že mu je prostě useknu jeho šavlí, ale nechtěl mi to dovolit. Že prej vousy nedá a raději tam zmrzne, nebo případně počká do jara. Pak jsme si uvědomili, že ta studánka je vlastně přenosná a pomoh jsem mu kýbl vytáhnout ze země. Opatrně si ho nes u tváře. Bez nehody jsme došli až na zimoviště k jeho maringotce. No a tam se to stalo!

 Wolodijowski si vzpomněl, že má zamčeno a šáhnul si pro klíče do kapes. Oběma rukama najednou. Nějak zapomněl, že drží ten kýbl.

 To vám bylo řevu! Aby taky ne. Takový fousy sice něco vydržej, ale váhu kýble se zmrzlou vodou, holt nezvládly! Prostě. V životě jsem neviděl, aby byl někdo ve vteřině tak dokonale hladce oholenej. Nebo lépe řečeno depilovanej.

 Ale nejenom ze studánky se člověk něco dozví. Je taky takovej zvyk, že se hází botou a ta pak špičkou ukáže, odkud přijde ženich. To o Štědrém večeru zkoušel náš scénograf Narcis Esttet. Ne, já se nepletu. Narcis vážně chtěl vědět, odkud přijde ženich. To víte. Když je člověk scénograf a jmenuje se Narcis, večeří lančmít při svíčkách a boa nosí i do lesa, tak má divný spády. No a ten Narcis se rozhodnul, že si hodí botou. V létě byl na nějaký studijní cestě v Holandsku a přivez si odtamtud ty jejich dřeváky. Pěkný a malovaný. Jen se v nich nedá chodit, protože tahle obuv byla evidentně inspirovaná nějakým mučicím nástrojem. Ale například na rozbíjení kokosovejch ořechů jsou ideální. No, anebo na to vrhání.

 Narcis si prej v maringotce stoupnul zády naproti dveřím a vrhnul tu Spejblovu polobotku přes rameno. Bohužel tak učinil zrovna ve chvíli, kdy k němu do maringotky přišel principál, aby mu popřál šťastný a veselý. Principál otevřel zrovinka, když se dřevák chystal prorazit dveře.

 Takže se toho dne ozval strašnej řev u nás v cirguse podruhý! Dřevák trefil principála přímo doprostřed čela. Pak ho ty lidi ze záchranky dlouho křísili! Tedy myslím Narcise! Ne principála. Ten jen zavrávoral a pak Narcisovi strašně rozbil hubu!

 Já, když jsem tohle všechno viděl, tak jsem si řekl, že radši zůstanu u svýho osvědčenýho pouštění lodiček z vlašáků. Konec konců, z toho se taky dozvíte svojí budoucnost a není to nijak nebezpečný. Tedy pokud se to udělá tak se má!

 Já trouba jsem se o tom zmínil před tenťákama Mišou a Grišou. Docela se o to zajímali. To mě potěšilo, protože já strašně rád poučuju cizince o našich národních zvycích. Kupříkladu jednou jsem nějakýho Němce v hospodě poučoval o tom, že mnoho Čechů považuje za národní zvyk ukrást všechno, co není na řetězu a neměl by tu šrajtofli nechávat jen tak položenou na stole! Vůbec mi to nechtěl věřit. Tak jsem mu při odchodu musel dokázat, že to je pravda! Ale to jsem odbočil.

 Rusové Miša s Grišou se zajímali o to, co se s těma lodičkama jako provádí. A proč se to provádí. A jaký konstrukce jsou ty lodě a na jakej pohon. Vysvětlil jsem jim, že je to docela prostý. Stačí vlašáky a svíčky. K tomu nějakej ten lavor a voda. A už se může jezdit a koukat kam kdo dopluje.

 Řekli mi, že to teda vyzkoušeji a ať za hoďku přijdu, že to zatím připraví. A že bude i vodka.  To mě potěšilo dvojnásob. Pochopili národní zvyk a pohostí mě dle jejich zvyklostí.

Jaký to ale bude překvapení, jsem fakt netušil. Přišel jsem k nim a tam v lavoru opravdu plavalo několik loděk se svíčkama. Ale jakejch! Přeci jen ta jazyková bariéra občas ještě zaúřaduje. Hoši neudělali lodičky ze skořápek od Vlašskejch ořechů, ale z kelímků od Vlašskýho salátu. V každym hořela svíčka a tak nějak podivně se to tak v tom škopíku kymácelo. Jen jsem zakroutil hlavou a řekl jsem si, že příště budu muset bejt důslednější při vysvětlování vánočních zvyků. Pak jsem si přised ke stolu a ptal se po tý vodce.

Miša se zakřenil a ukázal na škopek a řekl: „Zděs vodka!“ a hrábnul naběračkou mezi lodičky, čímž způsobil menší mořskou bouři a došlo ke ztroskotání celý flotily.

 To byl plamen! Jak se ty loďky zvrhly, zapálily vodku a v lavoru nastalo peklo. Miša se leknul, vyskočil ze židle, a jak držel plnou naběračku hořící vodky, tak při tom výskoku tu vodku chrstnul na palandu, která okamžitě vzplanula, a díky tomu poněkud nešetrně probudil svojí sestru Jelenu, která z ním přijela na návštěvu a dospávala na palandě cestu vlakem.

 Takže po záchrance jsme u nás ten den měli další dvě návštěvy. Hasiče a policii.

 Jo a díky tý policii, měl pokaženej Štědrej den, i náš fakír Mámhnáta Lakatoš. Policajti se zrovna chystali k odjezdu, když se v zimovišti objevil Mámhnáta se svým vozejčkem naloženým všemožnou kabeláží a taženým dvanáctispřežím svejch dětí.

 Policajty to nějak zaujalo a šli si ten dopravní prostředek prohlídnout blíž. Mámhnáta přitáhnul otěže, seskočil z kozlíku a nevraživě se díval na blížící se policajty. Ty samozřejmě zajímalo, copak to má naloženo na káře. Mámhnáta začal bědovat, že ani na Štědrý den nedají starému Indovi policajti pokoj, ale moc mu to nebylo platný. Policajti se začali přehrabovat v kabelech, a že prej odkud je má a na co to má.

Mámhnáta se chvilku drbal na turbanu a pak řekl: Joóóój. Toto?! To som kůpil. Vianočné zvyky spoznátě? S detzmi buděm odljevať také ty obrázky do vody.“

Možná by mu to i prošlo, ale to by musel mít naložený olovo a ne měděný kabely. Takhle si ho vzali sebou, aby jim vysvětlil, kde že to koupil.

 Prostě, jak jsem říkal na začátku. Vánoční zvyky jsou hezký, ale nesmí se to pokaňhat. Snad nám to příští Vánoce vyjde nějak líp!

 Jo a ještě něco. Sabrině jsem tu pusu pod jmelím dal.

 Na památku mám dokonce obtisk její ruky na tváři!

KONEC