Budoucnost

Budoucnost

„A tuhlencta karta, co jste si jí vytáhnul, ta ukazuje na to, že vám v životě všechno nevycházelo tak jak byste chtěl!“

Pan Pytloun si poposedl a podíval se madam Arianu, o které věděl, že se ve skutečnosti nejmenuje Ariana, ale Žofie Málková a že to vůbec není žádná madam, nýbrž stará drbna, která na nikom nenechá nit suchou. Ovšem taky stejně tak dobře věděl, že vykládání karet tý ženský jde zatraceně dobře a právě proto teď seděl za stolkem, pokrytým strašně špinavým falešným perským koberečkem, v malé, šeré místnosti, se zataženými závěsy, které byly načichlé tunami spálených vonných tyčinek.

 Pan Pytloun vlastně vůbec nevěřil na předpovědi budoucnosti. Ať to bylo hádání z ruky. Hádání z kávové sedliny nebo z ruky, či právě z karet, Pytlounovi to bylo všechno podezřelé. Vždycky říkal, že žádná budoucnost neexistuje, dokud si jí neuděláme sami. Jenže jak se říká, nikdy neříkej nikdy. V životě nastanou různý situace, kdy jeden neví kudy kam a pak mu nezbývá nic jinýho než se obrátit na vyšší moc, aby mu poradila jak se zachovat. A panu Pytlounovi nastala právě taková chvíle. Sice netušíme proč, a co ho k tomu donutilo, že se přemohl a vyhledal pomoc madam Ariany, ale jistě to bylo něco hodně důležitého.

„No dobře,“ ušklíbl se Pytloun, když madam domluvila. „Tohle vím sám, že mi v životě všechno nevychází. Za to jsem vám nemusel platit pět stovek. Já potřebuju vědět, co bude, že jo. Né co by kdyby a co bylo. Co bylo, to vím sám nejlíp.“

„Kdybyste mě nechal domluvit, milej pane,“ řekla madam Ariana, „zjistil byste, že hned budu pokračovat dál.“

„No to bych prosil,“ řekl Pytloun a poklepal na stolek. „Všichni o vás říkaj, že se málokdy pletete. Tak bych nerad vyhodil prachy jen za zhodnocení mojí minulosti. Já potřebuju vědět, co mě čeká. Kvůli tomu jsem tady.“

Madam Ariana si povzdychla, obrátila oči v sloup a zavrtěla hlavou. „Nesmíte být netrpělivý. Věštba chce náhled do duše. A co bylo, souvisí s tím, co bude.“

„Fajn. Tak co bude!“ netrpělivě zavrčel Pytloun a podíval se na hodinky. „Nemám času na rozdávání a jsem v jednom kalupu.“

„Dobrá, když jinak nedáte,“ řekla madam a ukázala na další kartu. „Viselec nám značí, že to, co přijde, bude lepší než to co bylo a to, co nastává, rozhodně není špatné a…“

„Si děláte prdel?!“ řekl pan Pytloun a vyvalil oči. „Já potřebuju vědět konkrétní věci. Otázku jsem vám položil jasnou a stručnou. Co na mě chodíte s takovejma těmahle řečma?! Co si z toho asi tak vezmu?! Nějakej viselec. Co je mi po viselci? Ať si visí a jestli nám nemá co konkrétního říct, tak co s ním?!“

Madam Ariana se předklonila a tiše, ale důrazně odpověděla: „Rušíte mi vlny, milej pane. Jestli nepřestanete vyrušovat, nedozvíte se nic a já peníze nevracím. Věštba, to není jen tak jednoduchá záležitost, abyste položil otázku a já vám na ní dala oštemplovanou odpověď. Ono to totiž chvilku trvá, než se tý odpovědi v kartách doberu, chápete?!“

„No to mi potěš koště,“ ušklíbl se pan Pytloun a dodal: „Co tam máte dál, ať se pohneme.“

Madam s úšklebkem ukázala další kartu. „Osm holí značí, že vaše překážky nebudou jednoduché a tady ta karta s bláznem ukazuje…“

