Do ráje vstoupení pana Karla

Povídka Do ráje vstoupení pana Karla byla původně napsána jako příspěvek do literární soutěže 100 let Bohumila Hrabala. Vzhledem k tomu, že web, který uváděl informace o termínu podání příspěvků měl informace špatné, má povídka nebyla přijata kvůli tomu, že soutěž již byla uzavřena. Tehdy jsem si připadal tak trochu jako nabušený atlet, který nastoupí k závodu, zatímco se ostatní již sprchují. Ale tak co. Aspoň mám další povídku do připravované "hospodské" sbírky tlachaček. Mimochodem. Organizátor soutěže mi zároveň s odmítnutím povídky oznámil, že pořádají soutěž mikropovídek, kterou jsem už stihl a získal druhé místo za předělanou mikrohru Účtování.

Ale dost předmluv, aby to nakonec nebylo delší než ta povídka. Tak tedy...

Do ráje vstoupení pana Karla

Pan Karel se podíval z okna a usmál se. Venku byl překrásný den. Slunce svítilo a obloha byla blankytně modrá. Ale pro pana Karla by tento den byl stejně krásný, i kdyby lilo jako z konve, bil hrom a slunce se skrývalo za olověným mračnem. Pro pana Karla byl tento den dnem D. Dnem, na který se těšil jako malé dítě na vánoce. Těšil se jako nevěsta na svou svatbu. Těšil se jako vítěz na svou medaili. Byl to prostě jeho vítězný den, ve kterém si vybere svou zaslouženou odměnu!

Podíval se na hodinky, upravil si kravatu a zavřel za sebou dveře. Vyšel na ulici a tam se nadechl. Ano, byl to vzduch, který voněl opojnou vůní radosti a štěstí. Pan Karel se rozhlédl po ulici a znovu se usmál. Všechno bylo dnes nějak krásnější a zářivější než dřív. I ty oprýskané omítky se dnes tvářily barevněji, než tomu bývalo v jiné dny.

Zahlédl, jak se na něj dívá drbna Horáčková, která stejně jako jindy zírala vykloněná z okna v přízemí a sledovala, co se kde šustne. Pan Karel zdvihl ruku a vesele jí zamával.

Jindy by se na ní ušklíbl a zavrčel by něco o staré rachomejtli, ale dnes mu prostě přišla nějak sympatická. Ještě jednou jí zamával a dal se do kroku. Co do kroku. Pan Karel si přímo povyskočil a v duchu zavýskl: „Hop héééj, hop héééj!“ A po tomto zavýsknutí měl pocit, že se přímo vznesl do vzduchu. Měl dojem, že se jeho nohy téměř nedotýkají chodníku, ale že se vznáší několik centimetrů nad ním.

Zkusmo se ještě odrazil a teď už přímo cítil, jak letí jako luční koník. Jak letí obloukem na úrovni prvních pater. Když se snášel k chodníku, znovu zakřičel a teď už ne v duchu, ale nahlas: „Hop héééj, hop héééj!“ a odrazil se vší silou od dláždění.

Ó to byl pocit! Nyní vylétl ještě výš než prve. Přivoněl k muškátům v truhlíku paní Kloučkové v třetím patře. Pozdravil se s vlaštovkou přinášející mušky do hnízda pod střechou jejich činžáku a rozpustile vyplázl jazyk na nevrlého pavouka spřádajícího sítě na lampě veřejného osvětlení.

„Hop héééj, hop héééj!“ křičel pan Karel, když bravurně vybíral zatáčku na křižovatce a přelétal nad přechodem, odkud ho zaraženě sledovali lidé, kteří nedokázali létat jako on a museli čekat na zelenou.

Za křižovatkou proletěl kolem kostela, a když míjel sochu Ukřižovaného, zcela jasně slyšel, jak mu říká: „Amen, Karle, pravím Ti, že ještě dnes se mnou budeš hodovat v Ráji!“

Pan Karel Ukřižovanému pokynul, a zatímco se odrážel k dalšímu mocnému skoku, zvolal: „Hop héééj, hop, héééj! Pravdu díš, dobrý muži. Však jsem si to zasloužil!“

A hned po tom, co to řekl, s údivem pozoroval, jak se k němu snášejí dva andělé, berou ho v podpaží a nesou ho ještě výš. Ano, nesou ho až nad střechu kostela, zpívají hosana a halelujá a pan Karel jí už vidí. Vidí tu rajskou zahradu obklopenou živým plotem a stíněnou zeleným stromovím a ví, že je u svého cíle. U cíle, na který se tak dlouho, opravdu dlouho, těšil.

Ale to se s ním již andělé snesli k rajské bráně. Něžně ho postavili na zem a pravili: „Vejdi, neboť vítán jsi a čekají tě rozličné slasti!“

Pan Karel jím poděkoval a pak zjihlým hlasem řekl: „Zde má odměna. Celý týden jsem myl nádobí. Vařil jsem a prádlo pral. Ba i žehlil. A vyplatilo se. Blaženka mi za to dovolila jít s kamarády na pivo!“

A pak, téměř slavnostně, vstoupil do zahradní restaurace U Ráje.

