„Větve
na vejletě, to mi rozum nebere,“ ušklíbnul se pán v šedivém obleku.
Postavil se, stáhl okénko a vystrčil hlavu. Díval se za dvojící, která
odcházela z nádraží, přičemž mumlal: „Já myslel, že pořád jenom makaj.
Respektive, že furt stojej u těch svejch stánků a nic jinýho je nezajímá. A
oni, jak to tak vypadá, jdou na Bezděz. Co je přivedlo zrovna sem?!“
Když
s sebou vlak cuknul, zabral a rozjel se, zavřel okénko, dlaní si uhladil
účes rozhozený větrem a posadil se. Vytáhl z aktovky noviny, rozložil je a
chystal se číst. Když v tom se ze sedačky naproti němu ozvalo diskrétní
zakašlání.
„Promiňte,
nerad bych vás vyrušoval od čtení,“ řekl asi padesátiletý chlapík
v džínách a kožené bundě, „ale spletl jste se.“
Muž
v obleku zvedl oči od novin. „To nic, nerušíte… Jako v čem jsem se
spletl?“
„To
nebyli Vietnamci, ale Japonci. Vietnamci vypadají úplně jinak.“
„Aha,“
zabručel oblek,“ v tom případě to chápu. Japonci pořád cestujou. Bylo mi
divný, že by Vietnamci jeli někam jen tak bez důvodu. A vlastně je nezajímá
nic, kromě těch jejich kšeftů. Snad
ještě ty mladý, ty jo, ale tihle ve středním věku?! To bych se hodně divil.“
„No,
není to tak úplně pravda,“ řekl muž v bundě a zdvihl prst. „Já bych je
nepodceňoval. Lidé můžou mít různé a nečekané důvody k cestování. Třeba
přes půl světa. Znal jsem jednoho Vietnamce a ten se stal v literárních
kruzích legendárním a do tohohle kraje přijel zcela úmyslně. Trochu se
v literární oblasti pohybuju, tak vím, o čem mluvím.“
„Vy
máte něco společného s psaním?!“ zeptal se se zájmem oblek a odložil
noviny na stolek pod oknem. „Já míval v Poděbradech antikvariát, ale lidi
chtěli spíš prodávat než kupovat, tak jsem musel předloni zavřít a od té doby
užívám důchod. Ovšem o nějakém legendárním Vietnamci jsem v životě
neslyšel. To byl spisovatel? … Mimochodem. Jindřich Krahulík, jméno mé.“
„Marek
Daniš,“ řekl chlapík a potřásl si s bývalým antikvářem rukou. „Těší mě.
Pravda. Trochu píšu.“
„Moment!
Já už vím!“ zvolal Krahulík a plácl se do čela. „Sbírka Řev malomocných a
novela Umřít není tak snadný! Svět je malý, pane Daniši! Ale že se potkáme
v jednom kupé v rychlíku do Poděbrad, to by mě ani ve snu nenapadlo.
Vás jsem měl v antikvariátu. Nikdo to nekupoval, ale kvalita to byla, to
zase ano! Cena Havran za temné verše v roce 2016.“
„To
mě těší dvojnásob, že potkávám někoho, kdo prodával moje věci,“ usmál se Daniš
a mávl rukou. „Ale jak jste sám řekl, nikdo to nekupoval, takže všechna sláva,
polní tráva. Legendou jsem se nestal a už nejspíš nikdy nestanu.“
„Na
rozdíl od toho Vietnamce?!“ připomněl Danišovi Krahulík jejich původní téma.
„To by mě zajímalo.“
„Ach
ano, o tom jsem chtěl mluvit,“ řekl Daniš, sáhl na stolek pro láhev sodovky a
napil se. „Víte, to vám byl u Mácháče v Doksech, u tý hlavní cesty od přejezdu
k hlavní pláži, jeden takovej stánek. Stánek, jakých jsou všude na
takových místech mraky. Běžnej sortiment. Osušky, nafukovací lehátka a růžový
plameňáci. Nějaká ta chechtací plyšová opice, sluneční brejle, trenky
s plastovým pinďourem a tak různě. Znáte to sám, ne?! Tak a v tomhle
nijak zajímavým stánku prodával docela zvláštní člověk. Vietnamec. Nevím, jak
byl starej, ale asi mu muselo být celkem dost, protože byl pořádně vrásčitej.
Tak vrásčitej, až to bylo zajímavý.
