„A
jak vám říkám. Jak von tam tak seděl a kouřil jedno za druhým, tak než se
nadál, tak…“
„Ty
vole! Hele. Hele! Tam ve dveřích. To je Lojza!“ skočil Frantovi do řeči Pepík a
zakroutil hlavou. „Co je dneska za den, kluci?!“
„Do
hajzlu porád. Už mě sereš!“ řekl Franta, znechuceně si symbolicky odplivnul a
kopnul do sebe panáka zelený. „Kurva fix. Já se na nějaký vyprávění můžu taky
s přehledem vysrat! Když vás to nezajímá tak vám to nedopovím!“ Potom se
pootočil a podíval se na příchozího, který si právě sedal ve vedlejší místnosti
ke stolu u okna. „Tak je tady Lojza. A má jako bejt?!“ řekl s úšklebkem a
otočil se zpět. „Chcete si snad k němu přesednout, když se vám moje
historky nelíběj?“
„Ale
prdlajz,“ ozval se starej Brejša. „Historky máš dobrý, ale tohle je fakt divný!
Dneska je pátek. Co ten tady dělá?“
„Kurnik,
vo co vám jako jde?“ řekl Franta a zmateně se díval na své dva kamarády.
„Normálka asi přišel na pivo, né?! Co jste z toho tak na větvi?“
Starej
Brejša se naklonil k Frantovi, až se jeho plnovous skoro dotýkal jeho
tváře a zašeptal: „Ty chytrej. Tys někdy viděl, aby sem ten chlap přišel jindy
než v sobotu po sedmý?!“
„Neviděl,
a nechápu, proč bych z toho měl bejt vydřenej jako vy dva!“ odpověděl
Franta a znechuceně se od Brejši odtáhl. „A nestrkej mi to tvý roští do huby.“
Brejša
se právě chystal Frantovi sdělit, že nemá žádný roští, ale překrásnej
mysliveckej vous, když k nim přišel pingl Vráťa. Přisedl si, otřel si
zpocené čelo utěrkou a přiškrceným hlasem pronesl: „Je tu Lojza, chlapi. Já
nevim, co mám dělat? Sedí tam sám vedle u stolu.“
„Kurva
drát! Hrabe vám všem nebo co jako? Normálně mu přines pivo nebo panáka. Nebo
jestli chce guláš, tak mu dej guláš. Prostě, co si objedná, to mu dáš, ne?!
Když bude chtít Tatranku, dáš mu Tatranku! Co to řešíš?“ vyjekl Franta a
zaťukal si prstem na čelo. „Vám všem jeblo, či co?! Já se vás normálně začínám
bát!“
Pepa
vzal Frantu za rameno a tiše řekl: „Neřvi tak, sakra. Nebo mu dojde, že se
bavíme o něm.“ Pak pohodil hlavou k Vráťovi. „A ty k němu normálka
běž a jak řikal tuhle Franta, normálně ho nech objednat. Zatím nebudeme
plašit.“
Vráťa
se pomalu zvednul. „No, když myslíš. Ale já bych Svobodu zavolal hned. Je to
jistější.“
„Boha
jeho!“ zavrčel Franta. „Co se to tady děje? Proč byste volali fízla Svobodu? To
je jako trestný, přijít v pátek večer do hospody?!“
Pepa
vzdychnul. „Ne. To není trestný. Ale trestný jsou jiný věci. Proto Svobodu.“
Domluvil a smutně se podíval směrem k Lojzovi. „Snad je to jenom náhoda,
no.“
„No
nic. Jdu k němu,“ pomalu řekl Vráťa a přehodil si utěrku přes rameno.
Vykročil, ale hned se zastavil a otočil se k trojici štamgastů. „Hele,
chlapi. Ať je to jak chce, není to špatnej mužskej!“
„To
rozhodně ne!“ najednou odpověděli Brejša s Pepikem. „A už jdi,“ dodal
ještě Brejša, „ať víme, na čem jsme.“
Vratislav
kývnul a vydal se k Lojzovi.
„Ne,
není to špatnej kluk, ale vysvětlí mi už konečně někdo, co se to děje?“ zasyčel
Franta a kopnul do sebe další zelenou. „Jak v magorárně!“
„Ty
to opravdu nevíš?“ zeptal se Brejša.
„Já
myslel, že to ví ve vesnici každej,“ řekl Pepa a pokrčil rameny, „ale asi to
tak není.“
Franta
vyvalil oči. „Co jako bych měl vědět? Vy jste jak nějakej tajnej spolek.“
„Já
ti to vysvětlím,“ řekl Brejša.
Chtěl
hned pokračovat, ale u stolu se zjevil Vráťa.
„Šišmarjá,
chlapi! Von chce pivo a dvojitej rum! Ptal jsem se ho, co že on dneska tady,
když jako vždycky sobota od sedmi do devíti. A on na to, že dneska je svým
pánem. A tvářil se sveřepě. Pak ještě dodal, že kdo chce kam, pomozme mu tam a
tvářil se ještě víc sveřepě. Tak nevim. Mám mu to dát nebo mám hned volat?“
Pepa
se na sebe s Brejšou podívali a pak starej hajnej Brejša pronesl temným
hlasem: „Dones mu, co chce a napiš to na mě. A pak hned volej na policejní
stanici a taky záchranku!“
Pingl
smutně přikývl a odešel.
„Tak.
A dost,“ řekl po jeho odchodu Franta. „Co je to za komedii?!“
„To
není žádná komédie, kamaráde,“ povzdychl si Pepa a napil se piva. „Tohle je
přímo antická tragédie. Ty to fakticky nevíš?“
„Ne!
Nevim nic,“ odsekl Franta. „Vůbec nemám ánung vo co kráčí.“
„Prostě,“
začal pomalu Brejša, „Lojza má starou. Lojza má zásadovou starou. A tý se
nelíbí, když mužskej chodí do hospody, kdy se mu chce. Hlavně se jí nelíbí,
když jde chlap do hospody v pátek večer, protože to ona chce chodit na
žolíky k Macháčkům. Lojza pochopitelně musí chodit s ní. Jsou to
hrozný lidi a Lojza je nemůže ani cejtit. Ale Lojza je člověk, co se umí
ovládat. Tak tam s ní chodí celejch deset let. Každej pátek žolíky u
Macháčků. No, a za to smí Lojza v sobotu večer na dvě hodiny do hospody.
Jindy ne! Maruna je zásadová! Taky to říká všem ženskejm na nákupu ve smíšeným
zboží na návsi. Každej den tam prohlásí, co prohlásí, ona tam prej ženskejm
každej den přísahá, že Lojza půjde v pátek do hospody jen přes její
mrtvolu!“
„Moment!
Takže vy dva si jako myslíte, že?!“ Franta nevěřícně vrtěl hlavou. „To né!
Nene. To přeháníte, pánové!“
„Nepřeháněj
to ani trochu. Svoboda čeká venku,“ utrousil ke společnosti Vráťa držící
v ruce tác s pivem a dvojitým rumem. „Na fízlárně už to věděli, když
jsem tam volal. Svoboda byl rád, že ví, kam si pro Lojzu má přijet. Tu jeho
důru našli Macháčkovi. Když k nim Maruna s Lojzou nepřišli, jako každej
pátek, tak jim to bylo divný a vypravili se k nim. Prej jí našli
s rozpaženýma rukama mezi dveřma, jako by někomu bránila v průchodu.“
„A
co Svoboda?“ zeptal se Brejša.
„Počká,
až Lojza dopije a pak si pro něj přijde. Že když už se to stalo, tak ať Lojza
ten pátek nemá úplně zkaženej!“
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat