Šampión

„Kolik prstů. Kolik prstů vidíš?! Vnímáš, sakra? Kolik prstů vidíš?“

Ruda zamžoural a olízl si rty. Zaměřil se na směr, odkud slyšel ten hlas, který zněl tak trochu, jako by vycházel z velkého plechového hrnce, v jakém jeho maminka vyvařovala prádlo. Ta vzpomínka mu na vteřinku vyvolala na tváři úsměv.

„Směje se jako debil, ale jinak nereaguje,“ zaslechl opět z nitra hrnce Ruda. „Ale není se co divit. Prda to byla obrovská… Tak kolik prstů?“

Ruda lehce nadzvedl hlavu a podíval se na stín před sebou. „Asi čtyři,“ zamumlal a zase položil hlavu. Chtělo se mu strašně spát. Moc a moc spát. Asi jako když se vrátí z noční šichty. To není sranda, celou noc chodit, kór takhle v zimě, kolem fabriky. To klidně jednomu může omrznout i nos.

„Tak čtyři, jo?!“ ozvalo se a Rudovi se začalo zdát, že hlas už stojí mimo hrnec. „Prdlajz čtyři. Tak ještě jednou. Kolik teď?“

Ruda zase zvedl hlavu. „Osm, a už mi dej pokoj. Chce se mi spát.“

„Osm beru,“ řekl hlas a hned dodal: „Ale spát se nebude, panáčku. Budeš pěkně vzhůru. Jinak by to dopadlo zle, ty šampióne.“

Rudovi se to ani trochu nelíbilo. Když se chce jednomu spát, tak by se měl vyspat. Kdo nespí, není fit, a kdo není fit, nemůže bejt přeci šampión. V tu chvíli to Rudovi došlo. „Já jsem, já jsem…“ zamumlal.

„To víš, že jseš,“ řekl hlas, který už získal i jakous takous podobu siluety. „Ale moc nechybělo a byl by konec. Jenže ty jsi chlap jako hora. Tak to dáš. Ty ještě nekončíš“

V tu chvíli už Ruda věděl! Jasně! Levá, levá, pravá. Kryt a zase levá, levá a pravá. Tak se to musí a tak to bylo. Toho druhýho nenechat vydechnout. Pořád za ním a dostat ho do rohu. A tam mu to sázet do krytu. Až ten druhej ty ruce spustí dolů a pak zvedák a bude konec. Naprosto jasně si na to vzpomínal. Na ten ksicht toho druhýho. Oteklej. To obočí vypadalo, že každou chvíli rupne a zalije oko krví. Chyběl už jenom ten zvedák. Jenom ten zvedák. Ten druhej už dával ruce dolů.

„No jo, ale proč tady ležím já a ne on?!“ zamumlal Ruda a sebral všechny síly, aby se postavil.

„Lehni, potvoro,“ zavrčel hlas. „Kam se hrneš.“

„Dostanu ho,“ zašeptal Ruda. „Ten už musí bejt zralej. Kdy končí přestávka, trenére?!“

„Ty kráso!“ řekla silueta a zavrtěla hlavou. „Toho by museli vzít cepem, aby to vzdal.“

„Nikdy jsem nevzdal. Nikdy nebyl ručník!“ zamumlal Ruda a zase zkusil vstát.

„To víš, že jo,“ zaznělo mu u ucha. „Ale teď si tě odneseme, Rocky.“

„Ale já musím zpátky, já musím, já musím… Já musím obhájit a bejt šampión“ mumlal Ruda a snažil se slézt z houpajících se nosítek. „Já musím vyhrát!“ Najednou cítil, jak se mu zvedl žaludek a hlavou mu blesklo, že tady asi něco nebude v cajku.

---

„Pozvracel mi boty, sakra!“ vzdychl Pepa, když zavíral dveře sanitky a sedl si za volant. Otevřel okénko dozadu a křikl: „Jedeme s houkačkou, doktore?“

„Můžeme,“ ozval se doktor. „Aspoň projedeme rychlejš přes město. Ale jinak to není tak strašný, jak to vypadalo. Pěknej otřes mozku. Na frakturu lebky ani na vnitřní krvácení to nevypadá.“

„To je dobře. A víte, že ho trochu znám? Před lety boxoval. Několikrát měl na dosah titul, ale nikdy se mu to nepovedlo. Chlapi v tý hospodě říkali, že jak se to tam porvalo, tenhle dostal na zem čtyři a pátýho už měl načatýho v rohu. Kdyby toho dostal, mohlo bejt po rvaní. Když v tom ho, ale zezadu přetáhnul židlí ten malej dědek, co ho sebrali policajti. To víte, doktore, když se to sere, tak se to sere. Někomu prostě není souzený bejt šampión.“

KONEC

 

O dobrém člověku

Karel byl dobrej člověk. Dříví by na sobě nechal štípat. Každýho člověka měl rád. Nevyhledával konflikt, a jak jen to šlo, tak se snažil urovnat každej spor, na kterej narazil.

Karel o všechno slušně žádal, každýho zdravil a za všechno děkoval. Na nevrlý prodavačky se usmíval a protivnejm úředníkům odpovídal vlídným slovem. A i tu pověstnou poslední korunu by dal a i toho nejošklivějšího psa by si z útulku vzal. Kdyby teda nebyl alergickej na psí srst.

Ale Karel měl pořád takovej divnej pocit, že to jako furt není ono. Jako, že by moh bejt ještě lepším člověkem. Tak na sobě pracoval. Meditoval, modlil se, sebevzdělával se a dobrovolníkem se stal. Babičky přes přechod převáděl. Akele Bikini Malůka na dálku adoptoval a každej rok jemu a jeho rodině poslal jako vánoční dárek kozu nebo osla. Pochopitelně, že ne naporcovaný v balíku, ale skrz nějakou organizaci na pomoc hladovejm a žíznivejm.

A nejenom Akele Bikini Malůkovi a jeho rodině pomáhal. Pochopitelně myslel i na domácí hladový a žíznivý. Tak chodil, tejden co tejden vařit polívky do Armády spásy. Všechno tohle dělal. Takovej to byl člověk.

A pořád měl pocit, že to není ono. Pořád měl pocit, že není úplně dobrej. Pořád měl pocit, že mu něco k tý absolutní dobrotě schází! Pořád si říkal, že to ještě není úplně pinktlich.

Tak se rozhodl, že když může pomáhat lidem, měl by pomáhat i němejm tvářím. Takže chodil do lesa přikrmovat. Sýkorkám do krmítek věšel lůj. Jednou, a to se dokonce dostalo až do okresních novin, jednou dokonce vylezl na tovární komín a postavil přilétajícím čápům hnízdo! Takovej byl Karel dobrej člověk. Takovýho byste ve svým okolí hned tak nepotkali. To vám garantuju.

Ale Karel, protože byl tak strašně moc sebekritickej, měl pořád pocit, že to ještě není ono. Že pořád ještě není úplně dobrej člověk. A jak tak jednou seděl doma u fair trade kafe a četl si noviny, padnul mu do oka inzerát, že se hledaj lidi, co by rádi jeli stavět školy někam na ostrovy u Novýho Zélandu.

Tak to Karel zajásal, protože si hned pomyslel, že tohle bude asi to, co mu tak nějak pořád chybí k tomu, aby se stal skutečně dobrým člověkem. A hnedka teda zavolal na číslo tam uvedený, smluvil si schůzku, a protože při pohovoru udělal na organizátory velikej dojem, a protože se nikdo jinej nepřihlásil, byla ruka v rukávu a než se sešel měsíc s měsícem, nastupoval Karel do letadla a pak se na Zélandu nalodil na loď a odplul s několika dalšíma stavitelama škol do neznáma s tím úžasným vědomím, že teď už bude konečně dobrý člověk, kterýmu nic nechybí.

Od tý doby se o něm ani o těch dalších nic neví. Jenom vím, že když si náčelník Agu-Agu odříhnul a pohladil si břicho, prohodil ke své ženě: „Moc dobrý člověk to byl. Moc dobrý!“ 

Jeho žena však pokrčila rameny a mlaskla. „Dobrý. Ano. Ale něco mu chybělo. Taková ta špetka něčeho…“

KONEC

Nikdo nebyl kladnej - první kapitola (Audio)

Nikdo nebyl kladnej

První kapitola

Video zde

Sen

Znal jsem chlápka, co tvrdil, že knihy člověka obohacují. Taková kniha prej vlastně člověka povznáší nad ten mumraj všedního života. Tohle teda nemám ze svý hlavy, abyste si jako náhodou nemysleli, že jsem nějakej tenhlencten intelektuál. Podle mě to tenkrát, když jsem to slyšel, byla pěkná kravina.

