Legenda o recitátorovi

„Větve na vejletě, to mi rozum nebere,“ ušklíbnul se pán v šedivém obleku. Postavil se, stáhl okénko a vystrčil hlavu. Díval se za dvojící, která odcházela z nádraží, přičemž mumlal: „Já myslel, že pořád jenom makaj. Respektive, že furt stojej u těch svejch stánků a nic jinýho je nezajímá. A oni, jak to tak vypadá, jdou na Bezděz. Co je přivedlo zrovna sem?!“

Když s sebou vlak cuknul, zabral a rozjel se, zavřel okénko, dlaní si uhladil účes rozhozený větrem a posadil se. Vytáhl z aktovky noviny, rozložil je a chystal se číst. Když v tom se ze sedačky naproti němu ozvalo diskrétní zakašlání.

„Promiňte, nerad bych vás vyrušoval od čtení,“ řekl asi padesátiletý chlapík v džínách a kožené bundě, „ale spletl jste se.“

Muž v obleku zvedl oči od novin. „To nic, nerušíte… Jako v čem jsem se spletl?“

„To nebyli Vietnamci, ale Japonci. Vietnamci vypadají úplně jinak.“

„Aha,“ zabručel oblek,“ v tom případě to chápu. Japonci pořád cestujou. Bylo mi divný, že by Vietnamci jeli někam jen tak bez důvodu. A vlastně je nezajímá nic, kromě těch jejich kšeftů.  Snad ještě ty mladý, ty jo, ale tihle ve středním věku?! To bych se hodně divil.“

„No, není to tak úplně pravda,“ řekl muž v bundě a zdvihl prst. „Já bych je nepodceňoval. Lidé můžou mít různé a nečekané důvody k cestování. Třeba přes půl světa. Znal jsem jednoho Vietnamce a ten se stal v literárních kruzích legendárním a do tohohle kraje přijel zcela úmyslně. Trochu se v literární oblasti pohybuju, tak vím, o čem mluvím.“

„Vy máte něco společného s psaním?!“ zeptal se se zájmem oblek a odložil noviny na stolek pod oknem. „Já míval v Poděbradech antikvariát, ale lidi chtěli spíš prodávat než kupovat, tak jsem musel předloni zavřít a od té doby užívám důchod. Ovšem o nějakém legendárním Vietnamci jsem v životě neslyšel. To byl spisovatel? … Mimochodem. Jindřich Krahulík, jméno mé.“

„Marek Daniš,“ řekl chlapík a potřásl si s bývalým antikvářem rukou. „Těší mě. Pravda. Trochu píšu.“

„Moment! Já už vím!“ zvolal Krahulík a plácl se do čela. „Sbírka Řev malomocných a novela Umřít není tak snadný! Svět je malý, pane Daniši! Ale že se potkáme v jednom kupé v rychlíku do Poděbrad, to by mě ani ve snu nenapadlo. Vás jsem měl v antikvariátu. Nikdo to nekupoval, ale kvalita to byla, to zase ano! Cena Havran za temné verše v roce 2016.“

„To mě těší dvojnásob, že potkávám někoho, kdo prodával moje věci,“ usmál se Daniš a mávl rukou. „Ale jak jste sám řekl, nikdo to nekupoval, takže všechna sláva, polní tráva. Legendou jsem se nestal a už nejspíš nikdy nestanu.“

„Na rozdíl od toho Vietnamce?!“ připomněl Danišovi Krahulík jejich původní téma. „To by mě zajímalo.“

„Ach ano, o tom jsem chtěl mluvit,“ řekl Daniš, sáhl na stolek pro láhev sodovky a napil se. „Víte, to vám byl u Mácháče v Doksech, u tý hlavní cesty od přejezdu k hlavní pláži, jeden takovej stánek. Stánek, jakých jsou všude na takových místech mraky. Běžnej sortiment. Osušky, nafukovací lehátka a růžový plameňáci. Nějaká ta chechtací plyšová opice, sluneční brejle, trenky s plastovým pinďourem a tak různě. Znáte to sám, ne?! Tak a v tomhle nijak zajímavým stánku prodával docela zvláštní člověk. Vietnamec. Nevím, jak byl starej, ale asi mu muselo být celkem dost, protože byl pořádně vrásčitej. Tak vrásčitej, až to bylo zajímavý. 

No, a ten Vietnamec vždycky seděl na štokrleti a na klíně měl otevřenou knížku. A četl a četl. Já to vím, protože na Mácháč v létě jezdím furt. To víte, jako spisovatel si rád všímám lidí kolem sebe, tak jsem tohohle týpka pochopitelně nemohl přehlídnout. Zatímco ostatní stánkaři se lidem vnucovali, div, že jim neskákali pod nohy, tenhle nic. Jen si četl. A svět okolo jako by pro něj vůbec nebyl.

On byl i vzhledově tak nějak jinej než ostatní. Celej v černém a měl dlouhý vlasy. Ale když říkám dlouhý, tak myslím opravdu dlouhý. Až pod lopatky. Prostě spolu s těma vráskama až takovej démonickej typ. Díval jste se někdy na ty filmy o karate a kung fu?!“

„Né, že bych byl fanoušek, ale jistě. V osmdesátých letech jsem jich pár na videu viděl.“

Daniš kývl. „Tak přesně takovej týpek z filmu to byl. Takovej ten, co žije sám v horské chýši a sám by zmlátil rotu vojáků jako nic. I když by to do něj nikdo na první pohled neřekl. A do tohohle člověka by nikdo zase na první pohled neřekl, že je to vynikající znalec díla Karla Hynka Máchy a pozor – že je to navíc vynikající recitátor! A tady se rozhodl žít právě a jen kvůli Máchovi, kterýho objevil v mládí v knihovně někde ve Vietnamu a vyloženě se do jeho díla zamiloval. Kvůli němu vyštudoval Bohemistiku.“

„Ale jděte,“ řekl Krahulík, „a jak jste na tohle všechno vlastně přišel?“

„Náhoda, pane, náhoda. Čistá náhoda,“ pravil Daniš a prstem naznačil směr, kde tušil siluetu hradu Bezděz. „Jednou mě kolegové Fríďák, Mělnický a Krásno, pozvali, abych se zúčastnil jejich festivalu autorského čtení právě tam na Bezdězi.  Já byl vždycky považovaný za autora s velmi dobrým přednesem. Po vystoupení za mnou pokaždé chodili lidi, že se jim můj přednes moc líbil. Sice mě to trochu mrzelo, přeci jen, jako autor jsem byl hrdý hlavně na to co jsem napsal a né jak jsem to přednášel, ale nešť. Být dobrým recitátorem taky není k zahození. No, ale k věci. Bylo to na prvního máje a číst se mělo večer na hradě. Odpoledne jsme si v hospodě dole u toho rybníčku dali pár piv a potom jsme se sebrali, a že teda půjdeme nahoru. Pane, to jste nezažil! Ty davy lidí, co dole pod kopcem čekaly! No my z toho byli úplně auf, protože tolik publika nikdo z nás ani ve snu nečekal. Na poezii! Považte!“

Krahulík se usmál. „Věřím, věřím. To vás muselo potěšit.“

Daniš povytáhl obočí. „Taky nejdřív ano. Ale za chvíli jsme zírali ještě víc. Chtěli jsme jít nahoru, když se kousek za námi ozvalo takovým mocným, ale přitom zároveň tichým hlasem:  ‚Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas…‘ Tak se všichni čtyři ohlídneme a co nevidíme! Ten Vietnamec, kterého jsem vídával u stánku v Doksech, celý v černém, černou pelerínu přes ramena, vlasy mu vlají kolem hlavy, ačkoliv je úplné bezvětří, to na tom bylo asi nejdivnější, a v rukách před sebou drží knížku, úplně jako nějakej farář a z ní předčítá Máj. Vlastně, co předčítá. To umí každej trouba. On ho recituje! Ale jak ho recituje! Zkrátka, pane, ti lidé tam vůbec nebyli kvůli nějakýmu festivalu, natož pak kvůli nám čtyřem. Ti lidé tam byli kvůli němu. A jak nám řekla ta bábrle, který jsme se ptali, co je to jako zač. Každej rok tam ten Karel Hynek z Hočiminova města, takhle stoupá na Bezděz a cestou recituje Máj. Rok co rok. Každej rok, posledních šest let. A za tu dobu se to o něm rozkřiklo a choděj tam na něj davy.

A pane Krahulíku! Nikdy, říkám, že nikdy jsem takovou recitaci neslyšel. Celý tělo mi vibrovalo, když přednášel: ‚I světy jich v oblohu skvoucí co ve chrám věčné lásky vzešly…‘ Já nevěřil vlastním uším. Připojili jsme se k tomu davu a jistě jsme měli i takový oči, jako měli všichni okolo nás. Vyvalený, fascinovaný a plný poezie.

A ten recitátor šel v čele, pomalu a důstojně, a my za ním zrovna tak. Krásno si ani cigáro nedovolil zapálit, v jakým poetickým rauši byl! Byli jsme jako nějaký procesí. Jen nikdo nic neopakoval po předzpěvákovi a neměli jsme ani žádný ty monstrance, nebo jak se těm nábožnejm fanglím říká. I když bysme je klidně mohli mít a bylo by to ještě důstojnější. A na těch monstrancích by byly výjevy ze života Karla Hynka Máchy a mladá děvčata by do vzduchu vyhazovala luční kvítí. Jo. To všechno by tam mohlo být, ale i bez toho to bylo celý jako z jinýho světa. Jako by do toho Vietnamce vstoupil duch samotného Máchy. Taková to byla recitace, pane Krahulíku! A ta čeština! Ta byla naprosto bezchybná a bez přízvuku.

A my za ním šli pořád a pořád, jako ty krysy za hlasem píšťaly. Nebo né. To není hezké přirovnání. Spíš jako bychom šli za hlasem harfy samotného Orfea. Tak to bylo. A ten hlas, který chvílemi bouřil a hned zase ševelil, ten hlas nás dovedl až na vrchol Bezdězu. A tam jsme prošli bránou, a zatímco my všichni jsme zůstali stát dole u studny, ten Vietnamec vstoupil do věže a pak, když vystoupal až úplně na samotnej vršek, až na ochoz, ozvalo se  shůry to pověstný: Hynku, Viléme, Jarmilo!, který se neslo do kraje na kilometry daleko a bylo určitě slyšet až v Doksech a Starých Splavech

A my všichni, úplně všichni, co jsme tam byli, tak úplně všichni jsme se rozplakali a bylo nám po těle a duši tak nějak hladivo a smutno a zároveň i veselo. Krásno padl na kolena a začal si v extázi rvát vlasy. Mělnický pobíhal dokolečka a vykřikoval, že to není možný a Fríďák pěstí bušil do hradní zdi a mumlal: ‚Génius, génius, génius!. A já tam jen stál s hubou dokořán jako gypsovej trpaslík! Takovej to byl zážitek z tý recitace, pane Krahulíku! Tak moc nás to všechny zasáhlo!“

Pan Krahulík pokýval hlavou a uznale řekl: „Inu, člověk se někdy v lidech mýlí. Uznávám. A co bylo dál, pane Daniši?!“

„No, dál,“ ušklíbnul se Daniš. „Dál bylo to, že když ten démon sestoupil z věže, my se k němu přihnali a začali mu děkovat za ten skvělej zážitek a já mu řekl, že ho vlastně od vidění znám, že on prodává v tom stánku u Mácháče, tak ten malej chlapík kejvnul, že jo a pak tou příšernou stánkařskou češtinou řekl: ‚Priďte. Plameňák bude levny, když vam se libi moje povidani!“ A uklonil se a šel s ostatníma dolů.

A my tam stáli, huby otevřený a nebylo nám úplně jasný, jestli se nám nezdá nějakej kolektivní blbej sen, nebo jestli je to skutečnost. Protože jsme nechtěli věřit, že člověk, kterej tak skvěle recituje Máchu, normálně mluví tak špatně česky.

 A že je to skutečnost a né sen, nám připomněl kastelán Bezdězu, kterej nás přišel vyhodit, že už zavírá hrad, protože na ten náš festival tam nikdo nezůstal, jelikož tam kvůli němu nikdo nepřišel. A my šli teda zpátky do té hospody, co je dole u rybníka a tam jsme se ožrali jako carští důstojníci.

No, a to je vlastně celá ta historka, pane Krahulíku. Ono to žádnou zvláštní pointu nemá, ale díky tomu si pamatuju dvě věci! Za prvý, že na prvního máje nemá smysl něco pořádat na Bezdězi a za druhý, že jak někde vidím stánkaře zabranýho do knížky, nikdy v tom městě ani v okolí nevystupuju jako recitátor!Nashle! Tady vystupuju!“

KONEC

Né tak docela zkažený pátek

„A jak vám říkám. Jak von tam tak seděl a kouřil jedno za druhým, tak než se nadál, tak…“

„Ty vole! Hele. Hele! Tam ve dveřích. To je Lojza!“ skočil Frantovi do řeči Pepík a zakroutil hlavou. „Co je dneska za den, kluci?!“

„Do hajzlu porád. Už mě sereš!“ řekl Franta, znechuceně si symbolicky odplivnul a kopnul do sebe panáka zelený. „Kurva fix. Já se na nějaký vyprávění můžu taky s přehledem vysrat! Když vás to nezajímá tak vám to nedopovím!“ Potom se pootočil a podíval se na příchozího, který si právě sedal ve vedlejší místnosti ke stolu u okna. „Tak je tady Lojza. A má jako bejt?!“ řekl s úšklebkem a otočil se zpět. „Chcete si snad k němu přesednout, když se vám moje historky nelíběj?“

„Ale prdlajz,“ ozval se starej Brejša. „Historky máš dobrý, ale tohle je fakt divný! Dneska je pátek. Co ten tady dělá?“

„Kurnik, vo co vám jako jde?“ řekl Franta a zmateně se díval na své dva kamarády. „Normálka asi přišel na pivo, né?! Co jste z toho tak na větvi?“

Starej Brejša se naklonil k Frantovi, až se jeho plnovous skoro dotýkal jeho tváře a zašeptal: „Ty chytrej. Tys někdy viděl, aby sem ten chlap přišel jindy než v sobotu po sedmý?!“

„Neviděl, a nechápu, proč bych z toho měl bejt vydřenej jako vy dva!“ odpověděl Franta a znechuceně se od Brejši odtáhl. „A nestrkej mi to tvý roští do huby.“

Brejša se právě chystal Frantovi sdělit, že nemá žádný roští, ale překrásnej mysliveckej vous, když k nim přišel pingl Vráťa. Přisedl si, otřel si zpocené čelo utěrkou a přiškrceným hlasem pronesl: „Je tu Lojza, chlapi. Já nevim, co mám dělat? Sedí tam sám vedle u stolu.“

„Kurva drát! Hrabe vám všem nebo co jako? Normálně mu přines pivo nebo panáka. Nebo jestli chce guláš, tak mu dej guláš. Prostě, co si objedná, to mu dáš, ne?! Když bude chtít Tatranku, dáš mu Tatranku! Co to řešíš?“ vyjekl Franta a zaťukal si prstem na čelo. „Vám všem jeblo, či co?! Já se vás normálně začínám bát!“

Pepa vzal Frantu za rameno a tiše řekl: „Neřvi tak, sakra. Nebo mu dojde, že se bavíme o něm.“ Pak pohodil hlavou k Vráťovi. „A ty k němu normálka běž a jak řikal tuhle Franta, normálně ho nech objednat. Zatím nebudeme plašit.“

Vráťa se pomalu zvednul. „No, když myslíš. Ale já bych Svobodu zavolal hned. Je to jistější.“

„Boha jeho!“ zavrčel Franta. „Co se to tady děje? Proč byste volali fízla Svobodu? To je jako trestný, přijít v pátek večer do hospody?!“

Pepa vzdychnul. „Ne. To není trestný. Ale trestný jsou jiný věci. Proto Svobodu.“ Domluvil a smutně se podíval směrem k Lojzovi. „Snad je to jenom náhoda, no.“

„No nic. Jdu k němu,“ pomalu řekl Vráťa a přehodil si utěrku přes rameno. Vykročil, ale hned se zastavil a otočil se k trojici štamgastů. „Hele, chlapi. Ať je to jak chce, není to špatnej mužskej!“

„To rozhodně ne!“ najednou odpověděli Brejša s Pepikem. „A už jdi,“ dodal ještě Brejša, „ať víme, na čem jsme.“

Vratislav kývnul a vydal se k Lojzovi.

„Ne, není to špatnej kluk, ale vysvětlí mi už konečně někdo, co se to děje?“ zasyčel Franta a kopnul do sebe další zelenou. „Jak v magorárně!“

„Ty to opravdu nevíš?“ zeptal se Brejša.

„Já myslel, že to ví ve vesnici každej,“ řekl Pepa a pokrčil rameny, „ale asi to tak není.“

Franta vyvalil oči. „Co jako bych měl vědět? Vy jste jak nějakej tajnej spolek.“

„Já ti to vysvětlím,“ řekl Brejša.

Chtěl hned pokračovat, ale u stolu se zjevil Vráťa.

„Šišmarjá, chlapi! Von chce pivo a dvojitej rum! Ptal jsem se ho, co že on dneska tady, když jako vždycky sobota od sedmi do devíti. A on na to, že dneska je svým pánem. A tvářil se sveřepě. Pak ještě dodal, že kdo chce kam, pomozme mu tam a tvářil se ještě víc sveřepě. Tak nevim. Mám mu to dát nebo mám hned volat?“

Pepa se na sebe s Brejšou podívali a pak starej hajnej Brejša pronesl temným hlasem: „Dones mu, co chce a napiš to na mě. A pak hned volej na policejní stanici a taky záchranku!“

Pingl smutně přikývl a odešel.

„Tak. A dost,“ řekl po jeho odchodu Franta. „Co je to za komedii?!“

„To není žádná komédie, kamaráde,“ povzdychl si Pepa a napil se piva. „Tohle je přímo antická tragédie. Ty to fakticky nevíš?“

„Ne! Nevim nic,“ odsekl Franta. „Vůbec nemám ánung vo co kráčí.“

„Prostě,“ začal pomalu Brejša, „Lojza má starou. Lojza má zásadovou starou. A tý se nelíbí, když mužskej chodí do hospody, kdy se mu chce. Hlavně se jí nelíbí, když jde chlap do hospody v pátek večer, protože to ona chce chodit na žolíky k Macháčkům. Lojza pochopitelně musí chodit s ní. Jsou to hrozný lidi a Lojza je nemůže ani cejtit. Ale Lojza je člověk, co se umí ovládat. Tak tam s ní chodí celejch deset let. Každej pátek žolíky u Macháčků. No, a za to smí Lojza v sobotu večer na dvě hodiny do hospody. Jindy ne! Maruna je zásadová! Taky to říká všem ženskejm na nákupu ve smíšeným zboží na návsi. Každej den tam prohlásí, co prohlásí, ona tam prej ženskejm každej den přísahá, že Lojza půjde v pátek do hospody jen přes její mrtvolu!“

„Moment! Takže vy dva si jako myslíte, že?!“ Franta nevěřícně vrtěl hlavou. „To né! Nene. To přeháníte, pánové!“

„Nepřeháněj to ani trochu. Svoboda čeká venku,“ utrousil ke společnosti Vráťa držící v ruce tác s pivem a dvojitým rumem. „Na fízlárně už to věděli, když jsem tam volal. Svoboda byl rád, že ví, kam si pro Lojzu má přijet. Tu jeho důru našli Macháčkovi. Když k nim Maruna s Lojzou nepřišli, jako každej pátek, tak jim to bylo divný a vypravili se k nim. Prej jí našli s rozpaženýma rukama mezi dveřma, jako by někomu bránila v průchodu.“

„A co Svoboda?“ zeptal se Brejša.

„Počká, až Lojza dopije a pak si pro něj přijde. Že když už se to stalo, tak ať Lojza ten pátek nemá úplně zkaženej!“

KONEC

Tam U křížku

„Sakra. Pane Bína. Pane Bína, slyšíte mě?!“ zvýšeným hlasem říkal Karel, zatímco držel za klopy starého Bínu, který ležel už napůl zapadaný v závěji. Znovu s ním zatřásl a opakoval: „Pane Bína! Pane Bína. Nespěte. Bylo by po vás!“ Potom se Karel narovnal, rozhlédl se, loknul si z placatky rumu, vrátil jí do kapsy vaťáku, dýchnul si do dlaní a zakroutil hlavou. „Nikde nikdo. Dědek pitomej. Kdybych se nepotřeboval vychcat, tak tady do rána vytuhne jako hejl. Co do rána? Měsíc svítí a mraky po tom sněžení žádný. Za chvíli bude aspoň deset pod nulou. Do hodiny by byl jak rampouch. Kdo by ho hledal tři metry vod cesty, kurnik. A ještě ve světlym kabátě.“

Karel si sedl na bobek, vzal Bínovu hlavu do dlaní a začal mu třít tváře. „Co vás to popadlo, chodit z hospody sám domu, když je taková zima. Víte dobře, že v lednu sou tydle cesty samej led. Uklouznete, zlámete si haksnu a je po vás. Tudyma chodíme z hospody jenom my dva. A někdy ještě hajnej. Měl jste počkat na mě. Já si dal už jenom dvě piva, když ste vodešel.  Měl ste počkat, řikám! Co se vlastně jako stalo? Tak ožralej ste zase nebyl, abyste tady usnul.“

Starý Bína pootevřel oči a zdvihl pravou ruku. Položil jí na Karlovo zápěstí a zašeptal: „Nebyla zima, Kájo. Měl jsem rumíky. Dobře by bylo. Tak jsem si lehnul. Dobře by bylo.“

Karel si odplivnul. „No právě, pane Bína, no právě. Právě, že ste měl ty rumy. Já teda vim celkem hovno, ale tohle si z vojny pamatuju. Já byl lapiduch. Když ste nacamranej, tak se vám roztáhnou cévy a rychlejc zmrznete, i když si myslíte, že je vám teplo. Máte štěstí, že sem vás tady našel.“

Pan Bína vzdychl a lehce Karla poplácal po zápěstí. „Si hodnej, Kájo. Si hodnej, ale dobrý by to bylo.“

„Hovno dobrý!“ zabručel Karel. „Dědek nejspíš blouzní. Už mu to asi vzalo mozek nebo co. Takovej namrzlej mozek nebude žádná prdel.“

Pak usoudil, že nemá cenu se tady vybavovat. Vzal Bínu do náruče, a řekl: „Nebojte, pane Bína. Pudeme domu. Žádnej strach,“ a zamířil s ním k polní cestě mezi jabloněmi a potom dál, až k rozcestí. Zmrzlý sníh Karlovi křupal pod nohama, a kdyby tuhle dvojici někdo viděl, mohl by si myslet, že je to nějaká oživlá socha piety, která se dala na poutní cestu lednovou mrazivou nocí. Akorát, že místo panenky Marie tu kráčel kovář Karel, který v náručí nedržel, umučeného Krista, ale jako věchýtek lehkého, starého sedláka, Bínu.

Když Karel došel až k rozcestí, kde se dal stoupáním vlevo, k Bínově samotě, pan Bína znovu zašeptal: „Kájo. Dobře by bylo. Mohl bys, prosím… Mohl bys?“

„Co furt máte?!“ zavrčel Karel. „Pro mě je to maličkost. Lehkej ste jako pápěří, tak vo co jde? Jó, kdybyste vážil to co hajnej Melichar… To bych se na vás vysral. To vám řikám na rovinu. Jako, né že bych byl svině, a nechal ho tam, ale netahal bych se s nim. Zavolal bych pomoc. S váma je to jiná. Vy jste snad lehčí než perlík, dědo. A navíc vás mam rád. Tak co bych nepomoh bližnímu svýmu. Však jsme křesťani, kurva!“

Karel se na chvilku zastavil, opatrně si pana Bínu nadhodil a znovu vykročil. „Za chvilku sme tam. Teda jako u vás. Kdybych měl mobil, tak zavolám vaší starý, aby uvařila čaj a tak. Ale já ho nemám. Teda, né že bych ho neměl, ale já ho s sebou nenosim. Ale vode dneška asi budu. Bez mobilu bych ani Melicharovi nemoh zavolat tu pomoc. Tak bude vaše stará holt překvapená, když jí nezavolám.“

„Dobře bylo, Kájo,“ vzdychnul zase Bína a Karel obrátil oči v sloup. „Pane Bína, pane Bína. Už sem vám řek, že by nebylo dobře. Se vám jenom zdálo, že je vám teplo! … Ale, hele! Už ste skoro doma. Jenom projdeme brankou, a jak zabuším na dveře, ste doma. Vaše stará svítí. Tak jí aspoň nemusíme budit. Však už se celej klepete. Sem si všim, že těch posledních půl kiláku to s váma pěkně lomcuje.“

Karel kopnul do branky na zahradu a šel ke dveřím chalupy. „Tak asi těžko zaklepu s dědkem v rukách,“ pomyslel si a místo zaklepání prostě kopnul do dveří. „A helemese,“ zdvihl obočí, když se dveře otevřely, „není zamčeno. Tím líp.“

Vstoupil se svým nákladem do chalupy. Rozhlédl se. Hledal v šeru síně vypínač. „Tma jako v prdeli,“ pomyslel si a chystal se zavolat na Bínovou, když se za jedněmi dveřmi ozvalo: „A já ti říkám, Božka, že jak ten starej sviňák dorazí domů, tak ho zase zvalchuju, že na to do smrti nezapomene! Každej den ho zmlátím a on si pořád nedá pokoj! Ten už mě štvát nebude! Minulej tejden jsem ho vzala tím potěhem co má po svým pradědovi. A co myslíš, že udělal? No jasně! Dneska šel zase do hospody. A každej den ho budu třískat, dědka plesnivýho! Každej den až do jeho smrti! Ještě, že ti můžu zavolat a postěžovat si ti…“

Karel se zarazil a podíval se na Bínu. Bína smutně pokýval hlavou a dal si prst před ústa. Potom tichounce řekl: „Dobře by bylo, Kájo. Moc dobře. Rumíky jsem měl. Teplo mi bylo…“

Karel stál, držel Bínu a poslouchal, jak Bínová znovu spustila litanii o tom, kterak manžela zmlátí, hned jak dorazí domů a jak v tom bude pokračovat až do soudnýho dne. Podíval se Bínovi do očí. „Pane Bína,“ zašeptal, „já nevim?! Co mám jako dělat? Mám jí proplesknout?“

Bína němě zakroutil hlavou a pak naznačil směr. Ven ze dveří. „Kájo, půjdeme vocaď. Ty to zařídíš, aby dobře bylo. Lehnu si a usnu… Víc po tobě nechci.“

„A doprdele,“ vzdychl Karel a potichu vycouval ze dveří ven. Došel za zatáčku, odkud už nebylo chalupu vidět. „Kurva práce, pane Bína. Tohle myslíte jako opravdu?“

Bína kývnul. „Jestli ti to není moc zatěžko, Kájo…“

„Za to pudu rovnou do pekla,“ zavrčel Karel a odbočil z cesty na zavátou pěšinu, kterou sice neviděl, ale bezpečně věděl, že tam je. „Pudeme nahoru ke křížku, pane Bína. Tam to bude fajn,“ řekl a podíval se na svůj živý náklad. „Hm. Spí. Aspoň to pude fofrem a o ničem nebude vědět. Taky mi mohlo dojít to jeho věčný: Dobře by bylo. … K čertu práce. Ekluje se mi to. Vo tom žádná, ale jak vás přítel, a to von je, vo něco požádá… A stou jeho starou bych se na jeho místě rozhodnul stejně. Tohle není žádnej život.“

Nahoře na návrší, kde nebylo ani křoví ani strom, jen jedna Boží muka a ledový vítr se proháněl jako o závod, se Karel zastavil a podíval se na jasnou oblohu s milióny hvězd. „Dneska bude aspoň mínus dvacet. Pude to ajn cvaj.“ Sehnul se a opatrně Bínu posadil na zem. Opřel ho zády o Boží muka, sám si vedle Bíny klekl, pokřižoval se a zamumlal: „Otčenáš, jenž jsi na nebesích a tak dál, pánbíčku dyť ty to víš, že to chtěl sám. Já jsem mu to přání jenom splnil, protože s ní měl peklo na zemi, tak mě za to netrestej a pardon, ale z tohohle se v kostele nikdy zpovídat nebudu! To je jenom mezi náma dvěma.“ Karel se znovu pokřižoval a vstal. „A teď honem domů. Je zima jako svině! Uši mi upadnou zimou!“

Omotal si hlavu šálou a rázoval rychle z návrší U křížku, ani se neohlédl. Vítr mu svištěl kolem hlavy a z lesa se ozvalo praskání padajících zmrzlých větví.

Snad jen díky tomu Karel neslyšel pana Bínu, který se u Božích muk na chvíli probral, jak za ním slaboučkým hlasem volá: „Kájo! Proboha, Kájo. Kam jdeš? Já myslel, že mě necháš dneska přespat u tebe, aby mě stará nezlískala. Kájo, proboha… Dobře by bylo!“

KONEC

Fenol blues

Fenol blues

Pondělí. Pět třicet.

No jistě, že ráno, ty vole. Kdo si asi tak nastavuje budík na půl šestou večer?! Není nic lepšího. Fakt, že jo.

Nejdřív tichý pípání. To ještě neslyšíš. To ještě spíš. To tichý pípání vlastně ani neznáš, protože tě ještě nikdy v životě neprobudilo.

