úterý 2. února 2016

Únor bílý, Valentýn šílí!



Únorový fejeton z měsíčníku Enter najdete ZDE



Tento fejeton bude o svátku zamilovaných, tedy o svátku svatého Valentýna. Ale než se dostanu k věci samotné, musím si postěžovat.
Laskavý čtenář snad promine, že začnu skuhráním a pokud nepromine, nedá se nic dělat, ale já to prostě napsat musím. Já nesnáším únor! Únor je tak odporný měsíc, že druhý takový by jeden těžko našel v pravé poledne s baterkou v ruce.
Když jsem byl dítětem, nesnášel jsem přesně tak září. To totiž začínala škola, kterou jsem miloval naprosto stejně, jako mám dnes rád únor. A teď mi někdo vysvětlete, proč bych měl slavit svátek zamilovaných právě v tomhle odporném měsíci?!
 No řekněte sami. V únoru venku buď mrzne a padá sníh, nebo prší a všude je bláto. Do jara je daleko a do léta ještě dál a já jsem navíc každý únor o rok starší, což mi tedy vůbec nevadilo, když jsem byl dítě, (to mi vadilo právě to září) ale teď mi to nějak vadí čím dál tím víc.
Já jsem sice stále duchem mlád, ale protože duch na rozdíl od fyzického těla vidět není, nabídla mi tuhle v autobuse jedna slečna, že mě pustí sednout, což mě strašně urazilo, takže jsem se vzdorně neposadil a zůstal jsem dál vstoje balancovat s těmi nákupními taškami v obou rukách. Aspoň viděla, jaký jsem to ve svém věku gymnasta!
 Chápu, že únor mohou mít rádi milovníci zimních sportů, kterých je na světě zřejmě dost a dost. Ti k únoru jistě cítí cosi jako lásku. Stejně tak ho mají určitě rádi i ti, které milovníci zimních sportů živí. Tedy všichni ti vlekaři, instruktoři rozličného plužení a klouzání, kočí romantických saní, ba dokonce, ačkoliv je to neuvěřitelné, sedláci. No ano, sedláci! Díky sedlákům se únor dostal i do lidových rčení. Však to znáte: ÚNOR BÍLÝ, POLE SÍLÍ.
Tohle rčení, nebo pranostiku, jsem si vždycky živě představoval jako nějaký obrázek od Josefa Lady. Na poli dva metry sněhu, na kopci kostelíček, na svahu sáňkují děti a na kraji pole tančí samou radostí pantáta, protože je mu jasné, že to žito bude o příštích žních tááákhle vysoký a zrní se z něj bude jen sypat.
Všechno pěkné, ale vzhledem k mé vrozené zlomyslnosti jsem si ještě představoval něco, co na obrázku není vidět. Totiž to, že pantátovi za kopcem právě chytla stodola a hasiči se k ní kvůli závějím nedostanou.
S těmi rčeními, příslovími a pranostikami je to stejně zvláštní. Někdy mají pravdu a někdy ne. A teď pozor, pomalu se dostáváme k Valentýnu. Sice trochu divně, ale povedlo se to.
Znal jsem člověka, který všechna přísloví bral velmi vážně a řídil se podle nich, protože podle něj je v příslovích a mudroslovích uložená lidová moudrost střádaná po celé věky. Tak tenhle člověk má na rozdíl ode mě únor rád. A má ho rád právě kvůli Valentýnu. Podle něj je svatý Valentýn jeden z nejlepších svátků, jaký může existovat, protože je to den, kdy může shodit ostych a bez obav vyznávat lásku ženám a dívkám jeho srdce, a přitom se nemusí bát, že dostane pár facek.
(Je to něco podobného jako Mikuláš. To je den, kdy může cizí starý vousatý muž hladit děti a rozdávat jim bonbony, aniž by na něj rodiče volali policii.)
Podle něj jsou totiž ženy v tento den připraveny nechat se dobývat, a co je hlavní, jsou ochotny nechat se dobýt bez většího vzdoru i vzhledově průměrným mužem, který má podprůměrný příjem.
A proč tomu tak je?! Protože spolu s tímto svátkem se u nás rozšířil komplex méněcennosti. Jak není slečna v tento přeslavný den s nějakým mužem, je u svých zadaných přítelkyň společensky znemožněná. Takže svobodné a nezadané ženy přímo baží po přítomnosti muže, který je ochotný vydat ze své kapsy nějakou tu korunu, aby jim udělal radost a ony pak mohly svým kamarádkám a kolegyním ukázat předmět doličný, v tomto případě fotografii na které se zoufalým úsměvem objímají jakéhosi chlapa, o kterého by v jiný den ani kolo neopřely.
(A aby mě feministky neumlátily, v rámci moderní politické korektnosti uznávám, že to mnohdy funguje i v opačném gardu.)
 Tak taková je filozofie mého známého. Tedy abych byl úplně přesný. To vlastně byla jeho filozofie.
Až do loňského Valentýna si můj známý myslel, že může bez obav ženám kolem sebe rozdávat květiny, zvát je do restaurací nebo do kina a následně si pak užívat toho, no…
No řekněme společného fotografování, po kterém ty ženy pak hned ráno opouštěl, aniž by měl v úmyslu se někdy vrátit. 
Jako milovník přísloví vždy se sladkým úsměvem říkal, že DRZÉ ČELO JE LEPŠÍ NEŽ POPLUŽNÍ DVŮR a LÍNÁ HUBA, ŽE ZNAMENÁ HOLÉ NEŠTĚSTÍ.
Když jsem ho varoval, že taková svedená a zoufalá žena pro něj může znamenat jisté nebezpečí, jelikož KDO SEJE VÍTR, SKLÍZÍ BOUŘI, jen mi s ještě sladším úsměvem odpověděl, že KDO SE BOJÍ, NESMÍ DO LESA. Prostě, nedal si říct a nedal a trval si na tom, že ty sváděné ženy jsou vlastně rády a on, že je pro ně něco jako dobroděj konající skutky milosrdenství.
Vlastně mu to všechno dlouho vycházelo, ale jak se říká: TAK DLOUHO SE CHODÍ SE DŽBÁNEM PRO VODU, AŽ SE UCHO UTRHNE. 
Drahý přítel čtrnáctého února nakráčel s pugétem do baru, kde měl schůzku se svou další obětí. A slečna tam byla. A nebyla tam jen jedna slečna. Byly tam hned tři slečny, které přítel ve svém nadšení pozval všechny do jednoho baru a zapomněl na to!
 No jak to dopadlo, snad nemusím líčit. Tři slečny a jen jeden pugét. Takže je vám jasné, že je to poněkud rozladilo a od té doby můj známý bere jedno přísloví mnohem víc vážně než ty ostatní. To přísloví zní: MNOHO PSŮ, ZAJÍCOVA SMRT!

Žádné komentáře:

Okomentovat