Venca každej rok dělal na vsi Mikuláše! Každej rok. Každej! A nad něj nebylo. Dvoumetrovýho Mikuláše jinde prostě neměli. A ten jeho kostým?! Tak ten byl vždycky naprosto dokonalej. A nejenom Mikuláš. Jakej ten měl doprovod! Dva anděly a tři čerty vždycky míval. Ty dělal pokaždý někdo jinej, prostě, kdo měl čas. Ale Mikuláš, Mikuláš byl vždycky jenom jeden. Venca neměl konkurenci.
Taky nenaděloval jenom tady v Příchovicích, ale všude kolem. Mikrobusem jezdili s celou tou nadělovací družinou po celým okolí. Od Příchovic až po Velký a Malý Opočno, přes Klásno až do Brandejsku.
A všude byla spokojenost. Ať už to byla besídka nebo nadělování po barácích. Kam Venca vešel, tam zavládlo takový to posvátný hrůzno, kdy i ten nejzlobivější harant měl pocit, že se děje něco nadpřirozenýho.
Jako jó, čerti pouštěli hrůzu a andělé zase vypadali jako by se zrovna urvali z barokního oltáře, ale nad Mikuláše prostě nebylo. Venca jen vešel do baráku a bylo to tam. Skoro jako by se kolem něj šířila ta svatost a přísnost a přitom i taková laskavost.
No prostě nemělo to chybu. Venca totiž věděl, jak na který dítě jít.
Mladý Gurčíkový, která byla snad to nejhodnější dítě na světě, hezky pohladil vlasy, poslechl si básničku, pochválil jí, i když ta holka docela dost koktala, čímž jí tak nějak dodal sebedůvěru do dalšího života a pak jí předal čokoládky a mandarinky a buráky a prostě celej ten mikulášskej sortiment. A Gurčíková byla celá blažená.
No a na ty zlobivý taky věděl jak jít. Dokonce i mladej Kalena, o kterým se vědělo, že od devíti let hulí vajgly, který sesbírává na chodníku před hospodou U Burgamů, a se kterým si nikdo ve škole ani v rodině nevěděl rady, tak ten Kalena se v jedenácti letech hrůzou podělal přímo uprostřed obejváku, obklopenej půlkou příbuzenstva.
A to stačilo, jenom aby se Venca naklonil z tý svý basketbalistický vejšky, podíval se Kalenovi do očí a tím jeho hlubokým hlasem se zeptal: „Tak co?! Oto! Mám ti rozbít držku, nebo se už na ty vajgly vysereš?!“
No a malej Otínek se vysral jak na ty vajgly, tak teda i do těch kalhot, takže vlastně z tý nadílky nakonec nic nebylo, ale jeho máma nikdy nepřestala bejt Vencovi vděčná za to, že toho kouření kluk nechal.
On byl Venca svým způsobem vlastně takovej lidovej psycholog. On to dítě uměl prokouknout tak, že před ním nic neutajilo. A je to o to víc s podivem, že on sám nikdy žádný dítě neměl. Byl to svobodnej mládenec a jeho nejlepší roky, kdy dělával toho Mikuláše, tak ty byly zhruba v době, kdy mu bylo kolem padesáti. Plus mínus takových pět let.
No, a protože byl Venca tak dobrej, měli ho rády nejen děti, tím myslím tedy ty hodný, ty zlobivý moc ne, ale měli ho rádi i jejich rodiče. A když říkám rodiče, myslím tím spíš maminy.
No jasně. Co si budeme namlouvat, že jo?! Taková ženská je celá auf z chlapa, kterej to její dítě přivede buď do naprostý extáze, z toho jak je hodný, nebo naopak ho uzemní natolik, že ho aspoň na čas přejdou choutky na zlobení.
No proto taky Venca moc rád chodil nadělovat hlavně tam, kde byly jen samotný mámy s dětma. Ty nešetřily panáky s rumem a vodkou a pak, když čerti a andělé odešli ven, dočkal se Venca kolikrát i telefonního čísla nebo zašeptání do ucha, v kolik půjdou děti spát. Já si myslím, že vám snad nemusím líčit, jak pak taková druhá část mikulášskýho večera a noci vypadala.
Snad jen… Prostě, když se čerti a andělé rozloučili, vydával se Venca v tom svým Mikulášským ohozu na druhou obchůzku za těma maminama. Víc už snad napovídat nepotřebujete, ne?! Já si myslím!
Heleďte. Kdyby on chodil jen za těma, co žily samy, bylo by to vlastně všechno fajn. Tedy akorát jednou se stará Popelková dost vyděsila, když šla kolem chalupy Anduly Fouskový a slyšela z pootevřenýho okna: „Poklekni a ukaž, jak jsi hodná, dcero!“
A protože Popelková byla vždycky baba zvědavá, tak nakoukla poodhrnutou záclonou a málem to s ní seklo, když viděla Fouskovou jak klečí před Mikulášem, ten má žehnající ruku na její hlavě a zároveň se tváří jako by u něj právě probíhalo nanebevzetí.
Ale jak říkám. To byl její problém a nemá co čumět do cizích obýváků. To se prostě nedělá. A dělat by se nemělo.
Jó, ale stejně tak se nedělá a dělat by se nemělo, že se po nadílce leze k ženskejm, co maj chlapa. Ono je celkem jedno, jestli je ten chlap alkoholik nebo tak trochu mentálně blbej, nebo jestli tu ženskou sem tam profackuje. My žijeme prostě na vesnici a tady je ta morálka přeci jenom jinačí než ve městě. Tady se to nedělá! No a hlavně se tu všichni známe, takže se hned každá záležitost vykecá a nic se nedá utajit.
Ale proč to všechno vykládám. Vykládám to proto, abyste se dozvěděli, proč už Venca Mikuláše pár let nedělá. Prostě, to bylo tak. Toho roku se Venca kolem devátý večer rozloučil s pekelníky a anděly a hned co odešli, nabral směr Holany. Tam žila nějaká Klára Zelená. A ta Klára měla starýho. Ten starej byl teda ještě relativně mladej, ale pro panděro si už dolů skoro neviděl a měl radši pivo a jídlo, než aby se jí věnoval. Ten její starej byl vlastně taková kombinace všeho, co jsem o kus vejš vypsal.
No a Venca, když u nich ten večer naděloval, tak milá Klára mu na odchodu strčila do košíčku vzkaz, že starej půjde večer zase do hospody a nevrátí se domů určitě dřív než ve dvě ráno. A že dá děti brzo spát, že barák je velkej a holky je neuslyšej.
Venca, když si to přečetl, hned opustil svatý myšlenky a po celej zbytek nadílek nemyslel na nic jinýho. A jak bylo půl desátý tiše vklouzl odemčenou brankou k Zelený na zahradu a ta ho pak pustila dovnitř.
Asi takhle. Jak bych vám to jen… Prostě, představte si, že jste docela slušně nalitej mužskej. Nalitej a jak jsem už řekl, tak i tak nějak mentálně na palici, co pro facku nejde daleko. A k tomu si ještě připočtěte tu vysokou venkovskou morálku, že jo.
No a jako takovej mužskej se připotácíte domů z hospody místo ve dvě už ve dvanáct, protože když už je ten Mikuláš a vám se při pohledu na servírku po měsíci postavil, tak si řeknete, že manželku prostě jednou mile překvapíte a tak rozrazíte dveře ložnice a tam je na vaší posteli, a to ještě dokonce na vaší půlce postele, chlap v mitře s plnovousem, se zavázanýma očima, co je jinak teda úplně nahatej, a ten chlap je pouty připoutanej k pelesti, zatímco vaše manželka v černým prádle v červený paruce s rohama, s otevřenou pusou a s bičíkem v ruce stojí vedle tý postele a není schopná slova!
Představili jste si to?! Takže co byste dělali?! Při tý vysoký morálce?! Jasně. Ten její starej taky to přesně udělal. Kláru profackoval a Vencu, když už tam ten bičík jednou byl, tak Vencu podrobil takovýmu martýriu, že na konci už skoro dosahoval svatosti samotnýho skutečnýho Mikuláše a v nebi se zpívalo hosana a halelujá. Svatým se Venca nakonec nestal, protože od mučednictví ho zachránil soused Zelenejch, pro kterýho Klára v tom prádle v nestřežený chvíli doběhla.
A jak jsem už taky zmínil, na vsi se všechno vykecá, a soused si teda taky natočil na mobil i takový kratší video, který nám pak ukazoval v hospodě, tak se všichni účastníci tý besídky dočkali i celkem slušný popularity. No a Zelenej se dočkal, i když to teda nečekal, i rozvodu.
A tak se stalo, že Venca od toho osudnýho večera přestal dělat Mikuláše.
Klára ho prostě nepustí ani náhodou!
KONEC