No,
a ten Vietnamec vždycky seděl na štokrleti a na klíně měl otevřenou knížku. A
četl a četl. Já to vím, protože na Mácháč v létě jezdím furt. To víte,
jako spisovatel si rád všímám lidí kolem sebe, tak jsem tohohle týpka
pochopitelně nemohl přehlídnout. Zatímco ostatní stánkaři se lidem vnucovali,
div, že jim neskákali pod nohy, tenhle nic. Jen si četl. A svět okolo jako by
pro něj vůbec nebyl.
On
byl i vzhledově tak nějak jinej než ostatní. Celej v černém a měl dlouhý
vlasy. Ale když říkám dlouhý, tak myslím opravdu dlouhý. Až pod lopatky. Prostě
spolu s těma vráskama až takovej démonickej typ. Díval jste se někdy na ty
filmy o karate a kung fu?!“
„Né,
že bych byl fanoušek, ale jistě. V osmdesátých letech jsem jich pár na
videu viděl.“
Daniš
kývl. „Tak přesně takovej týpek z filmu to byl. Takovej ten, co žije sám
v horské chýši a sám by zmlátil rotu vojáků jako nic. I když by to do něj
nikdo na první pohled neřekl. A do tohohle člověka by nikdo zase na první
pohled neřekl, že je to vynikající znalec díla Karla Hynka Máchy a pozor – že
je to navíc vynikající recitátor! A tady se rozhodl žít právě a jen kvůli
Máchovi, kterýho objevil v mládí v knihovně někde ve Vietnamu a
vyloženě se do jeho díla zamiloval. Kvůli němu vyštudoval Bohemistiku.“
„Ale
jděte,“ řekl Krahulík, „a jak jste na tohle všechno vlastně přišel?“
„Náhoda,
pane, náhoda. Čistá náhoda,“ pravil Daniš a prstem naznačil směr, kde tušil
siluetu hradu Bezděz. „Jednou mě kolegové Fríďák, Mělnický a Krásno, pozvali,
abych se zúčastnil jejich festivalu autorského čtení právě tam na Bezdězi. Já byl vždycky považovaný za autora
s velmi dobrým přednesem. Po vystoupení za mnou pokaždé chodili lidi, že
se jim můj přednes moc líbil. Sice mě to trochu mrzelo, přeci jen, jako autor
jsem byl hrdý hlavně na to co jsem napsal a né jak jsem to přednášel, ale nešť.
Být dobrým recitátorem taky není k zahození. No, ale k věci. Bylo to
na prvního máje a číst se mělo večer na hradě. Odpoledne jsme si v hospodě
dole u toho rybníčku dali pár piv a potom jsme se sebrali, a že teda půjdeme
nahoru. Pane, to jste nezažil! Ty davy lidí, co dole pod kopcem čekaly! No my
z toho byli úplně auf, protože tolik publika nikdo z nás ani ve snu
nečekal. Na poezii! Považte!“
Krahulík
se usmál. „Věřím, věřím. To vás muselo potěšit.“
Daniš
povytáhl obočí. „Taky nejdřív ano. Ale za chvíli jsme zírali ještě víc. Chtěli
jsme jít nahoru, když se kousek za námi ozvalo takovým mocným, ale přitom
zároveň tichým hlasem: ‚Byl pozdní večer
– první máj – večerní máj – byl lásky čas…‘ Tak se všichni čtyři ohlídneme a co
nevidíme! Ten Vietnamec, kterého jsem vídával u stánku v Doksech, celý
v černém, černou pelerínu přes ramena, vlasy mu vlají kolem hlavy, ačkoliv
je úplné bezvětří, to na tom bylo asi nejdivnější, a v rukách před sebou
drží knížku, úplně jako nějakej farář a z ní předčítá Máj. Vlastně, co
předčítá. To umí každej trouba. On ho recituje! Ale jak ho recituje! Zkrátka,
pane, ti lidé tam vůbec nebyli kvůli nějakýmu festivalu, natož pak kvůli nám
čtyřem. Ti lidé tam byli kvůli němu. A jak nám řekla ta bábrle, který jsme se
ptali, co je to jako zač. Každej rok tam ten Karel Hynek z Hočiminova
města, takhle stoupá na Bezděz a cestou recituje Máj. Rok co rok. Každej rok,
posledních šest let. A za tu dobu se to o něm rozkřiklo a choděj tam na něj
davy.
