Nuda vincit
Ostatní
básníci a prozaici, co se v týhle hospodě snad už od úsvitu všech věků
scházeli a četli si navzájem svá díla, ho měli za průměrnýho a nijak
zajímavýho, i když řemeslně zručnýho, což ho neskutečně štvalo a vždycky tak po
osmý jedenáctce, kterou si vylil na hlavu, vyskočil na stůl, mlátil pěstí do
stropu a s vytřeštěnýma očima hulákal na všechny okolo, že on si při psaní rve
z těla vnitřnosti a jeho duše levituje v prostoru, přičemž očima chrstá na
papír verše a do toho papíru pak zabalí ten vyvrženej pajšl a tu poletující
éterickou duši, a celý to sežere bez chleba, takovej že on je básník, a že
takhle se do toho nikdo z nich neumí položit a je mu úplně jedno, že na něj
celá hospoda řve, ať sklapne a drží zobák.
Ale
na nás ostatní tyhle jeho výstupy nijak extra nepůsobily, naopak mu zdejší
laureát několika velkejch cen, co tu platil za všeobecně uznávanýho arbitra
poezie, po těchhle vyznáních pravidelně říkal, že je tak akorát pozér a píše
jako slečinka, že je to nuda a že když včera Tomáš před hospodou zvracel do
popelnice, tak to mělo větší uměleckou výpověď, než všechno to nudný co doteď
Bedřich napsal.
A
slovo nudný byla vždycky tady v ty hospodě ta nejhorší urážka, co mohl člověk
slyšet!
A
Bedřich, jak byl rozjitřenej, tak ho po tý urážce vztek přešel a on se místo běsnění
rozplakal a padl na tý upatlaný desce stolu na kolena, chytil se za hlavu, tiše
úpěl, takže tam mezi těma rozlitejma pivama, jeho nohama rozkopanejma, vypadal
jako nějakej kajícnej alkoholik a jednou tomu dokonce nadšeně zatleskal v rohu
sedící výtvarník, kterej nadšeně volal, že to je živoucí umění a ať mu Bedřich
vydrží, že si to naskicuje, ale nic z toho nebylo, protože tenkrát, stejně jako
vždycky předtím, přišel obrovskej hostinskej, pan Válek, co býval před třiceti
lety zápasníkem ve volném stylu, než skončil kvůli tomu, že mu jednou soupeř
napumpovanej adrenalinem ukousnul malíček, a ten hostinskej prostě toho
klečícího Bedřicha vzal do podpaží, druhou rukou setřel kostkovanou utěrkou
stůl a zavrčel, že jsme všichni dobytci a místo toho věčnýho chlastání a
žvanění básniček bysme se měli poměřovat spíš někde na sportovišti, protože je
to zdravější.
Ale
na to mu všichni pokaždý ukážeme ruce na kterejch máme deset prstů a hostinskej
řekne, že máme vlastně recht a odnese si skučícího Bedřicha, posadí ho ke
dveřím a natočí nám nový jedenáctky, protože je na ledacos zvyklej a jak jednou
řekl, taky by mu sem mohli začít chodit senioři naturisti, jako choděj ke
Kroupovi, kde společně tančej párový tance a Kroupa po tý jejich schůzi dva dny
nemůže spát, protože jen jak usne, zdá se mu o celým jejich předsednictvu. A tohohle se na rozdíl od
spousty jinejch věcí od nás pan Válek nedočká.
No
a Bedřich tam u dveří pak jen tiše sedí, poručí si pivo, a když mu ho hostinskej
donese se slovy, že jak si ho zase naleje do vlasů a ne do krku, tak ho vyhodí
na chodník, Bedřich si povzdechne a přikývne, vypije jedenáctku a jde ven do
tmy a tou tmou se šine jako tunelem ke světlu svýho bytu, kde si při psaní rvává
pajšl a duše levituje kolem lustru, dokud to všechno Bedřich nezabalí a nesežere
k večeři bez chleba, zatímco my ostatní sedíme dál, přibejvaj nám čárky na
lístku a k večeři nám stačej utopenci bez duší. A přitom debatujeme o
jinejch spisovatelích a spisovatelkách a o grantech a o blbcích a o kachně na
citronový trávě.
No
a takhle to bejválo několikrát do měsíce. Bedřich si na čtení vždycky přinesl
nový texty, a doufal, že tentokrát nás nějak zaujme a my po jeho přednesu
budeme zírat s otevřenýma hubama jako ty klauni, co jim děti házej do
tlamy tenisový míčky a pak dostanou za odměnu hnusnej cucavej bonbón. Ale jemu
nešlo o ten bonbón, ale jenom a jenom o ty mordy roztažený jako černá díra
pohlcující všechno v dosahu. V tomhle konkrétním případě jeho verše.
Ale
jak začal číst, tak i když jsme se snažili do toho co napsal proniknout a
nechat se tím okouzlit a odnýst do světa imaginace, tak to s nikým nic
nedělalo, za chvíli jsme se začali nudit a vnímali jsme Bedřicha asi tak jako
vnímáte kapra v akváriu, kterej otevírá pusu, ale vy nic neslyšíte,
protože jenom honí vodu přes žábry, stejně jako Bedřich proháněl skrz plíce
teplej vzduch a sem tam dokonce někdo začal zívat a jinej usínat a všichni jsme
se přitom dívali do piva jak nám na něm padá pěna taky tou nudou nemilosrdně
srážená, a čím dýl Bedřich četl, tak tím víc tu pěnu nuda lisovala a někdo už
opravdu chrápal a vzbudil se až když Bedřich dočetl a zeptal se co my na to?
A
my na to, že po stránce technický je to bezvadný, ale… A Bedřich jak slyšel to
ale, tak zase zbrunátněl, roztrhl si košili a začal si prsa drásat prsty a
vykřikovat, že jsme spolek barbarů, který nepoznaj sebepitvu jeho psýché,
vytrhl si chomáč vlasů a křičel, že jako indiánské ženy na posvátných místech
si vlastníma rukama serve všechny vlasy, protože naše tupost ho uvádí do stavu
šílenství, načež tradičně vyskočil na stůl, odkud ho musel sundat pan Válek a
odnést na židli ke dveřím a stejně tradičně na Bedřicha řvali ostatní, ať
sklapne a drží zobák.
Jednou
ovšem z rohu hospody během Bedřichova tance nepovstal žádnej výtvarník,
ale chlap, co se nám představil jako doktor Souček a zeptal se, co toho muže
přivádí k takovým výkonům. A zatímco Bedřich opět pil jeho poslední pivo
na židli u dveří, vysvětlili jsme Součkovi, že Bedřicha sice máme rádi a proto
s námi sedává, ale, že z něj básník nikdy zkrátka nebude, i když má
hned několik kurzů tvůrčího psaní a my mu prostě nebudeme lhát, když nelžeme
vzájemně ani sobě, což hned demonstroval Radek monoklem na oku s hrdým
vysvětlením, že tohle byla úderná kritika jeho nový sbírky tuhle od Tomáše,
kterýho tou sbírkou tak rozvášnil, až od něj za ní dostal ze samý radostný
nenávisti, že něco takovýho nenapsal sám strašně přes držku a je to tak
v pořádku, protože poezie má v lidech vyvolávat emoce a to je to, co
právě Bedřichovi úplně chybí, protože on píše tak strašně nudně, že mu za to
nikdo nikdy pěstí nedá.
Doktor
Souček se zamyšleně díval na Bedřicha a pak na nás a prohlásil, že takový
záchvaty vídá v cvokhauzu a bude záhodno, aby Bedřicha prohlídnul, jelikož
by se mu taky mohlo jednou stát, že v tom antickým šílenství něco provede
sobě nebo jinejm a vstal a šel za Bedřichem, se kterým se dlouho tlumeně bavil
a pak spolu odešli a my jsme zase debatovali o jinejch spisovatelích a
spisovatelkách a o grantech a blbcích a kachně na citronový trávě.