Pak se to zesiluje. Pozvolna, pozvolna a pořád víc a víc. Až to přejde v něco jako je alarm na autě a ten zvuk už slyšíš, ale jenom proto, že do tebe dloubá manželka.

Takhle to bude asi jednou znít na uvítanou v pekle. To, až tě tam budou přijímat.

Takhle zní začátek dnešního FENOL BLUES.

Otevřeš oči. Zamáčkneš čudlík, kterej tě osvobodí od toho kraválu a ty v první chvíli nevíš, jestli máš nenávidět budík, nebo toho, kdo ho stvořil.

Ujistíš se, že opravdu žiješ. Jo. Kyčel bolí a krk je zase nějak ztuhlej. Všechno je teda v cajku. Až to jednou bolet nebude, nikam už nepůjdeš, protože si tě z tý postele odnesou.   Pak si vzpomeneš, cos tuhle četl v tom barevným magazínu, co si kupuješ každej čtvrtek.

Klus na titulní straně. Tomáš Klus. Bosej mesiáš dobroty a lásky k bližnímu se zlatou kartou v kapse.

Každý ráno se prej těší na to, co ho ten den potká. Prej se na svět dívá pozitivně.

Tak jo. Zkusíš to taky. Představíš si, co tě hned ráno v práci čeká.

„To jako fakt? Fakt mě tohle čeká?! Ty kráááávo!  Jako fakt? Za co?!“

A to to vidíš co možná nejpozitivnějš. Jako, fakticky se snažíš bejt optimista, ale stejně k tomu dojde. Jo. Je to tak. Prostě v duchu zařveš.

„Klus je kokot, ty vole. Absolutní kokot. Asi nevstává v půl šestý ráno. Co, asi?! Určitě nevstává v půl šestý ráno!“

A ta půl šestá je ještě dobrá. Když je toho v háku hodně, vychutnáš si tuhle situaci klidně i o dvě hodiny dřív.

Jednou Tomíka zabiješ a budeš slavnej. Budeš mít svýho Lennona a on svýho Chapmana. Tím se všechno vyřeší, protože tě za to  jeho fanynky oběsej na batikovaný šále.

Ale zatíms ho nezhasnul, tak prostě vstaneš a jdeš do koupelny.

Potácíš se do koupelny. Lekneš se toho chlapa v zrcadle.

Ráno oživlejch mrtvol! Představíš se mu. On tobě ne. Nezná tě. A ty se mu vůbec nedivíš. Taky bys ho radši neznal. Je divnej.

Kartáček. Pasta. Zuby. Potom hřeben.

Ty vole! Jsi úplně šedivej a jej jich pořád míň. No, ten hřeben už moc dlouho potřebovat nebudeš. Snad ti aspoň ten kartáček vydrží.

Kruhy pod očima, že by se na nich dalo cvičit.

Jsi starej?

Hovno.

A nebo jo. Jsi!

Ale prd.

Nejsi.

Jsi zralej. Jo. Tak se tomu říká.

Jak je venku, sakra? Hnusně. Jsme v Čechách, tak vždycky hnusně. Zima nebo vedro. Sucho nebo mokro. Každý ráno je hnusný. Každý počasí je hnusný. Na každým počasí se dá najít něco hnusnýho.

Hadry. Taška na rameno. Oplatka do tašky ke snídani. Kafe až v rachotě. Klíče a jdeš.

Deštník! Nemám! Stejně pršet nebude. A když, je to jenom voda.

Zastávka. Kolem frčej ti, co v tomhle svrabu maj to štěstí, že maj auto. Ty musíš čekat. Na druhou stranu, ty se nemusíš starat o vejfuk. O plechy. O cenu benzínu. O letní gumy. O zimní gumy.

Ty vole. Vždyť oni vlastně nemaj štěstí!

A tady furt ty samý lidi. Čtyři ženský hulej u Levnejch potravin. Mladá holka v elasťákách. Pěkný nohy. Od pasu nahoru už nekoukat.

U ní tři ženský mýho věku. To znamená zralý. Když se zadíváš líp, zjistíš, že snad až přezrálý.

Od pohledu žádný lůmenky. Ta odbarvená blondýna by to snad jednou mohla dotáhnout na pomocnou kuchařku. Vždycky jedou na Meznou. Nebo do Hřenska? Prostě někam tam do těch končin.

 Aktivní dědek s batohem, co pravidelně kecá s druhým aktivním dědkem s igelitkou.

„Máš denní?!“

Ty vole. Jasně, že má denní! Co si myslíš? Že jede na vejlet? S tou igelitkou? Každý ráno ho tady potkáváš, blbče.

„Jo, jo. Jaroušku. Jdu na to.“

„Já taky. Tenhle měsíc mám jenom deset šichet.“

„To já víc.“

„Hele, už ti to jede.“

„Tak já jedu.“

Každej den to samý. Dělali to do šedesáti a dělaj to dál. Budou to dělat až do smrti. Hlavou ti bleskne, že jsou už třeba vlastně mrtvý, že je třeba vidíš jenom ty a tohle, že je jejich peklo.

Už to jede. Nastupuješ. Zívající šofér s nepřítomným pohledem. Nad ním indiánskej lapač snů. To je děsivý spojení.

A zase ty samý lidi. Občas někdo chybí. Dovolená?! Se má.

Jsi zlomyslnej, tak si sedáš dopředu. Na tu trojku pro invalidy. Dobře víš proč.

Na příští zastávce nastoupí ty tři grácie. Zmatený pohledy. Nemaj si kam sednout, i když je autobus skoro prázdnej.

„Já nevim, třeba támhle?!“

„Květuš, já jdu sem.“

„Ale tam nemůžeme… No tak já si sednu za vás.“

Problém vyřešen. Na autistky to zvládaj celkem v pohodě.

Další zastávka. Jo, zase on. Kolega. Chce si povídat. Marně předstíráš, že tě ohromně zajímá architektura domů, kolem kterých autobus projíždí. Nedá se. Vůči ignorování je imunní. Nevadí mu, že neodpovídáš. Když neodpovídáš, odpovídá si sám.

Cikáni. Imigranti. Zkurvenej šéf. Zase Cikáni a znova imigranti se zkurveným šéfem.

„Jsem koukal, že teď na Velikonoce vycházej čtyři dny volna.“

„Vždyť už je ten pátek přidanej asi dva nebo tři roky zpátky.“

„To nevím. Já jen že to vyšlo tak pěkně, že jsou náhodou čtyři dny v kuse.“

„No tak to je fakt divný, že Velkej pátek vychází na pátek a Velikonoční pondělí na pondělí, viď. Kdo by to byl řek, co?!.“

Prej odejde z fabriky. Hned jak si najde něco lepšího. Už to hledá čtyři roky. Kolik má asi tak do důchodu? Cirka milión let. Kolik je to asi jízd autobusem?!

Chemička na dohled. Přejdeš koleje a jsi tam.

Vrátnice. Jak jí vidíš, dávivej kašel. Hledals to včera na netu. Buď máš tuberkulózu, nebo neurózu. Tak si vyber, chlapče.

Otisk prstu a dveře se otevřou.

Uzívaná vrátná. Takys to dělal. Víš, že to není sranda.

„Brej den.“

„Dobrý den. Tady máte klíče.“

„Děkuju.“

„I osmdesátku?“

„Ne. Tu si bere přece Ondra.“

„Aha. Já myslela, že si jí berete vy.“

Od pondělí do pátku to samý. Takys to dělal a víš, že to není sranda, ale takhle blbej jsi teda fakt nebyl.

Šatna. V létě vedro a v zimě zima. A smrad. Neskutečnej smrad. Jedno okno jako v bunkru.

Hadry dolů a montérky nahodit. Je pondělí. Zatím jsou čistý. Za hodinu nebudou.

Velín. Plechová bouda. Zapneš rádio. Špinavej ovládací panel plnej světýlek a tlačítek. Půlka z nich k ničemu. Venku kotle. Takový zachovalý technický muzeum. Kdyby se vybíralo za prohlídku, dalo by se slušně vydělat.

Uvaříš kafe, usrkneš a pro práci do mistrovny. Ospalý obličeje. Jen ta jedna ženská plná nadšení.

 „Brý ráno vespolek.“

Několikrát otrávený ahoj. Jen jednou nadšený: „Dobrý ráno. Ha, ha, ha.“

Klus by z ní měl radost.

Než se to sejde, ještě probrat, jak byl vejkend krátkej a jak to hráli.

"Ten zákaz kouření mi někdy způsobí překvapení. V sobotu jsem byl v Bynově v hospodě. Sedím. Piju. Dívám se na fotbal. A při třetím pivu najednou koukám - v hubě mi hoří cigáro!"

„Hele, jako vono se řekne, sláva víkend. Ale vem si, že než dojedu do Jílovýho, tak je skoro večer. Sednu do Ruďáku, ožeru se a domu přijdu v noci. V sobotu vstanu asi v deset a celej den je mi blbě. Večer se podivám na telku a den je v čudu. No, a v neděli už jsem nasranej, že v pondělí jdu do práce. Jestli ten vejkend má vubec nějakej smysl."

Jak to hráli?! Nevíš. Sparta. Slávia. Plzeň a kdo ví kdo ještě. Tohle je ti ukradený. To jde mimo tebe. Tebe zajímá druhá liga hokeje. To zase nezajímá je. Chápeš to. Prales.

Vezmeš si operák na nějakou srágoru. Pořád byste jenom myli nádobí. Nebo soustružili. Nebo lakovali. Kdo to má furt dělat, sakra?!

„Koukni na to. Jestli na provoze něco nemáš, tak to napíšu do závozáku. Co potřebuješ.“

„Potřebuju dovolenou.“

„Di do háje, ty vado.“

„Tak jo…“

„Bože. S tímhle materiálem já mám dělat?!“

Suroviny. Kotel. Suroviny do kotle. Několikrát záchvat vzteku a kopance do sudů. Ničemu to nepomůže, ale uklidní tě to.

Všude pára. Kravál. Rachot. Syčení. Technický muzeum běsní a chrlí metráky.

Starej cigoš na ještěrce potkává obchodní návštěvu z Polska.

„Uwaga, uwaga, kurva nebo vás přejedu!“

Prestiž našeho podniku tím v očích návštěvy strmě stoupá!

Všude pára. Kravál. Rachot. Syčení. Technický muzeum běsní a chrlí tuny.

Se vzorkem do laborky.

„PH?!“

„PH dobrý, ale viskozitu budeš mít asi blbou?!“

„To mi ani neřikej.“

„To vidím. Už když jsem nabírala na sušinu, tak to bylo nějak řídký. Nechám to odpěnit a pak to přeměřím. Třeba to vyjde.“

„Fajn. Přijdu po sváče.“

„Jó, to bude akorát.“

Míň páry. Míň kraválu. Míň rachotu. Míň syčení. Technický muzeum se na půl hodiny zklidňuje.

Svačina. Guláš s osmi knedlíkama. Obědváš v deset ráno. Normální člověk se v deset ráno po takovým jídle poblije. Ty by sis klidně dal ještě něco navrch a divíš se sám sobě, co dokážeš pozřít, aniž by to mělo následky na zdraví.

Aspoň doufáš, že to na zdraví nemá následky.

„Tys to opravdu dal všechno?“

„No co. Mám hlad.“

„Já držím dietu a ráno cvičím.“

„Jo. A proto jsi sežral jenom o jeden knedlík míň než já?!“

Nechat odtočit vodu. Zase teče jenom studená.

„Ty vole. On si fakt do tý kaše leje Maggi.“

„Musím to ochutit, né?!“

„Odsedni si, ty čuně! Je mi z toho blbě, jen když to vidím!“

Znalci gastronomie, který se chluběj, jak vracej v hospodách jídlo, vyškrabávaj krabičky s nějakou šlichtou.