„Ta karta s bláznem ukazuje, že blázen jsem já, když jsem vám vysolil pětikilo za takovou snůšku volovin,“ přerušil madam Arianu Pytloun. „Já vím, že moje překážky nejsou snadný, Kdyby byly tak nedřepím tady, ale užívám si života bez překážek. Takže vám teď řeknu, že to co bude následovat je tohle. Já teď vstanu a půjdu domů. Cestou nakoupím a stavím se taky v autoservisu kvůli výměně toho prasklýho vejfuku. A protože je sobota, večer zajdu na tři pivka ke Kulatý bábě, protože tam chodím každou sobotu na kulábr. A až se večer vrátim domů, moje žena mi v posteli řekne, že to ze mě táhne jako ze sudu a ať se koukám otočit, protože to nehodlá čuchat. To je moje budoucnost, drahá madam a na to karty nepotřebuju! Já chtěl vědět, co jsem potřeboval vědět a na to mi evidentně nejste schopná konkrétně nic říct.“

„No, když myslíte,“ řekla Ariana a pokrčila rameny. „Měl byste být trpělivější, abyste se dozvěděl víc. Ovšem když nechcete tak nechcete. Ale peníze vám nevrátím. Reklamace nepřijímám!“

„Na pětistovku vám kašlu,“ mávl rukou Pytloun. „ale stvrzenku si vezmu. Abyste to neměla jen tak do kapsy.“

Madam Ariana si povzdychla a odešla do vedlejší místnosti vypsat paragon na pětset korun českých, o kterém ovšem pan Pytloun netušil, že mu večer vypadne doma v obýváku po příchodu z hospody, druhý den brzy ráno ho najde jeho žena, která, až si přečte, že manžel utratil pětistovku v salónu madam Ariany, propadne hysterickému záchvatu, jelikož si splete věštecký salón madam Ariany se sado maso salónem madam Adriany, a v onom hysterickém záchvatu uchopí ten největší nůž, který v kuchyni najde a manžela osmkrát ve spánku bodne, načež ten během pěti minut skoná, aniž by se probudil.

Čímž vlastně zcela jasně a nepochybně prokázal svou tezi, že budoucnost si každý skutečně tvoří sám a veškeré takové věštění je vlastně úplně k ničemu.

Ale radost, radost z toho už evidentně mít nemohl.

Běžec

Běžec

Karel vpadl do lokálu, čepici hodil elegantním obloukem na věšák, svlékl kabát, dal si ho přes židli a sedl si.

„Alberte!“ zavolal na vrchního, který zrovna proplouval placem s tácem plným prázdných sklenic a hrnků. „Alberte, přineste mi dvojitýho turka. A když říkám dvojitýho turka, myslím tím opravdu dvojitýho turka a né žádnýho bezduchýho a vycmrndlýho mohamedána.“

„K službám,“ řekl vrchní s pokerovou tváří a dodal: „A něco k tomu?“

„Lžičku!“ kývl Karel, a když viděl, že vrchní se na něj zatvářil poněkud nepřívětivě, mávl rukou. „Já vím, že je to standard, ale dnes je to extra důležitý!“

„Když myslíte,“ povzdychl si vrchní a pomalu a důstojně odkráčel, přičemž si pod knírek brumlal cosi o zjančených hostech této secesní kavárny.

„Ehm,“ odkašlal si redaktor Juřena, který seděl u stolku, ke kterému si Karel přisedl. „Při příchodu do společnosti se sluší jednak pozdravit a druhak, neignorovat spolusedící, pane Karle.“

„Promiňte,“ omluvil se Karel a podal redaktorovi ruku, „byl jsem tak rozrušený, že jsem si vás téměř nevšiml. Až vám povím, co se mi stalo, to budete koukat!“

„Vypadáte tedy dost rozčíleně,“ přisvědčil redaktor Juřena. „A jste zpocený. Vy jste snad dokonce běžel!“

„Běžel!“ řekl Karel a zvedl ukazováček! „Běžel, protože mě rozčílili. A když jsem rozčílenej tak běhám. Jinak neběhám vůbec. I vlak nebo autobus si nechám ujet. Ale jak jsem rozpálenej, běžím a běžím!“

„To zní zajímavě,“ zdvihl obočí Juřena. „A to jako běháte i doma nebo vyběhnete ven?! A co v noci? V noci taky?“

„Jednou jsem v noci a v lednu k tomu, oběhl celý náměstí!“ řekl Karel a zavrtěl hlavou. „O to ale vůbec nejde. Jde o to, co mě tak rozčílilo, že jsem musel doběhnout až sem.“

„Nějaká těžká nespravedlnost, například?“ hádal Juřena.

Karel ukázal na blížícího se vrchního. „Hned vám to předvedu, pane Juřena. To by rozčílilo každýho.“

Vrchní postavil tácek s kouřícím hrnkem a skleničkou vody před Karla na mramorový stolek.

„Lžička je extra vyleštěná!“ řekl jízlivě. „Aby měl pán ten pravý požitek.“

„Děkuju, děkuju,“ řekl Karel a sáhl do kapsy kabátu. Vytáhl barevný plastový kelímek s víčkem a položil ho na tácek vedle hrnku. Pak se podíval na vrchního. „Tak a teď mi řekněte, kolik tady stojí kafe!“

„Třicet káčé,“ řekl vrchní. Zdá se vám to snad mnoho?!

„Nikoliv, nezdá!“ zavrtěl hlavou Karel a pokračoval. „A teď sledujte! V tomto kelímku je jakási tekutina, kterou v tom novém bistru vydávají za kávu a účtují si devadesát korun, pane! Ale kafe! Kafe má bejt takový!“ zvolal Karel a vložil lžičku do hrnku! „Stojí! Stojí v lógru! Tak takhle má vypadat kafe podle mejch představ! A jen proto jsem běžel, pánové!“

Zjevení svatého Jana

Zjevení svatého Jana

Bedřich Oulický nebyl nikdy nábožensky založený. O duchovno se nezajímal, okultistům a všelijakým astrologům a mystikům se vyloženě vysmíval.

Zkrátka a dobře. Bedřich Oulický byl založením člověk praktický se sklonem ke skepticismu, který by nikdy neuvěřil, že člověk, kterého přitloukli na kříž a navrch mu ještě propíchli bok kopím, po třech dnech resuscitoval, pobíhal po světě a nakonec se nějak transportoval do Království nebeského.

Prostě, nic nehmatatelného a neprokazatelného nebylo Bedřichovi Oulickému blízké. Proto je s podivem, že právě Bedřichovi se horkého dne, druhého června dopoledne v jedenáct hodin a patnáct minut přesně, podíval se totiž na hodinky a navíc ho tam viděla stará Krupičková, která tam byla na malinách, poblíž mítinky, v lese zvaném Na pomezí, zjevil svatý Jan Nepomucký, který mu sdělil, že se toho samého dne, ve dvanáct hodin a patnáct minut přesně, svatý Jan Nepomucký se nemusel dívat na hodinky, jelikož jako bytost na vyšším stupni bytí je o čase informován zřejmě automaticky, stane ve vsi Kaprová, strašlivá nehoda a pokud si Bedřich nepospíší, nikdo jí nezabrání.

Pokud vám tato informace přijde jako přehnaná, nebude a není se co divit, protože je mezi vámi jistě mnohem více lidí, kteří jsou svým založením mnohem blíže k Bedřichovi, než například k dalajlámovi, (i když není zcela jasné, proč by se měl katolický svatý zjevit zrovna dalajlámovi) nebo tedy spíš k papeži, kteří by takovou událost a rozhovor přijali jako potvrzení svého světonázoru a vlastně i jaksi jako náplň své profese.

Stejně tak to neuvěřitelné přišlo i Bedřichovi, který se zjevení svatého Jana Nepomuckého ponejprv pokusil vysvětlit, že jeho existence je značně nepravděpodobná, neřku-li nemožná a že Bedřich, tedy on, asi právě zažívá stav, který psychiatrie označuje jako náboženské halucinace, ale hned poté, co dostal od svatého Jana Nepomuckého pohlavek, usoudil, že levitující zjevení je realita. V tu chvíli u Bedřicha došlo k čemusi podobnému jako kdysi u Šavla, který se na cestě do Damašku ráčil obrátit k Ježíšovi a při nejbližší příležitosti se nechal přejmenovat na Pavla.

Bedřich se tedy nenechal přejmenovat, ale musel evidentně získat jakési nadpřirozené schopnosti.

Nikdo totiž dosud, až je to už pět let, nedokázal vysvětlit, jak se Bedřich, trpící dušností a téměř morbidní nadváhou, mohl od mítinky, na které prokazatelně byl, dostat během necelé hodiny do obce Kaprová, která je od místa zjevení vzdálena celých dvacet kilometrů. Ale jisté je, že to dokázal a zabránil tak utonutí místního hostinského, který během cesty motocyklem spadl do rybníka na návsi a jen díky tomu, že se právě v té chvíli, veden instinktem a Prozřetelností, objevil Bedřich na hrázi, byl zachráněn jeho voláním o pomoc, po kterém přiběhl místní hasič Jan Králíček a hostinského vytáhl.

Se vší rozhodností tedy lze prohlásit, že tak Bedřich zabránil veliké katastrofě, díky které by toho horkého a suchého léta zůstala zavřená jediná hospoda široko daleko!

Ať už této historce věříte, či nikoliv, jedno je jisto – od onoho horkého dne vážnost svatého Jana Nepomuckého ve vsi a okolí neuvěřitelně stoupla a já, farář obce Kaprová, jsem získal velmi zbožného a svědomitého kostelníka!

KONEC

Nudnej příběh

Nudnej příběh

To jsou pořád jen samý šokující a podivuhodný historky, co se píšou a vyprávěj. A o obyčejnej příběh obyčejnýho člověka jeden nezavadí. A přitom většina lidí žije docela obyčejný příběhy, který nikoho nezajímaj. A já myslím, že je škoda, že se o takovejch nezajímavých lidech nic neví. Proto vám jeden takovej nezajímavej osud, kterej postrádá jakoukoliv nečekanou pointu, nebo nějaký šokující zvraty, budu teď vypravovat.

Poblíž Úpolic stojí zámek rodu Kunštajnů z Drhova. To je poměrně zajímavej rod, o kterém se kroniky zmiňují už ve třináctým století a jeden z Kunštajnů byl dokonce stolníkem Karla čtvrtýho. Ale protože je to tak zajímavej rod, jenom se o něj otřeme během vyprávění o Sidonii Zelené, která žila v Úpolicích.

Ano, ta Sidonie Zelená, dcera Fridolína Zeleného a Jany Zelené, které však její manžel říkal Hortenzie, protože jméno Jana by v té rodině působilo jako pěst na oko. A otec Fridolín neměl zájem na tom, aby jeho rodina byla jakkoli nápadná, protože si zakládal na tom, že je z dělnický rodiny a jeho žena zase z rolnický famílie, a tam se žádná extravagance přeci nikdy nepěstovala.

Je mi jasný, že vás teď určitě napadne, proč se starej Zelenej nenechal přejmenovat z Fridolína třeba na Josefa nebo Martina, svou dceru pojmenoval Sidonie a manželce začal říkat Hortenzie, místo aby byla dál Janou. Na to vám rovnou řeknu, že nevím. A ani jsem po tom nikdy nepátral a pátrat nehodlám. Já vás na začátku varoval, že v tomhle příběhu nic zajímavýho nebude. Tak to prostě berte jako fakt.

No, Sidonie s tím jménem neměla úplně jednoduchej život. Což není nic neobvyklýho. Hlavně v dětství. Si to vemte. Sidonie Zelená. Kdejakej vtipálek k tomu dodával: Vyskytuje se zejména v podhorských oblastej koncem srpna. Jedlá, avšak je potřeba ji déle vařit. To nikomu na sebevědomí nedodá. No, ale časem si na to holka zvykla a lidi si zvykli na ní, takže si žila takovej ten průměrnej život. Proč si to taky házet kvůli jménu, ne?!