Já totiž tenkrát bejvával jenom docela obyčejnej zaměstnanec technickejch služeb, co měl v náplni práce vysypávat odpadkový koše do multikáry, ale v hospodě jsem se seznámil s jedním knihovníkem, co strašně chlastal. A ten, když se pořádně rozchlastal, tak pak ved u piva tyhle řeči. A právě od něj tu chytrou větu teda mám.

Měl štěstí, jako ten knihovník, že já a Ferdyš jsme byli vždycky tolerantní lidi a nerozbili jsme mu za ty kecy ani jednou držku. Po šichtě jsme totiž nikdy neměli náladu poslouchat něco takovýho. Po šichtě, jako bejvávala ta naše, tak po takový šichtě jste rádi, když si sednete a klopíte do sebe jedno za druhým a nanejvýš proberete, jak to včera Slávka hrála.

No, to byl vlastně taky důvod, kvůli kterýmu u nás ten knihovník sedával. On to byl slávista jako já a Ferdyš. Jinak celá ta knajpa je nafutrovaná sparťanama, protože tohle byla vždycky čtvrť, kde se fandilo Spartě. A nic na tom nemění ani to, že hostinskej vždycky přál Bohemce. Ale to je vlastně úplně jedno, a s tím, co vám tu vypravuju, to nemá lautr nic co dělat.  Já vám chtěl jenom vysvětlit, jak jsem přišel k tý větě. Takže teď už to víte. 

Fájn, já vím, že se hodně z vás se ušklíblo, že to co jsem dělal, to jako není žádná pořádná práce. Vysypávat odpadkový koše do káry. A víte vy co?! Víte vy, co vám na to odpovím? Odpovím vám, že máte recht. Nebyla to žádná pořádná práce. Teda, jako makačka to byla, ale nemělo to zkrátka žádnou vejšku. Jestli jako víte, co tím myslím. Nemělo to tu správnou úroveň. Tak to myslím. A já se za to taky docela styděl, i když bych to před Ferdyšem nikdy nepřiznal. Já měl totiž svůj velkej sen. A to ten, že se jednoho dne dostanu k pořádnejm popelářům. K těm, co jezděj vzadu na stupátku a cestou frajersky pokřikujou na holky a ukazujou fakáče na blbečky v obleku. Tak to byl můj sen, kterej jsem si snil, když jsem vysypával odpadkový koše do multikáry.

Takovej popelář, totiž, takovej popelář, to je přeci sen každýho malýho kluka. Si to přiznejte. Nikdo z vás nechtěl bejt doktor na urologii nebo fízl na hospodářský kriminálce. Nikdo nechtěl bejt blbej učitel a učit blbečky jako jsem byl já. A už vůbec nikdo nechtěl sedět za okýnkem na poště a razítkovat dopisy a potvrzovat SIPO.  A jestli jo, tak to ho moc a moc lituju. Takovej člověk podle mě neměl nikdy žádný sny.

Ale já sny vždycky měl. A já si za tím jedním snem šel. A šel jsem si za ním tvrdě, takže jsem neměl absence a hlásil jsem se do rachoty i o svátcích. A montérky a oranžovou vestu jsem měl furt jako z prádelny. A do práce jsem chodil oholenej a na autobusovejch zastávkách, tam je odpadkovejch košů nejvíc, tak tam jsem slušně zdravil lidi, co tam čekali a usmíval jsem se na ně. Tak tvrdě jsem si za tím snem šel! Zkrátka jsem věřil, že když budu vzornej vysypávač košů, to místo na stupátku musím prostě dostat. Protože kdyby ne, tak to by na světě nebyla vůbec žádná spravedlnost.

Jenže mi to stejně bylo všechno k prdu. Když se tehdá uvolnilo místo na stupačce, přeskočil mě v postupu nějakej Hrouda, co do technickejch služeb přišel až dávno po mně, ale zato s protekcí, protože s vedoucím od popelářskejch aut seděl v base v jedný cimře. Tak to holt dostal on. Ale co naděláme, že jo?! Život je, jakej je, a nevyzpytatelný jsou cesty osudu nebo čeho a já jsem díky těm cestám holt musel zůstat u toho vysypávání košů do multikáry.

To o těch nevyzpytatelnejch cestách mám z Bible, abyste si náhodou nemysleli, že jsem úplnej ignorant. Jednu starou Bibli mám dokonce doma. A mám jí vystavenou na poličce. A mám pro to svý důvody. To je totiž tak. Možná vám neušlo, že jsem říkal, že jsem měl sny a né jenom sen. Jestli vám to neušlo, tak je jasný, že dáváte pozor. A kdo dává pozor, bude odměněnej. Vás odměním tím, že vám teď prozradím, co byl ten můj druhej celoživotní sen. Jestli teda čekáte něco světobornýho, jako, že jsem chtěl bejt drezérem lvů nebo kosmonautem, tak to čekáte marně. Nebylo to nic zvláštního. Já chtěl bejt docela obyčejně bohatej a nedělat vůbec nic. Zkrátka. Buď popelář na stupátku, nebo boháč. Uznávám, že ten první sen se zdá dosažitelnější než ten druhej, a taky je fakt, že jsem na realizování toho druhýho snu nikdy nijak nepracoval, ale měl jsem ho a je teda férový se vám s tím svěřit.

No prostě ten první sen mi vůbec nevyšel a já se propadnul do chmur a hlavou se mi na každý šichtě honilo, že až do důchodu budu vysypávat ty podělaný koše do multikáry, když v tom mi jeden koš nešel pořádně vysypat, jak tam bylo něco šprajclýho. Tak tam hrábnu rukou a uvnitř samá knížka. Normálně plnej koš knížek.

Takový věci se občas stávaj. Lidi vyhodí kde co, když po někom likvidujou byt. Jednou jsem měl v koši nacpanou i mikrovlnku a jindy zase dvacet polámanejch deštníků. To nepochopíte, takový věci, ale časem si na ně zvyknete.

No, a jak jsem ten koš dal na zem, že z něj ty knížky vyházím, první, co jsem viděl, byla Bible. Docela veliká. Víte, já na tohle nikdy nebyl. Myslím jako na modlení a tak, ale vzpomněl jsem si na toho našeho knihovníka, že jednou vyprávěl, jak sbírá starý knížky a strašně pase po nějakým starým tisku a že kdyby takovej starej tisk jednou měl, byla by to pro něj chvíle neskutečnýho štěstí a jeho splněnej sen. No, a protože ta Bible vypadala docela staře, byla hodně tlustá, v zplesnivělý koženkový vazbě, a aby se neotevírala, byla přepásaná takovejma dvouma páskama, jako od kalhot to vypadalo, tak jsem si jí vzal.

Ferdyš si teda ze mě dělal srandu, jestli jsem se jako dal na faráře a tak, ale mně to bylo jedno. Já jsem si říkal, že když se nesplnil sen mně, splní se snad sen tomu našemu knihomolovi, protože sny by se aspoň některejm lidem měly plnit.

Doma jsem si tu starou knihu položil na stůl, pak jsem si otevřel lahváče a konzervu. A nakonec jsem rozepnul i ty pásky a pak otevřel tu Bibli.

A jak jsem jí otevřel a otočil pět stránek, otevřel jsem i hubu a zavřel oči. A pak jsem zase otevřel oči a zavřel hubu a tak jsem to různě kombinoval, až jsem se ovládnul a zůstal jsem tam sedět a věděl jsem naprosto jasně, že se knihovníkovi jeho sen mým prostřednictvím docela určitě nesplní, zato, že se nejspíš splnil můj záložní sen.

Ještě jsem si protřel oči a pak jsem z toho vyříznutýho místa uprostřed knihy pomalu vytáhnul několik balíčků peněz, co tam byly naskládaný jako v krabičce místo těch chybějících stránek, položil jsem je vedle sebe a začal jsem počítat a když jsem dopočítal, byly mi naprosto jasný dvě věci. A to za prvý, že mi Hrouda na tý jeho stupačce může tak akorát políbit prdel a za druhý, že ten knihovnickej vůl měl recht, když po pátým pivu vždycky vykřikoval to jeho: Knihy obohacují, hoši! Pamatujte si to! Knihy člověka obohacují!