Nýmandi vítězí!

 

Nýmandi vítězí

 

Karel se pozdravil s Tondou a vyskočil na barovou stoličku. Pak mávl na barmana. „Tu mojí a dneska dvojitou!“

„Ale, copak?!“ řekl Tonda a plácnul Karla po zádech. „Blbej den?!“

„Si piš, že jo!“ zasyčel Karel a chytil sklenici, kterou mu barman poslal po pultu. „Díkes, Jardo! A hned připrav další. Nehodlám se s tím mazat!“

Barman přikývnul, sundal z ramena utěrku a začal pomalu plnit sklenici ledem.

„No tak ven s tím,“ řekl Tonda a usrknul gin s tonicem. „Nepříjemnosti ve firmě?!“

„Ale hovno,“ mávnul rukou Karel a povolil si kravatu. „Milena se se mnou rozešla.“

Tonda se ušklíbnul. „No teda. To byla ta nová? Ani nevím, že se jmenovala Milena. Ale neříkal jsem ti to tenkrát?! Měsíc a je po lásce.“

„Já vím, že říkal, ale připomínat mi to nemusíš. Ale vysvětli mi, jak ty to poznáš? A hlavně, co na mně těm ženskejm vadí?!“

Tonda se pousmál. „Hele, to není žádná věda. Ty jsi úspěšnej. Pohlednej a na naše poměry i relativně bohatej. A ještě ke všemu hodnej a poctivej. Ty si myslíš, že tohle je něco, co imponuje ženskejm, který si vybíráš?!“

„No jako promiň, ale co je špatnýho na tom, bejt úspěšnej?! Jsem nezávislej. Dluhy nemám. A jak říkáš. Jsem i hodnej až jsem blbej. A víš ty, co mi Milena řekla?!“

„Dovedu si to představit ,“ řekl Tonda. „Věř mi, že dovedu.“

Karel si poposedl a ukázal barmanovi prázdnou sklenici. Za chvilku přijela plná. Poslal na druhý konec pultu prázdnou a než se napil, řekl: „Tak když jsi takovej věštec, co to teda bylo?!“

Tonda se mírně naklonil ke Karlovi. „No co by?! Že jsi milej chlap, ale ona cítí, že se k tobě nehodí a že někoho potkala.“

Karel polkl hnědou whisky a kývnul. „Jo. Potkala. Takovýho nýmanda. Hele, já proti lidem, co nemaj na kontě cifry jako blázen, nic nemám, ale tohle?! Víš, co si našla?!“

Tonda se zasmál. „Ale jo. Klidně ti to řeknu. Rozvedenej nebo se nikdy neoženil. A to je mu kolem čtyřiceti. Dítě má bejvalka a on si ho poctivě bere každých čtrnáct dní na pár hodin k sobě. Víc by nedal. Jo a hlavně. Bydlí v lepším případě v jedna jedna nebo garsonce. V tom horším bydlí s maminkou nebo sourozencem v jednom bytě. Ten byt pochopitelně není psanej na něj. Vlastní auto. Na to je hrdej. Nejspíš má otlučenýho renaulta nebo vytuněnýho volkswagena. Je infantilní, miluje motivační citáty a je vůči ní strašně vstřícnej a ochotnej. Pokud teda tuší, že to nebude muset splnit. A nasliboval jí věčnou lásku, kterou on taky hledá. Jo a tamta bejvalka ho chtěla prej jen pro peníze. Těžko jí řekne, že bejvalce prostě nechtěl na nic přispívat a všechno rozfofroval za hračky pro čtyřicetiletý fakany. A to, že ho doteď každá ženská po pár měsících vykopla, jí taky neřekne. “

„Jak tohle můžeš vědět?!“ zavrtěl hlavou Karel. „Ale máš recht. Je to tak. Jako pochopíš to?! Vždyť já jí miloval. To je jako nějakej cejch, bejt dobrej a umět si tím vydělat peníze?!“

Tonda Karla zase plácnul a zašklebil se jako čert. „Tam kde hledáš, tam to je cejch. Hele, ty hromádko neštěstí. Já ti něco řeknu. Ty máš slabost pro ženský, kterejm já říkám samaritánky. Já ti to říkám furt. Taková osamocená samaritánka potřebuje o někoho pečovat. Dojímat se nad osudem toho nebohýho roběte, který má matku zmiji jedovatou, co opustila toho poctivýho chudáka, kterej jí miloval až za hrob. Chce mu dělat milující macechu a vůbec jí nezajímá, proč od něj tamta utekla. Ona to zná od něj. A věří mu každý slovo. A protože zoufalství je největší distributor růžovejch brejlí, vidí toho životního ztroskotance jako svojí nejlepší budoucnost. Ona mu poskytne něhu a lásku. A podle ní jí on dá to samý. Ona musí mít někoho, o koho se nebude bát, že o něj přijde.

A teď mi řekni. Jsi ty takovej člověk?! U tebe se ta ženská děsí každýho dne, že přijde nějaká jiná a odvede si tě na vařený nudli. Milej zlatej. Ty nejsi jistota. Ty nejezdíš ve dvacet let starý otlučený popelnici. Ty máš nový Porsche, vole. A tudíž jsi jenom strašná nejistota. A to můžeš bejt tisíckrát hodnej a svatej mílius. Jednou jsi úspěšnej, tak jsi pro ní předem podezřelej. Lidi jako my dva potřebujou do života ženský, co se těch našich prachů neštítěj a hlavně, chtěj o sebe nechat pečovat a né, že budou pečovat o nás. Od toho sakra můžeme mít paní v domácnosti, ne?!“

Karel se díval na Tondu s vyvalenýma očima. „To si děláš srandu?! To nemůžeš myslet vážně?!“

„Nedělám,“ řekl Tonda a dodal: „Já takhle balím tyhle ženský už pár let. Tuhle jsem od jedný v neděli večer jel domů a jen co jsem vylezl z baráku, už mi psala jiná. Kdyby věděly, že jsem milionář, tak mám smůlu.“

„Hm. To jsi mi nikdy neřekl,“ utrousil Karel a zase ukázal prázdnou sklenici. „Víš, co jsi?!“

„Vím. Hajzlík nechutnej. A to ty nejsi. Taky se ti nemusím se vším chlubit. Ale za tu Milenu, Karle, za tu se ti omlouvám, kámo. Já to fakt netušil, že s tebou něco mál! Měl jsi mi tenkrát říct, jak se jmenuje. Hned zejtra se s ní rozejdu!“

„Cože?!“ vykřikl Karel a marně chňapl po projíždějící sklenici. „To snad né?!“

„No to jó,“ řekl klidně Tonda a dodal: „Dneska je to na mě!“

 

KONEC

O statečném Petrovi

 

O statečném Petrovi

 

Olina loktem šťouchla do svého muže. „Ježiš nechlastej tolik. Víš, kolik nás ta dovolená stála?! A ty to pivo do sebe leješ jedno za druhým.“

Petr cosi zamumlal.

„Cos říkal?!“ řekla Olina. „Chlastáš a ještě huhňáš, co ty seš to za chlapa, sakra. Kalinovi si letěli k moři. A my?! My jsme jeli zase tady k tomu rybníku. Neklamov. Strašný. Vlhko je v tý chatě. Prší tady pořád. Nevěděj, co by za to chtěli…“

Petr si otřel knírek. „Já vím, kolik nás to stálo. Moje prémie. A pivo mám teprve třetí. To na večer není nic moc. Ty už piješ čtvrtou limonádu. A sem jsi chtěla, protože sem měli jet Kalinovi. Tak abys mohla kecat s Alicí.“

„A můžu já za to, že sem nejeli?! Taky jsi moh koupit něco v tom lástminůtu a mohli jsme letět s nima. Ale to ty nééé.“

Petr dopil a mávl na servírku.