A
pane Krahulíku! Nikdy, říkám, že nikdy jsem takovou recitaci neslyšel. Celý
tělo mi vibrovalo, když přednášel: ‚I světy jich v oblohu skvoucí co ve
chrám věčné lásky vzešly…‘ Já nevěřil vlastním uším. Připojili jsme se
k tomu davu a jistě jsme měli i takový oči, jako měli všichni okolo nás.
Vyvalený, fascinovaný a plný poezie.
A
ten recitátor šel v čele, pomalu a důstojně, a my za ním zrovna tak.
Krásno si ani cigáro nedovolil zapálit, v jakým poetickým rauši byl! Byli
jsme jako nějaký procesí. Jen nikdo nic neopakoval po předzpěvákovi a neměli
jsme ani žádný ty monstrance, nebo jak se těm nábožnejm fanglím říká. I když
bysme je klidně mohli mít a bylo by to ještě důstojnější. A na těch
monstrancích by byly výjevy ze života Karla Hynka Máchy a mladá děvčata by do
vzduchu vyhazovala luční kvítí. Jo. To všechno by tam mohlo být, ale i bez toho
to bylo celý jako z jinýho světa. Jako by do toho Vietnamce vstoupil duch
samotného Máchy. Taková to byla recitace, pane Krahulíku! A ta čeština! Ta byla
naprosto bezchybná a bez přízvuku.
A
my za ním šli pořád a pořád, jako ty krysy za hlasem píšťaly. Nebo né. To není
hezké přirovnání. Spíš jako bychom šli za hlasem harfy samotného Orfea. Tak to
bylo. A ten hlas, který chvílemi bouřil a hned zase ševelil, ten hlas nás
dovedl až na vrchol Bezdězu. A tam jsme prošli bránou, a zatímco my všichni
jsme zůstali stát dole u studny, ten Vietnamec vstoupil do věže a pak, když
vystoupal až úplně na samotnej vršek, až na ochoz, ozvalo se shůry to pověstný: Hynku, Viléme, Jarmilo!,
který se neslo do kraje na kilometry daleko a bylo určitě slyšet až
v Doksech a Starých Splavech
A
my všichni, úplně všichni, co jsme tam byli, tak úplně všichni jsme se
rozplakali a bylo nám po těle a duši tak nějak hladivo a smutno a zároveň i
veselo. Krásno padl na kolena a začal si v extázi rvát vlasy. Mělnický
pobíhal dokolečka a vykřikoval, že to není možný a Fríďák pěstí bušil do hradní
zdi a mumlal: ‚Génius, génius, génius!. A já tam jen stál s hubou dokořán
jako gypsovej trpaslík! Takovej to byl zážitek z tý recitace, pane
Krahulíku! Tak moc nás to všechny zasáhlo!“
Pan
Krahulík pokýval hlavou a uznale řekl: „Inu, člověk se někdy v lidech
mýlí. Uznávám. A co bylo dál, pane Daniši?!“
„No,
dál,“ ušklíbnul se Daniš. „Dál bylo to, že když ten démon sestoupil
z věže, my se k němu přihnali a začali mu děkovat za ten skvělej
zážitek a já mu řekl, že ho vlastně od vidění znám, že on prodává v tom
stánku u Mácháče, tak ten malej chlapík kejvnul, že jo a pak tou příšernou
stánkařskou češtinou řekl: ‚Priďte. Plameňák bude levny, když vam se libi moje
povidani!“ A uklonil se a šel s ostatníma dolů.
A
my tam stáli, huby otevřený a nebylo nám úplně jasný, jestli se nám nezdá
nějakej kolektivní blbej sen, nebo jestli je to skutečnost. Protože jsme
nechtěli věřit, že člověk, kterej tak skvěle recituje Máchu, normálně mluví tak
špatně česky.
A že je to skutečnost a né sen, nám připomněl
kastelán Bezdězu, kterej nás přišel vyhodit, že už zavírá hrad, protože na ten
náš festival tam nikdo nezůstal, jelikož tam kvůli němu nikdo nepřišel. A my
šli teda zpátky do té hospody, co je dole u rybníka a tam jsme se ožrali jako
carští důstojníci.
No,
a to je vlastně celá ta historka, pane Krahulíku. Ono to žádnou zvláštní pointu
nemá, ale díky tomu si pamatuju dvě věci! Za prvý, že na prvního máje nemá
smysl něco pořádat na Bezdězi a za druhý, že jak někde vidím stánkaře zabranýho
do knížky, nikdy v tom městě ani v okolí nevystupuju jako
recitátor!Nashle! Tady vystupuju!“
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat