Tam U křížku

„Sakra. Pane Bína. Pane Bína, slyšíte mě?!“ zvýšeným hlasem říkal Karel, zatímco držel za klopy starého Bínu, který ležel už napůl zapadaný v závěji. Znovu s ním zatřásl a opakoval: „Pane Bína! Pane Bína. Nespěte. Bylo by po vás!“ Potom se Karel narovnal, rozhlédl se, loknul si z placatky rumu, vrátil jí do kapsy vaťáku, dýchnul si do dlaní a zakroutil hlavou. „Nikde nikdo. Dědek pitomej. Kdybych se nepotřeboval vychcat, tak tady do rána vytuhne jako hejl. Co do rána? Měsíc svítí a mraky po tom sněžení žádný. Za chvíli bude aspoň deset pod nulou. Do hodiny by byl jak rampouch. Kdo by ho hledal tři metry vod cesty, kurnik. A ještě ve světlym kabátě.“

Karel si sedl na bobek, vzal Bínovu hlavu do dlaní a začal mu třít tváře. „Co vás to popadlo, chodit z hospody sám domu, když je taková zima. Víte dobře, že v lednu sou tydle cesty samej led. Uklouznete, zlámete si haksnu a je po vás. Tudyma chodíme z hospody jenom my dva. A někdy ještě hajnej. Měl jste počkat na mě. Já si dal už jenom dvě piva, když ste vodešel.  Měl ste počkat, řikám! Co se vlastně jako stalo? Tak ožralej ste zase nebyl, abyste tady usnul.“

Starý Bína pootevřel oči a zdvihl pravou ruku. Položil jí na Karlovo zápěstí a zašeptal: „Nebyla zima, Kájo. Měl jsem rumíky. Dobře by bylo. Tak jsem si lehnul. Dobře by bylo.“

Karel si odplivnul. „No právě, pane Bína, no právě. Právě, že ste měl ty rumy. Já teda vim celkem hovno, ale tohle si z vojny pamatuju. Já byl lapiduch. Když ste nacamranej, tak se vám roztáhnou cévy a rychlejc zmrznete, i když si myslíte, že je vám teplo. Máte štěstí, že sem vás tady našel.“

Pan Bína vzdychl a lehce Karla poplácal po zápěstí. „Si hodnej, Kájo. Si hodnej, ale dobrý by to bylo.“

„Hovno dobrý!“ zabručel Karel. „Dědek nejspíš blouzní. Už mu to asi vzalo mozek nebo co. Takovej namrzlej mozek nebude žádná prdel.“

Pak usoudil, že nemá cenu se tady vybavovat. Vzal Bínu do náruče, a řekl: „Nebojte, pane Bína. Pudeme domu. Žádnej strach,“ a zamířil s ním k polní cestě mezi jabloněmi a potom dál, až k rozcestí. Zmrzlý sníh Karlovi křupal pod nohama, a kdyby tuhle dvojici někdo viděl, mohl by si myslet, že je to nějaká oživlá socha piety, která se dala na poutní cestu lednovou mrazivou nocí. Akorát, že místo panenky Marie tu kráčel kovář Karel, který v náručí nedržel, umučeného Krista, ale jako věchýtek lehkého, starého sedláka, Bínu.

Když Karel došel až k rozcestí, kde se dal stoupáním vlevo, k Bínově samotě, pan Bína znovu zašeptal: „Kájo. Dobře by bylo. Mohl bys, prosím… Mohl bys?“

„Co furt máte?!“ zavrčel Karel. „Pro mě je to maličkost. Lehkej ste jako pápěří, tak vo co jde? Jó, kdybyste vážil to co hajnej Melichar… To bych se na vás vysral. To vám řikám na rovinu. Jako, né že bych byl svině, a nechal ho tam, ale netahal bych se s nim. Zavolal bych pomoc. S váma je to jiná. Vy jste snad lehčí než perlík, dědo. A navíc vás mam rád. Tak co bych nepomoh bližnímu svýmu. Však jsme křesťani, kurva!“

Karel se na chvilku zastavil, opatrně si pana Bínu nadhodil a znovu vykročil. „Za chvilku sme tam. Teda jako u vás. Kdybych měl mobil, tak zavolám vaší starý, aby uvařila čaj a tak. Ale já ho nemám. Teda, né že bych ho neměl, ale já ho s sebou nenosim. Ale vode dneška asi budu. Bez mobilu bych ani Melicharovi nemoh zavolat tu pomoc. Tak bude vaše stará holt překvapená, když jí nezavolám.“

