Šampión

„Kolik prstů. Kolik prstů vidíš?! Vnímáš, sakra? Kolik prstů vidíš?“

Ruda zamžoural a olízl si rty. Zaměřil se na směr, odkud slyšel ten hlas, který zněl tak trochu, jako by vycházel z velkého plechového hrnce, v jakém jeho maminka vyvařovala prádlo. Ta vzpomínka mu na vteřinku vyvolala na tváři úsměv.

„Směje se jako debil, ale jinak nereaguje,“ zaslechl opět z nitra hrnce Ruda. „Ale není se co divit. Prda to byla obrovská… Tak kolik prstů?“

Ruda lehce nadzvedl hlavu a podíval se na stín před sebou. „Asi čtyři,“ zamumlal a zase položil hlavu. Chtělo se mu strašně spát. Moc a moc spát. Asi jako když se vrátí z noční šichty. To není sranda, celou noc chodit, kór takhle v zimě, kolem fabriky. To klidně jednomu může omrznout i nos.

„Tak čtyři, jo?!“ ozvalo se a Rudovi se začalo zdát, že hlas už stojí mimo hrnec. „Prdlajz čtyři. Tak ještě jednou. Kolik teď?“

Ruda zase zvedl hlavu. „Osm, a už mi dej pokoj. Chce se mi spát.“

„Osm beru,“ řekl hlas a hned dodal: „Ale spát se nebude, panáčku. Budeš pěkně vzhůru. Jinak by to dopadlo zle, ty šampióne.“

Rudovi se to ani trochu nelíbilo. Když se chce jednomu spát, tak by se měl vyspat. Kdo nespí, není fit, a kdo není fit, nemůže bejt přeci šampión. V tu chvíli to Rudovi došlo. „Já jsem, já jsem…“ zamumlal.

„To víš, že jseš,“ řekl hlas, který už získal i jakous takous podobu siluety. „Ale moc nechybělo a byl by konec. Jenže ty jsi chlap jako hora. Tak to dáš. Ty ještě nekončíš“

V tu chvíli už Ruda věděl! Jasně! Levá, levá, pravá. Kryt a zase levá, levá a pravá. Tak se to musí a tak to bylo. Toho druhýho nenechat vydechnout. Pořád za ním a dostat ho do rohu. A tam mu to sázet do krytu. Až ten druhej ty ruce spustí dolů a pak zvedák a bude konec. Naprosto jasně si na to vzpomínal. Na ten ksicht toho druhýho. Oteklej. To obočí vypadalo, že každou chvíli rupne a zalije oko krví. Chyběl už jenom ten zvedák. Jenom ten zvedák. Ten druhej už dával ruce dolů.

„No jo, ale proč tady ležím já a ne on?!“ zamumlal Ruda a sebral všechny síly, aby se postavil.

„Lehni, potvoro,“ zavrčel hlas. „Kam se hrneš.“

„Dostanu ho,“ zašeptal Ruda. „Ten už musí bejt zralej. Kdy končí přestávka, trenére?!“

„Ty kráso!“ řekla silueta a zavrtěla hlavou. „Toho by museli vzít cepem, aby to vzdal.“

„Nikdy jsem nevzdal. Nikdy nebyl ručník!“ zamumlal Ruda a zase zkusil vstát.

„To víš, že jo,“ zaznělo mu u ucha. „Ale teď si tě odneseme, Rocky.“

„Ale já musím zpátky, já musím, já musím… Já musím obhájit a bejt šampión“ mumlal Ruda a snažil se slézt z houpajících se nosítek. „Já musím vyhrát!“ Najednou cítil, jak se mu zvedl žaludek a hlavou mu blesklo, že tady asi něco nebude v cajku.

---

„Pozvracel mi boty, sakra!“ vzdychl Pepa, když zavíral dveře sanitky a sedl si za volant. Otevřel okénko dozadu a křikl: „Jedeme s houkačkou, doktore?“

„Můžeme,“ ozval se doktor. „Aspoň projedeme rychlejš přes město. Ale jinak to není tak strašný, jak to vypadalo. Pěknej otřes mozku. Na frakturu lebky ani na vnitřní krvácení to nevypadá.“

„To je dobře. A víte, že ho trochu znám? Před lety boxoval. Několikrát měl na dosah titul, ale nikdy se mu to nepovedlo. Chlapi v tý hospodě říkali, že jak se to tam porvalo, tenhle dostal na zem čtyři a pátýho už měl načatýho v rohu. Kdyby toho dostal, mohlo bejt po rvaní. Když v tom ho, ale zezadu přetáhnul židlí ten malej dědek, co ho sebrali policajti. To víte, doktore, když se to sere, tak se to sere. Někomu prostě není souzený bejt šampión.“

KONEC