Facebook inspirující

Facebook inspirující I.

Skupina Děčín a jeho okolí

Vypadá to, že bude krásný den. Východ slunce.

Zámek po sté. Stovky vyjících Lajek. Orgasmus patriotů! Je to krásné! Ne! Je to kjásňoučké! Foťte dál!

Je tady někde rampa zdarma? Tady snad není nic!

Kdo bere? Všichni! Jen zubaři ne!

Nedoceněná krása Děčína. Máme nové dalekohledy, říká policie.

Papoušek už je doma. Ten kluk taky. Zato pes je v hajzlu.

Bacha u pošty! Tam je to v hajzlu pořád. Lidi neuměj jezdit.

Fakt nevíte o rampě? Hovno skejťák. Auto opravit!

Pohádkový les. Modravanka. Kino nehraje

.

Krása večerního Děčína. Lajky vyjí. Foťte dál!

Vyfotíme každého telefonujícího řidiče, říká policie!

Facebook inspirující II.

Aneb Drama jednoho dne ve statusech

Ráno čokoška jen tak od šéfa. Čas plyne, makáš.

Odpoledne vyjdeš ven a v ulici hvizd gum. Skřípou brzdy. Proboha! Proboha!

Tu paní znáš. Dělá ve stejné ulici. Ve stejné ulici jako ty. Ve stejné ulici v cizí zemi.

Louže kolem paní se zvolna zvětšuje. Plato jogurtů umírá. Živé kultury vydechují naposled. Vnoučata si nepochutnají.

Večer vás vytopili. 

Za co tohle máš?!

Facebook inspirující III.

Skupina Děčín a okolí, part. 2

Dobré ráno z Rynartic.

Ježíš, to je tak hezký.

Děčín v ranní mlze. Vy víte jak se postavit! 

Já vůbec nechápu, jak tou Teplickou mám projet? Jim už hrabe!

Děkuji za přijetí. Mate krásné město.

Ono vás to přejde!

Neuletěl někomu papoušek? Záda má zelený a lítá tady venku! Aby ho ptáci neuklovali!

Patrám. Na chodbě nám ukradli palmu! Tak kdybyste jí někdo viděl?!

Taková v květináči? Prej jí nesli kolem nádraží. On byl Rom v divným šátku a ona bílá!

Patrám. Kdybyste někdo viděl Roma v divným šátku a s ním bílou. Jo, a s palmou!

Lepší by bylo, kdyby tam ten altán nebyl. Už to hasí.

Altán za to nemůže.

Ale kdyby tam nebyl altán, nebyl by tam bordel. Kdyby tam nebyl bordel, nebyl by tam oheň!

A že teče do zimáku, to je vám jedno, co?

Basketbalisté nás reprezentují. A co jiné sporty? Ty tu nejsou?

Jak maj skejťáci skákat na těch zničenejch překážkách?

Zamlada jsem skákal z mostu do Labe.

Dneska byste si zlomil nohy.

Copak nohy. Kamaráda nám vzal vír.

Rekonstruované koupaliště v Arnolticích. Maj tam pivo?

Neviděli jste mého papouška? Záda má zelený a uletěl mi někam ven!

Jednou se to udělat musí, vy chytráci, a ta chvíle přišla teď!

Muž skočil z výšky čtvrtého patra.

Dobrý večer z Rynartic.

Relaxujte u videa. Jsou tam motýli a květiny.

To je uklidňující!

Skrzevá balet

Skrzevá balet

U nás na vsi je volná chalupa k prodeji, jako kdybyste měl někdo zájem. Je velká, čistá a hezká. A dobře udržovaná. A prodává se kvůli baletu. No u nás žil baleťák. Každej si myslí, že baleťáci jsou nějaký tyhlencty cukrový panenky, co pijou kafíčko z takhle malinkatejch hrníčků, přičemž zvedaj malíček jako nějaký buzeranti. Vlastně, proč jenom jako? Lidi si o nich myslej, že jsou to buzeranti. Teda, né že by jich mezi nima nebylo hodně, ale rozhodně to nejsou všichni! Na to vemte jed, jako že tu sedim!

