Nudnej příběh

Nudnej příběh

To jsou pořád jen samý šokující a podivuhodný historky, co se píšou a vyprávěj. A o obyčejnej příběh obyčejnýho člověka jeden nezavadí. A přitom většina lidí žije docela obyčejný příběhy, který nikoho nezajímaj. A já myslím, že je škoda, že se o takovejch nezajímavých lidech nic neví. Proto vám jeden takovej nezajímavej osud, kterej postrádá jakoukoliv nečekanou pointu, nebo nějaký šokující zvraty, budu teď vypravovat.

Poblíž Úpolic stojí zámek rodu Kunštajnů z Drhova. To je poměrně zajímavej rod, o kterém se kroniky zmiňují už ve třináctým století a jeden z Kunštajnů byl dokonce stolníkem Karla čtvrtýho. Ale protože je to tak zajímavej rod, jenom se o něj otřeme během vyprávění o Sidonii Zelené, která žila v Úpolicích.

Ano, ta Sidonie Zelená, dcera Fridolína Zeleného a Jany Zelené, které však její manžel říkal Hortenzie, protože jméno Jana by v té rodině působilo jako pěst na oko. A otec Fridolín neměl zájem na tom, aby jeho rodina byla jakkoli nápadná, protože si zakládal na tom, že je z dělnický rodiny a jeho žena zase z rolnický famílie, a tam se žádná extravagance přeci nikdy nepěstovala.

Je mi jasný, že vás teď určitě napadne, proč se starej Zelenej nenechal přejmenovat z Fridolína třeba na Josefa nebo Martina, svou dceru pojmenoval Sidonie a manželce začal říkat Hortenzie, místo aby byla dál Janou. Na to vám rovnou řeknu, že nevím. A ani jsem po tom nikdy nepátral a pátrat nehodlám. Já vás na začátku varoval, že v tomhle příběhu nic zajímavýho nebude. Tak to prostě berte jako fakt.

No, Sidonie s tím jménem neměla úplně jednoduchej život. Což není nic neobvyklýho. Hlavně v dětství. Si to vemte. Sidonie Zelená. Kdejakej vtipálek k tomu dodával: Vyskytuje se zejména v podhorských oblastej koncem srpna. Jedlá, avšak je potřeba ji déle vařit. To nikomu na sebevědomí nedodá. No, ale časem si na to holka zvykla a lidi si zvykli na ní, takže si žila takovej ten průměrnej život. Proč si to taky házet kvůli jménu, ne?!

Sidonie vychodila základku, a protože nijak zvlášť nevynikala, šla do učení na kuchařku, a když se po třech letech vyučila, začala vařit ve školce v Úpolicích.

Ráno tam, odpoledne domů, svátky a víkendy volno. Diskotéky v kulturáku. Večer telka a lakování nehtů. Chatování s kámoškama z učňáku. Studování diet a jóga v kulturáku. Ta jóga je ve středu. Diskotéky v pátek! Nějaká ta láska, s Karlem to vypadalo vážně, ale sešlo z toho, protože to byl kretén a navíc ženatej, jako ostatně vlastně většina chlapů, co bydleli a bydlej v Úpolicích. Takže takovej životní kolotoč, kterej zná většina z vás. A nedivte se tomu, já vám to na začátku říkal, že se ničeho zvláštního nedočkáte.

No, a jak tak jednou Sidonie vaří ve školce, přijde za ní ředitelka, že by s ní rád mluvil pan hrabě. Klid, nic neobvyklýho to nebylo. Žijeme v jednadvacátém století, takže hrabě nepřijel na bílém koni. Hrabě přijel v modrém mercedesu a na zadní sedačce měl sedačku pro dítě, jelikož malý hrabátko chodilo pávě do tý školky, co v ní Sidonie vařila.

Asi jsem vám zapomněl říct, že ten hrabě byl Kunštajn z Drhova. Docela pěknej chlap a vdovec. Oni ti Kunštajnové dostali zámek zpátky v restituci a od devadesátých let tam žili a dávali to tam dohromady. K tomu měli v Jindřichově pivovar, takže se jim celkem dařilo. Pokud teda nepočítáme sebevraždu mladý paní hraběnky, která se zamilovala do majitele autodromu a střelnice a málem přivedla celej rod na mizinu. Ale na tom není nic zajímavýho. Nebo možná snad i jo, ale Kunštajnama se prostě detailně zabejvat nebudeme. Vždyť jsem slíbil, že se o ně jen tak otřeme.

A proč tedy mladej hrabě chtěl mluvit se Sidonií?! Tomu ještě mladšímu hraběti totiž ve školce hrozně moc chutnalo. A protože ho měl tatínek moc rád, rozhodl se, že tu skvělou kuchařku najme a budou jí mít jako soukromou kuchařku na zámku.

A Sidonie si řekla, že proč ne a vzala to. Ta školka potom musela zavřít, protože jinou kuchařku už ředitelka nesehnala. Kdo by to taky dělal za ty prachy. Prostě nic neobvyklýho. Takovejch vesnickejch školek už bylo.

Takže milá Sidonie vařila na zámku a jak tak šel čas, pan hrabě se do ní zamiloval, což taky bylo celkem očekávatelný, protože Sidonie byla fešná holka a hrabě zdravej mužskej. No byla z toho láska jako trám.

Po půl roce to Sidonie oznámila doma. Je fakt, že měla krapet obavy, co na to řekne táta. O tý jeho posedlosti nenápadností jsem už vám říkal. No, ale sláva. Když Fridolínovi Zelenému Sidonie oznámila, že hrabě Kunštajn se křestními jmény jmenuje Vilhelm Maria Adalbert, táta, natož pak máma nebyli proti a pozvali hraběte na oběd. Hrabě se u oběda vyjádřil, nastalo dojetí a nic nebránilo tomu, aby do měsíce nebyla svatba na zámku. Tam se taky rodiče Sidonie přestěhovali, protože kdyby zůstali bydlet v tom rodinném domku, byli by s dcerou na zámku moc nápadní.

Takže tohle byl celkem obyčejnej a nezajímavej příběh, o Sidonii Zelené. Příběh, kterej se tak může běžně stát obyčejnejm lidem. Příběh, jakej třeba právě teď zrovna prožíváte právě vy.

KONEC

Šampión

„Kolik prstů. Kolik prstů vidíš?! Vnímáš, sakra? Kolik prstů vidíš?“

Ruda zamžoural a olízl si rty. Zaměřil se na směr, odkud slyšel ten hlas, který zněl tak trochu, jako by vycházel z velkého plechového hrnce, v jakém jeho maminka vyvařovala prádlo. Ta vzpomínka mu na vteřinku vyvolala na tváři úsměv.

„Směje se jako debil, ale jinak nereaguje,“ zaslechl opět z nitra hrnce Ruda. „Ale není se co divit. Prda to byla obrovská… Tak kolik prstů?“

Ruda lehce nadzvedl hlavu a podíval se na stín před sebou. „Asi čtyři,“ zamumlal a zase položil hlavu. Chtělo se mu strašně spát. Moc a moc spát. Asi jako když se vrátí z noční šichty. To není sranda, celou noc chodit, kór takhle v zimě, kolem fabriky. To klidně jednomu může omrznout i nos.

„Tak čtyři, jo?!“ ozvalo se a Rudovi se začalo zdát, že hlas už stojí mimo hrnec. „Prdlajz čtyři. Tak ještě jednou. Kolik teď?“

Ruda zase zvedl hlavu. „Osm, a už mi dej pokoj. Chce se mi spát.“

„Osm beru,“ řekl hlas a hned dodal: „Ale spát se nebude, panáčku. Budeš pěkně vzhůru. Jinak by to dopadlo zle, ty šampióne.“

Rudovi se to ani trochu nelíbilo. Když se chce jednomu spát, tak by se měl vyspat. Kdo nespí, není fit, a kdo není fit, nemůže bejt přeci šampión. V tu chvíli to Rudovi došlo. „Já jsem, já jsem…“ zamumlal.

„To víš, že jseš,“ řekl hlas, který už získal i jakous takous podobu siluety. „Ale moc nechybělo a byl by konec. Jenže ty jsi chlap jako hora. Tak to dáš. Ty ještě nekončíš“

V tu chvíli už Ruda věděl! Jasně! Levá, levá, pravá. Kryt a zase levá, levá a pravá. Tak se to musí a tak to bylo. Toho druhýho nenechat vydechnout. Pořád za ním a dostat ho do rohu. A tam mu to sázet do krytu. Až ten druhej ty ruce spustí dolů a pak zvedák a bude konec. Naprosto jasně si na to vzpomínal. Na ten ksicht toho druhýho. Oteklej. To obočí vypadalo, že každou chvíli rupne a zalije oko krví. Chyběl už jenom ten zvedák. Jenom ten zvedák. Ten druhej už dával ruce dolů.

„No jo, ale proč tady ležím já a ne on?!“ zamumlal Ruda a sebral všechny síly, aby se postavil.

„Lehni, potvoro,“ zavrčel hlas. „Kam se hrneš.“

„Dostanu ho,“ zašeptal Ruda. „Ten už musí bejt zralej. Kdy končí přestávka, trenére?!“

„Ty kráso!“ řekla silueta a zavrtěla hlavou. „Toho by museli vzít cepem, aby to vzdal.“

„Nikdy jsem nevzdal. Nikdy nebyl ručník!“ zamumlal Ruda a zase zkusil vstát.

„To víš, že jo,“ zaznělo mu u ucha. „Ale teď si tě odneseme, Rocky.“

„Ale já musím zpátky, já musím, já musím… Já musím obhájit a bejt šampión“ mumlal Ruda a snažil se slézt z houpajících se nosítek. „Já musím vyhrát!“ Najednou cítil, jak se mu zvedl žaludek a hlavou mu blesklo, že tady asi něco nebude v cajku.

---

„Pozvracel mi boty, sakra!“ vzdychl Pepa, když zavíral dveře sanitky a sedl si za volant. Otevřel okénko dozadu a křikl: „Jedeme s houkačkou, doktore?“

„Můžeme,“ ozval se doktor. „Aspoň projedeme rychlejš přes město. Ale jinak to není tak strašný, jak to vypadalo. Pěknej otřes mozku. Na frakturu lebky ani na vnitřní krvácení to nevypadá.“

„To je dobře. A víte, že ho trochu znám? Před lety boxoval. Několikrát měl na dosah titul, ale nikdy se mu to nepovedlo. Chlapi v tý hospodě říkali, že jak se to tam porvalo, tenhle dostal na zem čtyři a pátýho už měl načatýho v rohu. Kdyby toho dostal, mohlo bejt po rvaní. Když v tom ho, ale zezadu přetáhnul židlí ten malej dědek, co ho sebrali policajti. To víte, doktore, když se to sere, tak se to sere. Někomu prostě není souzený bejt šampión.“

KONEC

 

O dobrém člověku

Karel byl dobrej člověk. Dříví by na sobě nechal štípat. Každýho člověka měl rád. Nevyhledával konflikt, a jak jen to šlo, tak se snažil urovnat každej spor, na kterej narazil.

Karel o všechno slušně žádal, každýho zdravil a za všechno děkoval. Na nevrlý prodavačky se usmíval a protivnejm úředníkům odpovídal vlídným slovem. A i tu pověstnou poslední korunu by dal a i toho nejošklivějšího psa by si z útulku vzal. Kdyby teda nebyl alergickej na psí srst.

Ale Karel měl pořád takovej divnej pocit, že to jako furt není ono. Jako, že by moh bejt ještě lepším člověkem. Tak na sobě pracoval. Meditoval, modlil se, sebevzdělával se a dobrovolníkem se stal. Babičky přes přechod převáděl. Akele Bikini Malůka na dálku adoptoval a každej rok jemu a jeho rodině poslal jako vánoční dárek kozu nebo osla. Pochopitelně, že ne naporcovaný v balíku, ale skrz nějakou organizaci na pomoc hladovejm a žíznivejm.

A nejenom Akele Bikini Malůkovi a jeho rodině pomáhal. Pochopitelně myslel i na domácí hladový a žíznivý. Tak chodil, tejden co tejden vařit polívky do Armády spásy. Všechno tohle dělal. Takovej to byl člověk.

A pořád měl pocit, že to není ono. Pořád měl pocit, že není úplně dobrej. Pořád měl pocit, že mu něco k tý absolutní dobrotě schází! Pořád si říkal, že to ještě není úplně pinktlich.

Tak se rozhodl, že když může pomáhat lidem, měl by pomáhat i němejm tvářím. Takže chodil do lesa přikrmovat. Sýkorkám do krmítek věšel lůj. Jednou, a to se dokonce dostalo až do okresních novin, jednou dokonce vylezl na tovární komín a postavil přilétajícím čápům hnízdo! Takovej byl Karel dobrej člověk. Takovýho byste ve svým okolí hned tak nepotkali. To vám garantuju.

Ale Karel, protože byl tak strašně moc sebekritickej, měl pořád pocit, že to ještě není ono. Že pořád ještě není úplně dobrej člověk. A jak tak jednou seděl doma u fair trade kafe a četl si noviny, padnul mu do oka inzerát, že se hledaj lidi, co by rádi jeli stavět školy někam na ostrovy u Novýho Zélandu.

Tak to Karel zajásal, protože si hned pomyslel, že tohle bude asi to, co mu tak nějak pořád chybí k tomu, aby se stal skutečně dobrým člověkem. A hnedka teda zavolal na číslo tam uvedený, smluvil si schůzku, a protože při pohovoru udělal na organizátory velikej dojem, a protože se nikdo jinej nepřihlásil, byla ruka v rukávu a než se sešel měsíc s měsícem, nastupoval Karel do letadla a pak se na Zélandu nalodil na loď a odplul s několika dalšíma stavitelama škol do neznáma s tím úžasným vědomím, že teď už bude konečně dobrý člověk, kterýmu nic nechybí.

Od tý doby se o něm ani o těch dalších nic neví. Jenom vím, že když si náčelník Agu-Agu odříhnul a pohladil si břicho, prohodil ke své ženě: „Moc dobrý člověk to byl. Moc dobrý!“ 

Jeho žena však pokrčila rameny a mlaskla. „Dobrý. Ano. Ale něco mu chybělo. Taková ta špetka něčeho…“

KONEC

Nikdo nebyl kladnej - první kapitola (Audio)

Nikdo nebyl kladnej

První kapitola

Video zde