„Dobře bylo, Kájo,“ vzdychnul zase Bína a Karel obrátil oči v sloup. „Pane Bína, pane Bína. Už sem vám řek, že by nebylo dobře. Se vám jenom zdálo, že je vám teplo! … Ale, hele! Už ste skoro doma. Jenom projdeme brankou, a jak zabuším na dveře, ste doma. Vaše stará svítí. Tak jí aspoň nemusíme budit. Však už se celej klepete. Sem si všim, že těch posledních půl kiláku to s váma pěkně lomcuje.“

Karel kopnul do branky na zahradu a šel ke dveřím chalupy. „Tak asi těžko zaklepu s dědkem v rukách,“ pomyslel si a místo zaklepání prostě kopnul do dveří. „A helemese,“ zdvihl obočí, když se dveře otevřely, „není zamčeno. Tím líp.“

Vstoupil se svým nákladem do chalupy. Rozhlédl se. Hledal v šeru síně vypínač. „Tma jako v prdeli,“ pomyslel si a chystal se zavolat na Bínovou, když se za jedněmi dveřmi ozvalo: „A já ti říkám, Božka, že jak ten starej sviňák dorazí domů, tak ho zase zvalchuju, že na to do smrti nezapomene! Každej den ho zmlátím a on si pořád nedá pokoj! Ten už mě štvát nebude! Minulej tejden jsem ho vzala tím potěhem co má po svým pradědovi. A co myslíš, že udělal? No jasně! Dneska šel zase do hospody. A každej den ho budu třískat, dědka plesnivýho! Každej den až do jeho smrti! Ještě, že ti můžu zavolat a postěžovat si ti…“

Karel se zarazil a podíval se na Bínu. Bína smutně pokýval hlavou a dal si prst před ústa. Potom tichounce řekl: „Dobře by bylo, Kájo. Moc dobře. Rumíky jsem měl. Teplo mi bylo…“

Karel stál, držel Bínu a poslouchal, jak Bínová znovu spustila litanii o tom, kterak manžela zmlátí, hned jak dorazí domů a jak v tom bude pokračovat až do soudnýho dne. Podíval se Bínovi do očí. „Pane Bína,“ zašeptal, „já nevim?! Co mám jako dělat? Mám jí proplesknout?“

Bína němě zakroutil hlavou a pak naznačil směr. Ven ze dveří. „Kájo, půjdeme vocaď. Ty to zařídíš, aby dobře bylo. Lehnu si a usnu… Víc po tobě nechci.“

„A doprdele,“ vzdychl Karel a potichu vycouval ze dveří ven. Došel za zatáčku, odkud už nebylo chalupu vidět. „Kurva práce, pane Bína. Tohle myslíte jako opravdu?“

Bína kývnul. „Jestli ti to není moc zatěžko, Kájo…“

„Za to pudu rovnou do pekla,“ zavrčel Karel a odbočil z cesty na zavátou pěšinu, kterou sice neviděl, ale bezpečně věděl, že tam je. „Pudeme nahoru ke křížku, pane Bína. Tam to bude fajn,“ řekl a podíval se na svůj živý náklad. „Hm. Spí. Aspoň to pude fofrem a o ničem nebude vědět. Taky mi mohlo dojít to jeho věčný: Dobře by bylo. … K čertu práce. Ekluje se mi to. Vo tom žádná, ale jak vás přítel, a to von je, vo něco požádá… A stou jeho starou bych se na jeho místě rozhodnul stejně. Tohle není žádnej život.“

Nahoře na návrší, kde nebylo ani křoví ani strom, jen jedna Boží muka a ledový vítr se proháněl jako o závod, se Karel zastavil a podíval se na jasnou oblohu s milióny hvězd. „Dneska bude aspoň mínus dvacet. Pude to ajn cvaj.“ Sehnul se a opatrně Bínu posadil na zem. Opřel ho zády o Boží muka, sám si vedle Bíny klekl, pokřižoval se a zamumlal: „Otčenáš, jenž jsi na nebesích a tak dál, pánbíčku dyť ty to víš, že to chtěl sám. Já jsem mu to přání jenom splnil, protože s ní měl peklo na zemi, tak mě za to netrestej a pardon, ale z tohohle se v kostele nikdy zpovídat nebudu! To je jenom mezi náma dvěma.“ Karel se znovu pokřižoval a vstal. „A teď honem domů. Je zima jako svině! Uši mi upadnou zimou!“

Omotal si hlavu šálou a rázoval rychle z návrší U křížku, ani se neohlédl. Vítr mu svištěl kolem hlavy a z lesa se ozvalo praskání padajících zmrzlých větví.

Snad jen díky tomu Karel neslyšel pana Bínu, který se u Božích muk na chvíli probral, jak za ním slaboučkým hlasem volá: „Kájo! Proboha, Kájo. Kam jdeš? Já myslel, že mě necháš dneska přespat u tebe, aby mě stará nezlískala. Kájo, proboha… Dobře by bylo!“

KONEC

Fenol blues

Fenol blues

Pondělí. Pět třicet.

No jistě, že ráno, ty vole. Kdo si asi tak nastavuje budík na půl šestou večer?! Není nic lepšího. Fakt, že jo.

Nejdřív tichý pípání. To ještě neslyšíš. To ještě spíš. To tichý pípání vlastně ani neznáš, protože tě ještě nikdy v životě neprobudilo.

Pak se to zesiluje. Pozvolna, pozvolna a pořád víc a víc. Až to přejde v něco jako je alarm na autě a ten zvuk už slyšíš, ale jenom proto, že do tebe dloubá manželka.

Takhle to bude asi jednou znít na uvítanou v pekle. To, až tě tam budou přijímat.

Takhle zní začátek dnešního FENOL BLUES.

Otevřeš oči. Zamáčkneš čudlík, kterej tě osvobodí od toho kraválu a ty v první chvíli nevíš, jestli máš nenávidět budík, nebo toho, kdo ho stvořil.

Ujistíš se, že opravdu žiješ. Jo. Kyčel bolí a krk je zase nějak ztuhlej. Všechno je teda v cajku. Až to jednou bolet nebude, nikam už nepůjdeš, protože si tě z tý postele odnesou.   Pak si vzpomeneš, cos tuhle četl v tom barevným magazínu, co si kupuješ každej čtvrtek.

Klus na titulní straně. Tomáš Klus. Bosej mesiáš dobroty a lásky k bližnímu se zlatou kartou v kapse.

Každý ráno se prej těší na to, co ho ten den potká. Prej se na svět dívá pozitivně.

Tak jo. Zkusíš to taky. Představíš si, co tě hned ráno v práci čeká.

„To jako fakt? Fakt mě tohle čeká?! Ty kráááávo!  Jako fakt? Za co?!“

A to to vidíš co možná nejpozitivnějš. Jako, fakticky se snažíš bejt optimista, ale stejně k tomu dojde. Jo. Je to tak. Prostě v duchu zařveš.

„Klus je kokot, ty vole. Absolutní kokot. Asi nevstává v půl šestý ráno. Co, asi?! Určitě nevstává v půl šestý ráno!“

A ta půl šestá je ještě dobrá. Když je toho v háku hodně, vychutnáš si tuhle situaci klidně i o dvě hodiny dřív.

Jednou Tomíka zabiješ a budeš slavnej. Budeš mít svýho Lennona a on svýho Chapmana. Tím se všechno vyřeší, protože tě za to  jeho fanynky oběsej na batikovaný šále.

Ale zatíms ho nezhasnul, tak prostě vstaneš a jdeš do koupelny.

Potácíš se do koupelny. Lekneš se toho chlapa v zrcadle.

Ráno oživlejch mrtvol! Představíš se mu. On tobě ne. Nezná tě. A ty se mu vůbec nedivíš. Taky bys ho radši neznal. Je divnej.

Kartáček. Pasta. Zuby. Potom hřeben.

Ty vole! Jsi úplně šedivej a jej jich pořád míň. No, ten hřeben už moc dlouho potřebovat nebudeš. Snad ti aspoň ten kartáček vydrží.

Kruhy pod očima, že by se na nich dalo cvičit.

Jsi starej?

Hovno.

A nebo jo. Jsi!

Ale prd.

Nejsi.

Jsi zralej. Jo. Tak se tomu říká.

Jak je venku, sakra? Hnusně. Jsme v Čechách, tak vždycky hnusně. Zima nebo vedro. Sucho nebo mokro. Každý ráno je hnusný. Každý počasí je hnusný. Na každým počasí se dá najít něco hnusnýho.

Hadry. Taška na rameno. Oplatka do tašky ke snídani. Kafe až v rachotě. Klíče a jdeš.

Deštník! Nemám! Stejně pršet nebude. A když, je to jenom voda.

Zastávka. Kolem frčej ti, co v tomhle svrabu maj to štěstí, že maj auto. Ty musíš čekat. Na druhou stranu, ty se nemusíš starat o vejfuk. O plechy. O cenu benzínu. O letní gumy. O zimní gumy.

Ty vole. Vždyť oni vlastně nemaj štěstí!

A tady furt ty samý lidi. Čtyři ženský hulej u Levnejch potravin. Mladá holka v elasťákách. Pěkný nohy. Od pasu nahoru už nekoukat.

U ní tři ženský mýho věku. To znamená zralý. Když se zadíváš líp, zjistíš, že snad až přezrálý.

Od pohledu žádný lůmenky. Ta odbarvená blondýna by to snad jednou mohla dotáhnout na pomocnou kuchařku. Vždycky jedou na Meznou. Nebo do Hřenska? Prostě někam tam do těch končin.

 Aktivní dědek s batohem, co pravidelně kecá s druhým aktivním dědkem s igelitkou.

„Máš denní?!“

Ty vole. Jasně, že má denní! Co si myslíš? Že jede na vejlet? S tou igelitkou? Každý ráno ho tady potkáváš, blbče.

„Jo, jo. Jaroušku. Jdu na to.“

„Já taky. Tenhle měsíc mám jenom deset šichet.“

„To já víc.“

„Hele, už ti to jede.“

„Tak já jedu.“

Každej den to samý. Dělali to do šedesáti a dělaj to dál. Budou to dělat až do smrti. Hlavou ti bleskne, že jsou už třeba vlastně mrtvý, že je třeba vidíš jenom ty a tohle, že je jejich peklo.

Už to jede. Nastupuješ. Zívající šofér s nepřítomným pohledem. Nad ním indiánskej lapač snů. To je děsivý spojení.

A zase ty samý lidi. Občas někdo chybí. Dovolená?! Se má.

Jsi zlomyslnej, tak si sedáš dopředu. Na tu trojku pro invalidy. Dobře víš proč.

Na příští zastávce nastoupí ty tři grácie. Zmatený pohledy. Nemaj si kam sednout, i když je autobus skoro prázdnej.

„Já nevim, třeba támhle?!“

„Květuš, já jdu sem.“

„Ale tam nemůžeme… No tak já si sednu za vás.“

Problém vyřešen. Na autistky to zvládaj celkem v pohodě.

Další zastávka. Jo, zase on. Kolega. Chce si povídat. Marně předstíráš, že tě ohromně zajímá architektura domů, kolem kterých autobus projíždí. Nedá se. Vůči ignorování je imunní. Nevadí mu, že neodpovídáš. Když neodpovídáš, odpovídá si sám.

Cikáni. Imigranti. Zkurvenej šéf. Zase Cikáni a znova imigranti se zkurveným šéfem.

„Jsem koukal, že teď na Velikonoce vycházej čtyři dny volna.“

„Vždyť už je ten pátek přidanej asi dva nebo tři roky zpátky.“

„To nevím. Já jen že to vyšlo tak pěkně, že jsou náhodou čtyři dny v kuse.“

„No tak to je fakt divný, že Velkej pátek vychází na pátek a Velikonoční pondělí na pondělí, viď. Kdo by to byl řek, co?!.“

Prej odejde z fabriky. Hned jak si najde něco lepšího. Už to hledá čtyři roky. Kolik má asi tak do důchodu? Cirka milión let. Kolik je to asi jízd autobusem?!

Chemička na dohled. Přejdeš koleje a jsi tam.

Vrátnice. Jak jí vidíš, dávivej kašel. Hledals to včera na netu. Buď máš tuberkulózu, nebo neurózu. Tak si vyber, chlapče.

Otisk prstu a dveře se otevřou.

Uzívaná vrátná. Takys to dělal. Víš, že to není sranda.

„Brej den.“

„Dobrý den. Tady máte klíče.“

„Děkuju.“

„I osmdesátku?“

„Ne. Tu si bere přece Ondra.“

„Aha. Já myslela, že si jí berete vy.“

Od pondělí do pátku to samý. Takys to dělal a víš, že to není sranda, ale takhle blbej jsi teda fakt nebyl.

Šatna. V létě vedro a v zimě zima. A smrad. Neskutečnej smrad. Jedno okno jako v bunkru.

Hadry dolů a montérky nahodit. Je pondělí. Zatím jsou čistý. Za hodinu nebudou.

Velín. Plechová bouda. Zapneš rádio. Špinavej ovládací panel plnej světýlek a tlačítek. Půlka z nich k ničemu. Venku kotle. Takový zachovalý technický muzeum. Kdyby se vybíralo za prohlídku, dalo by se slušně vydělat.

Uvaříš kafe, usrkneš a pro práci do mistrovny. Ospalý obličeje. Jen ta jedna ženská plná nadšení.

 „Brý ráno vespolek.“

Několikrát otrávený ahoj. Jen jednou nadšený: „Dobrý ráno. Ha, ha, ha.“

Klus by z ní měl radost.

Než se to sejde, ještě probrat, jak byl vejkend krátkej a jak to hráli.

"Ten zákaz kouření mi někdy způsobí překvapení. V sobotu jsem byl v Bynově v hospodě. Sedím. Piju. Dívám se na fotbal. A při třetím pivu najednou koukám - v hubě mi hoří cigáro!"

„Hele, jako vono se řekne, sláva víkend. Ale vem si, že než dojedu do Jílovýho, tak je skoro večer. Sednu do Ruďáku, ožeru se a domu přijdu v noci. V sobotu vstanu asi v deset a celej den je mi blbě. Večer se podivám na telku a den je v čudu. No, a v neděli už jsem nasranej, že v pondělí jdu do práce. Jestli ten vejkend má vubec nějakej smysl."