Sidonie vychodila základku, a protože nijak zvlášť nevynikala, šla do učení na kuchařku, a když se po třech letech vyučila, začala vařit ve školce v Úpolicích.

Ráno tam, odpoledne domů, svátky a víkendy volno. Diskotéky v kulturáku. Večer telka a lakování nehtů. Chatování s kámoškama z učňáku. Studování diet a jóga v kulturáku. Ta jóga je ve středu. Diskotéky v pátek! Nějaká ta láska, s Karlem to vypadalo vážně, ale sešlo z toho, protože to byl kretén a navíc ženatej, jako ostatně vlastně většina chlapů, co bydleli a bydlej v Úpolicích. Takže takovej životní kolotoč, kterej zná většina z vás. A nedivte se tomu, já vám to na začátku říkal, že se ničeho zvláštního nedočkáte.

No, a jak tak jednou Sidonie vaří ve školce, přijde za ní ředitelka, že by s ní rád mluvil pan hrabě. Klid, nic neobvyklýho to nebylo. Žijeme v jednadvacátém století, takže hrabě nepřijel na bílém koni. Hrabě přijel v modrém mercedesu a na zadní sedačce měl sedačku pro dítě, jelikož malý hrabátko chodilo pávě do tý školky, co v ní Sidonie vařila.

Asi jsem vám zapomněl říct, že ten hrabě byl Kunštajn z Drhova. Docela pěknej chlap a vdovec. Oni ti Kunštajnové dostali zámek zpátky v restituci a od devadesátých let tam žili a dávali to tam dohromady. K tomu měli v Jindřichově pivovar, takže se jim celkem dařilo. Pokud teda nepočítáme sebevraždu mladý paní hraběnky, která se zamilovala do majitele autodromu a střelnice a málem přivedla celej rod na mizinu. Ale na tom není nic zajímavýho. Nebo možná snad i jo, ale Kunštajnama se prostě detailně zabejvat nebudeme. Vždyť jsem slíbil, že se o ně jen tak otřeme.

A proč tedy mladej hrabě chtěl mluvit se Sidonií?! Tomu ještě mladšímu hraběti totiž ve školce hrozně moc chutnalo. A protože ho měl tatínek moc rád, rozhodl se, že tu skvělou kuchařku najme a budou jí mít jako soukromou kuchařku na zámku.

A Sidonie si řekla, že proč ne a vzala to. Ta školka potom musela zavřít, protože jinou kuchařku už ředitelka nesehnala. Kdo by to taky dělal za ty prachy. Prostě nic neobvyklýho. Takovejch vesnickejch školek už bylo.

Takže milá Sidonie vařila na zámku a jak tak šel čas, pan hrabě se do ní zamiloval, což taky bylo celkem očekávatelný, protože Sidonie byla fešná holka a hrabě zdravej mužskej. No byla z toho láska jako trám.

Po půl roce to Sidonie oznámila doma. Je fakt, že měla krapet obavy, co na to řekne táta. O tý jeho posedlosti nenápadností jsem už vám říkal. No, ale sláva. Když Fridolínovi Zelenému Sidonie oznámila, že hrabě Kunštajn se křestními jmény jmenuje Vilhelm Maria Adalbert, táta, natož pak máma nebyli proti a pozvali hraběte na oběd. Hrabě se u oběda vyjádřil, nastalo dojetí a nic nebránilo tomu, aby do měsíce nebyla svatba na zámku. Tam se taky rodiče Sidonie přestěhovali, protože kdyby zůstali bydlet v tom rodinném domku, byli by s dcerou na zámku moc nápadní.

Takže tohle byl celkem obyčejnej a nezajímavej příběh, o Sidonii Zelené. Příběh, kterej se tak může běžně stát obyčejnejm lidem. Příběh, jakej třeba právě teď zrovna prožíváte právě vy.

KONEC