A že já tady sedim skoro každej den. Teda kromě neděle, kdy chodim do kostela a taky kromě pondělí, kdy je tady zavříno. A taky nejsem konec konců jedinej, kdo toho baleťáka znal. Všichni, co sem choděj, ho znali. Všichni! Všichni jsme ho znali a musím říct, že jsme ho měli i hodně rádi. Teda kromě Vaška. Ten ho rád neměl, ale to mělo svý pochopitelný důvody. A znali jsme ho nejen my, teda jako mužský, ale i naše ženský. Já teda ženskou nemám, protože jsem se před dvaceti lety rozved, ale kdybych měl, taky by ho znala, protože to bejval slavnej baletní mistr, co se objevoval i v televizi. Takovej to byl kádr skrz tanec.

A teď si vemte, že taková slavná persóna normálně chodila s náma na pivo. My jsme sice jenom taková díra po granátu, ale nejsme daleko od Prahy. Takže se dá celkem v pohodě dojíždět za prací. Každou hodinu jede autobus. Ale ten baleťak měl stejnak auto, takže by mu to bylo jedno, i kdyby autobus jezdil jenom třikrát za den, jako to bylo ještě před deseti rokama. Ale jak začal starostovat Kroupa, tak se to všechno zlepšilo.

Jo tak on si u nás koupil chalupu po starým Vondráčkovi, co před třema rokama umřel na kopnutí od koně, kterýho vedl mladej Novák polní cestou do statku, když potřeboval, aby se mu Lojza Vyhnálek kouknul na to kopyto, co měl nějak špatný. No, a jak měl to kopyto špatný, tak s sebou občas jako tak divně trhnul a kopnul. No, a zrovna šel kolem Vondráček, když to na toho koně přišlo. Dej mu Pánbů odpočinutí věčný. I tomu koni.

 Jako, vono nám to bylo nejdřív divný, že s náma chodí do hospody, protože jsme si mysleli přesně to, co jsem říkal na začátku, ale časem jsme přišli na to, že je to docela normální chlap se kterým se dá bavit skoro o všem. Teda kromě opravování aut a pěstování rajčat. To ho vůbec nebralo. Ale o ženskejch, to zase jó! To von jó! A sakra hodně jó! Právě proto ho neměl rád Vašek, protože mu ten baleťák loni v létě ojel ve stohu starou, když byla ta Antonínská zábava. Ale von je Vašek blbej a může si za to sám, protože si neměl brát takovou kurvu, která dala i mně. A to já jsem chlap, po kterým ženský nikdy nešly. I ta moje ode mě odešla.

No, jak jsem říkal. Ten taneční mistr byl samej sval a šlacha, protože jako on říkal, balet není pro panenky. Že prej takovej balet je dřina při který se na jevišti zhubne, jako byste cvičili někde v posilovně nebo okopávali brambory a tak různě. A já vím, jaká je to dřina v posilovně! Onehdá si jí zřídil jeden přespolní z vedlejší vesnice u nás v Sokolovně a já tam dvakrát byl, ale pak jsem tam přestal chodit, protože jsem z toho byl unavenej a hodina mě stála jako čtyři piva tady a protože, jak už víte, já ženskou nemám, abych se jí musel líbit, a Vaškova stará dá každýmu, ať je tlustej nebo svalnatej, chodím zase radši sem.

A jak tak byl ten baleťák udělanej a kus chlapa, ostatní si ho rádi dobírali, jako jestli by uzvednul tamto nebo tamto, jako Jindra Koudelka z Oldřichovic, kterej dokázal pěstí omráčit na jatkách vola a jen tak pro zábavu žongloval s pneumatikama. Jako na tohle byl fakt dobrej, ale jinak to byl kretén k pohledání, kterej jednou zmlátil dědka Fajtla jenom kvůli tomu, že o něm řekl, že smrdí jako tchoř. A že starej Fajtl byl vysloužilej hajnej, tak to musel přeci vědět.

No, a jak si ho zase jednou chlapi tak dobírali a provokovali kecama, že balet je jenom samá ta piruetka a padedé nebo co, tak se baleťák nakrknul a protože jim chtěl dokázat, že takovej balet je vlastně vrcholovovej sport, skoro jako gymnastika nebo atletika, zašel si domů pro punčocháče a takový to přiléhavý triko a že nám to ukáže. No on to byl hrdej chlap! A taky těch šest piv co vypil už muselo udělat svoje, že jo. Prostě, na hajzlíku se převlíknul a nastoupil do lokálu, kde nechal dát stoly a židle ke stěnám.  A že nám něco ukáže. Něco, co jsme ještě nikdy neviděli. Pak pustil hudbu z magiče, co si přinesl s sebou a začal trdlovat po lokále.

Hele, jako ten začátek nic moc a všichni se tomu taky jenom uchechtávali, ale pak to přišlo. Zastavil se u pípy a z místa se odrazil a my teda čuměli, protože to byl skok jako při skoku dalekým. Bez debaty sportovní výkon, na to dám krk na špalek. A pak se takovým divně pyšným krokem vrátil zpátky k pípě, ušklíbnul se a řekl, že teď teda budeme zírat, protože tohle je jeho majstrštyk. A jak to řekl, rozeběhl se a v půlce hospody se odrazil a skočil! A to byl skok! To byl vlastně spíš let! Já nevím, jak bych to popsal, ale on byl v tý letecký póze takovej důstojnej a v očích měl hrdost a lesk vítězství, protože tohle bylo jasný pokoření hmoty a zemský přitažlivost.

No a jak tak letěl, blížil se k těm velkejm dveřím, co vedou na terásku před hospodou a my tam chodíme kouřit, když už se to vevnitř nesmí. Ta teráska není moc velká. A je na ní takový zábradlíčko, na který si dáváme pivo, když jsme tam. No, a za tou terasou je pak hned silnice. A teda jak ten baleťák letěl, proletěl těma dveřma a skrz tu terásku až na tu silnici, kde právě projížděl traktorem Pepa Smrčka, co vezl hnůj na dolní pole.

Oni pak policajti při ohledání říkali, že to snad ani není možný, že by člověk dokázal skočit tak daleko, ale my věděli svý.

No, a proto je teda ta chalupa na prodej, právě skrz ten balet, kdybyste měl někdo zájem.  

Ten, ta, to.

Ten, ta, to.

Docent Bláha utrhl kus rohlíku, nadrobil ho a hodil na chodník před sebe. Jen co drobky dopadly, slétlo se k lavičce, na které seděl s profesorem Jandou, hejno holubů.

„Dávaj si, potvory, co?!“ řekl Bláha a omluvně se usmál. „Lidi říkaj, že by se to nemělo dělat, ale když mě to baví.“

„Bože můj,“ zvolal Janda a obrátil oči v sloup. „Jak to zase mluvíte, pane kolego?! Nemúžou to být potvory, když jsou to ti holubi. Potvora je ta, nikoli ten potvor. Potvory jsou zásadně rodu ženského. To byste měl jako muž vědět. A to vaše: lidi říkaj, to je snad ještě horší! Lidé říkají! Za všech okolností je to lidé říkají!“

„Nebuďte hnidopich,“ řekl profesorovi Bláha. „Já vím, že jste roky učil češtinu na gymplu, ale musíte pochopit, že hovorová řeč se od té vaší, diktátové a slohové, poněkud liší! Nic nezůstává stejné. Doba jde dál a my dva mluvíme úplně jinak, než mluvili naši pra pra pra pradědové. Se s tim smiřte.“

„Bože, za co?!“ vzdychl opět Janda a zalomil rukama. „Co je to za obrat?! Se s tim smiřte?! Proč mi to děláte?!“

Bláha se zašklebil. „Upřímně?! Baví mě to stejně jako krmení holubů. Když vy se tak krásně rozčilujete.“

„To od vás není pěkné,“ řekl Janda a pohrozil Bláhovi prstem. „To přátelé nedělají!“

Bláha se usmál a chytil Jandu za vztyčený prst. Povytáhl obočí a mrkl. Pak pomalu nasměroval onen ukazovák směrem k dětskému hřišti. „Já vím. Jako omluvu vám ukážu něco pěkného. Vidíte tu maminku s capartem, na kterou míří váš ukazováček?!“

„Pusťte mě,“ zavrčel Janda a vykroutil prst z Bláhova sevření. „Stačilo mě upozornit. Nemusíme vypadat jako dva zasloužilí homosexuálové. Špatně slyším. Vidím jako ostříž.“

„Tak ten ostříží zrak zaostřete ještě víc. Vždycky, když se nakloní k dítěti, skoro jí vypadne prso! Už jí sleduju od tý doby, co přišla. Nemá podprsenku.“

„Vskutku krásné,“ usmál se Janda, ale pak znovu sepjal ruce. „Ale to, co jí téměř vypadává z halenky, není to prso, ale ten prs, pane kolego!“

Tentokrát sepjal ruce i pan Bláha. „Můj ty bóže na nebesích. Tak já mu tady zprostředkuju takový pokoukání, za který by musel jinde platit, a on to bude takhle rozebírat!“

„Já vám pochopitelně děkuji, ale i v takových chvílích by měl člověk objekt svého zájmu pojmenovávat správně. A tento objekt je velmi krásný a tudíž si své správné pojmenování zaslouží. Ostatně, i básnící se o té kráse zásadně vyjadřují jako o prsech. Nikoliv o prsách! Ta prsa si můžete koupit v drůbežárně na řízky. Toto jsou prsy. Lépe tedy jen prs, neboť k naší velké škodě jí vypadává pouze jeden.“

„Ale jděte mi s tím k šípku,“ znechuceně řekl docent Bláha a téměř si odplivl. „U nás doma se tomu vždycky říkalo prsa a né prsy. A to můj tatínek nebyl žádný buran, ale jednatel okresní záložny a maminka byla členkou Okrašlovacího spolku města Podmokly. Tak jakýpak copak. Prs nebo prso. Obojí je podle mě dobře a je jedno jak to řekneme, když jde o totéž.“

„Pravý džentlmen se pozná tak,“ pravil pan Janda, „že i kdyby to uměl, na dudy Mozarta nezahraje! Stejná hudba, ale provedení, jaksi… A s řečí je to stejně takové.“

Docent Bláha si povzdychl a pokrčil rameny. „Když myslíte…  Ostatně, pohled je to hezký, tak či tak.“

„Dobré odpoledne, panstvo,“ ozvalo se za jejich lavičkou.

Oba pánové otočili hlavy. „Á, Melichare, co vy tady?!“ řekl Janda a ukázal na lavičku. „Vezměte místo.“

„Vyšel jsem si na procházku, když je tak pěkně,“ řekl pan Melichar, když dosedl a opřel hůlku o opěradlo. „Copak děláte? Krmíte?“

„Krmíme a kocháme se a zároveň vedeme řečnický spor,“ řekl Bláha a hodil holubům další hrst drobků.

„Zajímavé,“ pokýval hlavou Melichar. „A čímpak se kocháte a o čem vedete spor?!“

Janda ukázal na mladou paní, která právě hubovala caparta, že olizuje lopatičku, přičemž se sehnula, aby mu jí vzala. „O tamtom. Jestli je to správně to…“

„No ty vole!“ zvolal pan Melichar ve chvíli, kdy se mladé paní rozevřela blůzka, a přerušil tak výklad páně Jandy. „To sou kozy jako vozy!!!“ Pak se podíval na oba pány. „To bylo úžasné. A tedy čeho, že se týkal ten váš spor?!“

Docent Bláha se usmál a poplácal profesora Jandu po zádech. „Mám dojem, že už ničeho, že, pane kolego?!“

KONEC

Legenda o recitátorovi

„Větve na vejletě, to mi rozum nebere,“ ušklíbnul se pán v šedivém obleku. Postavil se, stáhl okénko a vystrčil hlavu. Díval se za dvojící, která odcházela z nádraží, přičemž mumlal: „Já myslel, že pořád jenom makaj. Respektive, že furt stojej u těch svejch stánků a nic jinýho je nezajímá. A oni, jak to tak vypadá, jdou na Bezděz. Co je přivedlo zrovna sem?!“

Když s sebou vlak cuknul, zabral a rozjel se, zavřel okénko, dlaní si uhladil účes rozhozený větrem a posadil se. Vytáhl z aktovky noviny, rozložil je a chystal se číst. Když v tom se ze sedačky naproti němu ozvalo diskrétní zakašlání.