KONEC

Mistr

Povídka z připravované sbírky Povídky z modrého kouře

„A já ti říkám, že je to on!“ zašeptala sousedce blondýna v batikovaném tričku. „To nemůže bejt nikdo jinej. Vždyť se na něj podívej!“

„Asi máš pravdu,“ řekla dlouhovlasá bruneta a ucucla z dvojky bílého. „Takhle jsem si ho vždycky představovala. Fousatej. Vlasatej. A ten vytahanej rolák a manžestráky. Typickej dekadent a bohém!“

„No dyť říkám, ne?!“ kývla blondýna. „Hulí jako fabrika a sedí přesně podle popisu. Nina říkala, že když byla na brigádě v redakci Poety, tak zaslechla, že Pistor chodí každej pátek do týhle špeluňky a sedí pokaždý sám v rohu pod věšákem. To nemůže bejt nikdo jinej.“

„Ty vado!“ vzdychla brunetka a nenápadně se podívala směrem k vousáčovi, který seděl dva stoly od nich. „Já jsem normálně na omdlení. Sedět takovej kousek od autora Zpěvů ložnic. Dnešní největší prokletej básník a my dvě jsme s ním v hospodě!“

„Ježíši, nekoukej tam pořád,“ zasyčela blondýna a zapálila si cigaretu, „nebo ještě odejde, když zjistí, že ho šmírujeme. Víš jak to s ním je. Prej nesnáší popularitu, a jak ho někdo z fanoušků pozná, radši uteče, než aby se s ním bavil.“

„To je fakt,“ kývla brunetka, „nenechává se fotit a autogramiády zásadně odmítá. O to je větší klika, že ho vidíme v jeho přirozeným prostředí. Myslíš, že třeba zrovna teď vymejšlí nějakou tu sprosťárnu?“

Blondýna pokrčila rameny. „Třeba jo. To nikdy nevíš. Stejně máme kliku, že jsme na něj natrefily. Jedeme sem sto kiláků, tak by byla škoda, kdyby zrovna dneska vynechal.“

„Hele, hele!“ sykla bruneta a pohodila hlavou k objektu jejich zájmu. „Vytáhnul z kapsy nějakej složenej papír! Třeba něco napíše! Sleduj. Teď ho rozkládá!“

Obě dívky napjatě čekaly, co muž s papírem provede. Vousáč pečlivě rozložil arch papíru, mávl s ním, a pak ho přiložil k nosu a mocně zatroubil. Poté papírový kapesníček zmačkal, zastrčil ho zpět do kapsy a mávl na vrchního, který mu přinesl další pivo a rum.

„Hm. Tak nic nenapsal a asi už půjde,“ zklamaně řekla blondýna, když zahlédla, že vousáč si nechává spočítat účet. „To je škoda. Mohly jsme bejt u toho. Víš jak by nám holky z reciťáku záviděly?!“

„To nevadí,“ řekla brunetka a po očku se opět podívala na vousáče. „Aspoň jsme ho mohly vidět. Já ti stejně řeknu, že je to krásnej chlap.“

Blondýnka zamilovaně vzdychla. „Jo, je. Takovej přírodní typ a né žádnej chcípák z čajovny. Jemu prostě věřím všechny ty čuňárničky, který píše a pro který ho maloměšťáci nesnášej a nejradši by…“

„Tady vám nesu ty rumy, slečinky,“ přerušil blondýnu vrchní, a položil před ní tácek.

„Ale my nic nechtěly,“ řekla udiveně brunetka.

„To je prezent támhle od mistra. Zaplatil i ty vaše dvojky. Prej na něj furt koukáte, tak se plácnul přes kapsu,“ řekl vrchní a odkráčel za pípu.

Brunetu i blondýnu zalilo horko. Podívaly se nejdřív na sebe a pak na vousáče. Ten zvedl půllitr, napil se a pořádně si odříhl. Pak řekl: „Tak na vás, kočky! Hele, a co kdybyste zvedly ty vaše pěkný prdélky a šli bysme jinam. Tady je to nějak chcíplý. A kdybyste to potom měly domů daleko, můžete přespat u mě! Co vy na to?!“

„S vámi, mistře?“ nadšeně řekly obě dívky. „S vámi půjdeme kamkoliv!“

***

Jen co si vousáč odvedl obě dívky, vstal od stolu u okna malý brýlatý mužík v tvídovém saku. Vzal kávu a posadil se na uvolněné místo pod věšákem.

„Já se omlouvám, Dneska jsem vám sem zapomněl dát rezervé, měl jsem trochu fofr,“ řekl vrchní, který k němu přispěchal. Pak vzal ze stolu popelník. „Vy vlastně nekouříte, tak ho odnesu, ať vám to tady nesmrdí.“

„Budete velice laskav. Děkuji mnohokrát,“ řekl mužík a usmál se. „Už jsem tam byl poněkud nesvůj.“

„Rádo se stalo. Tak slušnýho člověka rád obsloužím vždycky s chutí,“ řekl vrchní a zakroutil hlavou. „Ale všiml jste si, toho mistra z klempírny, jak tu seděl? To mi řekněte, pane Pistore, jak takovej starej sprostej vágus, moh sbalit ty dvě koťata, co sem zabloudily?! To mi prostě hlava nebere!“

KONEC

Audiokniha Případy pro poručíka Slídila již brzy v prodeji!

Ukázka čtená Jaroslavem Pleslem

Wild West