středa 1. dubna 2020

Budoucnost


Budoucnost


„A tuhlencta karta, co jste si jí vytáhnul, ta ukazuje na to, že vám v životě všechno nevycházelo tak jak byste chtěl!“
Pan Pytloun si poposedl a podíval se madam Arianu, o které věděl, že se ve skutečnosti nejmenuje Ariana, ale Žofie Málková a že to vůbec není žádná madam, nýbrž stará drbna, která na nikom nenechá nit suchou. Ovšem taky stejně tak dobře věděl, že vykládání karet tý ženský jde zatraceně dobře a právě proto teď seděl za stolkem, pokrytým strašně špinavým falešným perským koberečkem, v malé, šeré místnosti, se zataženými závěsy, které byly načichlé tunami spálených vonných tyčinek.
 Pan Pytloun vlastně vůbec nevěřil na předpovědi budoucnosti. Ať to bylo hádání z ruky. Hádání z kávové sedliny nebo z ruky, či právě z karet, Pytlounovi to bylo všechno podezřelé. Vždycky říkal, že žádná budoucnost neexistuje, dokud si jí neuděláme sami. Jenže jak se říká, nikdy neříkej nikdy. V životě nastanou různý situace, kdy jeden neví kudy kam a pak mu nezbývá nic jinýho než se obrátit na vyšší moc, aby mu poradila jak se zachovat. A panu Pytlounovi nastala právě taková chvíle. Sice netušíme proč, a co ho k tomu donutilo, že se přemohl a vyhledal pomoc madam Ariany, ale jistě to bylo něco hodně důležitého.
„No dobře,“ ušklíbl se Pytloun, když madam domluvila. „Tohle vím sám, že mi v životě všechno nevychází. Za to jsem vám nemusel platit pět stovek. Já potřebuju vědět, co bude, že jo. Né co by kdyby a co bylo. Co bylo, to vím sám nejlíp.“
„Kdybyste mě nechal domluvit, milej pane,“ řekla madam Ariana, „zjistil byste, že hned budu pokračovat dál.“
„No to bych prosil,“ řekl Pytloun a poklepal na stolek. „Všichni o vás říkaj, že se málokdy pletete. Tak bych nerad vyhodil prachy jen za zhodnocení mojí minulosti. Já potřebuju vědět, co mě čeká. Kvůli tomu jsem tady.“
Madam Ariana si povzdychla, obrátila oči v sloup a zavrtěla hlavou. „Nesmíte být netrpělivý. Věštba chce náhled do duše. A co bylo, souvisí s tím, co bude.“
„Fajn. Tak co bude!“ netrpělivě zavrčel Pytloun a podíval se na hodinky. „Nemám času na rozdávání a jsem v jednom kalupu.“
„Dobrá, když jinak nedáte,“ řekla madam a ukázala na další kartu. „Viselec nám značí, že to, co přijde, bude lepší než to co bylo a to, co nastává, rozhodně není špatné a…“
„Si děláte prdel?!“ řekl pan Pytloun a vyvalil oči. „Já potřebuju vědět konkrétní věci. Otázku jsem vám položil jasnou a stručnou. Co na mě chodíte s takovejma těmahle řečma?! Co si z toho asi tak vezmu?! Nějakej viselec. Co je mi po viselci? Ať si visí a jestli nám nemá co konkrétního říct, tak co s ním?!“
Madam Ariana se předklonila a tiše, ale důrazně odpověděla: „Rušíte mi vlny, milej pane. Jestli nepřestanete vyrušovat, nedozvíte se nic a já peníze nevracím. Věštba, to není jen tak jednoduchá záležitost, abyste položil otázku a já vám na ní dala oštemplovanou odpověď. Ono to totiž chvilku trvá, než se tý odpovědi v kartách doberu, chápete?!“
„No to mi potěš koště,“ ušklíbl se pan Pytloun a dodal: „Co tam máte dál, ať se pohneme.“
Madam s úšklebkem ukázala další kartu. „Osm holí značí, že vaše překážky nebudou jednoduché a tady ta karta s bláznem ukazuje…“
„Ta karta s bláznem ukazuje, že blázen jsem já, když jsem vám vysolil pětikilo za takovou snůšku volovin,“ přerušil madam Arianu Pytloun. „Já vím, že moje překážky nejsou snadný, Kdyby byly tak nedřepím tady, ale užívám si života bez překážek. Takže vám teď řeknu, že to co bude následovat je tohle. Já teď vstanu a půjdu domů. Cestou nakoupím a stavím se taky v autoservisu kvůli výměně toho prasklýho vejfuku. A protože je sobota, večer zajdu na tři pivka ke Kulatý bábě, protože tam chodím každou sobotu na kulábr. A až se večer vrátim domů, moje žena mi v posteli řekne, že to ze mě táhne jako ze sudu a ať se koukám otočit, protože to nehodlá čuchat. To je moje budoucnost, drahá madam a na to karty nepotřebuju! Já chtěl vědět, co jsem potřeboval vědět a na to mi evidentně nejste schopná konkrétně nic říct.“
„No, když myslíte,“ řekla Ariana a pokrčila rameny. „Měl byste být trpělivější, abyste se dozvěděl víc. Ovšem když nechcete tak nechcete. Ale peníze vám nevrátím. Reklamace nepřijímám!“
„Na pětistovku vám kašlu,“ mávl rukou Pytloun. „ale stvrzenku si vezmu. Abyste to neměla jen tak do kapsy.“
Madam Ariana si povzdychla a odešla do vedlejší místnosti vypsat paragon na pětset korun českých, o kterém ovšem pan Pytloun netušil, že mu večer vypadne doma v obýváku po příchodu z hospody, druhý den brzy ráno ho najde jeho žena, která, až si přečte, že manžel utratil pětistovku v salónu madam Ariany, propadne hysterickému záchvatu, jelikož si splete věštecký salón madam Ariany se sado maso salónem madam Adriany, a v onom hysterickém záchvatu uchopí ten největší nůž, který v kuchyni najde a manžela osmkrát ve spánku bodne, načež ten během pěti minut skoná, aniž by se probudil.
Čímž vlastně zcela jasně a nepochybně prokázal svou tezi, že budoucnost si každý skutečně tvoří sám a veškeré takové věštění je vlastně úplně k ničemu.
Ale radost, radost z toho už evidentně mít nemohl.


Žádné komentáře:

Okomentovat