„Kde je moje jídlo?“

„Ti to někdo sežral, ne?! Zase některej z inženýrů neumí číst jména na krabičkách!“

„Tak to teda ne! Jestli nemám jídlo, tak jdu domů!“

Meješ příbor. Balíš do utěrky. Zpátky na velín. Spal bys, ale nemůžeš.

A technický muzeum se probouzí. Pára. Kravál. Syčení. Rachot. Zase se chrlí desítky tun.

Starej nádvorák v odrbanejch modrákách. Novej chlap ve fungl novejch, čistejch, montérkách.

„Potřebujete něco?“

„To stáčíte na váhu, jo?!“

„Stáčím, no. Na tisíc sto kilo. Proč jako?!“

„A kolik to má?“

„Tisíc sto kilo. Už jsem to říkal.“

„Já myslel na litry.“

„Mě zajímá váha. Ale na litry to má něco lehce přes tisíc.“

„Já myslel, kolik má litrů ta, ta, ta...“

„To je TEN tisícilitrovej kontejner.“

„Jo, jo, jo. A na kolik litrů to teda je?“

„Hele, že vy jste ten novej inženýr, co?!“

Střet světů. Technickýmu muzeu je to ovšem jedno. Dál chrlí tuny a tuny.

Laborka. Váhy. Kádinky. Zkumavky. Teploměry.

„Tak jak ti vyšla ta viskozita.“

„Hele, dobrý. Odpěnilo se to. Změřila jsem to a má to šedesát dva. Můžeš stáčet.“

„Super. Hned jak mi někdo přiveze obaly, jdu na to.“

Máš hotovo. Zase šichta jako blázen. Zase o něco vyšší tlak. Zase o pár šedivejch vlasů víc. Nejhorší je na tom to, že tlak i ty vlasy jsou jenom kvůli blbosti druhejch.

Moc to žereš, vole.

Máš bejt jako ten mladej pitomec z déčka. Tři dny to dělá a stejně to zkurví. A co?! Dělá si z toho něco? Hovno si z toho dělá.

Budou tři. No jasně, že tři odpoledne, ty vole. Nejsi zas tak blbej, abys v tý rachotě zůstával do noci. Nebo spíš do rána.

Šatna. Zase smrad, ale teď ti ten smrad už nesmrdí tak hrozně jako ráno.

Špinavý montérky shodit.

Ručník. Mejdlo. A jdeš.

Umývárky. Zásobník na papírový ručníky prázdnej. Doplňovat jen při návštěvě hygieny.

Čtyři umyvadla. Tři hajzlíky. Tři sprcháče.

Na patnáct lidí?! Prej luxus.

Na dveřích k hajzlu nápis: ŠETŘETE VODOU. VY JÍ NEPLATÍTE.

Nad umyvadlem návod, jak si mejt ruce.

Chápeš to. Jinak to nejde. Nedostatek vody je globální problém a čistota je půl zdraví.

Jen marně hledáš nápis: KDO ŠETŘÍ VODOU A JE ČISTÝ – TOHO ANI FENOL NEZAHUBÍ.

Fronta u sprcháčů.

„Tak dělejté v těch sprchách. Je mi tady zima. Tys tam byl, už když jsem přišel do šatny.“

„Nespěchej. Si to chci užít, né?! Tohle je nejlepší část dne. Parádááá.“

„Jo aha. Ty se tam asi jenom nesprchuješ, co?!“

Stepuješ s ručníkem v ruce před sprcháčem a přemejšlíš, že by ses třeba umyl u umyvadla. Ale když to tam slyšíš, nějak se ti tam nechce.

„Mě dneska nějak bolej uši.“

„Kde?“

„Kde asi?! Tady. Po stranách hlavy.“

„Vole. Já myslel, jestli uvnitř nebo venku.“

„No venku. Copak mám vevnitř nějaký uši?!“

„Ty to děláš schválně! To neni možný.“

„Di do háje. Proč bych schválně dělal, že mě bolej uši!“

Konečně volno. Rychle do sprchy. Nebo tě někdo předběhne.

Hlavou ti přitom bleskne: „Esesáci v Osvětimi by měli z takovýho přístupu radost.“

Šatna. Špínu narvat do skříňky. Hadry na sebe.

Zaposloucháš se. Něco zabubnovalo na střechu.

Jasně. Budou tři, tak bude nejspíš pršet.

„Jdeme?“

„Ještě ne. Byli jsme nějak moc rychlí.“

„Pondělí je za náma, pánové!“

No jasně. Pravidelná pondělní informace. Ve středu se dozvíme, že se nám to půlí. A v pátek, že je pátek a bude víkend. My tě nemít…

Opíráš se o skříňku. Čekání. Koukáš na ostatní. Smrad se výrazně mění.

„Hele, kdo tam na sebe vylil ten sud s parfémem. To je něco hroznýho.“

„No kdo asi?!“

„To kupuješ u Vietnamců, nebo to kradeš ve skladu?!“

Napadne tě, že by to už mělo bejt. Pohled na hodinky.

„Kolik je?“

„Za minutu padesát osm!“

„Tak jdeme.“

Vrátnice. Píchačky. Fronta. Naštěstí neprší. Ten deštník máš přeci doma.

Dávivej kašel se nekoná. Bude to ta neuróza.

„Běž, jede ti autobus.“

„Dík.“

Klíče vrátit dírou ve skle. Vrátná je odepíše. Ráno se zas budou ptát, jestli chceš i osmdesátku. 

„Doprčic, proč jste mi neřekli, že už jdete, volové. Já tam s vámi mluvím a vy už stojíte tady!“

Otisk prstu. A ven, ven, ven.

Utahanej. Hodně utahanej.

Ale jdeš po svejch. Neletíš vrtulníkem ani nejedeš sanitou. Dejcháš. Někdy je štěstí i tohle.

Vidíš to pozitivně. Tomík Klus by z tebe měl radost, vole.

Je pondělí. Patnáct nula jedna.

Do začátku dalšího fenol blues zbejvá přesně čtrnáct a půl hodiny.

V tom lepším případě.