Jak to hráli?! Nevíš. Sparta. Slávia. Plzeň a kdo ví kdo ještě. Tohle je ti ukradený. To jde mimo tebe. Tebe zajímá druhá liga hokeje. To zase nezajímá je. Chápeš to. Prales.

Vezmeš si operák na nějakou srágoru. Pořád byste jenom myli nádobí. Nebo soustružili. Nebo lakovali. Kdo to má furt dělat, sakra?!

„Koukni na to. Jestli na provoze něco nemáš, tak to napíšu do závozáku. Co potřebuješ.“

„Potřebuju dovolenou.“

„Di do háje, ty vado.“

„Tak jo…“

„Bože. S tímhle materiálem já mám dělat?!“

Suroviny. Kotel. Suroviny do kotle. Několikrát záchvat vzteku a kopance do sudů. Ničemu to nepomůže, ale uklidní tě to.

Všude pára. Kravál. Rachot. Syčení. Technický muzeum běsní a chrlí metráky.

Starej cigoš na ještěrce potkává obchodní návštěvu z Polska.

„Uwaga, uwaga, kurva nebo vás přejedu!“

Prestiž našeho podniku tím v očích návštěvy strmě stoupá!

Všude pára. Kravál. Rachot. Syčení. Technický muzeum běsní a chrlí tuny.

Se vzorkem do laborky.

„PH?!“

„PH dobrý, ale viskozitu budeš mít asi blbou?!“

„To mi ani neřikej.“

„To vidím. Už když jsem nabírala na sušinu, tak to bylo nějak řídký. Nechám to odpěnit a pak to přeměřím. Třeba to vyjde.“

„Fajn. Přijdu po sváče.“

„Jó, to bude akorát.“

Míň páry. Míň kraválu. Míň rachotu. Míň syčení. Technický muzeum se na půl hodiny zklidňuje.

Svačina. Guláš s osmi knedlíkama. Obědváš v deset ráno. Normální člověk se v deset ráno po takovým jídle poblije. Ty by sis klidně dal ještě něco navrch a divíš se sám sobě, co dokážeš pozřít, aniž by to mělo následky na zdraví.

Aspoň doufáš, že to na zdraví nemá následky.

„Tys to opravdu dal všechno?“

„No co. Mám hlad.“

„Já držím dietu a ráno cvičím.“

„Jo. A proto jsi sežral jenom o jeden knedlík míň než já?!“

Nechat odtočit vodu. Zase teče jenom studená.

„Ty vole. On si fakt do tý kaše leje Maggi.“

„Musím to ochutit, né?!“

„Odsedni si, ty čuně! Je mi z toho blbě, jen když to vidím!“

Znalci gastronomie, který se chluběj, jak vracej v hospodách jídlo, vyškrabávaj krabičky s nějakou šlichtou.

„Kde je moje jídlo?“

„Ti to někdo sežral, ne?! Zase některej z inženýrů neumí číst jména na krabičkách!“

„Tak to teda ne! Jestli nemám jídlo, tak jdu domů!“

Meješ příbor. Balíš do utěrky. Zpátky na velín. Spal bys, ale nemůžeš.

A technický muzeum se probouzí. Pára. Kravál. Syčení. Rachot. Zase se chrlí desítky tun.

Starej nádvorák v odrbanejch modrákách. Novej chlap ve fungl novejch, čistejch, montérkách.

„Potřebujete něco?“

„To stáčíte na váhu, jo?!“

„Stáčím, no. Na tisíc sto kilo. Proč jako?!“

„A kolik to má?“

„Tisíc sto kilo. Už jsem to říkal.“

„Já myslel na litry.“

„Mě zajímá váha. Ale na litry to má něco lehce přes tisíc.“

„Já myslel, kolik má litrů ta, ta, ta...“

„To je TEN tisícilitrovej kontejner.“

„Jo, jo, jo. A na kolik litrů to teda je?“

„Hele, že vy jste ten novej inženýr, co?!“

Střet světů. Technickýmu muzeu je to ovšem jedno. Dál chrlí tuny a tuny.

Laborka. Váhy. Kádinky. Zkumavky. Teploměry.

„Tak jak ti vyšla ta viskozita.“

„Hele, dobrý. Odpěnilo se to. Změřila jsem to a má to šedesát dva. Můžeš stáčet.“

„Super. Hned jak mi někdo přiveze obaly, jdu na to.“

Máš hotovo. Zase šichta jako blázen. Zase o něco vyšší tlak. Zase o pár šedivejch vlasů víc. Nejhorší je na tom to, že tlak i ty vlasy jsou jenom kvůli blbosti druhejch.

Moc to žereš, vole.

