Běžec
Karel vpadl
do lokálu, čepici hodil elegantním obloukem na věšák, svlékl kabát, dal si ho
přes židli a sedl si.
„Alberte!“
zavolal na vrchního, který zrovna proplouval placem s tácem plným
prázdných sklenic a hrnků. „Alberte, přineste mi dvojitýho turka. A když říkám
dvojitýho turka, myslím tím opravdu dvojitýho turka a né žádnýho bezduchýho a
vycmrndlýho mohamedána.“
„K službám,“
řekl vrchní s pokerovou tváří a dodal: „A něco k tomu?“
„Lžičku!“
kývl Karel, a když viděl, že vrchní se na něj zatvářil poněkud nepřívětivě,
mávl rukou. „Já vím, že je to standard, ale dnes je to extra důležitý!“
„Když
myslíte,“ povzdychl si vrchní a pomalu a důstojně odkráčel, přičemž si pod
knírek brumlal cosi o zjančených hostech této secesní kavárny.
„Ehm,“
odkašlal si redaktor Juřena, který seděl u stolku, ke kterému si Karel přisedl.
„Při příchodu do společnosti se sluší jednak pozdravit a druhak, neignorovat
spolusedící, pane Karle.“
„Promiňte,“
omluvil se Karel a podal redaktorovi ruku, „byl jsem tak rozrušený, že jsem si
vás téměř nevšiml. Až vám povím, co se mi stalo, to budete koukat!“
„Vypadáte
tedy dost rozčíleně,“ přisvědčil redaktor Juřena. „A jste zpocený. Vy jste snad
dokonce běžel!“
„Běžel!“ řekl
Karel a zvedl ukazováček! „Běžel, protože mě rozčílili. A když jsem rozčílenej
tak běhám. Jinak neběhám vůbec. I vlak nebo autobus si nechám ujet. Ale jak
jsem rozpálenej, běžím a běžím!“
„To zní
zajímavě,“ zdvihl obočí Juřena. „A to jako běháte i doma nebo vyběhnete ven?! A
co v noci? V noci taky?“
„Jednou jsem
v noci a v lednu k tomu, oběhl celý náměstí!“ řekl Karel a
zavrtěl hlavou. „O to ale vůbec nejde. Jde o to, co mě tak rozčílilo, že jsem
musel doběhnout až sem.“
„Nějaká těžká
nespravedlnost, například?“ hádal Juřena.
Karel ukázal
na blížícího se vrchního. „Hned vám to předvedu, pane Juřena. To by rozčílilo
každýho.“
Vrchní
postavil tácek s kouřícím hrnkem a skleničkou vody před Karla na mramorový
stolek.
„Lžička je
extra vyleštěná!“ řekl jízlivě. „Aby měl pán ten pravý požitek.“
„Děkuju,
děkuju,“ řekl Karel a sáhl do kapsy kabátu. Vytáhl barevný plastový kelímek
s víčkem a položil ho na tácek vedle hrnku. Pak se podíval na vrchního.
„Tak a teď mi řekněte, kolik tady stojí kafe!“
„Třicet
káčé,“ řekl vrchní. Zdá se vám to snad mnoho?!
„Nikoliv,
nezdá!“ zavrtěl hlavou Karel a pokračoval. „A teď sledujte! V tomto
kelímku je jakási tekutina, kterou v tom novém bistru vydávají za kávu a účtují
si devadesát korun, pane! Ale kafe! Kafe má bejt takový!“ zvolal Karel a vložil
lžičku do hrnku! „Stojí! Stojí v lógru! Tak takhle má vypadat kafe podle
mejch představ! A jen proto jsem běžel, pánové!“
Žádné komentáře:
Okomentovat