„Promiňte, nerad bych vás vyrušoval od čtení,“ řekl asi padesátiletý chlapík v džínách a kožené bundě, „ale spletl jste se.“

Muž v obleku zvedl oči od novin. „To nic, nerušíte… Jako v čem jsem se spletl?“

„To nebyli Vietnamci, ale Japonci. Vietnamci vypadají úplně jinak.“

„Aha,“ zabručel oblek,“ v tom případě to chápu. Japonci pořád cestujou. Bylo mi divný, že by Vietnamci jeli někam jen tak bez důvodu. A vlastně je nezajímá nic, kromě těch jejich kšeftů.  Snad ještě ty mladý, ty jo, ale tihle ve středním věku?! To bych se hodně divil.“

„No, není to tak úplně pravda,“ řekl muž v bundě a zdvihl prst. „Já bych je nepodceňoval. Lidé můžou mít různé a nečekané důvody k cestování. Třeba přes půl světa. Znal jsem jednoho Vietnamce a ten se stal v literárních kruzích legendárním a do tohohle kraje přijel zcela úmyslně. Trochu se v literární oblasti pohybuju, tak vím, o čem mluvím.“

„Vy máte něco společného s psaním?!“ zeptal se se zájmem oblek a odložil noviny na stolek pod oknem. „Já míval v Poděbradech antikvariát, ale lidi chtěli spíš prodávat než kupovat, tak jsem musel předloni zavřít a od té doby užívám důchod. Ovšem o nějakém legendárním Vietnamci jsem v životě neslyšel. To byl spisovatel? … Mimochodem. Jindřich Krahulík, jméno mé.“

„Marek Daniš,“ řekl chlapík a potřásl si s bývalým antikvářem rukou. „Těší mě. Pravda. Trochu píšu.“

„Moment! Já už vím!“ zvolal Krahulík a plácl se do čela. „Sbírka Řev malomocných a novela Umřít není tak snadný! Svět je malý, pane Daniši! Ale že se potkáme v jednom kupé v rychlíku do Poděbrad, to by mě ani ve snu nenapadlo. Vás jsem měl v antikvariátu. Nikdo to nekupoval, ale kvalita to byla, to zase ano! Cena Havran za temné verše v roce 2016.“

„To mě těší dvojnásob, že potkávám někoho, kdo prodával moje věci,“ usmál se Daniš a mávl rukou. „Ale jak jste sám řekl, nikdo to nekupoval, takže všechna sláva, polní tráva. Legendou jsem se nestal a už nejspíš nikdy nestanu.“

„Na rozdíl od toho Vietnamce?!“ připomněl Danišovi Krahulík jejich původní téma. „To by mě zajímalo.“

„Ach ano, o tom jsem chtěl mluvit,“ řekl Daniš, sáhl na stolek pro láhev sodovky a napil se. „Víte, to vám byl u Mácháče v Doksech, u tý hlavní cesty od přejezdu k hlavní pláži, jeden takovej stánek. Stánek, jakých jsou všude na takových místech mraky. Běžnej sortiment. Osušky, nafukovací lehátka a růžový plameňáci. Nějaká ta chechtací plyšová opice, sluneční brejle, trenky s plastovým pinďourem a tak různě. Znáte to sám, ne?! Tak a v tomhle nijak zajímavým stánku prodával docela zvláštní člověk. Vietnamec. Nevím, jak byl starej, ale asi mu muselo být celkem dost, protože byl pořádně vrásčitej. Tak vrásčitej, až to bylo zajímavý. 

No, a ten Vietnamec vždycky seděl na štokrleti a na klíně měl otevřenou knížku. A četl a četl. Já to vím, protože na Mácháč v létě jezdím furt. To víte, jako spisovatel si rád všímám lidí kolem sebe, tak jsem tohohle týpka pochopitelně nemohl přehlídnout. Zatímco ostatní stánkaři se lidem vnucovali, div, že jim neskákali pod nohy, tenhle nic. Jen si četl. A svět okolo jako by pro něj vůbec nebyl.

On byl i vzhledově tak nějak jinej než ostatní. Celej v černém a měl dlouhý vlasy. Ale když říkám dlouhý, tak myslím opravdu dlouhý. Až pod lopatky. Prostě spolu s těma vráskama až takovej démonickej typ. Díval jste se někdy na ty filmy o karate a kung fu?!“

„Né, že bych byl fanoušek, ale jistě. V osmdesátých letech jsem jich pár na videu viděl.“

Daniš kývl. „Tak přesně takovej týpek z filmu to byl. Takovej ten, co žije sám v horské chýši a sám by zmlátil rotu vojáků jako nic. I když by to do něj nikdo na první pohled neřekl. A do tohohle člověka by nikdo zase na první pohled neřekl, že je to vynikající znalec díla Karla Hynka Máchy a pozor – že je to navíc vynikající recitátor! A tady se rozhodl žít právě a jen kvůli Máchovi, kterýho objevil v mládí v knihovně někde ve Vietnamu a vyloženě se do jeho díla zamiloval. Kvůli němu vyštudoval Bohemistiku.“

„Ale jděte,“ řekl Krahulík, „a jak jste na tohle všechno vlastně přišel?“

„Náhoda, pane, náhoda. Čistá náhoda,“ pravil Daniš a prstem naznačil směr, kde tušil siluetu hradu Bezděz. „Jednou mě kolegové Fríďák, Mělnický a Krásno, pozvali, abych se zúčastnil jejich festivalu autorského čtení právě tam na Bezdězi.  Já byl vždycky považovaný za autora s velmi dobrým přednesem. Po vystoupení za mnou pokaždé chodili lidi, že se jim můj přednes moc líbil. Sice mě to trochu mrzelo, přeci jen, jako autor jsem byl hrdý hlavně na to co jsem napsal a né jak jsem to přednášel, ale nešť. Být dobrým recitátorem taky není k zahození. No, ale k věci. Bylo to na prvního máje a číst se mělo večer na hradě. Odpoledne jsme si v hospodě dole u toho rybníčku dali pár piv a potom jsme se sebrali, a že teda půjdeme nahoru. Pane, to jste nezažil! Ty davy lidí, co dole pod kopcem čekaly! No my z toho byli úplně auf, protože tolik publika nikdo z nás ani ve snu nečekal. Na poezii! Považte!“

Krahulík se usmál. „Věřím, věřím. To vás muselo potěšit.“

Daniš povytáhl obočí. „Taky nejdřív ano. Ale za chvíli jsme zírali ještě víc. Chtěli jsme jít nahoru, když se kousek za námi ozvalo takovým mocným, ale přitom zároveň tichým hlasem:  ‚Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas…‘ Tak se všichni čtyři ohlídneme a co nevidíme! Ten Vietnamec, kterého jsem vídával u stánku v Doksech, celý v černém, černou pelerínu přes ramena, vlasy mu vlají kolem hlavy, ačkoliv je úplné bezvětří, to na tom bylo asi nejdivnější, a v rukách před sebou drží knížku, úplně jako nějakej farář a z ní předčítá Máj. Vlastně, co předčítá. To umí každej trouba. On ho recituje! Ale jak ho recituje! Zkrátka, pane, ti lidé tam vůbec nebyli kvůli nějakýmu festivalu, natož pak kvůli nám čtyřem. Ti lidé tam byli kvůli němu. A jak nám řekla ta bábrle, který jsme se ptali, co je to jako zač. Každej rok tam ten Karel Hynek z Hočiminova města, takhle stoupá na Bezděz a cestou recituje Máj. Rok co rok. Každej rok, posledních šest let. A za tu dobu se to o něm rozkřiklo a choděj tam na něj davy.

A pane Krahulíku! Nikdy, říkám, že nikdy jsem takovou recitaci neslyšel. Celý tělo mi vibrovalo, když přednášel: ‚I světy jich v oblohu skvoucí co ve chrám věčné lásky vzešly…‘ Já nevěřil vlastním uším. Připojili jsme se k tomu davu a jistě jsme měli i takový oči, jako měli všichni okolo nás. Vyvalený, fascinovaný a plný poezie.

A ten recitátor šel v čele, pomalu a důstojně, a my za ním zrovna tak. Krásno si ani cigáro nedovolil zapálit, v jakým poetickým rauši byl! Byli jsme jako nějaký procesí. Jen nikdo nic neopakoval po předzpěvákovi a neměli jsme ani žádný ty monstrance, nebo jak se těm nábožnejm fanglím říká. I když bysme je klidně mohli mít a bylo by to ještě důstojnější. A na těch monstrancích by byly výjevy ze života Karla Hynka Máchy a mladá děvčata by do vzduchu vyhazovala luční kvítí. Jo. To všechno by tam mohlo být, ale i bez toho to bylo celý jako z jinýho světa. Jako by do toho Vietnamce vstoupil duch samotného Máchy. Taková to byla recitace, pane Krahulíku! A ta čeština! Ta byla naprosto bezchybná a bez přízvuku.

A my za ním šli pořád a pořád, jako ty krysy za hlasem píšťaly. Nebo né. To není hezké přirovnání. Spíš jako bychom šli za hlasem harfy samotného Orfea. Tak to bylo. A ten hlas, který chvílemi bouřil a hned zase ševelil, ten hlas nás dovedl až na vrchol Bezdězu. A tam jsme prošli bránou, a zatímco my všichni jsme zůstali stát dole u studny, ten Vietnamec vstoupil do věže a pak, když vystoupal až úplně na samotnej vršek, až na ochoz, ozvalo se  shůry to pověstný: Hynku, Viléme, Jarmilo!, který se neslo do kraje na kilometry daleko a bylo určitě slyšet až v Doksech a Starých Splavech

A my všichni, úplně všichni, co jsme tam byli, tak úplně všichni jsme se rozplakali a bylo nám po těle a duši tak nějak hladivo a smutno a zároveň i veselo. Krásno padl na kolena a začal si v extázi rvát vlasy. Mělnický pobíhal dokolečka a vykřikoval, že to není možný a Fríďák pěstí bušil do hradní zdi a mumlal: ‚Génius, génius, génius!. A já tam jen stál s hubou dokořán jako gypsovej trpaslík! Takovej to byl zážitek z tý recitace, pane Krahulíku! Tak moc nás to všechny zasáhlo!“

Pan Krahulík pokýval hlavou a uznale řekl: „Inu, člověk se někdy v lidech mýlí. Uznávám. A co bylo dál, pane Daniši?!“

„No, dál,“ ušklíbnul se Daniš. „Dál bylo to, že když ten démon sestoupil z věže, my se k němu přihnali a začali mu děkovat za ten skvělej zážitek a já mu řekl, že ho vlastně od vidění znám, že on prodává v tom stánku u Mácháče, tak ten malej chlapík kejvnul, že jo a pak tou příšernou stánkařskou češtinou řekl: ‚Priďte. Plameňák bude levny, když vam se libi moje povidani!“ A uklonil se a šel s ostatníma dolů.

A my tam stáli, huby otevřený a nebylo nám úplně jasný, jestli se nám nezdá nějakej kolektivní blbej sen, nebo jestli je to skutečnost. Protože jsme nechtěli věřit, že člověk, kterej tak skvěle recituje Máchu, normálně mluví tak špatně česky.

 A že je to skutečnost a né sen, nám připomněl kastelán Bezdězu, kterej nás přišel vyhodit, že už zavírá hrad, protože na ten náš festival tam nikdo nezůstal, jelikož tam kvůli němu nikdo nepřišel. A my šli teda zpátky do té hospody, co je dole u rybníka a tam jsme se ožrali jako carští důstojníci.

No, a to je vlastně celá ta historka, pane Krahulíku. Ono to žádnou zvláštní pointu nemá, ale díky tomu si pamatuju dvě věci! Za prvý, že na prvního máje nemá smysl něco pořádat na Bezdězi a za druhý, že jak někde vidím stánkaře zabranýho do knížky, nikdy v tom městě ani v okolí nevystupuju jako recitátor!Nashle! Tady vystupuju!“

KONEC