Máš bejt jako ten mladej pitomec z déčka. Tři dny to dělá a stejně to zkurví. A co?! Dělá si z toho něco? Hovno si z toho dělá.

Budou tři. No jasně, že tři odpoledne, ty vole. Nejsi zas tak blbej, abys v tý rachotě zůstával do noci. Nebo spíš do rána.

Šatna. Zase smrad, ale teď ti ten smrad už nesmrdí tak hrozně jako ráno.

Špinavý montérky shodit.

Ručník. Mejdlo. A jdeš.

Umývárky. Zásobník na papírový ručníky prázdnej. Doplňovat jen při návštěvě hygieny.

Čtyři umyvadla. Tři hajzlíky. Tři sprcháče.

Na patnáct lidí?! Prej luxus.

Na dveřích k hajzlu nápis: ŠETŘETE VODOU. VY JÍ NEPLATÍTE.

Nad umyvadlem návod, jak si mejt ruce.

Chápeš to. Jinak to nejde. Nedostatek vody je globální problém a čistota je půl zdraví.

Jen marně hledáš nápis: KDO ŠETŘÍ VODOU A JE ČISTÝ – TOHO ANI FENOL NEZAHUBÍ.

Fronta u sprcháčů.

„Tak dělejté v těch sprchách. Je mi tady zima. Tys tam byl, už když jsem přišel do šatny.“

„Nespěchej. Si to chci užít, né?! Tohle je nejlepší část dne. Parádááá.“

„Jo aha. Ty se tam asi jenom nesprchuješ, co?!“

Stepuješ s ručníkem v ruce před sprcháčem a přemejšlíš, že by ses třeba umyl u umyvadla. Ale když to tam slyšíš, nějak se ti tam nechce.

„Mě dneska nějak bolej uši.“

„Kde?“

„Kde asi?! Tady. Po stranách hlavy.“

„Vole. Já myslel, jestli uvnitř nebo venku.“

„No venku. Copak mám vevnitř nějaký uši?!“

„Ty to děláš schválně! To neni možný.“

„Di do háje. Proč bych schválně dělal, že mě bolej uši!“

Konečně volno. Rychle do sprchy. Nebo tě někdo předběhne.

Hlavou ti přitom bleskne: „Esesáci v Osvětimi by měli z takovýho přístupu radost.“

Šatna. Špínu narvat do skříňky. Hadry na sebe.

Zaposloucháš se. Něco zabubnovalo na střechu.

Jasně. Budou tři, tak bude nejspíš pršet.

„Jdeme?“

„Ještě ne. Byli jsme nějak moc rychlí.“

„Pondělí je za náma, pánové!“

No jasně. Pravidelná pondělní informace. Ve středu se dozvíme, že se nám to půlí. A v pátek, že je pátek a bude víkend. My tě nemít…

Opíráš se o skříňku. Čekání. Koukáš na ostatní. Smrad se výrazně mění.

„Hele, kdo tam na sebe vylil ten sud s parfémem. To je něco hroznýho.“

„No kdo asi?!“

„To kupuješ u Vietnamců, nebo to kradeš ve skladu?!“

Napadne tě, že by to už mělo bejt. Pohled na hodinky.

„Kolik je?“

„Za minutu padesát osm!“

„Tak jdeme.“

Vrátnice. Píchačky. Fronta. Naštěstí neprší. Ten deštník máš přeci doma.

Dávivej kašel se nekoná. Bude to ta neuróza.

„Běž, jede ti autobus.“

„Dík.“

Klíče vrátit dírou ve skle. Vrátná je odepíše. Ráno se zas budou ptát, jestli chceš i osmdesátku. 

„Doprčic, proč jste mi neřekli, že už jdete, volové. Já tam s vámi mluvím a vy už stojíte tady!“

Otisk prstu. A ven, ven, ven.

Utahanej. Hodně utahanej.

Ale jdeš po svejch. Neletíš vrtulníkem ani nejedeš sanitou. Dejcháš. Někdy je štěstí i tohle.

Vidíš to pozitivně. Tomík Klus by z tebe měl radost, vole.

Je pondělí. Patnáct nula jedna.

Do začátku dalšího fenol blues zbejvá přesně čtrnáct a půl hodiny.

V tom lepším případě.

Tak jde čas...

Pokoj lidem dobré vůle

Pokoj lidem dobré vůle

Karel se probudil a hned jak si uvědomil, že je ráno, dvacátého čtvrtého prosince, tedy Štědrý den, protáhl se, zívl a pak strašně neslušně zaklel!

Nebo takhle. Já sice Karla znal a znal jsem i jeho zvyky, ale že se to ráno takhle protahoval, klel a zíval, tak na to bych ruku do ohně nedal, ale musíte pochopit, že nějak jsem tohle vyprávění o Karlovi musel začít.