A
Bedřich se pak dlouho neukazoval, takže nám jedenáctky nikdo odzemkem na stole
nerozkopával a pěna nám stála jako by byla v pubertě a my jsme mezi sebou
občas prohodili, kde Bedřich asi je, že už nechodí, ale zase jsme to hned
zamluvili, protože lidi přicházej a odcházej a je každýho věc kam a kdy chodí,
tudíž byla i Bedřichova věc, že se ukázal po půl roce, přišel k našemu
stolu, podával nám s úsměvem reklamního herce ruce a vůbec byl tak nějak
cejtit novotou jako když si koupíte fungl novou knížku. Posadil se a začal
vyprávět, že byl pár měsíců v blázinci a že už je teď úplně novej člověk,
kterej poznal, že cesta po který šel, byla cesta sice správná, ale šel po ní za
špatným účelem, asi jako když jdete správnou ulicí koupit mlíko, ale furt místo
toho lezete do železářství, a to je jasný, že taková cesta nemůže skončit
úspěchem a jenom doktorovi Součkovi může děkovat za to, že tu mlíkárnu konečně
našel.
Laureát
poznamenal, že ten blázinec mohl Bedřich zkusit na delší dobu, ale dostalo se
mu ujištění, že všechno je jak má bejt, protože ta mlíkárna je jenom
podobenství jeho úspěchu ke kterýmu ho nasměroval doktor Souček, když ho
přemluvil, aby k němu docházel do ordinace, že zkusí něco udělat
s tím, aby tak strašně neprožíval ty jeho neúspěchy. Doktor Souček se
specializuje na zuřivce, jako byl právě Bedřich nebo lakýrník Dušek, kterej po
ženě vrhal talíře a demonstrativně se věšel na lustru v kuchyni, když mu řekla,
že ten jeho guláš je dneska nějak nedochucenej nebo kotelníka Slánskýho, co žral
ve vzteku v kotelně hotelu Praha koks a mlátil kolem sebe lopatou, když mu
z recepce zavolali, že je hostům zima a vůbec tak se Souček zajímal a
léčil spoustu takovejch permanentně nervózních existencí a v rámci terapie
po nich chtěl, aby si psali deníky, nebo prostě pocity, co jako cejtěj a pak to
četli na společnejch terapiích. A jelikož Bedřich se nejradši vždycky
vyjadřoval ve verších, tak teda psal básně a pak je na těch terapiích četl,
stejně jako tam četli ti ostatní svá vyznání šílenství. A doktor je pozoroval a
všiml si, že se při Bedřichově čtení, jak jinak, všichni nudí, což teda bylo
normální, ale nenormální bylo, že nikdo nebyl nervózní a nechtěl se hádat a už
vůbec nikoho nenapadlo se sebevraždit, protože ta nuda vítězila nade vším jako
bájnej Herkules nad vzteklým Kerberem. No a jednou vzal doktor Bedřicha do
blázince na uzavřený oddělení, kde nechal zřízence recitovat Bedřichovy básně
běsnícím pacientům, co měli pěnu u huby stejně jako lavor, když v něm
mejete nádobí a všichni tam žasli, protože ti pacienti začali po pěti minutách
místo vyvádění zívat a posadili se a dali si ruku pod bradu a koukali skrz
mříže z okna anebo se šťourali v nose nebo prostě jenom koukali do
blba, a doktor Souček začal vyvádět a skákat, objímal Bedřicha a vykřikovat, že
tohle bude bomba a Bedřich, že je génius. Potom tam doktor s těmi básněmi
a Bedřichem chodil ještě několik měsíců, a když se ujistil, že nuda vincit insaniam,
vydali společně s Bedřichem na vlastní náklady sbírku jeho básní jako
terapeutický texty, takže jak už řekl Bedřich, cesta byla správná, jen účel
cesty byl mimo a Bedřich tak konečně našel svou mlíkárnu a ne tohle naše
železářství, takže nám všem dává tuhle sbírku na památku, protože nebejt nás,
tak by nikdy doktora Součka nepoznal a dneska se s námi rozloučí, protože
už nebude mít čas sem chodit, jelikož bude hodně cestovat s doktorem po
konferencích.
No,
a když odešel, tak přišel pan Válek, otřel stůl kostkovanou utěrkou, postavil
na něj jedenáctky a zeptal se, jestli ještě Bedřich bude chodit sem do hospody.
A my jsme mu řekli, že už ne a pan Vacek si hodil utěrku na rameno a než
odkráčel k pípě, prohodil: „Jo? Tak to tu bez něj bude docela nuda, asi
zavolám seniorům-naturistům!“
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat