Ten, ta, to.

Ten, ta, to.

Docent Bláha utrhl kus rohlíku, nadrobil ho a hodil na chodník před sebe. Jen co drobky dopadly, slétlo se k lavičce, na které seděl s profesorem Jandou, hejno holubů.

„Dávaj si, potvory, co?!“ řekl Bláha a omluvně se usmál. „Lidi říkaj, že by se to nemělo dělat, ale když mě to baví.“

„Bože můj,“ zvolal Janda a obrátil oči v sloup. „Jak to zase mluvíte, pane kolego?! Nemúžou to být potvory, když jsou to ti holubi. Potvora je ta, nikoli ten potvor. Potvory jsou zásadně rodu ženského. To byste měl jako muž vědět. A to vaše: lidi říkaj, to je snad ještě horší! Lidé říkají! Za všech okolností je to lidé říkají!“

„Nebuďte hnidopich,“ řekl profesorovi Bláha. „Já vím, že jste roky učil češtinu na gymplu, ale musíte pochopit, že hovorová řeč se od té vaší, diktátové a slohové, poněkud liší! Nic nezůstává stejné. Doba jde dál a my dva mluvíme úplně jinak, než mluvili naši pra pra pra pradědové. Se s tim smiřte.“

„Bože, za co?!“ vzdychl opět Janda a zalomil rukama. „Co je to za obrat?! Se s tim smiřte?! Proč mi to děláte?!“

Bláha se zašklebil. „Upřímně?! Baví mě to stejně jako krmení holubů. Když vy se tak krásně rozčilujete.“

„To od vás není pěkné,“ řekl Janda a pohrozil Bláhovi prstem. „To přátelé nedělají!“

Bláha se usmál a chytil Jandu za vztyčený prst. Povytáhl obočí a mrkl. Pak pomalu nasměroval onen ukazovák směrem k dětskému hřišti. „Já vím. Jako omluvu vám ukážu něco pěkného. Vidíte tu maminku s capartem, na kterou míří váš ukazováček?!“

„Pusťte mě,“ zavrčel Janda a vykroutil prst z Bláhova sevření. „Stačilo mě upozornit. Nemusíme vypadat jako dva zasloužilí homosexuálové. Špatně slyším. Vidím jako ostříž.“

„Tak ten ostříží zrak zaostřete ještě víc. Vždycky, když se nakloní k dítěti, skoro jí vypadne prso! Už jí sleduju od tý doby, co přišla. Nemá podprsenku.“

„Vskutku krásné,“ usmál se Janda, ale pak znovu sepjal ruce. „Ale to, co jí téměř vypadává z halenky, není to prso, ale ten prs, pane kolego!“

Tentokrát sepjal ruce i pan Bláha. „Můj ty bóže na nebesích. Tak já mu tady zprostředkuju takový pokoukání, za který by musel jinde platit, a on to bude takhle rozebírat!“

„Já vám pochopitelně děkuji, ale i v takových chvílích by měl člověk objekt svého zájmu pojmenovávat správně. A tento objekt je velmi krásný a tudíž si své správné pojmenování zaslouží. Ostatně, i básnící se o té kráse zásadně vyjadřují jako o prsech. Nikoliv o prsách! Ta prsa si můžete koupit v drůbežárně na řízky. Toto jsou prsy. Lépe tedy jen prs, neboť k naší velké škodě jí vypadává pouze jeden.“

„Ale jděte mi s tím k šípku,“ znechuceně řekl docent Bláha a téměř si odplivl. „U nás doma se tomu vždycky říkalo prsa a né prsy. A to můj tatínek nebyl žádný buran, ale jednatel okresní záložny a maminka byla členkou Okrašlovacího spolku města Podmokly. Tak jakýpak copak. Prs nebo prso. Obojí je podle mě dobře a je jedno jak to řekneme, když jde o totéž.“

„Pravý džentlmen se pozná tak,“ pravil pan Janda, „že i kdyby to uměl, na dudy Mozarta nezahraje! Stejná hudba, ale provedení, jaksi… A s řečí je to stejně takové.“

Docent Bláha si povzdychl a pokrčil rameny. „Když myslíte…  Ostatně, pohled je to hezký, tak či tak.“

„Dobré odpoledne, panstvo,“ ozvalo se za jejich lavičkou.

Oba pánové otočili hlavy. „Á, Melichare, co vy tady?!“ řekl Janda a ukázal na lavičku. „Vezměte místo.“

„Vyšel jsem si na procházku, když je tak pěkně,“ řekl pan Melichar, když dosedl a opřel hůlku o opěradlo. „Copak děláte? Krmíte?“

„Krmíme a kocháme se a zároveň vedeme řečnický spor,“ řekl Bláha a hodil holubům další hrst drobků.

„Zajímavé,“ pokýval hlavou Melichar. „A čímpak se kocháte a o čem vedete spor?!“

Janda ukázal na mladou paní, která právě hubovala caparta, že olizuje lopatičku, přičemž se sehnula, aby mu jí vzala. „O tamtom. Jestli je to správně to…“

„No ty vole!“ zvolal pan Melichar ve chvíli, kdy se mladé paní rozevřela blůzka, a přerušil tak výklad páně Jandy. „To sou kozy jako vozy!!!“ Pak se podíval na oba pány. „To bylo úžasné. A tedy čeho, že se týkal ten váš spor?!“

Docent Bláha se usmál a poplácal profesora Jandu po zádech. „Mám dojem, že už ničeho, že, pane kolego?!“

KONEC