Poučná bajka o králíku Vávrovi

Poučná bajka o králíku Vávrovi

Milé děti. Bylo jednou jedno království. A to království leželo v kraji podivuhodném. Kraj ten, byl zvláštní tím, že v něm lidskou řečí mluvili nejen lidé, na tom by konečně nebylo nic divného, ale lidskou řečí v tom kraji hovořila i zvířátka!

V tom království žil, a svou živnost provozoval, jeden chudý holič a kadeřník. Frizér, měl svou oficínu na kraji městečka a jen málokdy k němu někdo zašel. Ne snad proto, že by to bylo nějaké nemehlo. Holič a kadeřník to byl dobrý, jenže jeho holičský salónek byl na špatném místě. Nikomu se nechtělo chodit až kamsi na předměstí, aby si dal vous oholit, nebo čupřinu naondulovat.

V tom samém městě žil také jeden králík. Králík se jmenoval Vávra. Byl to králík angorský,  jenž v centru městečka vlastnil prosperující velkoobchod ovocem a zeleninou. A nejen to. Králík Vávra byl v tom městečku starostou. Jak se jím stal?! Celkem snadno. Všude cenil zuby a díky tomu se ho každý bál! Možná si teď řeknete, proč se všichni báli neškodného králíka?! Nuže prozradím vám to. Králík Vávra tajil, že je králík. Nikdy nikdo neviděl jeho dlouhé uši, které jsou poznávacím znamením všech králíků. Takže když králík chodil ven ze své králíkárny, pokaždé si musel nasadit vysokánský cylindr, aby tak dlouhé uši ukryl před zrakem ostatních zvířátek, i lidí, bydlících v tom městečku.

Jednoho dne v létě, stál králík Vávra opět před zrcadlem a šklebil se na své tajné uši. Přitom si packou prohrábnul srst na hlavě a řekl si, že už má to háro nějak dlouhé, filcovatí mu a chtělo by to tudíž přistřihnout. Možná, že by mu pak nebylo ani takové strašné vedro v tom jeho komínovitém klobouku. Jenže v tu samou chvíli si uvědomil, že to není jen tak. Sám se ostříhat neuměl a k holiči se bál. Moc dobře věděl, že o holičích se říká, že jsou upovídanější než pavlačové drbny, takže by se určitě hned po jeho odchodu roznesla zvěst o jeho dlouhých uších. Ta představa ho děsila víc, než případná neúroda mrkve a salátu.  Celý den a celou noc si s tím lámal hlavu, až dostal nápad. Vyhledá nějaké zapadlé kadeřnictví a tučným úplatkem si holiče zaváže k mlčení.

Jak si usmyslel, tak i udělal. Hned druhý den ráno si nasadil cylindr, do košíku dal svazky  mrkve a vyrazil do městečka. Bloumal ulicemi, až dobloumal na předměstí, kde uviděl domek a na tom domku vývěsní štít, na kterém se psalo, že zde sídlí vlasové a holičské studio. Králík Vávra na chvilku zaváhal zda má vejít, ale jen jak si všiml, že na klice je neporušená pavučina, zaradoval se, protože mu bylo jasné, že sem už dlouho nikdo nevstoupil, tudíž je nabíledni, že frizér zde sídlící, toho s nikým moc nenakecá. Odhodil proto své obavy a vešel do oficíny.

Zvonek nade dveřmi zacinkal a králík Vávra se rozhlédl po místnosti. Dvě omšelá křesla a dvě zaprášená zrcadla ho utvrdila v tom, že toto je přesně podnik, který hledá. Holič vzbuzený zvonečkem, čile vyskočil z křesla a hnedle jak poznal starostu, zlomil se v pase a tázal se, zda si pán přeje oholit, či snad vousy prodloužit, nebo lokny nakroutit.

Králík Vávra spokojeně vycenil chrup a posadil se do křesla. Však před tím, než vyslovil své přání, otázal se holiče, zda umí mlčet. Holič byl poněkud překvapen, ale pak si řekl, že zákazník je zákazník a když si přeje mlčení, klidně vyhoví. Ujistil proto králíka, že když je to nutné, umí mlčet jako hrob. Jen by prý potřeboval vědět, zda si pán přeje mlčení již nyní, nebo při samotném výkonu, který na něm má udělat.

Králík Vávra zvážněl a pravil, že je mu celkem lhostejné, jestli bude holič žvanit při stříhání, ale je nutné, aby přísahal, že bude mlčet o tom, co uvidí při tom stříhání. Pokud své mlčení zachová, až do toho zmíněného hrobu, je ochoten se mu revanšovat. Významně ukázal na košík plný mrkve a řekl: „Poslyšte pane kadeřníku. To, co váš zrak za chvíli uzří, bude strašlivé. Ale vy budete mlčet. Nikomu, žádné živé duši o tom nepovíte. Opakuji! Žádné živé duši! Za to jsem ochoten vám každý týden dodávat takový koš mrkve! Budete boháč! Souhlasíte?!“

Nedá se říct, že by snad holič nadšením skákal, ale jak už bylo řečeno, zákazník je zákazník, kšeft je kšeft, starosta je starosta a mrkev je mrkev! Takže s návrhem souhlasil a slavnostně odpřisáhnul, že neprozradí nic z toho, co při stříhání uvidí.

Králík Vávra byl spokojen. Holič si stoupnul za křeslo a požádal králíka, aby laskavě sejmul klobouček, neboť s cylindrem na hlavě by se fazónka dělala poněkud špatně. Králík Vávra se ještě jednou ujistil, že holič myslel svou přísahu vážně, a když ten opět přisvědčil, sňal králík cylindr a odhalil tak svá ušiska.

„U všech prokletých natáček. Vždyť to zvíře je králík!“ málem nahlas řekl holič. „Jenomže jsem přísahal, že to nikde neřeknu. A navíc mi slíbil tu mrkev, tak musím být zticha a nikomu to neprozradit,“ pomyslil si dál v duchu frizér, když se díval na dlouhé uši stojící mu před obličejem.

Tak tedy potichu stříhal a stříhal, a když byla Vávrova hlava upravená a ramena ometená, strhl z králíka prostěradlo a nastavil zezadu zrcátko s otázkou, zda je pán spokojen.

Králík Vávra pokýval hlavou, potřásl si s holičem rukou, předal mu košík, zaplatil pětník a nasadil cylindr. Ve dveřích se ještě otočil a s vyceněným chrupem připomněl kadeřníkovi: „Jak jsem řekl…ani živé duši!“

Ubíhal jeden týden za druhým a králík Vávra pravidelně plnil svůj slib. Týden co týden měl holič u svého krámku dodávku s košíkem plným mrkve. Ovšem holič trpěl. Strašlivé tajemství mu užíralo spánek. Snad každou noc se mu zdálo o těch obrovských uších. Mnohokrát se mu zachtělo vyjít ven před oficínu a zakřičet, že Vávra je jen  králík a má dlouhé uši, ale vždy se s vypětím všech sil ovládnul. Stále si dokola opakoval, že nesmí! Nesmí to živé duši prozradit. Košík za košíkem ukládal do sklepa a proklínal ten den, kdy k němu králík Vávra vkročil.

 Až jedné bouřlivé noci, kdy opět nemohl spát a běsové s ním zmítali, šel do sklepa, že noční můry zají kusem mrkve. Vytáhl jednu mrkev z koše a zakousl se do ní.

„Fuj! Je dřevitá,“ vyplivl sousto z úst a tu náhle jeho mysl ozářil nápad! „Já jsem přece přísahal, že to neprozradím živé duši,“ zakřičel do burácení hromu. „Ale o dřevinách v přísaze nebylo ani slovo! Tam u rybníka je stará dutá vrba. Té vrbě prozradím své strašné tajemství!“

Uplynulo léto. Přišel podzim. Po podzimu, jak už to tak bývá, nastala zima a po ní, jak překvapivé, bylo jaro. A když je jaro, chodí chlapci na proutí, které roste na vrbách. 

I toto jaro se několik chlapců vypravilo k rybníku, aby si vyrobili píšťalky. A protože jsme v kraji podivuhodném, ba přímo zázračném, jak na ty píšťalky začali hrát, nelinula se z nich jen tak obyčejná melodie, ale melodie se slovy a to otextovaná takto: Kfááálííík Fááávra. Má dloufííí ufíííí…“

Ó to bylo povyku! Chlapci běželi na náměstí a pískali a pískali. Okna se otevírala a lidé se z celého okolí sbíhali, aby si poslechli šlágr o dlouhých uších králíka Vávry. 

Netrvalo dlouho a zvěst o těch pištcích se dostala až k samotnému Vávrovi. Králík Vávra, jak byl rozčílený, rozrazil dveře králíkárny, vyběhl ven a v tom rozrušení docela zapomněl na svůj cylindr! Nyní stál na náměstí, křičel na chlapce, ať toho okamžitě nechají, nebo za sebe neručí. Cenil přitom své zuby, ale ouha. Nikdo se těch zubů už nebál. Všichni se smáli, až se za břicha popadali, protože každý přece ví, že králík má zuby tak akorát na chroupání mrkve a salátu. Celé náměstí teď volalo: „Vávra je králík a má dlouhý uši!“

A tak králík Vávra pozbyl své vážnosti, což ho natolik vyvedlo z míry, že na místě skonal na zástavu srdce.

A jaké plyne poučení z této bajky? Jste-li zvířetem, co cení zuby, a máte-li tajemství, které se nesmí nikdo dozvědět, nepodplácejte lidi dřevitou mrkví

KONEC