Já nejsem žádnej spisovatel. Já jsem vrchní. A jako takovej, víc než nějaký povídky, nebo romány, píšu čárky na lístky, co vám ležej na stole, když do sebe klopíte u nás v hospodě pivo. Takže, jak jsem říkal. Nejsem spisovatel, tak jsem to prostě začal takhle, protože si myslím, že kdyby to psal spisovatel, asi by to tak nějak napsal. Aspoň podle toho, co jsem tak nějak v životě zatím četl.

Jedno je ovšem nad slunce jasný. A totiž to, že se Karel ráno probudil. Jestli se potom šel vysprchovat nebo si rovnou dal snídani, případně, jestli si hned zapálil cigáro, to vám fakt neřeknu. Já s ním v tom bytě nežil. Já jsem jenom jeho bejvalej kolega, co se s ním potkával v práci a vlastně jeden z mála lidí se kterejma se Karel bavil.

A je to vlastně tak nějak šumák, co Karel snídal. A jestli vůbec něco snídal. O to v tomhle vyprávění vůbec nejde. V tomhle vyprávění jde o to, že Karel byl jeden z nejlepších výčepních, co kdy tohle posraný město mělo. A vůbec. Co město?! Karel byl jeden z nejlepší výčepáků, který kdy tahle posraná země měla. Na to vemte jed a já na to klidně dám ruku do ohně a vy si buďte jistý, že se nespálím. Kurva, že ne!

A v tomhle vyprávění vlastně ani není tak podstatný, že Karel byl dokonalej výčepní. Tady jde o to, že Karel neměl rád lidi.

Ale to nebylo takový to, že by je neměl přímo rád. On proti lidem vlastně nic neměl. Když na to tak přijde, já si ani nejsem jistej, jestli lidi měl nebo neměl rád. To je sporný a já v tom nemám dodneška tak úplně jasno. Ale jedno sporný není. Karel se s lidma moc nestýkal, protože byl rád sám. Karel byl holt introvert. Jo. To je to správný slovo. Introvert. To je takový literární.

Já vím, že to je u výčepního, kterej dělá v hospodě mezi lidma, trochu divný. Co trochu? Je to hodně divný, ale na druhou stranu – proč by výčepní musel za každou cenu bejt milovník lidí?! S lidma v hospodě mluvím já. Já jsem vrchní. Karel točil pivo. A pivo točil dokonale. A s pivem se mluvit nemusí. Tak co?!

A co o Karlovi vím taky naprosto jistě je to, že pocházel ze sedmi dětí. Doma skoro nikdy nebyl sám. Pořád tam někdo byl. Pořád mu někdo něco bral nebo po něm něco chtěl. A když mu nikdo ze sourozenců nic nebral nebo po něm nic nechtěl, vždycky se našel někdo, kdo řval jako na lesy.

Zkrátka a dobře. Karel za celý dětství nepoznal kousek soukromí. A nejenže ho nepoznal za celý dětství. On to soukromí nepoznal ani během jinošství.

Jinošství. Takhle by to asi napsal spisovatel, že jo?!

No prostě. Jak bylo Karlovi čtrnáct a skončil základku, vykopli ho rodiče do učení na kuchaře. A aby to měli doma snesitelnější, vykopli Karla na ten nejvzdálenější učňák, aby tam bydlel na internátu a doma tak měli o jedno místo víc.

Takže Karel zase neměl kousek soukromí a zatímco doma se musel dělit o koupelnu a záchod se šesti sourozencema, oběma rodičema a prarodičema, tady ho čekalo dělení s dalšíma sto padesáti jinochama. Takže ta koupelna, co měl doma, mu teď připadala skoro jako samotka.

No, a jak se Karel vyučil, nastoupil do jedný horský chaty, že tam bude vařit. Doufal, že takhle na horách bude mít kamrlík sám pro sebe. Ale zase hovno, slavnej soude.

Na tý horský chatě měl kamrlík ještě s pinglem a recepčním, což byli oba buzeranti.

 Spisovatel by asi napsal, že to byli gájové, ale Karel si vždycky trval na tom, že tohle byli prostě buzeranti a basta.

Takže v tom kamrlíku, za těch dlouhejch zimních nocí Karel viděl a slyšel i to, co nikdy v životě nechtěl vidět a slyšet.

A jen co tohle trochu vstřebal, přišel mu povolávací rozkaz na vojnu, kde se po celý ty dva roky služby dělil o sprchy, hajzly a jídelnu a já nevím o co všechno ještě, včetně ložnice, s dalšíma a dalšíma obráncema vlasti. A to uznejte, že opravdu žádný soukromí není.

Prostě, jak on říkal, bylo to k posrání. A já to musím vědět, protože já byl jeden z mála, né-li jedinej, s kým se bavil. Né teda furt, ale občas jo.

Tak a teď proč vám to celý vypravuju. Já vám to vypravuju, abyste pochopili, jakej má takovej člověk, jako byl Karel, život.

Když nemáte po celej život kousek svýho kousku místa na světě, kde byste se schovali před lidma a měli tam svůj klid, začne vám z toho trochu hrabat a začnete se ostatním lidem vyhýbat a nejlepším kamarádem jste si sám sobě.

Spisovatel by asi napsal, že Karel z toho měl depresivní stavy a uzavíral se do sebe. Karel ovšem říkal, že žádný deprese nemá. Že mu z lidí prostě jebe a nemusí nikoho vidět. Teda, když to není nezbytně nutný.

Já to musím vědět, protože se mnou se o tom Karel občas po šichtě bavil. Karel mě měl celkem rád.

Já už ho poznal jako výčepáka. On s tím vařením docela brzo seknul, protože jako kuchař musel přeci jenom komunikovat s lidma. Přijímal objednávky a hlavně, a to musím zdůraznit, hlavně musel mluvit s hostama.

On byl totiž Karel sakra dobrej kuchař. A hosti mu vždycky chtěli děkovat a potřásat si s ním rukou a jeho tohle strašně sralo, takže ty jídla začal po letech kurvit, aby měl od hostů pokoj. No, a protože ty jídla začal kazit opravdu slušně, vyrazili ho a on pak dělal výčepního v jednom zaplivaným lokále, kde jsem se jednou stavil na pivo, protože jsem měl strašnou žízeň a v dohledu nebylo nic slušnýho.

No a tam jsem ho poznal a hned jak jsem ochutnal pivo, bylo mi jasný, že tenhle výčepní musí bejt můj, děj se, co děj! No, a protože tam toho měl Karel už dost – vrchní tam byl hrozně kamarádskej a ukecanej – plácli jsme si a od tý doby byl u nás. Teda u Vystřelenýho voka. A jak už jsem psal. Byl sakra dobrej!

Karel byl u mě skoro celý dva roky. A celý ty dva roky to fungovalo. Já věděl, že mu stačí ukázat, kolik toho má natočit, Karel kejvnul a točil. Co bysme vykecávali. Dělat se má a né kecat.

A nějaký kamarádíčkování? K čemu? Já pán, ty pán, každej má svůj tulipán. Co je mi po tom, cos dělal včera večer, nebo jak to hrála Sparta?! K čemu tohle lidem je? Hele, lidi. Když chtěl bejt sám, tak chtěl bejt sám? Neměl potřebu se s někým stýkat? No tak neměl! No a co jako?! Každej je nějakej, ne?!

No, a konečně se dostávám tam, kam jsem chtěl. K tomu Štědrýmu dni. Karel Vánoce nenáviděl. Jestli vám není jasný, proč je nenáviděl, tak jste asi celou dobu vůbec nevnímali, co vám tu vypravuju.

Vánoce, vážení, Vánoce jsou pro osamocený lidi moc smutný! To ví každej. Takovej osamocenej člověk vidí, jak se všichni scházejí s rodinama a spřáteli a je mu líto, že se s ním nikdo nestýká. To je opravdu smutný.

Ale chápete, co to znamená pro člověka, kterej si tu samotu vyvolil sám a dobrovolně? Ty vole! To není smutný. To je tragédie! To je jako by k brdskýmu poustevníkovi postavili dálnici a přímo před jeskyní by měl odpočívadlo!

Já vám řeknu, co pro Karla takový svátky znamenaly. Pořád se ho snažila kontaktovat rodina. Někteří sourozenci za ním dokonce jezdili na návštěvy. Prej, aby nebyl tak sám, když jsou ty svátky. Cpali se mu do bytu, kterej nebyl velkej. Co byste taky chtěli od garsonky? Ty nebejvaj o velikosti Louvru. Sousedky mu nosily cukroví a furt na něj někdo z baráku zvonil, aby mu popřál hezký svátky.

Karel neměl chvilku klidu. Snažil se dělat, že v tý jeho garsonce není, ale pokaždý ho nějakej dobroděj vyčmuchal a snažil se mu zpříjemnit chvíle samoty.

A v práci? U výčepu mu chtěl každej zase děkovat za to fajn natočený pivo a popřát mu šťastnej a veselej.

Prostě a zkrátka. Karlovi z Vánoc hrabalo fakt fest! Měl vždycky pocit, že celá tahle zasraná země se s ním chce přátelit a jít ho navštívit!

Takže abych to uzavřel. Když mě policajti pětadvacátýho navštívili s tím dopisem na rozloučenou, věděl jsem, že jste ho zabili vy.

Kurva fix vy, co jste nedali pokoj a klid člověku dobrý vůle!

KONEC