„No jasně. Si dej ještě jedno a celou noc budeš běhat čůrat za chatu. Už to tam smrdí jako někde u bezdomovců. A vůbec. Tohle je hroznej podnik. Pajzl fujtajblovej. A támhleten chlap se na mě furt dívá. Fuj. Ten vypadá. Čumí na mě jako vrah. To je zase dovolená!“

„Kalinovi s námi nechtěli nikam letět, už to pochop!“ zavrčel Petr. „Nebo vlastně spíš s tebou. Ten zájezd museli mít koupenej už dlouho a tobě ta důra furt tvrdila, že jedou sem. Ostatně, já jí stejně nemusím, tak co.“

„Jsi hnusnej!“ zasyčela Olina. „Hnusnej hnusák, prolhanej. Alice mě má ráda! A ten mužskej tam v rohu sem pořád kouká. Ten má za sebou určitě kriminál. Tlustej. Pokérovanej. Plešatej. Co je tohle za putyku!“

„Mně se tady líbí a jiná tady ani není,“ pokrčil rameny Petr a napil se. „Není tady draho, lidi jsou tu fajn.“

Olina zrudla a začala drmolit. „Fajn lidi, jo?! Mě vůbec nevnímáš, když ti něco říkám. Ten chlap si nás vyhlídnul. Zase čumí! Něco nám určitě udělá!“

Petr se otočil a podíval se do rohu. „Chlap, no. Velkej, tlustej a asi nebude moc vonět podle tý olezlý džísky. Ale sedí, chlastá, kouká. A co jako?!“

„Ti říkám, že se ho bojím! Vůbec nevypadá normálně! Takhle nevypadaj normální lidi. Tady sedí, šmíruje a v noci vylomí dveře chaty a znásilní nás!“ vrčela Alice. „Ty s tím nic neuděláš?! Když ti říkám, že se ho bojím?!“

„To snad trochu přeháníš,“ řekl Petr. „Mě by snad neznásilnil.“

„Že já sem s tebou jezdila!“ sykla Olina a sekla očima po Petrovi. „Ty se mě nikdy nezastaneš! Vůbec mě nemiluješ. A nechlastej furt! Už je to pivo zase v tobě!“

„Ty se ho fakt bojíš?!“ zeptal se Petr. „Opravdu?!“

„Celou dobu ti to říkám. A ty se takhle blbě zeptáš. Jsi blbej nebo navedenej?! No, a zase. Zase se sem podíval! Strach z něj jde. Hrozná dovolená, tohleto!“ Olina už očima Petra přímo probodávala. „Tak snad s tím něco uděláš, ne?! Buď já, nebo on.“

Petr povytáhl obočí. „Co s tím mám jako podle tebe dělat?! Je tady host jako každej jinej.“

Olina se opřela a dala si ruce křížem. „Tak pořádnej chlap by třeba vstal a něco mu řekl! Tak co?! Jsi pořádnej chlap?!“ Pak mávla rukou. „Ale že se vůbec ptám. Ty snad ani nejsi chlap. Ty jsi prostě jenom osoba mužskýho pohlaví. Ty a jít mu něco říct?! Pche. Srabe!“

Petr se pomalu zvedl ze židle.

„Co je?! Kam jdeš?!“ zeptala se Olina a vyvalila oči.

„Zeptám se ještě jednou,“ řekl Petr. „Opravdu se ho tak strašně bojíš?!“

„Jo! Bojím, já nevím, kolikrát ti to mám ještě říct! Já tady prostě nebudu sedět, když tady bude on!“ zavrčela Olina. „A kam teda jdeš?!“

„No, kam? Jdu mu teda něco říct, když se ho bojíš!“ odpověděl Petr a pomalu se vydal k rohovému stolu. „Chtěla jsi to, tak mu jdu něco říct a udělat s tím něco!“

 Petr došel k chlápkovi, a opřel se dlaněmi o stůl.

Chlap se na něj udiveně podíval. „Přejete si něco?!“ zeptal se Petra.

Petr pozdravil. „Dobrý večer. Víte, jak bych vám to…“ Odříhl si a se širokým úsměvem dodal: „No prostě, přišel jsem vás pozvat k našemu stolu, dobrý muži!“

 

KONEC

 

Miláček a drahá - vztahové miniatury (Se nebudu frcat s nějakým románem, ne?!)

 

Miláček a drahá - Divadlo

 

"Miláčku."

"Ano, drahá?!"

" Proč ten herec nemluví?"

"Protože je to pantomima."

"Dobře, ale proč ten pan Tomima teda nemluví?!"

 

Miláček a drahá - Koupelna 

 

"Drahá?!"

"Ano, miláčku?!"

"Co kdybych si nechal nárůst knírek?"

"To je mi nepříjemné při líbání!"

"Ale jdi, ty. Jak to můžeš vědět?!"

"Cože?! Ještě jednou necháš ten ručník na podlaze, tak si mě nepřej!"

 

Miláček a drahá - Lékař

 

"Miláčku!?"

"Ano, drahá?!"

"Chtěl by sis zahrát na doktora?"

"Proč ne, drahá!"

"Tak začni, miláčku…“

"Dobrý den. Mou povinností lékaře je upozornit vás na vaší nadváhu!" 

 

Miláček a drahá - Toxic

 

"Drahá!?" 

"Ano, miláčku?!" 

"Drahá, jak poznám, že je náš vztah toxický?!" 

"Cítíš tu kávu snad ztuchlou, miláčku?!" 

"Ne, je výborná, drahá!" 

"Tak až bude, miláčku…“ 

 

Miláček a drahá - Zásady 

 

"Miláčku?!"

"Ano, drahá?!"

"Slib mi, že mi budeš stále říkat, jak jsem krásná."

"Ale včera jsi chtěla, abych slíbil, že už ti nikdy nebudu lhát!" 

 

Miláček a drahá - Dovolená

 

"Miláčku?!"

"Ano drahá?!"

"Vybalíme až zítra. To byla krásná dovolená!"

"Jistě. A kterou myslíš?!"

 

Miláček a drahá - Vášeň

 

"Drahá?!"

"Ano, miláčku!?"

"Jaký jsem byl dnes v noci?!"

"Strašně jsi chrápal."

Miláček a drahá - Neznalost zákona neomlouvá!

 

"Miláčku!?

" Ano, drahá?! "

" Dnes jsem se oholila, jsem jako holčička, vrrrrr…“

" Pedofilie je trestná. Dobrou noc! "

 

Miláček a drahá - Divadlo II.

 

"Miláčku!'

" Ano, drahá?!"

"Nešusti tím pytlíkem!"

"Když on tak hrozně svědí…“

 

Jak měl pan Kolejsko furt žízeń!

 

Jak měl pan Kolejsko furt žízeň

 

Pan Kolejsko nesnášel Plzeň. Teda přímo to město mu mohlo bejt klidně ukradený. O něj mu nešlo.

Kolejsko nesnášel plzeňský pivo. Nesnášel ho, poněvadž v týhle zemi pivovarů, ať jel kam jel, tam byla v hospodě jen plzeňská dvanáctka, nebo plznička, plzíííňka, (na plzíííňku byl mimořádně alergickej), nebo mu cpali šnyt, nebo hladinku, pochopitelně plzeňskou, protože tam si na tyhle kravinečky potrpěj a když se zeptal, co maj jinýho, tak měli gambáček. A to už bylo skoro na pár faciček. Kolejsko zkrátka rád ochutnával a objevoval a nechával se překvapovat chutěma a různejma stupněma chmelení a barvama a tak vůbec byl fajnšmekr. 

Kolejsko holt na vejletech trpěl, když nenarazil na žádný místní pivo. 

Až jednou! Jednou jde plnej dojmů a plnej žízně z nějakýho zámku ve městě, co v něm ještě nebyl a kouká, že kousek od zámku je hospoda a nevidí na ceduli žádnej Urkvél ani toho krále se sudem, tak se celej rozjasní a štěstí ho obestře, až se mu kolena podlamujou a hlava se motá a on štěstím tančí a ruce k nebi vzpíná a dokonce zpívá z plna hrdla, který hodlá svlažit tím neznámým pivem.

A tak, celej šťastnej, zpívající, vzpínající, tančící, vpluje do hospody, ocitne se před pípou, celej svět se s ním točí, a pak si konečně se slinou v koutku objedná pivo.

Kolejsko se dívá mlsně na pípu a hostinskýho, kterýmu by nejradši pusu dal a hostinskej kouká na Kolejska a na nějakou líbačku nejspíš nemá ani pomyšlení, protože když Kolejska vynese před dveře, řekne: "No ty máš dost! Jdi se vychrápat, chlape, tobě nic nenaleju! "